🎶
Domluvit si schůzku s panem Sborovským nebyl problém, stačil jeden telefonát na číslo z papírku, který jsem si od Alice vzala potajmu v kuchyni, když jsem jí pomáhala odnést talířky od dortu.
Do telefonu zněl vcelku mile a ochotně. Když jsem mu naznačila, proč bychom s ním chtěli mluvit, měla jsem pocit, že se na druhé straně neznámý muž usmívá.

Pozval nás na sobotní odpoledne, následující týden. U vrátek břečťanem porostlé, prvorepublikové vilky na nás čekal korpulentní mužík s velkým černým deštníkem. Naposledy jsem stiskla Martinovi ruku. ,,Nebude to horší než zubař, ne?" usmála jsem se povzbudivě, i když v mém vlastním břichu seděl pořádný kámen.

,,Jo jo," zabrumlal. Celou cestu prakticky nemluvil, jen zachmuřeně sledoval silnici před sebou za kmitajícími stěrači.

Tadeáš Sborovský nám věnoval přátelský úsměv a pevné potřesení rukou. Pod bundou se mu již boulilo solidní bříško a vlasy odputovaly do půli hlavy. Prohlížel si nás nevýrazně hnědýma očima orámovanýma pěknou kopou vrásek.

,,Pojďte dál. Nejsem si sice jistý, že vám budu schopný pomoct, ale..." rozpřáhl rukama, až z deštníku sklouzla menší povodeň, ,,jeden nikdy neví."

Uvedl nás do své pracovny, s Martinem si vyměnil pár zdvořilostních vět a několik informací o Honzově rodině, než se zhluboka nadechl a pustil se do pravé příčiny naší návštěvy.

,,V co věříte?" zeptal se jednoduše.

,,O to přece nejde," ohradil se Martin. Poodešel k oknu, za kterým se k zemi snášely provazce deště, jakoby se těmi pár kroky mohl distancovat od nepříjemné konverzace.

,,Jste si jistý, Martine? Nemyslíte si, že víra člověka ovlivňuje na každém kroku?"

,,Nejsem věřící," procedil mezi zuby. Nevědomky zatnul ruce v pěst. Ne, vůbec mu nebylo příjemné, že jsme sem přišli. Ale Tadeáš Sborovský nám mohl pomoct osvětlit, co se dělo.

,,Ve smyslu křesťanství, tak jste to myslel?" Tadeáš upil čaj s hrnku a s klidem dál pozoroval Martina. V jeho spoře osvětlené pracovně, připomínající spíš kutloch restaurátora historických knih než domácí pracovnu účetního na volné noze, se rozlévala domáckost smíšená s vůní ibiškového čaje.

Martin přikývl. Díky své matce měl k církvi vyložený odpor a ani jsem se mu nedivila.

,,Věříte, že máte duši? Že existuje posmrtný život? Reinkarnace? Cokoliv?"

Martin se zprudka nadechl, až se mu vypoulily tváře. Tadeáš do něčeho citlivého drnknul a Martin se to snažil ustát, pochopit.

,,Moje matka je přesvědčená, že přijdu do pekla. Takže asi duši mám. Zkaženou a černou. Jak mi s láskou leta opakovala. Čemu věřím? Netuším. Víra je naučená záležitost, způsob ovládání ostatních," pokrčil rameny.

,,Ale kvůli tomu jste nepřišli," odvětil Tadeáš měkce.

,,Ne. Nebojím se pekla. Ďábla. Nicoty," zamračil se.

,,Čeho tedy?"

,,Připadám si jako blázen," Martin přivřel oči.

Poposedla jsem si na gauči a v koutku duše zadoufala, že Tadeášovi svůj příběh řekne. Předem mohl slibovat, co chtěl, ale skutečnost tomu mohla být na míle vzdálená.

,,Pronásledují mě noční můry. Celý život, jsem na ně zvyklý," otočil se k nám bokem a zahleděl se do deště cákajícího na okenní tabulky, ,,jenže od určité doby jsou konkrétní. Děsivé. A strach z nich se mi přesouvá do života. Paralyzuje mě. A nutí mě dělat věci, které bych normálně nedělal. Čímž trpí hlavně Eliška."

