XIII.

Styděla jsem se za to, že jsem k němu tak neupřímná. Necítila jsem to, co bych měla. Mělo by mi na něm záležet stejně, jako jsem to říkala a jak jsem ho objímala. Jenže ono to prostě nikde v mém srdci nebylo. Když se ke mně pokoušel být lhostejný, docela mě to ale přesto vyděsilo. Možná jsem ho neměla přímo ráda, ale záleželo mi na něm. Nebo mi ho možná spíše bylo líto. To byl nejspíš i ten důvod, proč jsem to všechno dělala. Zasloužil si to. Nechtěla jsem, aby byl znovu zklamaný nebo smutný. Možná ho to bude bolet potom, ale potřebuje i trochu radosti. Jen jsem doufala, že to nepozná.

Nebyla to Niilova chyba, že jsem ho nedokázala vnímat jinak. Moje srdce asi ještě pořád patřilo kmenu a možná dlouho bude. Bylo těžké do něj pustit dalšího člověka. Vlastně jsem to už udělala, řekla jsem mu, co se mi stalo. Ale na rozdíl od něj jsem zkrátka neměla šanci to říct někomu jinému. Nejspíš bych to udělala, i kdybych se setkala s jiným člověkem ochotným mě poslouchat. Zhluboka jsem se nadechla, abych se vrátila do reality a pohlédla na něj.

„Myslím, že venku je už dávno bezpečno," prohodila jsem. Přikývl a zapřel se o kluzkou stěnu. Přispěchala jsem mu na pomoc, aby se dostal až k východu jeskyně. Nasadil si čepici, zapnul bundu a vylezl ven. I s dětmi jsem ho následovala.

„Hele," pravil a ukázal na oblohu. Opatrně se postavil a odlehčil své zraněné noze. „Polární zář. Zase." Pousmála jsem se. Řekl to tak věcně, přesně jako člověk, který je na tyhle věci zvyklý, a zároveň fascinovaně. Možná se mu i přesto stále líbila. Chvíli jsem sledovala tu nazelenalou zář, která místy přecházela do nachové a červené, ale pak jsem si povšimla něčeho jiného. Celá temná obloha mi přišla nějakým způsobem posunutá. Takhle neměla být. Pokud teprve začínala noc v pravém slova smyslu a my jsme mířili na východ, vše by se mělo nacházet výše.

„Co se stalo, Mirjo?" všimla si mého zaváhání Katta.

„Asi jsme... nevím, jak se nám to povedlo, protože já jdu pořád na východ, ale jsme o něco jižněji, než bychom měli být." Otočila jsem na Niila. „Neříkal jsi, že máš kompas? Co ukazuje?"

Pousmál se. „Je tady moc velká magnetická odchylka. Tak jako tak, jsi si jistá, že jdeme blbě? Existují ještě další způsoby, jak to zjistit, ale k tomu bych potřeboval slunce."

„Jen trochu špatně, ale... jo," odpověděla jsem. „Možná je to ještě kvůli té bouřce, možná jsme prostě nějak vybočili z kurzu, nevím. V horách se spleteš lehce. Problém je v tom, že tím pádem budeme muset obejít jednu horu. Kdybys ji mohl vidět, ukázala bych ti ji, ale..."

„Chápu. Je mi jasné, že to budou nějaké míle navíc."

„Jo. A taky je tam víc zima. Je tam totiž tak silný vítr, že tam nic neroste."

„Čím dál tím lepší," zavrčel. „To tam chceš jít už teď?"

„No, ve tvém případě spíš jet. Lepší to nebude, je polární noc. Šero není o moc lepší než tma."

Povzdechl si. „Ale sedneš si i ty. Alespoň na chvilku."

„Nepotřebuju to."

