XX.

Když jsem se probudil, všichni ještě spali. Byla stále tma, nikoli šero, takže bylo celkem pravděpodobné, že je hluboká noc. Já jsem ale byl úplně vzhůru. Netušil jsem, kdy jsme usnuli, ani jak dlouho jsme o světě nevěděli, ale nebylo to důležité. Protáhl jsem se a vyšel do chladné tmy. Počasí se o něco zlepšilo, ale možná to bylo jen ticho před bouří. Satu mě samozřejmě následovala. Naštěstí se mlha už dočista rozplynula. Když jsem si nachystal pochodeň a s nechutí zjistil, že jsem právě použil poslední zápalku, vydal jsem se na procházku okolo.

Konečně jsem byl dost sám na to, abych si všechno, co se za tu dobu stalo, nechal projít hlavou. Problém byl v tom, že jsem stále nevěděl, co si o tom myslet. Přišlo mi, jako bych to ani neprožíval já, jen tomu přihlížel. Ten Niilo, který to všechno dělal a říkal, jsem totiž prostě nebyl já. Přemýšlel jsem, jestli mě ta zkušenost mohla tímto způsobem změnit, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Nejspíš jsem se prostě snažil přizpůsobit Mirje a dětem, abychom spolu vycházeli.

Pak mě ale napadlo, že jsem se možná právě teď nepřizpůsoboval. Možná jsem se přizpůsoboval celý život. Možná právě tohle bylo to, jaký jsem byl doopravdy. Koneckonců, dávalo by to smysl. Poprvé jsem promluvil o svém životě a poprvé měl pocit, že mi někdo doopravdy rozumí. Zavrtěl jsem hlavou. Nezáleželo na tom. Mirja se stejně nakonec vrátí zpět do hor a už se nikdy neuvidíme. A já se vrátím k létání. Musejí mě někde vzít, i kdyby u jiné společnosti, než kde jsem pracoval doposud. Jsem dobrý pilot, jedno zničené letadlo nic neznamená. Kdyby mě k němu nevázalo citové pouto, možná bych to dávno pustil z hlavy.

Možná by bylo všechno jednodušší, kdybych tady opravdu umřel. Jestli se vrátím zpět, vůbec nevím, co tam čeká. Jestli mě budou litovat nebo mnou opovrhovat. Upřímně, nechtěl jsem ani jedno. Nechtěl jsem ani, aby mě oslavovali jako hrdinu, který to tady přežil. Byla to Mirjina zásluha, ne moje. Přál jsem se, aby mi prostě dali nějaké letadlo a nechali mě v klidu. To se ale nestane, to jsem věděl.

Z myšlenek mě vytrhl zvláštní zvuk. Neznělo to jako zvíře nebo šelest větru. Trochu mi to připomínalo letadlo, ale nebylo to ono. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a pak jsem to spatřil. Nejprve jsem netušil, co to ten černý kolos je, protože mi někdo do očí svítil silnou baterkou. Pak jsem to ale poznal. Sněžný skútr. Srdce se mi rozbušilo mnohem zběsileji než předtím. Byl to sen nebo skutečnost?

Chtěl jsem to říct i ostatním, ale převis byl příliš daleko. Rozhodl jsem se, že ať je to iluze nebo ne, budu tomu alespoň na chvíli věřit. S širokým úsměvem jsem začal mávat pochodní a snažil se na sebe upozornit. K mému překvapení se tentokrát nestalo to, co minule. Skútr neodjel. Naopak, zastavil přímo u mě. Chvíli se nic nedělo a pak někdo vyskočil a prudce mě objal.

„Niilo!" uslyšel jsem známý hlas. „Co je?"

Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se děje. „Veri?" Bylo zvláštní, že tenhle pilot byl poslední, koho jsem viděl před tím dobrodružstvím a koho vidím po něm.

„Co se stalo? Kam jsi letěl? Co ta holka?" Když jsem nebyl schopný odpovědět, zatřásl se mnou. „Hej, vrať se na zem!"

„Co tady děláš?" vypravil jsem ze sebe.

„Coby? Přece tě zachraňuju. Tak nedělej cavyky a nasedni na ten skútr! Jedeme domů!" Když jsem se podíval na další lidi okolo sebe, začínalo mi to docházet.

„Jak se ti povedlo sem dostat horskou službu? A vůbec, jak jsi věděl, kde budu?"

„To nebylo nic těžkýho. Prostě jsme postupovali po trase od jednoho letiště k druhému. První jsem tě hledal letadlem, ale pak jsem zkusil tohle. Kdybys byl přímo na tý trase, asi bychom tě našli dřív, ale neodbočil jsi zase tak moc. Tak nějak jsem... nějak jsem věděl, že nejsi mrtvý."

„Ale je polární noc. To jste mě hledali i tak?"

Pokrčil rameny. „Nechtěli jsme to ještě vzdát."

