VII.

Využil krátké pauzy. Sesedl a klopýtal směrem ke mně. Nebylo pochyb o tom, o čem chce mluvit. V první chvíli mě napadlo, že s ním prostě nebudu komunikovat, ale možná by si to vyložil špatně. Zhluboka jsem se nadechla a kývla na Jariho.

„Nech nás o samotě."

„Jasně. A ještě jednou promiň, nevěděl jsem... měl to být vtip. Ne pro tebe, ale pro něj. Myslel jsem, že u nich je tohle legrace."

Pokrčila jsem rameny. „Možná. Ale asi sis vybral blbou chvíli." Nikdy jsem se na něj nedokázala zlobit dlouho. Navíc se v podstatě se nic nestalo, akorát Niilovi budu muset vysvětlit, jak to je, aby si nemyslel nic špatného. Vykročila jsem k němu. Až pár kroků před ním jsem si uvědomila, že nevím, jak začít. On to ovšem vyřešil za mě.

„Říkal Jari pravdu?" zeptal se přímo. Sledovala jsem jeho tvář, ale byla dokonale nečitelná. Ráda bych věděla, co si o tom myslí, dříve, než odpovím.

„Ne," odpověděla jsem a doufala, že je můj pohled stejně pevný. Chvíli mě sledoval, ale pak se pousmál.

„Promiň, ale jsem rád. Zapomeneme na to?"

Skousla jsem si spodní ret. „Chtěla jsem ti vysvětlit, jak na to Jari přišel."

„To bych si poslechl docela rád." Zpomalila jsem krok, aby nemusel tolik namáhat zraněnou nohu.

„Jde o to, že u nás, když se spolu dívka a chlapec baví alespoň tak, jak na téhle cestě my dva, tak prostě všichni počítají s tím, že spolu budou i jako partneři. Než něco řekneš, Jari si uvědomuje, že to je jiná situace, v podstatě si z tebe chtěl udělat legraci, ale nedošlo mu, že ty tohle pravidlo neznáš."

„Takže máme i odlišný styl humoru," konstatoval.

Pousmála jsem se. „V tom to až tak není. Teda, je, ale ne tak, že by to připadalo vtipné nám. On chtěl napodobit vás. Jak tomu říkáte... narážky?"

Zdráhavě přikývl. „Myslím, že vím, o čem mluvíš. Takže z tvojí strany nic není, že ne?"

„V žádném případě," odpověděla jsem popravdě. Usmál se. Bylo v tom něco zvláštního, možná úleva.

„Katta říkala, že Jari občas akorát moc mluví. Skoro jako ty, ale jiným způsobem."

„Takže ty a Katta si už povídáte?" odvedla jsem řeč na jiné téma.

Zavrtěl hlavou. „Moc ne. Pořád se mě bojí. Dokonce mi vyká." Cokoli jiného by mě hodně překvapilo.

„Zvykne si na tebe mnohem dřív, než dojdeme k cíli." Pouze pokrčil rameny.

„A jak jinak chceš poznat toho, s kým strávíš celý život, než že si s ním budeš povídat?"

„Ocenila bych, kdyby ses v našich zvyklostech tak nevrtal." Nespokojeně mlaskl.

„Chceš tu cestu dělat ještě těžší, než je? Chci si s tebou normálně povídat. Včera to bylo fajn. Byli jsme k sobě tak otevření a i když jsme si neřekli všechno, vážně jsme si rozuměli. Nebo ne?"

„Možná," hlesla jsem a založila si ruce na prsa. „Ptal ses, jak jinak chceš člověka poznat. Ale zapomínáš, že my se tam známe všichni. Jsme jako bratři a sestry. Všichni si povídáme se všemi. Když s někým začneš mluvit víc, když s tím souhlasí rodiče a tak, tak spolu založíte rodinu. Proč ne?"

„Takže něco jako kamarádství mezi vámi není?"

„Jo, ale spíš mezi dětmi. Když máš někoho pořád na očích, moc to nejde. A hledat toho pravého je dost zbytečné, když je vlastně máš rád úplně všechny. Lepší je založit rodinu co nejdřív." Očividně ho něco z mých slov uvedlo do rozpaků.

„Mirjo, a kolik ti vlastně je?"

„Jestli dobře počítám, tak dvacet pět," pokrčila jsem rameny. „Proč?"

„A ty... ty nikoho nemáš?"

Na okamžik jsem zavřela oči, abych se ovládla. Nemohla jsem se na něj zlobit, že si to nespojil. „Všichni jsou mrtví. Viděla jsem jejich těla. A i kdyby ne, nikdy je nenajdu." Čekala jsem, že se bude dál vyptávat, ale on na mě jen hleděl se soucitem v očích. Bylo to horší, než kdyby nad tím mávl rukou. Takhle se mi chtělo plakat. Chtěla jsem ho poslat pryč, ale udělal něco, díky čemu se mi zadrhla slova v hrdle. Objal mě kolem ramen.

