🎶
,,Aspoň že neprší," zaradovala jsem se. Letošní říjen byl nezvykle chladný a plačtivý. Z černého nebe na nás shlížely hvězdy, jen nepatrně rušené světlem malého města. Vypravili jsme se na Halloweenskou párty do zámecké restaurace na Dobříši, ale před samotnou akcí jsme se chtěli projít parkem, který byl výjimečně otevřený i ve večerních hodinách a osvětlený svíčkami, jejichž plamínky se třepotaly ve stylových vyřezaných dýních.

,,Bububu," zahučel Martin a lehce do mě strčil.

Zaječela jsem a odskočila od něj. ,,Ty jsi fakt praštěnej. Víš jak jsem se lekla?"

Zasmál se a přitáhl mě za paži k sobě. ,,Vím, bylo to slyšet až do Prahy," objal mě kolem ramen a políbil do vlasů.

Sešli jsme pod korunami mohutných dubů k temně se lesknoucí hladině rybníku. Jako ruce umrlců z něj čněly hnijící větve, propletené s uvadajícím rákosím.

Romantiku si představuju trochu jinak, prolétlo mi hlavou a přitiskla se blíž k Martinovi. Každý kmen se pohyboval a větve téměř bez listí se po nás natahovaly hubenými pařáty. Chladný vzduch páchl stojatou vodou a lezl mi pod šátek, po bradě až do zátylku, kde stavil do pozoru jednotlivé chloupky.

,,Přejdeme ten kamenný mostek a otočíme to zpátky," navrhl Martin, který nejspíš vycítil můj počínající, i když naprosto iracionální strach. Nebyla jsem v tomhle parku poprvé, věděla jsem, že za mostkem se cesta po krátkém stoupání lesem, stáčí obloukem přes louku zpět k oranžérii a bráně na silničku vedoucí k samotnému zámku.

,,Do háje," oslizlé kameny starobylého mostu klouzaly jako vzteklé. Hodila jsem volnou rukou nazdařbůh prostorem a už se smiřovala s naraženou kostrčí. Martin heknul, ale nepustil mě. Společně jsme opatrně sklouzali až na písčitou cestu.

,,Dobré?" optal se pro jistotu, než jsme vykročili kolem keřů dál do tmy. Na téhle straně rybníka dýně chyběly, nebo je zlomyslný větřík sfoukl. Nebylo se ale kam ztratit, stačilo pokračovat po cestičce zpátky do kopce.

Na kraji louky zůstal Martin stát. O zlomek vteřiny později i mně došlo proč. Na seschlé trávě v chabém měsíčním světle se procházelo hejno ptáků, černějších než sama noc. Jejich občasné krákání, cvaknutí zobáku a plesknutí křídly mi bylo tak povědomé, že kdybych zavřela oči, viděla bych do nejmenšího detailu Edgara. Strach probuzený u vody zmizel, překryl ho neuvěřitelný klid. Žilami se mi rozlévalo blaho, ne nepodobné infuzi opiátů, proplétalo se mezi jednotlivými tkáněmi mého těla, až se usadilo v srdci.

Zatáhla jsem Martina za ruku. Potřebuji jít za nimi, tam, kousek dál, na konec louky, kde se mezi staletými stromy rýsuje dům.

,,Prosím," šeptla jsem.

Ignorovala jsem vlhkost prostupující mými botami i nohavicemi.

,,Eli, to je opačným směrem. Co tam budeme dělat?" zeptal se Martin mírně překvapeným hlasem.

,,Já nevím. Jen tam chci." Copak mu můžu říct, že mě něco uvnitř táhne tím směrem? Že pokud tam nedojdeme, rozskočí se mi srdce ve dví? Spolkne mě černá prázdnota? Že Edgar není zbloudilec, ale jeden z nich? Sama jsem tomu nerozuměla. Zavrtěla jsem hlavou a táhla Martina za sebou mezi stovkami havranů po neviditelné stezce.

Zastavili jsme se před vysokými těžkopádnými dveřmi. Byly pootevřené. A za nimi měkké pohybující se světlo, jakoby se oheň z krbu odrážel a lámal o stěny.

,,Eliško, nemůžeme..." začal Martin, ale v tu samou chvíli se ozval hluboký mužský hlas ,,Zdá se, že máme návštěvu."
Následovaný ženským zvonivým smíchem. ,,Neuvěřitelné," a tlesknutí dlaní.

