X.

Pověděl jsem jí úplně všechno. Původně jsem nechtěl, zvláště ne, když nebyla jediná, kdo mě poslouchal, ale i když mi skákala do řeči a občas začala mluvit více o sobě než o mně, lepší posluchačku jsem si nemohl přát. I když se nám totiž stalo něco úplně jiného, pořád jsme měli jednu věc společnou – přinutilo nás to navždy opustit domov a když jsme se chtěli vrátit, vše bylo pryč. Tedy, ona to věděla předem. Já jsem na to místo musel znovu skutečně přijít. Ale stejně. Oba jsme někoho ztratili. A oba jsme měli pocit, že jsme tomu mohli zabránit. I když ten její byl tedy nesprávný. Měli jsme toho vlastně společného spoustu.

Pověděl jsem jí o své matce. Hluboko uvnitř jsem stále věděl, že to byla správná žena a že dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby se postarala o svých pět dětí. Koneckonců, nikdy jsem se nedozvěděl, jak moc jí táta ublížil a jak moc ji to muselo poznamenat. Třeba byla jako Mirja. Všechno v sobě dusila a snažila se předstírat, že se s tím dokáže vyrovnat sama.

Ale musel jsem říct i tu druhou stránku. Že jí šlo jen o to, abych byl nejlepší. Ale ne nejlepší v tom, co mě baví, ale v tom, co považovala za důležité. Možná ani tak ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, aby v očích ostatních vypadala jako správná matka. A možná opravdu vypadala, protože u mých sourozenců se jí to povedlo. Pod povrch celé věci se nikdo nedívá. Že mi vždy řekla, co dělám špatně, ale nikdy, co bylo správně. Ale musel jsem jí říct i to, jak to dopadlo, i když jsem na to nebyl právě pyšný.

Házel jsem do batohu všechno, co mi přišlo pod ruku. Bylo zvláštní sbalit celý svůj dosavadní život do jednoho zavazadla, ale byl jsem pevně rozhodnutý. Jediný způsob, jak se z toho šílenství dostat, byl odejít.

Moje starší sestra u mě klečela a stírala si slzy. „Niilo, prosím tě. Nenechávej nás tady takhle. Všechno se dá vyřešit. Stejně už lítáš, o co ti jde?"

„Ne kvůli mámě, Aino," odpověděl jsem odměřeně. „Lítám, protože jsem sám docházel k tomu, kdo mě to naučil. A ty to dobře víš." Samozřejmě tajně. Když se to máma dozvěděla, dost po mě křičela.

„Ale dosáhl sis svého. Niilo, prosím, neodcházej. Nebo mi alespoň dej svoji novou adresu."

„Já nevím, kam půjdu," odvětil jsem. „A starý život chci nechat za sebou."

„Niilo, nemůžeš to udělat. Máme tě rádi!"

„Promiň, Aino. Ty a já přemýšlíme úplně jinak. Ty budeš už napořád tady jako otrok." Znechuceně jsem ji sjel pohledem od hlavy k patě. „Já potřebuju svobodu a s tímhle už nechci mít nic společnýho."

„O tohle tu přece nejde," zaúpěla a potlačila vzlyknutí. „Jednou jsem přece tvoje sestra! Co chceš dělat? Musíš přece někde bydlet!"

„O to se nestarej. Aino, měj se. A pamatuj, nikdy jsem neodešel kvůli tobě." Objal jsem ji. Sevřela mě neuvěřitelně pevně a dlouhou chvíli mě nechtěla pustit.

„Kdyby ses přece jenom usadil, pošleš mi psaní, že jo?" Neodpověděl jsem. Něco takového jsem nemohl slíbit. Vytrhl jsem se jí. Ostatním sourozencům jsem na dotazy neodpovídal, jen jsem se s nimi rozloučil. Kupodivu jsem necítil lítost, jen hlubokou prázdnotu.

„Niilo, nedělej to!" vrhla se ke mně máma. Jemně, ale důrazně jsem ji odstrčil. „Všechno bude jiné, slibuju!"