„Nevadí ti to?" zajímal se. Zavrtěla jsem hlavou. Možná mi to vadilo, ale můj mozek si to nebyl schopný uvědomit. Už se mi nechtělo plakat. Necítila jsem v tu chvíli vůbec nic. Stalo se mi to už několikrát od té doby, co zničili náš kmen. Všechny mé emoce jako by se náhle vypnuly. Ty okamžiky jsem vlastně milovala. Na chvíli jsem se při nich dokázala odpoutat od té bolesti. Pak jsem si ale uvědomila, že někdo z děti by si z toho zase mohl něco vyvodit. Sehnula jsem se, abych jeho paži unikla. Znovu se o to nepokoušel.

Když se znovu navrátil ten pocit úzkosti, ani jsem to málem nepostřehla. Byl tady se mnou celou dobu, pomalu ke mně patřil. Věděla jsem, že jednou to přejde. Musím jen začít žít znovu, po tom, co se dostanu někam, kam patřím. I když, možná jsem tady patřila víc než Niilo. Olízla jsem si rty a otočila se na něj.

„Připadáš si tady s náma sám?" Zdálo se, že nad tím opravdu přemýšlí.

„Já jsem si tenhle život v podstatě vybral, Mirjo. Jediné, co je mi vždycky známé, je Satu. Ty hory nejsou o nic cizejší než jiná místa, kde jsem byl." Chtěla jsem se ho zeptat, proč má ten pocit, ale zahlédla jsem ve stromech nějaký pohyb.

„Stůj," sykla jsem. Přenesl většinu váhy na zdravou nohu a pomalu otočil hlavu k lesu. Tiše, nebo alespoň nejtišeji, co to šlo, si přichystal pušku. Pohlédl na mě, jako by čekal, že proti této zbrani budu protestovat. Neměla jsem ale proč. Chápala jsem, že je to z jistého hlediska jednodušší než lovit například s nožem. A pro zvíře možná milosrdnější.

Náhle se to vyřítilo zpoza stromů. Nejprve jsem rozeznala jen změť šedohnědých chlupů a dlouhých nohou. Ozval se ohlušující výstřel. Potlačila jsem nutkání zacpat si uši. Kořist zpomalovala a já jsem si uvědomila, že to není kořist.

„Ne," zašeptala jsem a cítila, jak se mi zatmívá před očima. Prudce jsem strčila do Niila. „Ne, ty... ani pro tebe neexistuje nadávka!"

„Ale Mirjo..." zašeptal konejšivě. Pokusil se mě znovu obejmout. Co nejtvrději jsem ho praštila do paže a utíkala za svou sobicí. Až když jsem byla u ní, vzdálila se o několik kroků. Nekulhala, nic takového. On se netrefil. Vydechla jsem a natáhla k ní ruku.

Nechala se pohladit celkem bez problémů, což u ní nebylo nic neobvyklého. Mávla jsem na Jariho, který nás nechápavě pozoroval. Dovedl ji k Tanelimu, který ji začal uklidňovat, aby mohl nasednout. Když jsem měla jistotu, že neuteče, vrátila jsem se zpět k Niilovi. Chtěl něco říct, ale já jsem měla na srdci své.

„Ty mi nejenže střílíš do soba," zavrčela jsem. „Ale neumíš se ani trefit! S takovou bude za chvilku po tobě."

„Tak teď jsi na mě naštvaná proto, že jsem střílel, nebo proto, že jsem se netrefil?" pousmál se.

„Tady není nic k smíchu. Ty to asi nechápeš, co? Bez těch sobů se nikam nedostaneme." Zdůrazňovala jsem každé slovo. „A když už jsi střelil, měl ses trefit. Mohli jsme mít dobrou snídani, oběd nebo co vlastně. Takhle plýtváš náboji."

„Zadrž. Ty jsi právě řekla, že jsem ti raději měl zastřelit tvého soba?"

„Nejlepší možnost by byla, kdybys nestřílel vůbec." Potřásl hlavou, jako by mě považoval za hloupou. To mě naštvalo ještě více.

„Jak se jmenuje?" Protočila jsem oči.

„To snad nemyslíš vážně, ptát se na něco takového!"

„Mirjo, záleží na tom vůbec? Co se stalo, stalo se. Příště si zkusím dát větší pozor."

Povzdechla jsem si. Netušila jsem, jestli jsem naštvaná nebo vděčná, že je tak klidný. „Meri. A já vím, na co se chceš zeptat. Ona je sestra Lempiho. Říkala jsem ti, že vyrůstali tam dole, konkrétně jako chovný dobytek. A ten, který je měl, rád a často střílel."

„Tak proto neutekla. A proto se Lempi nebál ani toho letadla."

„Přesně tak," hlesla jsem. Zatvářil se dost zvláštně, jako by mi chtěl sdělit nějakou nepříjemnou pravdu.

