Černé BMW zahne do jedné z nejluxusnějších čtvrtí v New Yorku. Je to jedno z mnoha míst, kde na vás i vzduch křičí slovo luxus. Na chodnících neleží žádný sníh, o to se už jistě postarala nějaká agentura. Vysoké ploty a kamery na každém rohu oznamují, že tady si lidé své soukromí střeží. Velmi dobře střeží.
„Jestli to bude nějaká snobská panička přísahám, že jí zabavím majetek a až pak začnu vyslýchat," zabručí jinak mírumilovný Greg. Kelly ale ví, že by nikdy nezneužil svých pravomocí a tak jen nepřítomně zakýve hlavou zatímco si v ní dělá obrázek.
Prostředí, ve kterém člověk žije, je totiž jeden z nejdůležitějších faktorů vytvářející jeho osobnost.
Jdou až na konec ulice hledajíc ten správný dům. Nelze neminout. Sídlo Felingtonových je moderní budova ze skla a kovu. Kelly s úžasem hledí na elegantní prvky, které tolik obdivuje. Greg přistoupí k velké tepané bráně ozdobené nejen ornamenty, ale i bodci. Náhle tlumeně vykřikne a uskočí stranou, Kelly se rozesměje.
Zpoza vily totiž vyběhl obrovský dobrman, štěkotem jim dává jasně najevo, že tady nemají co pohledávat.
„Sakra víš jak nesnáším psy!"  zakleje detektiv zatímco ho Kelly pobaveně pozoruje.
„Tak to radši neříkej před Sonjou,"  připomene mu, že jeho přítelkyně je miluje. Dál nezdržuje, a než na sebe upoutají ještě více pozornosti, zmáčkne zvonek. Z okénka vedle něj se zabzučením vyjedeme kamera snímající obličeje. Kelly nasadí neutrální výraz a  ukáže svůj policejní odznak. Kamerka zajede zpět. Oba detektivové se na sebe podívají, nic se totiž neděje.
„To mám o povolení ke vstupu žádat papeže?" řekne už trochu naštvaný Greg.
Hned na to se ale otevřou dveře, k bráně sejde asi  dvoumetrový černoch s tmavými brýlemi a  handsfree v uchu.
„Jsem detektiv Canton, tohle je detektivka Lorens. Musíme mluvit s paní Felington."
Černoch přikývne, konečně otevře bránu a malou pěšinkou z bílých oblázků je vede k samotné vile. V jejích dveří už stojí velmi atraktivní  žena podobná těm, které Kelly vídává, když listuje v časopisech o módě a kráse. Plavé prameny vlasů lemují bledý obličej s pomněnkově  modrýma očima, plné rty má jen lehce přetřené leskem, jedinou nedokonalostí se zdají být jemné vrásky na jinak bezchybném čele.
„Děkuji Holgere, už se o to postarám," pošle bodyguarda pryč, pak se obrátí na detektivy.
„Jsem Claire Felington, manžel ale není doma," řekne a nervózně si upraví loknu.
„Chceme mluvit s vámi," odpoví Kelly. Claire Felington poodstoupí od dveří a naznačí, aby vešli. Vejdou do obrovské haly, která působí chladně. Kelly si vzpomene na dům svých rodičů, kde bývá hala zaplněna botami všech členů rodiny, na zdech visí fotky z dovolených a ve vzduchu lítají chlupy jejich psa Harolda. Rozdíl mezi těmito místy se zdá být propastný. Ze vzpomínání jí vytrhne klapot podpatků Clair, které jsou na mramorové podlaze více než hlasité.
Zavede je do obýváku. Oba zapadnou do pohodlné kožené sedačky, odmítnou kávu a požádají paní Felington, aby se posadila. Kelly několikrát polkne, aby se zbavila knedlíku, který se jí usadil v krku.
Jo holka, jako detektivka na oddělení vražd nebudeš hlásat duhu a jednorožce.
Pomyslí si a vymáčkne ze sebe tu tolik nenáviděnou větu.
„Jen mi to opravdu líto, musíme vám oznámit, že váš manžel se stal obětí trestního činu."
Pak už jen sledují řetězec reakcí, podle kterých zkušené oko detektiva prokoukne, jaký byl vztah dotyčné osoby k zesnulému. Ale z reakce manželky Paula Felingtona není poznat skoro nic, což Kelly rozhodí.
Clair několikrát zamrká, nalíčené rty stáhne do úzké čáry a  přikývne, jakoby tušila, že se něco takového stane.  Nepřestává otáčet snubním prstýnkem na tenkém prstě.
„Kdo?" šeptne prostou otázku.
„Prozatím nevíme, abychom to zjistili, potřebujeme vaši pomoc. Chápu, že teď budete rozrušená, ale rádi bychom vám položili jen pár základních otázek," ozve se Greg.
„Jistě," odpoví. Oči se jí konečně zalijí slzami.
Než stihnou pokračovat u dveří v hale se ozve nějaký šramot. Pípne bezpečností automatický kód. Kelly rozpozná veselé dívčí hlasy.
„Koupila jsem si samozřejmě tu dražší," pronese pyšně jedna z dívek, které vejdou do obýváku. Jakmile spatří svou matku s tvářemi vlhkými od slz a dva cizí lidi zarazí se a zůstane stát. Oba v jedné z dívek poznají tu shlížející na ně z fotografie, kterou našli v kanceláři jejího otce.
„Mami?" zvedne tázavě perfektně upravené obočí, pohodí blond vlasy s tmavším melírem. Je vysoká, atletické postavy a vypadá jako směsice toho nejlepšího z Claire a Paula Felingotonových. Očima těká z Kelly na Grega netušíc, co si o tom má myslet, plný horní ret nervózně kouše bělostnými zuby.
„Zlatíčko, běžte prosím k s
obě do pokoje, dojdu za tebou," přikáže zlomeně paní Felington své dceři Candice. Ta přikývne a i se svou kamarádkou chce odejít z místnosti. Dívka se ale Kelly nezdá úplně v pořádku. Je celá bledá, popotahuje za konec dlouhého copu oříškových vlasů a pohled upírá na špičky svých bot. Vedle Candice Felington působí jako oheň. Oči s dlouhými řasami má černé jako noc, snědá pleť i plné rty působí exoticky, dokonce tajemně . A ačkoli by to dcera milionáře nahlas nepřiznala, snažila se svou výraznou kamarádku dohnat alepoň značkovými hadříky.
Když obě vychází ze dveří všimne si Kelly na zemi něčeho lesklého, co tam ještě před chvílí nebylo. Vstane a zvedne jemný řetízek pravděbodobně z bílého zlata.
Rychle zavolá na dívky, aby jej navrátila majitelce. První se vrátí kamarádka Candice. Věnuje detektivce vděčný úsměv, vezme si ho a zanadává na rozbité zapínání. 
„Jeano pojď už!"  ozve se z útrob domu. Jeane poděkuje, lístostivě se podívá na paní Felington a odejde.
Než se Kelly vrátí zpět na sedačku několikrát nepatrně zakroutí hlavou. Zdá se totiž, že našla první dílek skládačky. A jestli jim štěstí přeje, bude i poslední.