III.

Seděli jsme u ohně. Jari se opíral o mé rameno a napůl klimbal. Katta si zpívala známou dětskou písničku a Taneli ji neustále opravoval, když si něco v textu popletla. Alespoň že už ani jeden z nich nevypadal tak zoufale jako předtím. Já jsem se soustředila na své rýhy ve sněhu. Obavy jsem však měla i z toho. Co když to všechno určím špatně?

„Co to pořád děláš?" ozval se Niilo a vytrhl mě tím ze soustředění. I děti se na něj podívaly. Věnovala jsem mu krátký pohled. Mé modré oči se setkaly s jeho modrošedými. Viděla jsem v nich jen otázku, ne výčitku, jak to vyznělo podle tónu hlasu.

„Snažím se zjistit, kde jsme. Sleduju polohu hvězd, směr větru a hodnotím..."

„Já to vím. Vyletěli jsme z Vuori ve čtyři odpoledne. Můžu letět skoro pět set čtyřicet mil, to by zabralo asi tak dvě hodiny a čtvrt, ale já jsem letěl jenom asi hodinu a půl. Rychlost letadla je něco kolem dvě stě čtyřiceti mil za hodinu. Půjčmi ten klacek." Podala jsem mu kus dřeva, ale vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Začal něco črtat, čísla a nějaké šipky.

„A to znamená?" zeptala jsem se, když se mi zdálo, že na tom pracuje nějak dlouho.

Zvedl hlavu. „To znamená, že jsme asi sto osmdesát mil od nejbližšího letiště. Vzdušnou čarou, samozřejmě, a taky si něco připočítej, protože jsem letěl mnohem pomaleji. Takže tak přes dvě stě padesát a to je ještě optimistický odhad."

„Hodně optimistický. Další letiště je teda...v Pelastu?"

Křivě se pousmál. „Tak trochu. Další problém je..."

„Že je to dost na východ, protože my jsme teď hodně západně." Znovu jsem pohlédla na hvězdy. „Asi to bude dohromady tak tři sta mil, spíš víc." Pomalu mi začínalo docházet, jak je to zlé.

„Přesně. A co je blíž?"

„Já myslím, že sám dobře víš, že nic." Nezdálo se, že by ho ta odpověď překvapila. „A brzo přijde polární noc."

„Tohle řešit nebudu," zavrčel, ale zdálo se, že si prostě jen nechce připustit další problém. „Co nějaký kmen? Třeba ten tvůj?"

Pevně jsem semkla rty, aby se mi nezačaly třást. Chtělo se mi totiž plakat. Jari mi pevně stiskl ruku, ale až moc křečovitě. Katta a Taneli na něj vyděšeně hleděli. „Ty jsi turri," vyčetla jsem mu.

„Tu... cože?"

„To znamená idiot. Jde o dialekt, který se používal v našem kmeni, než jsem o něj přišla." Věnovala jsem mu dlouhý pohled, jestli si uvědomí, jaký nesmysl před chvílí řekl.

„Jo, jasně. Promiň. Když jsme u toho, já taky nic nemám."

„Jak to myslíš?"

Upřel oči na bělostný sníh, od kterého se odrážela zář ohně. „Nikdo po mě nebude pátrat."

Zavrtěla jsem hlavou. „Proč říkáš takové věci? Chápu, že jsi to měl asi těžké, ale pochybuju, že někdo jako ty nemá žádné přátelé. A i kdyby náhodou ne, potřebují tě jako pilota. Já si ale stejně myslím, že tam venku je někdo, komu na tobě záleží, protože..."

„Považují mě za mrtvého. Každý, kdo ztroskotá v horách, je předem odepsaný. A přinejmenším pár dní nebudou ani vědět, že je něco špatně. Rádiové spojení je jen těsně nad letištěm, nad horami moc nefunguje. Asi pak pošlou nějaké pátrací letadlo, ale nedělej si naděje. Kvůli tobě jsem trochu vybočil z původního kurzu."

„A to nemůžeš vytvořit nějaké signály nebo něco?"

„Je hodně způsobů, i když jsem světlici nechal v letadle." Přikývla jsem, i když jsem neměla tušení, o čem mluví.

„Co je to ta... světlice?" zeptal se Jari. Dobrá otázka.