,,Nemůžeme. Musíme," procedila jsem mezi zuby, odhodlaná těmi dveřmi projít, i kdyby Martin zůstal trucovat venku.

,,Proč? Neexistuje racionální důvod," zabejčil se.

Uchechtla jsem se. ,,Ne, pro tohle žádný racionální důvod není. Prostě to jen cítím. Pojď už," pevněji jsem propletla prsty s jeho a znovu zatáhla. Málem jsem zakopla o havrana, který se rozhodl, že dveřmi projde přede mnou. Ohlédl se po mně. Vsadila bych se, že to nebyl nikdo jiný než samotný Edgar.

Martin si ostentativně vzdychl a šel za mnou.

,,Vítejte v mém domě."

Místo odpovědi jsem zaječela a klopýtla krok zpátky. Přímo před námi stál vysoký muž, vyšší než Martin. Mírně se uklonil, až se mu klopy černého fraku otřely o kolena.

Havran si muže nevšímal a prohopkal do dalších dveří, odkud se linulo světlo a teplo.

Martin mi zarýval prsty do paží, ale necouvl. Cítila jsem jeho tep i přes kabát.

,,Jen vstupte. Potěšíte ji."

,,Koho?" zeptala jsem se a pohlédla muži do očí. Něco na něm bylo zvláštního, snad jistota vyzařující z celého těla? Pomalé rozvážné pohyby? Jakoby čas pro něj neexistoval.

Neodpověděl, odešel do přilehlé místnosti. Ohlédla jsem se tázavě na Martina. Protočil oči a přikývl.

V pokoji, který připomínal salónek, vesele plápolal v krbu oheň. Praskal, oranžovorudé plameny olizovaly březová polena, tančil a vpouštěl do místnosti příjemné teplo.

U něj ve vysokém květovaném ušáku seděla mladá žena, jež se s naším příchodem rychle postavila, rozeběhla se k nám, ale těsně před námi ji zastavilo napomenutí hlubokým hlasem. ,,Markétko."

,,Ale..."

,,Já vím, ale až ve správnou chvíli. Teď bys je vyděsila. A sebe taky."

Markétka se s omluvným úsměvem vrátila do svého křesla.

Muž s šedivými vlasy staženými v týle do jednoduchého culíku pozvedl ze stolu broušenou karafu. ,,Mohu vás pozvat na skleničku? Moc lidí k nám nezavítá," pokrčil rameny, jakoby to bylo zřejmé.

Martin si odkašlal a já těkala pohledem po vybavení pokoje. Kdyby to nebylo na hlavu padlé, vsadila bych se, že jsme zavítali na kostýmovanou prohlídku zámku. Až na to, že Markétka a muž ve fraku rozhodně nevypadali jako herci. Mladá žena se nakláněla dopředu, držela se područek, okusovala si spodní ret, jako by se snažila zabránit sama sobě mluvit a přitom chtěla slova chrlit jako žhavou lávu. Mohla být podobného věku jako já, hnědé vlasy ji padaly ve vlnách až k loktům. A na rozdíl od muže na sobě měla džíny a mikinu s obrázkem Minnie. Přesto si oba byli jaksi podobní. Prohlížela jsem si jemně klenuté čelo nad hnědýma uhrančivýma očima, rovný nos i dokonalé lícní kosti, než mi to došlo. Její kůže byla bledá, ne nemocná, naopak, zářící zevnitř, jakoby jí pod kůží protékalo tekuté stříbro.

Střelila jsem pohledem po muži, který podával Martinovi skleničku. Jeho kůže se chovala stejně. Rozvibrovalo to myšlenku kdesi hluboko ukrytou, vzpomínku, kterou jsem nebyla schopná vydolovat do vědomé hladiny, přesto jsem její chuť cítila na jazyku. Něco zcela očividného mi unikalo a hrozně mě to rozčilovalo. Zamrkala jsem a upřela všechnu svou energii, abych rozlouskla tuhle malou záhadu vlastní mysli. Ale něco tomu bránilo. Jakoby se samotná myšlenka zapírala nožkama o vnitřek lebky, neochotná vyplout na světlo.

,,Na příjemný Samhain," pozvedl svou skleničku, když podal jednu Markétce a jednu mně.