,,Co je jejich obsahem?"

,,Ve své podstatě neustále se opakující děs, že nedokážu Elišku ochránit. Zachránit. Že to, že se mnou žije, je pro ni největší nebezpečí."

,,Jste teď v ohrožení? Děje se něco mimořádného?"

,,Ne," odpověděla jsem rozhodně. ,,Vidí ve snech události, které nás nikdy nepotkaly."

,,Nebo si to o nich myslíte."

,,Nebo," souhlasila jsem. I když jsem si nedovedla představit, že bych zapomněla krvavou lázeň, kterou Martin zmínil. Nebo prapodivné stvoření s třemi hlavami.

,,Řeknu vám svůj vlastní příběh. Možná vám pomůže najít cestu k odpovědím, po nichž pátráte. Tu si totiž musí najít každý sám v sobě. Neexistuje univerzální pravda platná pro všechny. Tak to vnímám já, neexistuje jeden bůh, stejně jako neexistuje jedna pravda, jedna jediná správná cesta. Každý má tu svoji napsanou ve vlastním srdci, ve vlastním osudu," odmlčel se a s úklonem hlavy se zahleděl na fotografii v dřevěném rámečku hovícím si pod lampičkou na stole. ,,Mám tři dcery. Zní to jako začátek pohádky, ale moc pohádkové to není. Možná bych měl říct, že mám jen dvě, protože tak to všichni vnímají."

Zmateně jsem se na něj zahleděla.

Zavrtěl se v židli. ,,Před čtyřmi lety jsem měl dopravní nehodu, při které jsem... umřel."

,,Cože?" přerušil ho Martin neurvale.

Náš hostitel zvedl dlaně v obranném gestu, hluboké vrásky v obličeji však jednoznačně svědčily, že si z nás nedělá šprťouchlata. ,,Vracel jsem se od klienta, unavený jako kůň, a nejspíš usnul za volantem. Z nehody si nepamatuji nic. Za to po ní si toho pamatuji vcelku dost."

Vsadila bych se, že jsem zaslechla, jak Martin zaskřípal zubama, ale když jsem se na něj podívala, sledoval Tadeáše nadmíru pozorně.

,,Probral jsem se v pro mě neznámé místnosti, která nápadně připomínala sklep. Připadal jsem si jako ve snu, jen nepříjemně živém. Cítil jsem vůni bylinek, tu asi nezapomenu do konce života. A pak vysokého muže se stříbrnou kůží ve fraku a viktoriánském vysokém klobouku. Nabídl mi obchod, možnost vrátit se zpět, postarat se o svoje děvčata. Výměnou za to nejcennější, co mám. Dal bych mu cokoliv, tenhle dům, auto, ledvinu, cokoliv, abych tu holky nenechal samotné. Chápejte, rok před mou nehodou zemřela moje žena. Dcery by tu zůstaly samy."

Spánky se mi nepříjemně svíraly. Nedělal si legraci a mně začínalo být nevolno z představy, co se ještě dovíme.

,,Souhlasil jsem," zavřel oči. Zpod víček se mu vykradla osamocená slza. Chvějícími prsty natočil rámeček s fotografií k nám. Přes roh lehce vyšisované fotografie zobrazující tři holčiny se táhla černá sametová páska. Po zádech mi přejela ledová dlaň jen aby následně sevřela mé srdce. ,,Ne," šeptla jsem, bránila jsem se přijmout, co se sám Tadeáš Sborovský zdráhal vyslovit.

Martin pár vteřin zíral na obrázek než zavrtěl hlavou.

,,Vzal si Markétku, moji nejsladší Markétku místo mě. Vyměnil jsem svůj plesnivý život za její mladý," svíral prsty hranu stolu, až mu bělely klouby. ,,Přišli mi říct, že se zabila v autě. V mém autě, na místě, kudy jsem jel z práce já," otřásl se a já s ním.

V pracovně zavládlo tíživé ticho narušované jen občasným zavrzáním a vzdechnutím starého domu.

,,Šel jste s tím k psychologovi?" zeptala jsem se nakonec potichu.