„To si jenom myslíš. Vidím na tobě, jak jsi unavená." Povzdechla jsem si. Kolikrát už jsme tu debatu vedli? Vždy to skončilo u ní. Více mi vyhovovalo, když jsme řešili naši cestu. Nemusela jsem u toho přemýšlet, jak bych se k němu měla chovat. „A nervózní," dodal.

„Já nejsem nervózní!" bránila jsem se. Až pozdě mi došlo, že stačilo ještě dodat sakra, vyměnit nervózní za náladový a zachovala bych se úplně stejně jako on v jeskyni před několika hodinami.

„A teď se zase divně chováš ty. Taky jsi přešla na stejnou taktiku jako já?" usmál se a přichystali jsme se k další cestě.

„Očividně se k sobě prostě neumíme chovat normálně," odvětila jsem.

„Očividně," zasmál se. „Tak o co jde?"

„O nic. Asi máš pravdu, jsem prostě unavená," odvětila jsem a vyšvihla se na soba. Sice jsem se kvůli tomu necítila nejlépe, ale nemohla jsem mu prostě říct, že jsem tímto způsobem zmatená ze svých pocitů. Nechtěla jsem to všechno dělat ještě těžší. Přidal se ke mně. Pobídla jsem Meri ke kroku.

„Tak mě napadlo," prohlásil po chvíli. „Že nám sice ti vlci po sobech nešli, ale myslíš, že zabili pastýři i zbývající kozy?"

„Nenapadlo mě to, ale vlastně je to dost možné," odvětila jsem. „Kam tím míříš?"

„Nikam, akorát mě to napadlo."

„Odkdy říkáš věci, které tě jenom tak napadnou?"

„Kvůli tobě, Mirjo. Myslel jsem, že ti to takhle vyhovuje." V tu chvíli jsem věděla jen jediné. Naše rozhovory jsou čím dál divnější.

„Jasně, ale u tebe je to prostě nezvyklé," odvětila jsem. Odpověď se neozvala.

„Za jak dlouho budeme u té hory?" prořízl po chvíli ticho Taneliho hlas.

„Asi za... " Chtěla jsem odpovědět, ale Jari náhle zvedl ruku. Zmlkla jsem.

„Liška," zašeptal a ukázal někam před sebe. Zastavila jsem soby a snažila se ho vypátrat ve světle pochodně, jejíž světlo se snažil Jari na kořist co nejlépe namířit. Niilo mezitím sáhl po pušce.

„Ne," procedila jsem skrz zuby, protože jsem nechtěla, aby lišku zase vyplašil. On však přesto nabil. Měla jsem na to, že to zvíře prostě musí vyděsit, ale pak jsem ho zahlédla, jak skoro splývá s okolní bílou pokrývkou, stále dost blízko nás. Očividně také hledala něco k snědku.

„Uhni mi z dráhy, ať můžu pořádně zamířit," přikázal mi Niilo.

„Ty střílet nebudeš," odsekla jsem. Nečekala jsem, že mě prostě odstrčí s takovou vervou, až jsem upadla. Sedla jsem si na sníh a založila si ruce na prsa. Vystřelil. Měla jsem připravený dlouhý proslov o tom, jak mě neposlouchá a že ten sob nemusel zůstat klidný, ale Jari vykřikl něco, po čem jsem nemohla.

„Zásah!" Rozběhl se k raněnému zvířeti.

„Nemusel ses trefit," zasyčela jsem. „Ani jsi nemohl vědět, že na výstřely nejsou zvyklí jen Meri a Lempi."

„Ale trefil. Nejsem tak k ničemu, jak si myslíš."

„Já bych ji taky ulovila."

„Jo, jenomže ty děláš úplně všechno."

„To už jsme taky řešili. A kromě toho, ženy prostě dělají víc věcí."

„No, jenomže i kdybys to chtěla brát takhle, tak ty přebíráš i mužskou roli. Ženy neloví."

„Protože jsi zraněný. A kromě toho, ženy už na to sice nemají čas, ale hodně dívek na lovy chodí."