Upila jsem. V puse se mi rozlila těžká, kořeněná a zároveň sladká chuť.

,,Omlouvám se," narušil ticho Martin, ,,ale kdo vlastně jste?"

,,Daniel, nebo Pán Domu spánku, chcete-li. Markétka," pokynul k ženě v ušáku.
Ta se na Martina zazubila.

,,Málokdo k nám zabloudí, ale havrani tu a tam někoho přivedou."

,,Já tomu nerozumím. O co tady jde?" zeptal se Martin lehce podrážděným hlasem.

Daniel se posadil do křesla natočeného k ohni a pohybem ruky nám nabídnul místo k sezení na pohovce hodící se spíš do budoáru princezny, než k běžnému odložení pozadí. V dřevu lehce zapraštělo a polstrování nám vrátilo tvrdé šťouchnnutí.

Markétka si poposedla, až se mě skoro dotýkala koleny.
,,Jednou do roka stírá se hranice mezi světem živých a mrtvých. Jednou do roka, můžou živí navštívit zásvětí a naopak," mluvila tichým melodickým hlasem, připomínající zpěv nebo tekoucí med.

Martin se plesknul do čela. ,,Halloween. Jste součástí celé téhle akce," zasmál se.

Daniel povytáhl pobaveně obočí. ,,Jsem staromilec, Samhain je mi bližší."

Martin se spokojeně opřel zády o nepohodlnou pohovku a otočil do sebe zbytek alkoholu. ,,Dokonalé," zabrblal.

Dokonalé to rozhodně bylo. Jen jsem se nemohla zbavit pocitu, že mému nejdražšímu něco naprosto zásadního unikalo.

Havran, na jehož přítomnost jsem stihla zapomenout, vyskočil na područku křesla, v němž seděl Daniel. Kráknul a zobákem si začal čechrat peří.

,,Nechcete vědět, proč vás přivedl?" optal se Daniel potichu, pohladil ptáka po lesklém břiše a upřel zkoumavý pohled na Martina.

,,Ten havran," zařval najednou a vyskočil na nohy. Zděšeně se rozhlížel, jakoby sem teprve vstoupil, vše viděl poprvé a pekelně ho to vystrašilo. ,,To není možné, tohle je jenom další sen. Tohle se ve skutečnosti neděje," zaúpěl a dlaněmi si třel spánky.

,,Martínku," stoupla jsem si vedle něj, zlehka ho vzala za paži. Trhnul sebou, až jsem uskočila a z prstů mi vyklouzla broušená sklenička. S ohlušující ránou se roztříštila o parkety.

,,Eliško, ne... já nemůžu... tohle se nesmí dít," drmolil a po tváři mu klouzala osamocená slza.

,,Nic se neděje, jsem tady s tebou," řekla jsem pevně. Zíral na mě jako na zjevení, než se mu dostatečně zklidnil dech.

,,Promiňte, asi tohle nebyl nejlepší nápad," vzala jsem Martina za ruku a chtěla z domu odejít. Pryč. Daleko od všeho, co ho děsilo, co ho dokázalo dohnat na hranu šílenství.

,,Počkej," Daniel se zvedl do své plné výše.

,,Před vlastním osudem neutečeš ty ani on. Náhoda neexistuje. To že jste tady, je součástí vás samotných, vašeho příběhu. Máte však odvahu číst v nejstarší knize? Máte odvahu nahlédnout tam, kam většina lidských myslí nikdy nezabloudí?"

Martin se zachvěl, ale vrátil Danielovi pevný pohled. Jako by se v něm během zlomku vteřiny něco překlopilo, zapadlo na své místo. Rozhodnutí, pochopení, něco, co ho během mrknutí oka okradlo o strach. Stál vedle mě silný a odhodlaný. Připravený za nás bojovat. Najednou držel on mě a ne já jeho. Pomyslné váhy zakolísaly, převážily se a s tichým cinknutím se zastavily.

Daniel se usmál. ,,Než tě nechám vstoupit, zeptám se tě. Je tvou ženou?"

,,Ano. Nenese mé jméno, ale..."

,,Označil jsi ji před lidmi a před bohy za svou?"

,,Ano," odpověděl Martin s jistotou, s které se mi sevřelo hrdlo. Z tetování na paži se mi rozlévaly vlny nepochopitelného horka, jakoby mi připomínalo, co znamená.