„Jste v pořádku?" ozval se jeden ze záchranářů.

Odkašlal jsem si. „Jo. Jsem." O zraněné noze jsem se rozhodl zatím pomlčet. „Hele, je tady se mnou ještě jedna holka a tři děti." Chvíli bylo ticho.

„Nemáme dostatek místa, abychom vzali všechny," promluvila pak nějaká žena. „Počítali jsme jen s vámi. Ale můžeme se pro ně pak vrátit."

„Musí to nějak jít," hlesl jsem.

„Bohužel," odmítl mě další záchranář. Pochopil jsem, že je nepřesvědčím. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že bych nechal někoho jet místo sebe, ale pak jsem si vzpomněl, jak je lidé z našeho světa znervózňovali. Kromě toho, já se s nimi lépe domluvím a budou mě i více poslouchat.

Když jsem nasedl za jednoho člena horské služby, došlo mi, proč tvrdili, že není místo. Ono totiž skutečně nebylo. Zamířili jsme podle jejich slov k horské chatě a Satu běžela jen kousek za námi. O Mirju ani o děti jsem se nebál. Nepředpokládal jsem, že by se pro ně skutečně ihned nevrátili.

Po chvíli mi konečně naplno došlo, co se stalo. Veri mě zachránil. Nikdy jsme nebyli nějakými velkými kamarády, ale on to pro mě přesto udělal. Pochyboval jsem o tom, že bych já udělal to samé pro něj. Vlastně jsem ani nechápal, proč se do toho pouštěl. Kdo skončil v horách, byl odepsaný. Ne, že bych mu nebyl vděčný, ale mátlo mě to.

Ještě než jsme dorazili na chatu, začalo hustě sněžit. Zaslechl jsem pár slov o tom, že akci budou muset odložit, ale dalo se to čekat. Ostatně, nevěřil jsem, že by to počasí vydrželo. Samozřejmě, že mě to znepokojilo, ale nějak jsem byl sobecky rád, že mířím do bezpečí alespoň já. Možná to bylo dáno tím, že jsem měl v popisu práce zůstat klidný, možná, a to spíše, mi to prostě ještě nedošlo.

Když jsme dorazili na chatu, okamžitě mě zabalili do hrubé přikrývky a dali mi napít. Přestože jsem řekl, že jsem v pořádku, ptali se mě na různé otázky a měřili mé tělesné funkce. Ani jsem to pořádně nevnímal. Jediné, co jsem slyšel zřetelně, byl pokyn, že mám odpočívat. Možná bych je i poslechl, kdyby do místnosti nevstoupil Veri. Nevadilo mi to. Stejně jsem se ho potřeboval na pár věcí zeptat.

„Proč jsi mě zachránil? Proč jsi to pro mě riskoval?"

„Chlape," pravil a sedl si na kraj lůžka, do kterého mě uložili. „Jsi dobrej pilot. Byla by tě škoda. Hele, můžu se tě na něco zeptat já?"

„Hm," zamumlal jsem. Na další otázky jsem vůbec neměl náladu.

„Kdo byla ta holka a děcka, které jsi bral? A vůbec, proč jsi je vzal? Abys věděl, tak za ty zásoby jsou na tebe celkem naštvaný." Zaťal jsem zuby. Dalo se čekat, že se na to zeptá, i že se na mě zlobí. Měl jsem chuť se otočit a neodpovídat mu, ale musel jsem si zachovat svou důstojnost.

„Poznal jsem je až na tom letišti. Dali jsme se nějak do řeči a... to je jedno."

„Že by ses nám konečně zamiloval?" zachechtal se.

„Nech si to," zavrčel jsem.

„Ale vážně, Niilo. Nikdy předtím jsi neudělal nic proti předpisům. A tohle proti nim jasně bylo."

„Všechno je jednou poprvé. Myslel jsem si, že se stihnu vrátit, jasný? Měl jsem dva dny náskok. Se ztroskotáním jsem vůbec nepočítal."

„A jak se to vůbec stalo?"

„Zapomněl jsem letadlo zkontrolovat po opravě. Něco se stalo s nádrží nebo benzínem, já vlastně nevím."

Veri se na chvíli mlčel. „Doufám, že ty, co ti to blbě opravili, budeš žalovat."

„Prosím tě, ještě by se to obrátilo proti mně. Já jsem si to měl ověřit. A kromě toho, jsem rád, že jsem to vůbec přežil."

„Jak myslíš," odpověděl. „Ale fakt, proč jsi ty lidi bral?" Doufal jsem, že jsem se tomu tématu už vyhnul.

„Nepřipadá ti, že ti do toho nic není?" obořil jsem se na něj. Nic neříkal, jen zavrtěl hlavou. Pak mi to došlo. On pro mě udělal tolik a já jsem se právě nechoval, že bych mu byl vděčný. „Veri?" pokusil jsem se ho oslovit mírnějším hlasem.