„To neříkáš poprvé," zavrčel jsem a pospíchal ke dveřím.

„Já tě nepustím!" zakřičela a snažila se ze mě strhnout batoh. Bezvýsledně.

„Ty mě nemusíš pouštět," odpověděl jsem a zabouchl za sebou dveře. I přes ně jsem slyšel hlasitý pláč. Bylo mi to ale jedno. Bylo mi dokonce i jedno, že na mě hleděli snad všichni lidé z vesnice.

„Niilo!" slyšel jsem známý hlas. Nechtěl jsem se otáčet, ale můj přítel mě dohnal. „Proč jsi mi neřekl, že odcházíš?"

„Protože by ses mě jako všichni snažil zastavit," odpověděl jsem a pokračoval.

„To chceš vážně opustit úplně všechno? Máš tady rodinu, máš tady mě i další kamarády! A co ta holka, který se líbíš? Jak že se jmenuje? Eija?"

„Raija," opravil jsem ho. „Když ti na mě tak záleží, tak pojď se mnou." Povytáhl jsem obočí. Přesně jsem věděl, co odpoví.

„Nemůžu s tebou odejít. Nemůžu tu všechny opustit. A ty bys taky neměl. Je to tvůj domov, Niilo!"

„Domov je tam, kde je tvoje srdce, Auvo. A to moje tady rozhodně už nějakou dobu není." Zrychlil jsem. Už se mě nesnažil dohnat. Zastavovalo mě ještě spoustu lidí, ale všem jsem odpovídal podobně. Věděl jsem, že mé rozhodnutí nikdo a nic nezmění.

„A jak to pokračovalo?" zeptala se mě Mirja opatrně.

Povzdechl jsem si. „Na pár let mě ubytoval ten pilot, u kterého jsem se učil. Ale byli chudí, dál mě prostě nemohl živit a já sám jsem ještě nevydělával. Naštěstí jsem uměl lítat natolik, že mi pak dali u jedné letecké společnosti práci, když jsem od něj odešel a dopracoval jsem to tam, kde jsi mě viděla. Teď mám svůj dům, ale... nemám se tam proč vracet. Je to jenom střecha nad hlavou, ne domov."

„A vrátil ses někdy do svojí vesnice?" zajímal se Jari. Chvíli jsem mlčel. K tomu jsem se dostat nechtěl.

„Nemusíš odpovídat," nabídla mi Mirja.

„Ne, ne," odpověděl jsem. „Chci to říct, jinak stejně nepochopíš, proč mě to celé tak sebralo."

„Já to chápu. Měl jsi rodinu, kamarády, ale vlastně jsi byl sám."

„Jo, to taky. Ale hlavně..." Odmlčel jsem se. „Později mi došlo, že jsem se rozloučil trochu moc bezcitně. To mi bylo devatenáct. Chtěl jsem to napravit, ale... přišel jsem o tři roky později."

„Když jsi v šestnácti odešel..."

„A našel jsem jen matčin hrob," dodal jsem. „Sourozenci mi řekli, že se zabila kvůli mně. Neunesla tu ostudu, že jsem takhle odešel a ve vesnici se o ní kvůli tomu začaly šířit pomluvy. Předtím ji považovali za vzorného rodiče, a kvůli mě se všechno sesypalo." Pohlédl jsem do jejích jasně modrých očí, které jako by prozařovaly to šero. Byla skoro jako ta kometa na baňce.

„Niilo," zašeptala nakonec. „Já..."

„Nemusíš nic říkat. Tak jsme si to navzájem prozradili, třeba budeme klidněji spát."

„Ale nevyčítej si to. Nebyla to tvoje chyba," pravila. Nevěděl jsem, jestli to myslí vážně, nebo je to pokus o utěšení, ale neměla pravdu.

„Ty si taky nenecháš vymluvit, že to s tvým synem jsi nemohla změnit a já si myslím něco jiného. Nech mě v tom." Nesouhlasně semknula rty, ale překvapivě nic neříkala. Vzala mou dlaň do své.