,,A ty, jsi ochotná s ním zahlédnout minulost? Jsi ochotná okusit temnotu, i kdyby tě to mělo zničit?"

,,Ano," hlesla jsem. Nebylo cesty zpět. Pro Martina bych sestoupila do samotného pekla.

Sklonil se ke mně a políbil mě. Vášnivě, vroucně, vděčně.

,,Markétko, můžeš? Ale buď opatrná, ať nezešílí."

Žena ke mně natáhla ruku. ,,Neboj se. Tohle spolu zvládnete," usmála se.

Dotkla se mě na hrudi.

Pokoj se roztočil, oheň vyskočil z krbu a stoupal v divokém víru, pronásledovaný stolkem, karafou, těžkými křesly, až zmizel úplně polapen tmou.

Zaslechla jsem smích. Šťastný a spokojený. V nose mě lechtala vůně léta, rozkvetlé louky a koňské srsti. Otevřela jsem oči, jen abych zahlédla dvojici zabranou do rozjařeného hovoru. Jeli na koních, na vysokém majestátním černém hřebci muž, válečník s černými vousy spletenými do copů, stejně jako vlasy, na bílém, štíhlejším, drobné zrzavé děvče. Smálo se. Věděla jsem čemu, aniž bych je slyšela. Cítila jsem pohyb koňského hřbetu pod stehny, aniž bych na něm jela. Viděla jsem uhrančivý pohled, aniž bych mu byla schopná pohlednout do tváře. Byli jsme to my.

Mrkla jsem. Dováděli jsme v posteli, schovaní pod tenkými pokrývkami, zpocení a vzrušení, ignorující celý širý svět.

Obrazy štěstí se rychle míhaly, smích, vášeň, několik málo slz, strach, poťouchlé vtípky, radost.

Až se zastavily u dojemného loučení, velké dlaně s mozolnatými prsty hladící vyboulené bříško. Byla jsem těhotná. Zaplavil mě pocit absolutního naplnění, nosila jsem pod srdcem jeho dítě.
Ale pak nepřišla očekávaná radost, jen sžíravý děs.
Zírala jsem do smutných, milovaných očí. A věděla jediné, musím ho zabít, protože on se chystá udělat to samé. Koutkem oka jsem zahlédla jakousi tříhlavou lidskou bestii, a šklebící se těhotnou ženu.

,,Zabij ji ty, než jí vlastnoručně vyrvu z lůna dítě, co mi dlužíš."

Cítila jsem slzy klouzající po tvářích, vlhký chlad trávy pod sebou a bijící srdce v hrudi muže nad sebou. Sekla jsem dýkou a pak jsem se topila v jeho krvi. Tekla mi do očí a do pusy, dokud mě nezadusila.

Zabila jsem svého muže. I naše dítě.

Myslí mi proletěl obrázek jakéhosi jezera, hor a neuvěřitelného klidu. Byli jsme spolu a přesto...

Jak video puštěné zrychleně mi před očima prosvištěl můj aktuální život, rozbité koleno na hrbolatém asfaltu, první pusa pod rozkvetlou třešní, mamky pohřeb, hádky s Májou, tátovo opilé žvatlání, děti ve školce, divoké milování s Martinem, jeho smích rozechvívající celou mou duši...

A Tadeáš Sborovský sedící ve své pracovně s hrnkem ibiškového čaje.

Někdo mi lámal žebra, dupal po nich, nemohla jsem popadnout dech. Znovu jsem zabrala a snažila se od sebe odstrčit tu neznámou sílu. Křik přecházející do bolestného kňučení mě vytrhl z jejích spárů.

Promnula jsem si oči. Markétka stála přede mnou, ruce s roztaženými prsty pár centimetrů od mého hrudníku. Tiše plakala. Velké slzy bez zábran klouzaly po stříbřité kůži.

,,Vy jste s ním mluvili," zašeptala a v hlase se ji odrážela bolest starého zármutku.

Přikývla jsem. Nemusela jsem se ptát, koho má na mysli. Už jsem polapila vzpomínku, která mi unikala.

,,Markétko, znáš naši dohodu," připomenul překvapivě měkce Daniel. Pohladil ji po tváři.

,,Samozřejmě," špitla. Zalovila za mikinou, přetrhla tenký řetízek.