Niilo se nevesele usmál. „Taková pistole, ze které vystřelíš, aby si tě všimla třeba letadla. Ale je spousta možností. Kouřové signály, nápis SOS, ten oheň... ale prostě, tyhle hory se nepovažují za místo k přežití."

„Bez kmene v žádném případě. Víš, je spousta z nás, kteří si myslí, že přírodu znají, že jim nic nehrozí a pak opustí bezpečí a často najdeme jejich těla omytá ve vlastní krvi, která..."

„Mirjo," pronesl varovně, ale nechápala jsem, co tím myslí.

„Co se děje? Nerozumíš něčemu?"

„No," pousmál se. „Rozumím až moc dobře, ale neměla bys to asi říkat nahlas."

Začínalo mi to docházet. „Tobě to vadí? Vždyť věci by se měly pojmenovávat pravými jmény."

„No, mně ne, ale..." Kývl směrem k dětem. Uvědomila jsem si, že oni takové věci berou jinak.

„Jim to nevadí. Víš, když žiješ takovém světě, zvykneš si na hodně věcí. Viděli toho spoustu. Sice je pravda, že se je snažíme chránit, ale..."

„A mluvit o tom, že nemáte domov a že jsme úplně v háji, to jako vadí?" Děti mezi námi přelétávaly očima.

„Nevadilo by to, kdybys to pořád nepřipomínal. A kromě toho, proč mě neustále přerušuješ? Nevěřím tomu, že je to u vás v pohodě. Teda, vím, že vaše rodiny nejsou tak semknuté jako ty naše a tolik nerespektujete starší, ale trochu slušnosti..."

„Promiň, ale to je přesně ono."

„Cože?"

Pousmál se. „Často prostě říkáš víc, než co je potřeba a přemýšlíš nahlas."

„A to je špatně?"

Bezmocně rozhodil paže. Zdálo se, že vůbec netuší, jak by mi měl odpovědět. „Je pak trochu problém se v tom, co říkáš, orientovat."

Nedokázala jsem na to vůbec odpovědět. Možná měl pravdu, ale nikdy mi nikdo neřekl, že by to mohla být chyba. Na druhou stranu, nebyl spíše špatně ten jeho přístup, když měl za to, že je třeba říkat jen úplné jádro myšlenek? Možná nebyl tichý, jak jsem si nejprve myslela. Možná se jen snažil vše zkrátit. Ale proč? Byl jeho život hektický? To by mohlo být ono. Jestli neustále létal, možná žil v neustálém napětí.

„Víš, v čem je možná problém?"

„Jo. Jsme prostě jiní."

„To taky, ale hlavně jinak žijeme. Ale tady jsi v horách. Jo, asi to nepřežijeme, ale můžeš se uvolnit. Tady čas neexistuje. To je to jediné, co je na tom všem dobré."

„To, co říkáš, je blbost, ale to je jedno. Jenom... jediné? Nechceš mi konečně něco říct?"

Zavrtěla jsem hlavou. Nešlo to. Nebyla jsem připravená o tom mluvit. Nechtěla jsem na to znovu myslet. Už tak se mi začal zase svírat žaludek. Zvedla jsem se a prohlásila, že hledám něco, co by se dalo sníst.

„Můžu něco ulovit," ozvalo se mi za zády. Jeho hlas zněl trochu podrážděně, ale nechápala jsem, proč. „Nebo mám ještě nějaké zásoby."

„Jestli chceš maso, lovit půjdu já. Ty to tady neznáš."

„A ty snad jo, když jsi musela zjišťovat, kde to vůbec jsme? A vůbec, nemáš zbraň."

„Ale znám hory. A kdo říkal, že nemám zbraň?" Sáhla jsem si k boku a vytáhla skrytý nůž." „Lovím s tím celý život."

„Ale ty teď sbíráš ty kytky. Chci se cítit užitečný."

„„Kytky by tady nikdy nevyrostly, teda, ne takové, jaké si asi představuješ. Maximálně tak nějaký lišejník. Jaké tam vůbec máte kytky? Šeřík, pak..."

„To je keř, když už chceš řešit tohle," podotkl a trochu mě tím zmátl, protože jsem si šeřík pamatovala jako fialové kvítí. „A zase to děláš."

Už jsem se mu za to chtěla omluvit, ale pak mi něco došlo. „Víš co? Já si vlastně můžu mluvit, jak chci. Nepotřebuju, aby to tobě vyhovovalo."