„Ale jak vidíš, střílet můžu. A co tím chceš říct? Že když nemůžu skoro chodit, tak nejsem muž?"

„No, skoro. Jsi mrzák." Povytáhl obočí. „Promiň, ale takhle to prostě bereme."

„Ale tvoje pravidla už neplatí, zapomněla jsi?" Proti své vůli jsem se začala smát. Svým způsobem to byla vážná debata, ale nedokázala jsem to už tak brát. Prakticky jsme se celou cestu jen dohadovali. Po chvíli se začal smát také. Alespoň na chvíli mi připadalo, že je všechno v pořádku.

„Dost, dost," snažil se to ukončit. Náš smích se stával spíše hysterickým. Nemyslím se, že jsme se ještě smáli kvůli tomu rozhovoru, spíše jsme to po tom všem potřebovali. „Už mě bolí koutky!" namítl, ale myslím, že sám věděl, že nemůžeme přestat. Děti na nás udiveně hleděly. Nějak se nám povedlo to ovládnout. Pohlédla jsem do jeho očí. Naše pohledy se zase střetly. Usmála jsem se.

„Ty se zase směješ?" podivil se.

„Já se usmívám. V tom je rozdíl."

„A proč se usmíváš?"

„Niilo, o co se snažíš?" To už jsem se ale začala znovu smát. Ani jsem nevěděla proč, ale znovu se ke mně připojil, i když jsme tedy byli trochu klidnější.

„Přesně o tohle," podařilo se mu ze sebe vypravit.

„Já tě nesnáším," prohlásila jsem a vyrobila sněhovou kouli. Přestala jsem se smát. Když viděl, k čemu se chystám, nastavil před sebe ruce.

„Ne, Mirjo, myslel jsem to dobře!" Já..." Hodila jsem po něm připravenou kouli. Než mi to stihl oplatit, uplácala jsem i druhou a trefila se do ramene. Pak jsem se rozběhla pryč.

„Ale no tak! Chováš se jako dítě!" zakřičel po mě.

„To ty taky, chtěl jsi mi to oplatit!" připomněla jsem mu. Nedošlo mi ale, ale dohodí jako muž dále než já. Napřáhl se a sníh neminul cíl.

„Pojď taky!" zakřičel Niilo na Taneliho, který stál vedle mě. Na tváři se mu zjevil záludný úsměv a sehnul se. Pilot se svezl ze soba.

„Ne, už ne, nebo budeme všichni mokří a na koulovačku nemáme čas. Navíc..." Než jsem to stihla domluvit, rozpoutalo se to naplno. I Jari už dorazil a připojil se. Nechala jsem se vtáhnout do hry. Alespoň na okamžik jsem se nechtěla o nic starat. Jen by bylo lepší, kdyby Katta nestála bokem a netvářila se tak smutně.

Nedokázala jsem dále hrát, když jsem jí viděla takhle. „Dost!" zakřičela jsem, ale nikdo mě neposlouchal. Těžko říct, jestli se do toho Niilo tak ponořil, nebo pokračoval kvůli klukům. Každopádně, když jsem se k dívence blížila, kolem mě proletěla další sněhová koule. Niilo zasáhl, ale bohužel ne mě. Katta si začala stírat sníh z tváře a vypadalo to, že je jí do pláče. Pilot se snažil k nám nějakým způsobem dokulhat ve věrném doprovodu své feny.

„Katto, on nechtěl. Mělo to být na mě," řekla jsem, přestože jí to muselo být jasné.

„Já vím. To nevadí," zašeptala slabě. Chytila jsem jí za ruku. I když mezi mnou a pilotem bylo cokoli, chtěla jsem, aby s dětmi vycházel co nejlépe.

Došly jsme až k Niilovi. Věděl jsem, že se chce omluvit, jeho výraz mluvil za vše. Povzbudivě jsem se na něj usmála, ale nemohla si odpustit ironickou poznámku.