„No?"

„Díky." Jen pokývl. Já jsem však chtěl pokračovat. „A co se týká toho, proč jsem je vzal... kdyby za tebou přišla hezká holka, ještě k tomu s dětmi a řekla ti, že je ztracená a potřebuje pomoct, odmítl bys ji?"

„Kdybych měl porušit předpisy, tak jo, odmítl."

„Ale já ne," odpověděl jsem.

„Že bys i ty měl city?" utahoval si ze mě. Věděl jsem, že to tak nemyslí. Byl to právě on, kdo mě několikrát potkal, když jsem se snažil vyrovnat se se svými myšlenkami a ptal se mě, proč jsem tak smutný. Narážel na to, co si o mně mysleli někteří další.

„Tak jako tak, asi to byla chyba. Ale co s tím nadělám, že?"

„A byla alespoň víc než hezká?" usmál se.

„Kdo, ta holka?" Přikývl. „Mirja... Mirja je zvláštní. Musím říct, že mi v některých věcech asi hodně otevřela oči. Jasně, je úplně jiná než my, ale je fajn."

„A ty děcka?"

Usmál jsem se. „Nejlepší, co jsem kdy potkal. Teda, jedna z nich se mě celkem bála, ale to bylo v pohodě, chápal jsem to. Byli fakt... fakt úžasní." Chvíli jsme jen tak mlčky seděli. Doufal jsem, že odejde, protože už jsem tak prozrazoval příliš ze svého života, ale on měl očividně ještě jednu otázku.

„Proč jsi jim neřekl, že máš něco s nohou?"

„Co?" hlesl jsem překvapeně.

„Klídek, nikdo kromě mě to neviděl. Ale když sis myslel, že si tě nikdo nevšímá, kulhal jsi."

„Jo," odkašlal jsem si. Už několikrát jsem si všiml, že Veri je hodně pozorný, ale většinou mi to lezlo na nervy. Tohle nebyla výjimka. „To nic není. Už s tím chodím celkem normálně."

„A co se ti stalo?"

Protočil jsem oči. „Ani se neptej." On však očividně na odpověď čekal. „Snažil jsem se otevřít zamrzlé dveře letadla. Když se mi to povedlo, spadl jsem dolů a asi se praštil do podvozku."

Veri se zasmál. „Hele, nikomu to neříkej, ale vlastně se mi jednou stalo skoro to samý. Teda, nezranil jsem se, ale je to trapný, když si neuvědomíš, že to prostě nemůžeš."

„Fakt?" zasmál jsem se také.

Začínala mi docházet jedna věc. Možná jsem si to, že mi nikdo nemůže porozumět a já nemůžu porozumět jim, jen nalhával. Koneckonců, už při tak krátkém povídání jsme s Verim zjistili, že máme něco společného. Možná jsem nemusel být tak osamělý, chtělo to jen zbořit tu zeď, kterou jsem si kolem svého srdce tak pracně budoval. Ano, v určitém období mého života byla potřebná, abych to všechno ustál. Ale teď mi možná spíše ubližovala.

„Veri, chceš vědět skutečný důvod, proč jsem jim pomohl?"

„Nikomu to neřeknu," odpověděl.

Olízl jsem si mrazem popraskané rty a řekl mu všechno. Řekl jsem mu o své matce, o svých sourozencích, o tom, jak jsem si chtěl splnit svůj sen. Neřekl jsem mu všechno, co věděla Mirja. Vynechal jsem z toho své nejniternější pocity. Hrubou kostru toho však znal. Zakončil jsem to vysvětlením, že Mirja a děti pro mě svým způsobem alespoň na tu krátkou dobu jsou jako rodina.

„Wow," vydechl nakonec. „Tušil jsem, že to bude něco takovýho, ale ne, že mi to někdy řekneš."

„Tušil? Jak, proboha?"

„Nikdy jsi o svoji rodině nemluvil," pokrčil rameny.

„Nesekl ses ty náhodou povoláním?"

„Ne, pilot jsem chtěl být vždycky," zasmál se.

„Fakt? Protože jako psycholog bys taky nebyl špatný."

Jen pokrčil rameny. „Budeš dál lítat, když se ti stalo tohle?"

„Jasně," odpověděl jsem. „Obětoval jsem pro to tolik, že mi to nic nevezme."

„A nechceš v tom případě někdy letět společně?" Chápal jsem, co mi nabízí. Vždy jsem odmítal létat s někým jiným, protože jsem nechtěl, aby mi někdo mluvil do toho, co dělám a jak se rozhoduji. On mi ale svým způsobem nabízel své přátelství, protože všichni spolu létající piloti byli kamarádi.

„Ale mám dvě podmínky – budu hlavní pilot a Satu letí taky," usmál jsem se.

Protočil oči. „Že já ti to navrhoval." Nicméně se usmíval, z čehož jsem pochopil, že souhlasí.