„Fajn, ale pak se nediv, když tě nebudu poslouchat," odsekl. „Chcete jít se mnou?" Pohlédl na děti. Ty váhavě upřely zrak na mě. Až na Kattu, Niila se očividně stále ještě trochu bála. Nechtěla jsem to klukům zakazovat, v horách se pohybovali celý život. A minimálně Jari by mě stejně neposlechl.

„Ale dávejte na sebe pozor," varovala jsem je, ale nečekala jsem, že si z toho něco vezmou. Doufala jsem, že Jari má dostatek zodpovědnosti, aby se postaral o sebe i o Taneliho, protože Niilovi jsem nevěřila. Ne jeho schopnostem, přece jen, byl to pilot, ale tomu, že by děti ochránil. Pravděpodobně by se nejprve staral sám o sebe, alespoň na mě tak působil.

„Nezírej na mě," upozornil mě. Neznělo to přímo naštvaně, ale pohrdavě ano. Neuvědomila jsem si, že se na něj dívám.

„Když ti to tak vadí, proč se neotočíš? Neříkal jsi, že jdeš lovit?" Něco neslyšně zamumlal a pokynul chlapcům, aby ho následovali.

„Bojím se ho," přiznala Katta, když se vzdálili a odhrabala trochu sněhu.

„Koho? Niila?" Jemně přikývla. Pokusila jsem se usmát. „Chce jen to samé, co my. Domů."

„Ale ty ho nemáš ráda, že ne?"

„Ne," povzdechla jsem si. „Nebo spíš nevím. Spíš mi přijde, že on nesnáší mě." Katta mlčela. Sledovala jsem vzdalující se záda pilota.

Snažila jsem se. Chápala jsem, že přátelé z nás nikdy nebudou, ale chtěla jsem, abychom se mohli alespoň respektovat, když už jsme tady. Ale takhle to vypadá, že existují jen dvě možnosti – buďto se dřív nebo později vážně pohádáme, nebo se budeme víceméně obcházet. On se totiž o nic nepokoušel. Nesnažil se mě pochopit, nesnažil se mě brát jako sobě rovnou. Myslím, že by mu bylo lépe, kdyby tady skončil sám. Nebo možná ne sám, ale beze mě. Na druhou stranu, přece jen tady byl někdo, kdo v jeho očích nebyl stejný jako já.

„Katto?" zavolala jsem na dívenku. Přešla ke mně a upřela na mě své zvědavé černé oči. „Ještě ohledně Niila – já si vlastně myslím, že ty se ho bát nemusíš. On vás má rád."

„Rád?" podivila se.

„Jo, rád. Bral celkem v pohodě, když k němu Taneli poprvé přiběhl. A do letadla taky chtěl vzít v první řadě vás, myslím, že mu mě bylo akorát z nějakého důvodu líto. Nechtěl mě tam nechat." Pozastavila jsem se nad tím, co jsem právě řekla. Ne, že bych si předtím myslela, že to je špatný člověk. Nebyl. Ale kdyby byl i uvnitř tak chladný jako navenek, tohle by neudělal. Říkal, že nikoho nemá. Copak se pod tu tvrdou slupku nikomu nepovedlo dostat? „A taky vás všechny chtěl vzít na lov. Jestli proti někomu něco má, tak jsem to já. Klidně..."

Zarazila jsem se. Chtěla jsem říct, ať za ním chodí, ať s ním mluví. Ale Katta byla jednak stydlivá, a já jsem si to také vlastně nepřála. Co když je pro nás nebezpečný? V tu chvíli mě dokonce napadlo, že mu utečeme, ale on mě nenechal na tom letišti, takže jsem ho já nemohla nechat tady, ať chtěl cokoli.

Umínila jsem si, že se budu snažit i nadále. Když jsem nasbírala nějaké lišejníky, postavila jsem z větví a jehličí přístřešek, protože už se blížila noc. Jeden spacák jsem nechala jemu, do druhého zabalila Kattu a řekla jí, ať k sobě přibere Taneliho. Celý život jsem spala venku bez něj, dokážu to i teď. Nevím, jestli podle toho, co se o lidech jako on říkalo, čekal, že si lehnu vedle něj, ale na to nikdy nepřistoupím. Ne proto, že by mi to dělalo problém. My jsme takhle spávali běžně, kvůli tělesnému teplu. Ale oni to brali jinak a to by byla ta nejhorší věc, která by se mohla stát.