,,Nastav prosím dlaň," zaprosila úpěnlivě. Roztáhla jsem prsty a s němým úžasem sledovala drobounké srdíčko ze stříbra otáčející se nad mou dlaní. V rytině ve tvaru psacího písmene M se odrážely plameny, vypadala, jakoby sama hořela.

,,Dáš mu ho?" zapřísahala mě, jakoby neexistovalo nic důležitějšího.

,,Řekni mu..." nadechla se, ,,řekni mu, že se nezlobím."

Naposledy na mě pohlédla, otočila se k Danielovi. Nechala se obejmout a rozvzlykala se naplno. Něžně ji hladil po zádech.

Sevřela jsem v dlani ten kousek kovu a podívala se na Daniela.

,,Nezapomínej, vše se stane tak, jak má."

,,Eliško, Eliškooooo..." trhla jsem sebou při zvuku Martinova hlasu rezonující starostí, ale už jsem utíkala pryč. Od bolesti, která mi rvala nitro na kusy.

                                    ♾
Díval jsem se, jak se Markétka dotkla Elišky nad srdcem. Eli se usmála. A zmizela. Daniel se dotkl mého hrudníku. Zmizel celý svět, spolkla ho černočerná tma.

Rozmáchl jsem rukama v olejovité nicotě, o nic jsem nezavadil. Zakřičel jsem, ale zvuk se odmítal šířit. Dřepěl v mém krku jako špatně požvýkané sousto masa. Znovu jsem zabral. Vynořil jsem se. V jeskyni s černým jezerem. Na břehu stála nahá dívka se zrzavými copy, za ní vousatý muž. Cosi jí povídal, zasmála se a začala sestupovat do vody. Věděl jsem s jistotou, že jí uklouzne noha a pod hladinu zahučí. Cítil jsem dotek její pihovaté kůže, aniž bych se jí dotkl. Slyšel její smích, nejsladší hudbu, aniž by stihla otevřít ústa. Byli jsme to my. Jinačí a přesto stejní. Mrkl jsem.

Procházeli se po tržišti, hlučném a špinavém, povídali si, obdaroval ji knihou, oči jí zářily štěstím.

Držel její horečkou zbrocené tělo, utíral ho kusem bílého plátna, dával pít bylinkový odvar. Věděl jsem, že se ráno probere bez horečky, i co ji vyvolalo.

Slyšel jsem její dávení a smál se s černovlasým hromotlukem, protože jsem věděl, že nosí moje dítě.

A pak mě pohltil smutek.

Klečel jsem nad jejím zmítajícím se tělem. Prohráli jsme. Oba. Věděl jsem, že ji zabiji z lásky, ne z nenávisti, z čirého milosrdenství, aby to neudělal on, tyčící se za mými zády. Připravoval jsem se podříznout její štíhlé hrdlo. Překvapila mě, jedním seknutím nás zabila všechny. Všechny tři.

Voda v jezeře byla teplá, smývala bolest. Jen pocit viny smýt nedokázala. Byli jsme spolu a přesto něco chybělo.

Otřepal jsem se. V krátkých sekvencích jsem zahlédl svoji matku, kázající přísným tvrdým hlasem, Honzu řehtajícího se dětským hláskem nad papírovou stíhačkou, první milování na sedačce auta, jízdu na motorce, Elišky úsměv, za který bych zaprodal duši, vroucné polibky, ohníčky v jejích očích, její krásné tělo...

S tvrdým žuchnutím jsem se probral.

U krbu stál Daniel a objímal plačící Markétku. Ohlédl jsem se za zvukem doznívajících kroků, jen abych zahlédl Elišky kabát mizející ve dveřích.

,,Utíkej za ní, člověče," zaslechl jsem zbytečnou radu, když jsem vyrazil za Eliškou.

Hučelo mi v uších a za očima zuřivě tepalo, krk mi svírala narůstající hrůza nejistoty, jestli mi nepřeskočilo už úplně. Všechny dotěrné, křičící myšlenky jsem zatlačil na samé dno vlastního mozku, na ně bude čas později. Teď byla důležitá Eliška.

Doběhl jsem ji v půlce palouku, kde se zhroutila jako loutka, jíž někdo přestřihl vodící lanka. Třásla se a vzlykavě plakala. Klekl jsem si k ní do mokré trávy.

