"Na vědomost se dává, že princezna Jana byla sedlákem Honzou nalezena!" křičel bubeník na celé náměstí a hlasitě bubnoval. Všude se ozývaly radostné výkřiky jako "Díky Bohu!", "Ještě že tak!", "Snad je to už poslední únos!" nebo "Sláva Honzovi!" Jen jeden hlas zamumlal: "Za tohle mě šéfová vážně vyhodí!" Majitelka toho hlasu byla štíhlá vysoká dívka s hnědými vlasy sepnutými do culíku. Na sobě měla běžné venkovské šaty a přes ně uvázanou ušpiněnou zástěru - i tak ale bylo poznat, že do do těchto míst tak úplně nepatří. Nasupeně vešla do domku a zavřela za sebou dveře tak prudce, až v nich popraskalo skleněné okénko.

"To snad nemyslí vážně! Kde mám brát ty draky?! Ti Honzové, Janové a další už je všechny vybili! Nejspíš hrozí vyhubení draků! A ještě bubeník zapomněl říct, že ten Honza byl chudej, princezna zlatovlasá a teď budou slavit královskou svatbu, která bude trvat sedm dní a sedm nocí! Minule jsem podstrčila Bajajovi pomatenýho koně, kterej po něm chtěl úplný hlouposti - a co z toho vzešlo? Bajaja dopadl ještě líp, než kdyby mluvil! Sněhurčině maceše dám zrcadlo a heleme se - najednou další princ zachrání další princeznu! A ani jako zlá Růženčina sudička jsem neuspěla! Mám toho dost! Teď mě šéfová vyhodí a nejspíš mě nechá trpět v tomhle pohádkovým středověku! Ani do současný doby mě nepošle! A kde budu jako brát peníze?!" řvala na celý dům a při poslední větě praštila rukou do stolu tak silně, až se mu prolomila deska.
"A ještě stůl budu muset koupit!" křikla dívka a posadila se na dřevěnou židli, která její záchvat vzteku prozatím přežila.
"Aleno!" ozvalo se v šuplíku. Dívka, patrně Alena, znechuceně otevřela šuplík a vytáhla mobil se zapnutou aplikací pro komunikaci.
"Hlavně nekecejte dlouho, dochází mi mobilní data a nemám si je jak dobít!" vyštěkla místo pozdravu a sledovala tvář zhruba padesátileté ženy.
"JAK TO, ŽE SE TO ZASE NEPOVEDLO?!" zařvala žena v mobilu tak hlasitě, až popraskané sklo ve dveřním okénku zarachotila a vysypalo se. Alena se podívala na vysypané sklo a zrudla vzteky.
"Neřvěte tolik, právě mi popraskala všechna okna v domě!"
"Aleno, nebuďte drzá! Já se vás ptám, proč Honza - zase nějakej Honza! - zachránil zlatovlasou - zase zlatovlasou! - princeznu?! Za co vás platím, Aleno?!"
"Došli mi draci, ti pitomí Honzové je vyhubili, co mám jako vymejšlet?! To mám princeznu strčit do trezoru?!" odsekla Alena a pak ještě dodala: "A platíte mě za to, abych tu něco dělala, ale jak můžu něco dělat, když mi nedodáte další dračí vejce?!"
"Zmlkněte, Aleno, mám pořád možnost dát vás popravit!" vykřikla žena v mobilu už opravdu hodně naštvaným hlasem.
"A já mám taky možnost vás dát popravit, nezapomeňte, že s katem Mydlářem sedávám v hospodě!" odvětila stejně naštvaně Alena.
"Aleno, řeknu vám to jasně. Máte poslední šanci. A pokud to i tentokrát zvoráte, už vám nedám žádnou výplatu!"
"Dobře, ale chci to dračí vejce!
"Dračí vejce došla, milá Aleno, budete si muset poradit bez nich, všechny draky jste těmi nepovedenými pokusy úspěšně vyhubila!" ozvala se ještě žena z telefonu a pak vieohovor ukončila. Alena naštvaně mrskla telefonem do šuplíku.
"Jak si mám jako poradit bez draků?! Leda že..." Po chvíli se jí na tváři objevil škodolibý úsměv.

