🎶
Mezi poli povíval lehký vánek, který ani zbla nepomáhal s dusivým vedrem. Nad asfaltovou cestou se tetelil vzduch, ve zbytcích čerstvě sklizeného obilí vrzali cvrčci a kobylky pořádaly závody v synchronizovaných skocích. S povděkem jsem sešla z asfaltky do lesa, kde mě obklopil vlhký chládek. Nedělala jsem si iluze, že bych v pondělí odpoledne, po víkendovém nájezdu chatařů a venčících se obyvatel Prahy, našla v lese byť jen jeden hříbek, ale procházka se hodila vždycky. Martin odfrčel na schůzku a večer měli přijet na grilování Honza s Májou, poslední před naším zítřejším odletem do Arménie. Před obědem jsem dobalila a s nemalou radostí zjistila, že jsem nepřešvihla váhový limit. Vše bylo hezky připravené, naplánované, jen odletět. Už by se nemělo nic pokazit, mizérie jsme si užili dost. Oklepala jsem se při vzpomínce na návštěvu u Martinovy matky a následnou opilost podpořenou několika jointy vybafanými na zahradě pod hvězdnatou oblohou. Edgar si nás prohlížel z terasy s vědoucím, lehce povzneseným výrazem a přehlížel Honzovy vtipné poznámky, asi tušil, že ho bude jezdit krmit.

Vydala jsem se po pěšině k menšímu mlází obklopenému křiklavě zeleným mechem, tam by se houbám mohlo líbit.

Courala jsem po lese další hodinu a půl a nenašla ani prašivku, překvapivě. Sešla jsem na štěrkovou cestu, která vedla k asfaltce zpátky do Bukové. Na kraji lesa, přes celou šířku silničky, stál starý černý mercedes, ještě s hranatými světly a výrazným čumákem.
Parkuje jako blb, prolétlo mi hlavou. Přeskočila jsem přes příkop zpět do měkkého jehličí, abych mohla auto obejít.

Šlahoun ostružiny mě sekl přes holeň a zachytil se za ponožku, ohnula jsem se, abych vysvobodila svoje oblečení, z kterého trny vytahaly bílé nitky. Zaslechla jsem otevírání dveří od auta a dva páry těžkých kroků mírně tlumené štěrkem. Narovnala jsem se, abych se podívala, koho vypustil Mercedes do lesa. Byla jsem odhadem tři metry od nich. Dvojice chlapů s potetovanými pažemi, oblečených v upnutých trikách a džínách i přes panující vedro, nevypadala jako typičtí čeští houbaři. Chladný úsměv, který se rozlil po obličeji vyššímu z nich, když přejel pohledem celé moje tělo, nevzbuzoval zrovna důvěru.
Neztrácela jsem čas prohlížením si holých hlav a bejzbolky v rukách brýlatého chlapa, otočila se na patě a zběsile vyrazila mezi stromy. Hnala jsem jehličím, přeskakovala měkké kopečky mechu a ječela jako smyslů zbavená. Z korun stromů nade mnou vylétlo hejno vyděšených ptáků a snažilo se mě marně překřičet. Masitá dlaň na rameni a jeden dobře mířený kopanec do kolena mě poslal k zemi. Zaryla jsem tváří a hrudníkem do lesní půdy, nos mi naplnila vůně hub včetně kousků podhoubí a jehličí a do pusy se mi řinula horká a kovově sladká krev z nakousnutého jazyku.

,,Do prdele! Nech mě na pokoji!" plivala jsem kousky lesa, které jsem si nechtěla přinést domů, smíchané s krví a snažila se vydrapat z dosahu neznámých mužů. Moji snahu přerušila váha, která ztěžka dosedla na moje bedra a hluboký chraplavý hlas.

,,Kam utíkáš, krásko? Chtěli jsme si jen tuhle s Petrem popovídat a ne sprintovat po lese," mluvil mi těsně nad uchem, zatímco hrubě odsouval prameny vlasů, které mi spadly do tváře.

,,Jdi do hajzlu!" ohnala jsem se za sebe naslepo pěstí, ještě v pohybu zachytil moje zápěstí a bolestivě ho zkroutil.

,,Takhle k cizím lidem nechová, Eliško."

Nemohla jsem popadnout dech, začaly se mi dělat mžitky před očima. Jsem v monstrózní prdeli. Jak může vědět moje jméno?

Vzal mě za ramena a prudkým pohybem otočil a následně postavil zády ke kmeni stromu, jehož kůra se mi zarývala do zad, stejně jako jeho prsty do paží.

Zírala jsem do jeho hnědých očí z nepříjemné blízkosti.

,,Co chcete?" vysoukala jsem ze sebe. Chvěla jsem se jako osika a tlak v podbřišku hrozil, že se co nevidět počůrám strachy.

Druhý muž postával o pár kroků dál, bejzbolku přehozenou přes široká ramena a dělal bubliny z růžové žvýkačky.

Třeba si chtějí jen pokecat. Pane bože, prosím ať tohle přežiju, prosím pošli sem honem rychle Martina, tlupu houbařů, cyklistů, myslivců, nebo samotného Ďábla, kohokoliv, kdo mě zachrání.

Velmi ostře jsem si vybavila žlutočervený nápis na černé lahvičce pepřáku, která ostentativně stála vedle misky na klíče, jako prachpitomý důkaz mého vzdoru a přesvědčení o absolutní bezpečnosti místních lesů.

