Všude bylo ticho jako v hrobě. Kolem mě jen tiše padal sníh a šuměly stromy. Najednou jsem něco zaslechla. Bylo to tiché zapraskání větviček. Okamžitě jsem stočila pohled ke stromkům.  Někdo tam byl, špeh. Naše pevnost byla o několik kopečků dál, tudíž bylo jasné že  špeh ji nezahlédnul. Pokud někoho viděl, byla to maximálně moje hlava vyčuhující zpoza kopce.

Sjela jsem dolů do rokliny. ,,V lesíku je špeh, nevím kdo to je ale jinak nikdo nikde, pojďme." Rozhodla jsem a vytáhla Klárku na kopec. ,,Přikrčte se!" Rozkázala Steph.
     Já i Steph jsme tuto hru začali hrát už jako malé. Nejprve jsme ji hrávaly s  rodiči později s kamarády. To my dvě jsme tuto hru vymyslely.
        Sešli jsme na mýtinku a rozdělili se. Steph si vzala na starost Klárku. Já jako špeh musela jít sama. Prudce jsem se rozeběhla vyzbrojená sněhovými koulemi ve vaku, skluzákem a píšťalkou, na kterou jsem měla v případě objevení pevnosti zapískat. Celá naše dokonale vyzbrojená ,armáda' se rozeběhla se mnou. Pohybovali jsme se potichu jako duchové. Naprosto tiše jsme se rozeběhli všemi směry.

Ani nevím jak dlouho jsem běžela tím lesíkem kde jsem viděla toho špeha. Stále jsem jej viděla přede mnou, jakoby chtěl abych ho následovala. Vyběhla jsem z lesa na malou mýtinu lemovanou nízkými stromky. Špeh tam stál, zády ke mně. Sáhla jsem do vaky připravená na útok. Otočil se. Byl to Reed. Netvářil se na to že by hrál nějakou hloupou hru. Přišel ke mně a prudce mě chytil za vlasy. ,,Au Reede co to děláš k sakru." Zasyčel mi do obličeje. ,,Nemám rád lidi co mají moc, ale neaktivovali si ji." Zděšeně jsem se na něj podívala. ,,Cože?!" ,,Chci abys aktivovala svoji moc. Teď hned." ,,Cože ty mi jako vyhrožuješ?!" ,,Ano srdíčko přesně tak." Chtěla jsem mu odporovat ale-,,Ano přesně tak. Já mám moc a znám kouzla, ale ty bohužel ne." Vesele se na mě usmál tím svým dravčím úsměvem a já jsem naprázdno polkla.