„A teď zase můžeme? Já ti nerozumím," pravil jsem. Samotnému mi můj hlas zněl znaveně. Ona se pousmála.

„Nemůžeme." Otevřela ústa, aby něco dodala, ale Taneli náhle ukázal někam nahoru.

„Padá hvězda! Co si přejete?"

„To ti nemůžeme říct," zasmála se Mirja, pustila mě a také vzhlédla. Já, ať jsem pátral očima po obloze, jak jsem chtěl, nic takového jsem neviděl. Zato jsem si všiml něčeho docela jiného. Něčeho, čemu se mi nechtělo věřit.

„To není hvězda. To je letadlo!" vykřikl jsem a prázdnotu naplnila naděje. Možná ještě byla šance, že to přežijeme. Letělo snad dost nízko. Určitě letělo dost nízko. Dokonce jsme ho po chvíli i slyšeli. Stačilo na sebe jen upozornit.

„Světlice! Vzal jsi ji?" připomněla mi Mirja. Nedokázal jsem logicky uvažovat, takže jsem jí byl vděčný. Shodil jsem batoh, do kterého jsem jí dal, a začal se v něm přehrabovat. Teprve teď mi došlo, že je to to samé zavazadlo, se kterým jsem tehdy odešel z domova. Bodlo mě u srdce, ale hned jsem si za to vynadal. Měli jsme na práci něco důležitějšího. Obrátil jsem batoh dnem vzhůru. Teprve pak jsem našel pistoli. Odjistit ji v rukavicích nebylo nic lehkého.

„Dělej!" pobídla mě. „To letadlo se vzdaluje!"

„Já se snažím!" odpověděl jsem a konečně se mi to povedlo. Vzhlédl jsem k obloze a namířil pistoli. Zmáčkl jsem spoušť. Vylétlo červené světlo, které explodovalo a rozlétlo se na malé jiskřičky. Skousl jsem si spodní ret a sledoval letadlo, jak zatáčí směrem k nám. Hodil jsem Mirje sirky.

„Zapal oheň. Rychle." Začal jsem mávat pochodní. Děti začaly poskakovat. Letadlo se stále přibližovalo. To už se Mirje povedlo rychle vytvořit oheň a plamen vysílal jasné volání o pomoc. Poté pilot náhle zahnul a stroj se zase vzdaloval.

„On se vzdaluje!" zděsila se Mirja.

„Ne," usmál jsem se. „Akorát krouží, aby mohl přistát." Čekal jsem, až opíše další oblouček. Když se nic nestalo, nechápavě jsem za ním hleděl. Zmateně jsem potřásl hlavou. „Nechápu to."

„Co se stalo?" zeptala se Mirja vyděšeně. Nedokázal jsem se na ni podívat. Čekal jsem ještě chvíli, než jsem se odvážil to říct.

„On... on nás neviděl," zašeptal jsem. „Nevím, co si myslel, ale nevšiml si nás. Je pryč."

„Ale vystřelil jsi tu světlici a zapálili jsme oheň..."

„Jo, ale moc pozdě. Byl už asi moc vysoko. Mrzí mě to, Mirjo." Začal jsem zase sklízet věci. Nechtěl jsem dát najevo, jak mě to vzalo. Záchrana byla tak blízko. Zatoužil jsem po teplé posteli, šálku kávy a letadlu. Myslel jsem si, že přespávat po různých ubytovnách a letištích, což jsem občas musel, je to nejhorší, co mě mohlo potkat. Ale vždy pro mě měli alespoň kousek komfortu. Tady nebylo nic. A mohlo být. Pohlédl jsem na děti. Byly přesně tak skleslé, jak jsem se cítil. Pak jsem zrak přesměroval na Mirju. Upírala oči k bělostnému sněhu.

„Promiň," zašeptal jsem.

„Jako bys za to mohl," odvětila stejně smutně. „A víš, co je na tom nejhorší?"