,,Havry má vkus, to se musí nechat," přejel mi ukazovákem po tváři. Automaticky mi vystřelila volná levačka do útoku proti tváři se strništěm. Se smíchem ránu vyblokoval.

,,Ale nevychovaná je až to bolí. Asi bysme si ji, Péťo, měli vzít na převýchovu."

A dost! Prudce jsem kopla kolenem vzhůru, jen ukročil a pak se napasoval stehnem mezi moje nohy, pánví mě přišpendlil ke stromu.
,,Poslouchej Eliško, chci, abys předala Havrymu vzkaz, ale ještě chvíli mě provokuj a naučím tě slušnému chování," výmluvně přimáčkl rozkrok na můj.

Vzal do dlaně prso a štípl mě do bradavky. Vyjekla jsem bolestí.

,,Už posloucháš?"

,,Ano," zašeptala jsem.

Jestli tohle přežiju, tak Martina zabiju, na sto různých nehezkých způsobů.

,,Vyřiď mu, ať nechají s Kladivounem PBpress na pokoji, nebo to příště odnese tvoje čelist. A se sdrátovanou čelistí už mu nevykouříš."

,,Co?" Jaké příště? Jaký PB Press?

Odpověď mě přestala zajímat v okamžiku, kdy se mnou smýkl k nejbližšímu padlému stromu. Realita se nepříjemně zpomalila, když na kůrovcem ohlodaný kmen položil moji levačku, drže mě za zápěstí a kývl na druhého muže, který bez většího míření máchl a praštil mě bejzbolkou do předloktí.
Hlasité křupnutí přešlo do nelidského vytí. Až za pár vteřin, když pánové mizeli z mého dohledu, mi došlo, že je to můj přeskakující neartikulovaný hlas.

Svezla jsem se na zem do podezřele mokrého jehličí, paži druhou rukou chovajíc jako miminko. Řvala jsem bolestí dokud mi nedošly slzy a hlas se nezadrhl ve vyschlém krku.

Neumřu tady, musím se zvednout a jít, domů je to kousek, jestli po cestě neomdlím.

Cesta byla nekonečná, košík s telefonem, který jsem při úprku lesem katapultovala kamsi do křoví, jsem nenašla. Došourala jsem se k příjezdové cestě k Martinově domu.

,,Co jsem komu provedla?" zaúpěla jsem, když mi došlo, že v košíku byly i klíče.

Dřepla jsem si na schody, potřebovala jsem si odpočinout. Celé předloktí sžírala neuvěřitelná bolest. Zvedl se mi žaludek. Naprázdno jsem polkla.
Znovu jsem se postavila na rozklepané nohy, musím dojít k sousedům, potřebuji si jen zavolat sanitku. A pak policajty. Ale všeho do času.

Na cestě se objevilo auto, obrovský černý Cadillac Escalade. Honza? Teď? Měl přijet až večer s Májou. To je fuk.
Honza! Lepší, než nikdo.

Zaparkoval před garáží a vyskočil z auta. Úsměv mu zamrzl v nechápavém výrazu, když mě uviděl u dveří.

,,Co se ti stalo, Eli?"

Pár skoky byl u mě.

,,Ty jsi se počůrala?" zeptal se na největší debilitu, jakou mohl.

,,Blbečku!" procedila jsem mezi zuby.

Při druhém pohledu, došel humor i jemu. ,,Co se ti stalo?" zopakoval mírně pobledlý.

,,Hodíš mě prosím do nemocnice?" zaskučela jsem.

,,Jasné. Pojď," vzal mě kolem pasu a pomohl mi k autu, na místo spolujezdce mě musel zvednout, nebyla jsem se schopná tam bez použití rukou vyšpárat.

Nastartoval a interiér rozvibrovalo bručení motoru, jindy bych vrněla blahem, ale teď mi to bylo u samého zadního konce těla. Zatínala jsem zuby, abych neskučela s každým drncnutím a zatáčkou. Honza se na mě co tři vteřiny vyděšeně otáčel. ,,Jen ruka?" vysoukal ze sebe nakonec.

Přikývla jsem. Bylo mi jasné, na co se ptal. Ironie osudu zaváněla zenovým budhismem, kdy by člověka napadlo, že bude vděčný za zlomenou ruku? Jen zlomenou ruku.

,,Zavolám Martinovi."

,,Ne. Nechci ho vidět. Za tohle můžete vy dva a ten váš posraný byznys," zavrčela jsem a zavřela oči. Neměla jsem sílu se s ním dohadovat ani sledovat ubíhající les.

Dřepla jsem si na oranžovou plastovou židli a pokračovala v předstírání své neexistence. V čekárně tiše trpěli další dva lidé, mladý klučina, zřejmě fotbalista, který neodhadl protivníka a stará paní na vozíčku. Omdlím a bude vyřešeno.

,,Slečno Doležalová? Slečno?" probral mě cizí ženský hlas z malé návštěvy ráje.

,,Pošlu vás zatím na rentgen, ano? Pán je tady s vámi?" ukázala sestřička na Honzu opírajícího se o zeď vedle mě.

,,Ano."

Na víc nečekala a podala mu papíry a ukázala přes chodbu, kam mě má odvést.

,,Díky," šeptla jsem, když mi pomáhal se zvednout a přejít těch pár kroků.

,,Opravdu není za co," usmál se smutně.