Zlata byla princezna - podle Alenina mínění spíš princezna obecná - se zlatými vlasy. Přesně tak, jak to Alena potřebovala.
"Hej, ty!" ukázala Alena na vojáka, který stál stranou od ostatních. Voják na ni nechápavě pohlédl a podrbal se na hlavě. Patrně moc moudrosti nepobral.
"Něco ti povím! Pojď za mnou!" řekla vojákovi a ten se s ní kupodivu vydal do temné uličky. Vzala do ruky kámen a jakmile vešel do uličky, tím kamenem ho omráčila. Vojákova uniforma jí sice byla trochu široká, ale i tak se do ní rychle oblékla a vešla na zámecké nádvoří. Možná jí tento pokus opravdu vyjde. Musí vyjít - už teď má štěstěnu na své straně.
"Kam jdeš?" ozvalo se před Alenou a ta jen tak tak uhnula procházejícímu strážnému.
"Za princeznou Zlatou!" odpověděla hlubokým hlasem.
"Tak to ne, tam nesmí nikdo kromě krále," začal voják, Alena však na nic nečekala a rozběhla se do zámku.
"Zadržte ho někdo! Pomátnul se na rozumu!" slyšela za sebou strážného. Vypadalo to, že štěstěna se zatím úplně nerozhodla, že jí bude pomáhat. Alena na nic nečekala a utíkala do paláce, tam vběhla do nejbližšího pokoje a zavřela za sebou dveře. Místnost byla tmavá a bez pochodní tu byla naprostá tma. Alena tiše zaklela, když si uvědomila, že u sebe nemá sirky ani zapalovač - natož baterku. A tak vykročila poslepu. Narazila na něco, co nejspíš musely být schody. Opatrně našlapovala a snažila se, aby nevrzaly. Ale jak mohly rozvrzané schody nevrzat? Dole se ozvaly hlasy strážných. Alena ještě víc zrychlila a na vrzání už nedbala. Hlavně musí najít nějaký pokoj, ve kterém by se mohla bezpečně ukrýt. Hmm, jedny dveře tu jsou - a navíc s klepadlem! Rychle ho popadla do ruky a zabušila.
"Kdo tam?" ozval se hlas princezny Zlaty.
"Strážný, nesu vám šlehačkový pohár," řekla Alena hlubokým hlasem.
"Dobrá, vstup!" odpověděla princezna a Alena se nechápavě zadívala na dveře. Jako fakt? To umí strážní chodit skrz zdi?
"Nemám jak, není tu klika."
"Ach pardon, zapomínám, že ji královský otec dal odstranit," ozvala se princezna z komnaty a otevřela dveře. Alena princeznu popadla, omráčila ji, vtáhla do místnosti a zavřela za sebou dveře. Když utichl hluk, vyšla ven s princeznou hozenou přes rameno jako pytel brambor. Štěstěna nejspíše opravdu stála při Aleně, protože nikoho nepotkala a v klidu odešla ze zámku. Věděla, kam princeznu schová. A co s ní bude dělat.

Alena seděla ve své chaloupce a obarvovala Zlatiny zlaté vlasy. Za chvíli už budou ty vlasy zrzavé a ze Zlaty se stane Zrzka. Během této procedury objednala u své šéfové dvě vstupenky do portálu, který vede do normálního světa, kde se nesvítí pochodněmi ale baterkami a nebydlí se v chalupách, ale v penelácích. A kde může dokončit svůj plán.
"ALENO!" zakřičel telefon, který ležel na stole.
"ANO?" zařvala da telefonu Alena.
"Portál je připraven, stačí nastoupit. Máš ho vedle sebe." Alena zabrblala do telefonu nějaké poděkování a pak se i s omráčenou princeznou vydala do portálu. Teoreticky bylo tohle tahání lidí ze světa do světa zakázané. Ale zákony nikoho moc nezajímaly, každý si je porušoval, jak chtěl. Alena udělala první krok - a všude kolem ní byla tma. Udělala druhý krok a vynořila se ve svém milovaném bytě v paneláku. Až teď uvědomila, jak moc jí tenhle svět scházel celých pět let, co tu nebyla.
"Že já vůbec do toho středověku chtěla," zamumlala si sama pro sebe. Pak převlékla princeznu do něčeho alespoň trochu normálního a položila ji do výtahu. Když se vrátila do svého bytu, s úlevou se posadila na gauč, a nikoliv na tvrdou dřevěnou středověkou židli. Zazvonil telefon. Právě volala šéfová.
"Dobrý den Aleno."
"Neuvěříte, co se stalo!" vyjekla nadšeně Alena a ignorovala, že by nejspíš měla také pozdravit.
"Poslouchám. Nepředpokládám, že bych tomu neuvěřila, u vás je možné naprosto cokoliv," odpověděla chladně šéfová a Aleně klesla nálada.
"Splnila jsem úkol. Princeznu žádný Honza nemůže najít. Určitě ne Honza ze středověku."
"To je úžasné, Aleno! POPRVÉ jste mě nezklamala!" řekla jedovatě šéfová. Alena se po těchto slovech málem propadla studem. Ale byla to pravda, zvládla to poprvé. Zhluboka se nadechla. Teď musí ještě najít odvahu se šéfové zeptat.
"Mohla bych vás poprosit o přeložení někam jinam? Ve středověku nepřežiju už ani minutu!"
"No samozřejmě! Právě jsem vám otevřela portál do vašeho nového pracoviště!"
"Děkuju! Děkuju! Děkuju! Mockrát vám děkuju!" zavolala ještě Alena a pak se vrhla přímo do portálu. Zabrzdila až na kamenech v nějaké jeskyni.
"Šéfová? A co jako tady?" zeptala se překvapeně a podívala se na mobil... který hlásil, že nemá vůbec žádný signál.
"A do háje..." Alena zrychlila a zarazila se až před tlupou neandrtálců.
"Šéfová? Šéfová! Co jste mi to provedla? Za co to mám?" říkala si polohlasem. Pak se dala na útěk a s křikem vyběhla z jeskyně. Za sebou slyšela kroky neandertálců... a před ní stál rozzuřený šavlozubý tygr. Alena polkla. Tak teď by měla raději středověk a princezny než tohle...