,,Samozřejmě. Prý je to jen pocit viny. Pocit, že jsem měl na jejím místě být já. Že bych si to s ní vyměnil."
Docela logické vysvětlení.

,,Jenže nikdo mi nebyl schopný vysvětlit, jak se ocitla Markétka v mém autě na cestě z Tábora, když měla být v Budějovicích, ani jak jsem se já dostal domů od klienta, u kterého jsem prokazatelně byl. Ověřoval jsem si to později, v dané chvíli jsem nevěřil vlastnímu úsudku. V autě se nacházel i můj kufřík. Všechno. Vzdal jsem vysvětlování psychologům a psychoanalytikům. Vše hezky zametli pod koberec s nálepkou akutní stresová reakce ze ztráty blízké osoby," dopil zbytek čaje a s klapnutím o hlasitosti výstřelu ho postavil zpátky na stůl.

,,Abych vám vysvětlil, jak to souvisí s vaším problémem, Martine. Od údajné smrti Markétky se mi zdají sny. Naštěstí většinou ne noční můry. O Markétce. O jejím životě ve velkém sídle, které připomíná zámek. Vídám ji do tak podrobných detailů, že nevěřím, že je to jen výplod mé mysli. Domnívám se, že žije. V tom velkém domě s mužem ve fraku a je šťastná, alespoň většinou. Vídám ji, jak sází květiny, i když to byla činnost, kterou upřímně nenáviděla. Neměla ráda, když si zašpinila ruce od hlíny. Když se s oním neznámým učí hrát čtyřručně blues na klavír. Když chodí na dlouhé procházky nádhernou zahradou. A pak také, když sbírá duše mrtvých a pouští je do nového života," poslední větu prakticky zašeptal.

,,Proto jsem se začal zabývat převtělováním, putováním duší, minulými životy."

,,Neřekl jsem, že..."

,,Ne, ale přišli jste za mnou. Tušíte, že vaše sny vám ukazují minulost. Je to tak?"

,,Já nevím," zaúpěl Martin. ,,Netuším, jestli si se mnou nehraje jen moje podvědomí. Není to všechno jen odraz stresu? Strachu? Nenávisti?"

,,Děsí vás představa, že vaše duše něco z těch snů zažila?" Tadeáš se naklonil přes stůl a prsty si poskládal pod bradu.

Martin jen přikývl, zavřel oči a mezi palcem a ukazovákem promnul čelo. ,,Víc se bojím toho, že vše je provázané s Eliškou. Několikrát jsem ji ve snu zabil, nebo viděl, jak ji někdo zavraždil."

Kousla jsem se do tváře, abych nevykřikla. Tohle jsem pro změnu nevěděla já. Kriste na nebi. Vybavily se mi Martinovy vyděšené oči nepřítomně na mě zírající uprostřed noci, zatím co mi jeho ruce bolestivě svíraly paže. Ale proč? Nic z toho nedává smysl. Přežili jsme toho dost, abych věděla, že neexistuje pro mě bezpečnější místo, než jeho náruč. Nebo to bylo všechno jinak? Pletla mi hlavu zamilovanost? Ne, uvnitř, na úplném dnu své duše jsem věděla, že k sobě s Martinem patříme, jsme propletení po pár měsících víc, než kořeny staletých dubů, tam někde v temnotách a hlubinách, kam nedohlédneme. Nebo nechceme dohlédnout.

,,Jak dlouho jste spolu?" zeptal se Tadeáš, trochu mimo mísu podle mého soudu.

,,Od konce června, ale..."

,,Ale máte pocit, že Elišku znáte mnohem déle, nemýlím-li se. Je to tak? Celý život a možná déle? A v tom je ten zakopaný pes. Držíte se v normách, které vám byly vštípeny, v mantinelech světa jednadvacátého století. Nadpřirozeno neexistuje, vše je vědecky ověřitelné, co není, nemá zde co pohledávat. Jenže, co když je to trochu jinak? Co když svou přítelkyni znáte mnohem déle, přesně jak vám vaše podvědomí našeptává? Ono totiž většinou nelže," uzavřel mírně rozvášněný monolog.