„To mám vybrat jenom jednu věc?" snažil jsem se odlehčit situaci černým humorem. Ani se nepousmála.

„Že se možná dostaneme i na místa, kde je to spíš tundra. To znamená žádné lesy, ještě větší zima, méně jídla... Alespoň myslím, že je to někde tady." Zamyslel jsem se a pokoušel vydolovat své zeměpisné znalosti.

„No jo, to je asi fakt. Obejít ty oblasti by bylo na dlouho a to je sebevražda."

„To rozhodně." I když jsme plánovali cestu a pokračovali v chůzi, jako by se nic nedělo, slyšel jsem tu hořkost v našich hlasech. To letadlo tady možná bylo pro nás. Možná bylo jediné, které za námi vyslali. Měl jsem tu světlici mít po ruce. Nebo si toho letadla všimnout dříve. Cokoli. Ale mělo to dopadnout jinak. Měli jsme sedět v kokpitu, oni trochu vyděšení, ale plní naděje. A já šťastný.

Ucítil jsem na tváři něco teplého. Slza. Nechápal jsem to. Od té doby, co jsem se dozvěděl, že je máma mrtvá, jsem neplakal. Zakázal jsem si to. Nic za mé slzy už nestálo. Vztekle jsem tu kapku setřel. Znovu jsem se podíval na Mirju. Její výraz byl zvláštní. Překvapený a zároveň lítostivý. Propalovala mě tím svým jasným pohledem.

„Už jsem ti říkal, abys na mě tak nezírala," obořil jsem se na ni, než něco řekne.

„Nestyď se za to," pronesla. „Pamatuješ si snad na to, co jsem předvedla ve stanu, ne?" Neodpověděl jsem. Bál jsem se, že se mi zlomí hlas.

Nemohl jsem však od ní odtrhnout zrak. Ani jsem nevěděl, proč se na ní dívám. Člověk by řekl,  že nad ní budu přemýšlet, cokoli. Já jsem ale měl v hlavě prázdno. Jen jsem se nechal vtáhnout jejíma očima. Nebyly modré jako letní nebe, spíše z nich čišel chlad. Ne ale ten sžíravý chlad, který nás obklopoval. Příjemný mráz, takový, jaký mi přejížděl po zádech. Zavrtěl jsem hlavou a odvrátil zrak. Už dělám to samé jako ona. Nemůžu na ni takhle hledět.

Náhle se něco stalo. Nevěděl jsem, co to bylo, ale šero se změnilo v tmu a mé srdce začalo zběsile bít. Ona vykřikla mé jméno a poté jsem slyšel jen zvuk padajícího kamení. Sotva jsem si uvědomil, že někam padám, ucítil jsem náraz. Tělem, zvláště pak pravou nohou, mi projela nesmírná bolest. Nedokázal jsem zadržet výkřik.

„Niilo!" zavolal nějaký vyděšený hlas. Patřil Jarimu. „Jsi v pořádku?"

Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Žil jsem, i když na dně jakési díry. Ale moje noha v pořádku nebyla. Bolela ještě více než tehdy, když jsem spadl z letadla. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré.

„Niilo?" ozval se i Taneli. Měl na krajíčku. Uvědomil jsem si, že nevědí, jestli jsem to vůbec přežil.

„Jsem dole!" křikl jsem. „Ale moje noha... něco se stalo!"

„Která?" zajímala se Mirja.

„Pravá. Ta zraněná." Chvíli byla zticha. Znervózňovalo mě to.

„To máš z toho, že na mě tak hledíš," řekla mi nakonec. Neodpověděl jsem jí. Skutečný důvod, proč jsem spadl, nebyl o moc lepší. Prostě jsem nedával pozor, kam šlapu. V horách byla spousta děr a jeskyní. Byl jsem, jak ona říkala, turri. „Hodíme ti lano. Snad tě nějak dokážeme vytáhnout ven." Předem jsem ale věděl, že tohle bude problém. Byl jsem na ně moc těžký.