Zadání: Plačící dívka stojí ve výtahu. Nad ní visí různé papírové ozdoby. Na hlavě má helmu a v ruce drží plyšovou lišku. 
_______________________________________

Malá holčička spokojeně spala ve své posteli a na rtech jí pohrával drobný úsměv, vyvolaný vzpomínkami na dnešní odpoledne. Měla narozeniny, stejně jako teta Jana ze druhého patra, maminka její nejlepší kamarádky Hanky. 

Dospělí se tajně dohodli, že Terezku překvapí a uspořádají společnou oslavu s hostinou. A protože Haničku mrzelo, že neslaví narozeniny společně s nimi, jmenovali ji hlavní organizátorkou. 

Terezka byla nadšená, když zjistila, že to byla Hanička, kdo všechno vymyslel. Výzdobu, občerstvení, program. Už jen ten začátek. Dopis, ve kterém se psalo, že má jít po stopách papírových ptáčků, aby našla překvapení. 

Vyběhla z bytu v papučkách, aniž by věděla, kam ji ptáčci zavedou. Maminka ji musela zastavit, aby se přezula a počkala na ni, kdyby náhodou ptáčci odletěli pryč z domu. 

Terezka se chichotala, když se chytila maminky za ruku a táhla ji ven z bytu. První ptáček byl hned za dveřmi. Vyrobený z bílého papíru a pomalovaný pastelkami. Zlehka ho chytila do rukou a zaujatě si ho prohlížela. 

„Terko?“ promluvila tiše maminka a když k ní dcerka zvedla hlavu, kývla směrem k výtahu. Po celé chodbě byli ptáčci. Někteří seděli na zemi, jiní byli zavěšení na vlascích a jemně se pohupovali ve vzduchu. 

Terka okouzleně kráčela chodbou k výtahu a mohla si hlavu ukroutit, jak se snažila prohlédnout si všechny ptáčky. Na dveřích výtahu byl nalepený obrázek. Terezka se rozesmála, když jí došlo, že je na něm ptáček, který jede výtahem. Vyskočila, aby mohla zmáčknout tlačítko a přivolat kabinu do jejich patra. 

Nedočkavě poskakovala a pohledem těkala po okolí, jak se snažila si všechno zapamatovat. Trhla sebou, když výtah za jejími zády zastavil, a rychle se otočila, aby otevřela dveře. Zůstala stát s otevřenou pusou, a kdyby maminka dveře nechytila, určitě by ji praštily. 

Od stropu kabiny výtahu se snášeli papíroví ptáčci, kytičky, motýlci a srdíčka. Maminka postrčila Terezku do výtahu a pokynula jí k tlačítkům. 

Terka se zamračila, když si uvědomila, že neví, kam má jet. Pohledem přejela jednotlivá tlačítka, když si všimla, že u knoflíku pro druhé patro je nalepená nějaká samolepka. Vytáhla se na špičky, aby líp viděla, a nadšeně se usmála, když na obrázku poznala malého ptáčka. 

Rychle zmáčkla tlačítko a zvrátila hlavu dozadu, aby se mohla kochat výzdobou nad svojí hlavou. Viděla všechny barvy duhy. Barevná peříčka přilepená na ocáscích ptáčků. Lesklé korálky ve středech kytiček. Třpytky na okrajích motýlích křídel. 

Trhnutí výtahu ji probralo ze snění. Rychle otevřela dveře, aby zjistila, co bude dál. Ptáčci byli opět po celé chodbě a tak je následovala až ke dveřím označeným velkým obrázkem barevného ptáčka, které se okamžitě rozletěly a smějící se Hanička jí skočila kolem krku. 

Na tohle vše vzpomínala, když o několik hodin později ležela v posteli, až po krk zakrytá tlustou dekou, a poslouchala maminčin hlas vyprávějící pohádku. 

Po náročném odpoledni plném her a smíchu usnula Terezka velmi rychle. V bytě se rozhostilo naprosté ticho, rušené jen oddechováním malé holčičky. 

Hlasité cvaknutí však protnulo temnotu a Terezka sebou v posteli trhla. Otevřela oči a chvíli nejistě koukala do tmy. Snažila se vzpomenout si, co ji vlastně vzbudilo, když uslyšela kroky. 

Už chtěla zavolat na maminku, která se určitě vrátila od tety, ke které se ještě vracela, aby si ještě chvíli popovídaly, když jí došlo, že maminka by si rozsvítila a neplížila se bytem po tmě. Zůstala nehnutě ležet a pozorně poslouchala, tisknouc k sobě plyšovou lišku, kterou dostala před pár hodinami od Haničky. 

Zpoza dveří se ozvalo zaklení, když osoba za nimi zakopla o zapomenuté papuče. Terezka pevněji sevřela lišku, stiskla oční víčka k sobě a snažila se nevydat ani hlásku, ačkoliv ji strach nutil ke křiku. 

Ozvalo se cvaknutí a za prosklenými dveřmi dětského pokoje se rozlilo tlumené světlo. 

„To je lepší,“ ozvalo se zabručení a tiché kroky pokračovaly dál do bytu. 

Terezka opatrně vyklouzla z postele a oblečená v noční košilce se připlížila ke dveřím. Přiložila ucho ke klíčové dírce a snažila se zaslechnout nějaký zvuk. Cukla sebou, když zaslechla tříštění skla. Kuchyně. Jinde sklo nebylo. 

Natáhla ruku ke klice, odhodlaná utéct, když jí zrak padl na helmu ležící na stole. Vzpomněla si na dědečkova slova. 

„Důležité je ochránit hlavu,“ říkával, když jí utahoval popruhy, aby jí helma pevně držela na hlavě. 

Rychle udělala dva kroky ke stolu a helmu si narazila na hlavu. Znovu se vydala ke dveřím. 

Šramot se stále ozýval z kuchyně a tak využila příležitosti a rychle vyklouzla z pokoje. Bosá přeběhla ke dveřím od bytu a rychle vyklouzla ven. 

V návalu radosti, že se dostala pryč, za sebou zabouchla dveře. 

„Do hajzlu,“ ozval se výkřik a spěšné kroky uvnitř bytu. 

Trhla sebou a rozběhla se k výtahu. Zrovna ve chvíli, kdy proběhla dveřmi výtahu, se z bytu vynořil ošklivý muž s baterkou v jedné a nožem v druhé ruce a rychle zamířil směrem k Terezce. 

Roztřásla se strachem a vyděšeně vykřikla. Rychle začala mačkat tlačítko druhého patra, vedle kterého byl stále nalepený obrázek ptáčka. 

Když se výtah konečně rozjel, vyhrkly jí slzy do očí. Hlasitá rána, jak muž vztekle kopl do dveří, ji donutila nadskočit. Z krku se jí vydral vzlyk. Přitiskla si lišku blíž k sobě a zvedla uslzený pohled ke stropu. Ptáčci tam stále byli a lehce se kývali ze strany na stranu. Ten pohyb a barvy ji uklidňovaly. 

„Vše bude v pořádku,“ mumlala si tiše pro sebe a lehce se pohupovala s liškou pevně přitisklou na hrudi. 

Výtah sebou trhnul ve stanici a Terezka na nic nečekala. Vyběhla ven, přímo k bytu tety Jany, kde začala bušit na dveře a nepřestala, dokud se neotevřely. 

„Zloděj,“ vyhrkla, když spadla do náručí mamince, která byla zrovna blízko dveří a na zběsilé tlučení zareagovala jako první. „Doma je zloděj,“ fňukla a stulila se do bezpečí maminčiny náruče s jistotou, že už bude vše v pořádku.