,,Takže nejen, že mám věřit, že se mi zdají sny z minulých životů," podotkl Martin se sarkastickým úšklebkem, ,,ještě bych se měl smířit s představou, že jsem se s Eliškou znal a zabil ji? Děkuji pěkně."

Tadeáš pokrčil rameny. ,,Svou cestu si musíte nalézt sami. Náš svět existuje jen v našich myslích, neexistuje objektivní pravda ani správná odpověď. Musíte hledat. Krvavé sny mohou být projekcí vašeho minulého života, ale třeba jste nevraždil vy, jen jste ji nedokázal ochránit a to se vám neustále vrací. Pocit viny."

,,Teď jste uhodil hřebík na hlavičku."

V místnosti se opět rozhostilo ticho. Slyšela jsem dech každého z nás a kdybych se víc zaposlouchala, nejspíš bych zaslechla i rychle pádící myšlenky, jejich divoký pinpong v našich mozkovnách. Je z toho něco vůbec možné? Nezbláznili jsme se už? Minulé životy? Převtělování? Ztracená dcera žijící, nebo nežijící v domě ne nepodobném zámku? Nenalétli jsme Tadeáši Sborovskému a jeho bludům? Jenže proč to všechno do sebe tak hezky pasuje? Protože chci, aby to pasovalo? Protože chci, aby existovalo vysvětlení pro Martinovy noční můry, jeho místy neandrtálské majetnické chování? Byla by mi taková příčina příjemnější, než že jsem se zamilovala do chlapa s rozhašenou psychikou, nedořešenými problémy z dětství a zvýšenou potřebou hlídat svoji partnerku? Kdo z nás je magor? Rozhlédla jsem se po pracovně. Všichni tři jsme byli sice zadumaní, ale jinak působili docela příčetně. A teď babo raď.

,,Kdybych připustil, že vaše teorie je správná...co z toho? Co s tím mám dělat? Jak mi to pomůže zbavit se těch snů?"

,,Někdy se odpověď nachází přesně tam, kde pramení problém. Rozhlédněte se ve svých snech, pátrejte po indiciích, ptejte se. Koneckonců, odehrávají se ve vaší hlavě. Mějte otevřenou mysl, studujte. Nejspíš se vám snaží něco naznačit, až na to přijdete, až pochopíte, poleví," odmlčel se.

Seděli jsme pár minut v tichu, než nám došlo, že víc informací nám Tadeáš neposkytne a my víc nebudeme schopní absorbovat.
Vypustil nás z těžkých dveří a jen tak mimochodem, sotva slyšitelným hlasem poznamenal: ,,Nezapomeňte, že se blíží Samhain."

Otočila jsem se na něj, ale hleděl kamsi za moji hlavu a tvářil se jako by neřekl nic. Možná jsem se jen přeslechla.

,,Nashledanou a hodně štěstí," potřásl nám rukama a zmizel v útrobách domu.

Venku přestalo pršet, jen nad městem visela těžká šedá oblaka jako barokní závěsy, pomachlané a zašlé věkem. Chladný vzduch voněl tlejícím listím a vlhkostí, hrozící, že se nám za okamžik začne srážet u úst do chuchvalců páry. Zachumlala jsem se do šátku až po uši, zahákla si paži do ohbí Martinova lokte a přitiskla se blíž k jeho tělu.

,,Podivín," konstatoval.

,,To teda. A my s ním," musela jsem se usmát. Kráčeli jsme pomalu vilovou čtvrtí v Českých Budějovicích, bezmyšlenkovitě směřujícíce k historickému centru.

,,Zajdem na horkou čokoládu?" kouknul na mě ze své výšky s polovičatým úsměvem na rtech.

,,S rumem?"

,,Pro tebe cokoliv," zazubil se a líbnul mě do vlasů.

,,Beru jakoukoliv i bez rumu. Nechce se ti o tom mluvit?"

,,Potřebuju si srovnat myšlenky. Nebo lépe teď nad tím nemyslet vůbec. Kavárna a pak věž? Nebo obráceně?"

,,Kavárna vede."