Uviděla jsem ho tehdy poprvé. Bylo mi čerstvě čtrnáct let a chodila jsem do deváté třídy. Ten den byl sychravý a zamračené kupy mraků se mračily z nebes. Táta už od rána předpovídal že bude pršet. A vskutku. Hned jak jsem vyšla před dům začaly mi na ramena padat první kapky.

Máma mě totiž právě poslala vynést koš. Vždy posílala mě. Sestra měla právě osm let a byla třeťačka takže bylo jasné že by koš ani neunesla.

Zvedla jsem víko popelnice a odpadky vysypala.

Že soustředění mě vytrhl zamňoukání kočky. Otočila jsem se a spatřila černého Mikeše, jak sedí u plotu a propichuje mě pohledem.

,,Ty obludo! Copak, je ti zima? " Zasmála jsem se a lehce ho poplácala po hlavičce, díky čemuž jsem si zamáčela ruku.

Zamudrovala jsem a zvedla se, když v tom mě něco zarazilo. Vedle na trávníku stálo auto. To bylo divné. Sousedi se odstěhovali chvilku potom co se jim v rybníku utopil jejich pětiletý syn. Ano byla to hrozná tragédie. Doposud lidi z naší ulice k rybníku nosí svíčky a květiny. Ta příhoda se stala letos na jaře v březnu. Nikdo nikdy nezjistil proč se chtěl malý Jonášek v březnu koupat. Každopádně se potom v dubnu jeho truchlící rodina odstěhovala. Bylo to zřejmé, bylo tu tolik vzpomínek!

Vypadalo to že dům snad ani nechtějí prodat dokud jsem zde neuviděla stát červenou mazdu.

Musím se vám v tomhle okamžiku k něčemu přiznat jsem velmi zvědavý člověk. Nemohla jsem si pomoci.

Přešla jsem potichounku ulici k sousedovic domu. Před domem byla zpustošená zahrada kterou oplocoval živý plot naprosto různorodě porostlý. Chodník vedoucí mezi přerostlou trávou byl plný hlíny a klacků. Dům byl ale i přes tyto vady velmi hezký. Byl to dvoupatrový bílooranžový domek s plastovými okny. V jednom se svítilo.

Se zatajeným dechem jsem přeběhla přes trávu a nahlédla do okna. V pokoji stála dospělá žena s pracovnicí, která se snažila dům prodat. Pracovnice vypadala formálně. Černá minisukně a modrá košile. Ale ta druhá žena byla čímsi zvláštní. Vlasy měla dlouhé blonďaté a naprosto rovné jako podle pravítka. Velmi hustě jí splývaly po zádech. Na sobě měla bílou bluzku a černé legíny. A i přesto že byla takhle obyčejně vypadající byla prostě jiná. Nedokázala jsem to pochopit. Za mnou se cosi pohnulo a já sebou poplašně trhla. Když jsem otočila spatřila jsam ty oči. Dokonalé oči, oříškově hnědé. Chlapcovi tmavě hnědé vlasy mu mírně spadaly do čela. Byl prostě dokonalý ostatně už jako vždy. Ze zírání na něj mě vytrhl jeho hlas

,, Hej? Co děláš na našem pozemku? A kdo vůbec jsi?" Jen jsem hloupě vykoktala: ,,Já? Já nic já jen už musím jít." Dopověděla jsem a proběhla kolem něj na ulici.

Ahojky,
tak tohle je moje úplně první kapitola mého nového příběhu. Jenom bych chtěla upozornit, že jména Violet i Thomas, nemají nic společného s Violettou.

Děkuji vám za to, že jste tuto knihu vůbec začali číst. Doufám, že se vám bude líbit.

Vaše Nell24a