„Víš, sobi utíkají z docela dobrého důvodu. Když nemají ty instinkty..."

„Ale mají. Před Satu Lempi pořád utekl," namítla jsem, ale chápala jsem, jak to je chabá obhajoba. Na psí štěkot totiž zvyklí nebyli. „Já vím. Nepřežijí dlouho. Docela se divím, že je Meri pořád tady. Ale uprostřed mého stáda jsou v pořádku."

„Takže ty dva bys asi měla najít přednostně, ne?"

„Ano?" ušklíbla jsem se. „Tak do toho. Jsem ráda, že jsme našli vůbec někoho."

„Jasně," povzdechl si. „Chceš... já nevím, třeba jít po těch stopách, jestli tam nebudou i další?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Je to nebezpečné. Sněží, takže to ty stopy za chvilku přikryje, a já tenhle les neznám. Nemuseli bychom trefit zpátky."

„Takže prostě půjdeme dál s tím, že tam možná někde jsou i další?"

„Jinak to nejde," zašeptala jsem, ale když to takhle řekl, znělo to celkem hrozivě.

„Jestli se toho bojíš, já..."

„V žádném případě!" přerušila jsem ho. „Tebe by něco sežralo tak v prvních pěti vteřinách."

„V deseti," ohradil se a na tváři se mu zjevil lehký úsměv. „Akorát jsem zkoušel, jestli jsi na mě naštvaná až tak, abys mě tam vážně nechala jít."

„To doufám, protože jestli jsi to myslel vážně, tak jsi ještě větší turri, než jak ses choval doteď." Teď jsem se ale musela usmívat i já. Možná by mi něco odpověděl, ale v ten moment se k nám přidružily děti.

„Co přesně se stalo?" zajímal se Jari.

„Nic zvláštního," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem před ním Niila žádným způsobem očerňovat, i když mě dost naštval. Svým způsobem za to nemohl. „Hlavní je, že jsme našli Meri."

„A ten výstřel?" zeptal se přímo.

„Niilo akorát zpanikařil," prohlásila jsem a doufala, že to bude stačit. Jari pozvedl obočí, ale více k tomu neřekl.

„A Niilo?" ozval se Taneli trochu nesměle. „Naučíš nás střílet?"

Jeho výraz trochu zvážněl. „Všichni jste moc malí."

„Vždyť víš, jak to s nima je," prohlásila jsem. „Nemusíš se bát, že by je to nějak poznamenalo, protože..."

„O to nejde," odvětil a uchopil pušku tak, že by mohl klidně vystřelit. Instinktivně jsem ucouvla. „Vidíš, jak daleko mám od sebe obě paže?" Pozorně jsem si je prohlédla. Měl pravdu. Takto by je ani Jari ještě nenatáhl. „A navíc, potěžkej si ji." Bez varování mi zbraň strčil do rukou. Na okamžik jsem zavrávorala.

„A tohle nosíš na zádech celé dny?" hlesla jsem a raději mu pušku hned vrátila. Ještě bych z ní nedopatřením vystřelila. Podal ji dětem, ať si ji také vyzkouší.

„Jsem zvyklý," odvětil pouze. Pak se otočil na Taneliho. „Ale můžu tě naučit všechno ostatní kromě držení a střílení," slíbil mu. „Ale teď bychom měli pokračovat." S tím jsem chtě nechtě musela souhlasit.

„Jak to vypadá s nohou?" zeptala jsem se.

„Je to lepší," hlesl a sklopil pohled.

„Jasně. A teď popravdě." Vzhlédl a trochu se pousmál.

„Šíleně to bolí. Na nic horšího si nepamatuju."

„Ty se snažíš trochu zakrýt to kulhání, že jo?" napadlo mě, když jsem se soustředila na jeho nohy.

„Jak jsi to poznala?"

„Při každém kroku hrozně zkřivíš tvář a vždycky před došlápnutím se trochu zarazíš." Chtěl něco namítnout, ale nenechala jsem ho. „Nedělej to. Ještě víc si tak ubližuješ. Stejně jako tím, že teď chodíš. Sedni si, jako mrzák jsi k ničemu."

„Ani při plné síle ti kdovíjak nepomáhám." Nemohla jsem říct, že to není pravda, ale překvapilo mě, kolikrát už se k tomu přiznal.

„Niilo, pochválil tě vůbec někdy někdo?"

„Ale jo," mávl nad tím rukou a nasedl na soba. Respektive, nějak se mu povedlo se na něj vyškrábat. Nepoznala jsem, jestli lže nebo ne, ale zdálo se, že ho má otázka hodně zasáhla. Jaký problém měl s pochvalami? A pochválila jsem ho vůbec někdy já? On v podstatě neudělal nic špatně. Vůbec nic. Že věci nevycházely, to se občas dělo. Umínila jsem si, že to při nejbližší příležitosti napravím.