„Po tomhle mi neříkej, že umíš mířit." On se však ani nepousmál. Jemně vzal Kattu kolem ramen.

„Mělo to být na Mirju, ne na tebe." Odmlčel se. Ona ještě více sklonila hlavu. „Asi rozumím, proč se mě bojíš a nemáš mě ráda. Nejsem dobrý řečník, takže ti prostě jenom chci říct, že jsi fajn a vůbec nemám důvod ti ublížit." Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nikam nevedlo. Niilo se pak ovšem o pár kroků vzdálil. „No tak, dokážu ti to. Oplať mi to." S Kattou jsme na něj obě hleděly jako na blázna, ale pak mi došlo, že je to vlastně skvělý nápad. „Hoď po mně tu kouli!" Katta zbledla a zavrtěla hlavou. Přešel k ní, sehnul se a jednu vymodeloval. Podal jí ji. Pak znovu o kousek odstoupil.

„Katto, no tak, vážně to udělej!" pobídla jsem jí a sama po něm jednu vrhla. Sice tak, aby se jí lehce vyhnul, ale jako demonstrace to stačilo, přesně jak jsem doufala. Dívenka se rozmáchla a zasáhla ho do boku. Niilo se široce usmál. I Kattě cukly koutky.

„Tak vidíš. Máš krásný úsměv, tak se za něj nestyď a ukaž mi ho." Kupodivu to opravdu zabralo, zazubila se na něj. Jen krátce, ale přesto. Přišlo mi to hrozně krásné, i když jsem poznala, jak jsou z toho oba rozpačití. Zároveň mi došla jedna věc. Spousta mužů by se s tímto nenamáhala, naopak, byli by rádi, že jim nějaké dítě, které ani neznají, neotravuje život. Alespoň ti od nás by se tak zachovali. I když jsem věděla, proč na tom Niilovi záleží, stejně mě to fascinovalo. Kdybychom se znali o něco déle a za jiných okolností, možná bych ho přece jen dokázala mít vážně ráda tak, jak si zaslouží. Katta odběhla za kluky.

„To jsou všechny holky od vás tak opatrné?" prohodil pilot směrem ke mně, když se napůl belhal, napůl lezl zpět k sáním. Snažila jsem se ho trochu podepírat.

„Spíš úplně všichni, i kluci. Taneli s Jarim jsou výjimka."

„Ale skvělá výjimka."

Pokývla jsem. „Víš, jsem strašně ráda, že spolu vycházíte, že se spolu kamarádíte a tak. Oni tě prostě potřebují, stejně jako ty potřebuješ je."

„A tebe," řekla neskutečně tiše. Polilo mě horko.

„Zopakuj to," řekla jsem v naději, že jsem špatně slyšela.

„Ne, Mirjo. Myslím to vážně, akorát ne takhle." Otočil se ke mně čelem a vzal mě za ruce. „Nevím, co si o mně myslíš a tak, ale důležité je, že jsi mi toho dala hodně. Chtěl jsem ti to říct už předtím, ale nenašel jsem odvahu. Nemůžu ti říct, že tě mám přímo rád, došlo mi, že to asi není pravda, ale hrozně moc toho pro mě znamenáš. Chtěl jsem ti poděkovat."

„To sis měl nechat na rozloučení. Takhle to akorát děláš těžší."

„Já pořád počítám s tím, že to nepřežijeme a pak by ses to nedozvěděla."

„To je taky možnost," uznala jsem. „Podívej, Niilo..."

„Ne. Já jsem ještě neskončil. Chtěl jsem ti říct, že se s tebou cítím strašně dobře. Teda, když se zrovna nehádáme."

„Ale to je většina času," namítla jsem, ale musela se usmívat.

„Ale přece jenom nějaký zbude." 

„I tak to ale teď přeháníš," neodpustila jsem si.

„Ne, nepřeháním," hlesl.