,,Miláčku," zašeptal jsem, ale nevnímala mě. Ani se nepohla. Její pláč se nesl parkem a cupoval mi srdce na kousky. Bylo by mi milejší, kdyby křičela, nebo do mě zběsile tloukla, než tohle ztělesněné utrpení. Co se vlastně stalo?

,,Eliško, mluv se mnou prosím."

Žádná reakce.

Zhluboka jsem se nadechl a zvedl ji ze země do náručí. Uhladil jsem rozcuchané vlasy pryč z obličeje, ale nepodívala se na mě.

,,Eli."

,,Já nemůžu," vydralo se jí z hrdla.

Vzal jsem ji opatrně za bradu. Jestli se jí něco stalo, jestli jí ti dva magoři ublížili, vlastnoručně je zardousím.

,,Co se stalo?"

,,Martine... já jsem zabila naše dítě," přidušeně šeptla. Probrala se v ní nečekaná vlna energie. Strčila do mě, jakoby mě chtěla odstrčit ne jen po fyzické stránce. Chytil jsem ji za předloktí dřív, než přepadla po zádech.

,,Ne, ne, ne...Eliško. Nic z toho není pravda," snažil jsem se jí přesvědčit, ale moc dobře věděl, že to je jen slabá, nesmyslná lež, kterou se snažím zalepit zranění, které se s každou vteřinou rozevírá v její hrudi.

Přestala sebou trhat, jen sklonila hlavu. ,,Víš stejně dobře jako já, že se to stalo. To já jsem příčinou. Jen a jen já. Za moje rozhodnutí trpíš teď ty. Zabila jsem ho," zopakovala.

,,Myšičko moje," tolik jsem jí toho chtěl říct. Ale jak? Nic z toho se nestalo. Nebo právě naopak, stalo se všechno. Kdysi. Teď už to dávalo smysl. Každá podělaná noční můra, nevysvětlitelný strach. Děs, že ji neochráním. Vše bylo krutě pravdivé a zbytečné. Neochránil jsem ji, ale taky nezabil, i když jsem se k tomu byl donucený a odhodlaný. Rozhodla se rychleji než já. Teď už to vím.

,,Miluju tě," vysoukal jsem ze sebe to jediné, co mohlo přetnout bouři v její mysli.

,,Na ničem jiném nezáleží. Všechno ostatní je pryč. Spolu to zvládneme," kolébal jsem ji v náručí a po tvářích mi tekly slzy. Nelitoval jsem sebe, ale Eliščina bolest mě vraždila, bodala jako smyslů zbavená, drásala a trhala na kusy.

xxx
O tom, co se té noci stalo, jsme s nikým nemluvili. Ani s Honzou a Májou. A spolu jen velmi opatrně. Eliška se ploužila jako tělo bez duše, snažila se držet, ale přeze všechno mi bylo jasné, že truchlila. Truchlila za miminko, které nám nebylo v minulém životě souzené, které jsme společnými silami připravili o možnost žít, nebo se vůbec narodit. Vinila jen sama sebe a nebyla ochotná přijmout, že i v tomhle jsme byli spolu. Nezbývalo, než jí poskytnout čas a podporu.

Noční můry jednoduše zmizely. Jako kdyby mi Daniel, o jehož existenci jsem vydatně pochyboval, v hlavě zaklapl prastarou knihu, do které již nebylo potřeba nahlížet, protože dozvědět se víc jsem už nepotřeboval. Přijal jsem svou minulost proto, abych nezničil naši budoucnost. Eliška byla moje tenkrát, stejně jako je moje teď. Patříme k sobě. I vinu si neseme společnou, i když těžko uchopitelnou.

Eliška mě prazvláštním způsobem zachránila, vytáhla z bažin vlastní mysli a jen jsem doufal, že časem mi dovolí oplatit jí stejnou mincí, nebo lépe, nepropadne se tak hluboko.

Po velmi bolavé a pochmurné návštěvě u Tadeáše Sborovského mi došlo jedno, náhoda neexistuje. Netušil jsem, proč se vše událo. Spousta jednotlivostí narážela na limity zdravého rozumu, ale s jistotou jsem věděl, že pro každou maličkost existoval důvod. Stejně jako existuje důvod proč jsme se s Eliškou našli, proč jsme znovu spojili naše životy.

Ať už pro nás Osud nachystal cokoliv, měli jsme to zvládnout společně.