Vstávání nikdy nepatřilo mezi mé silné stránky, ale komu by se dobře nevstávalo, když dostane snídani až do postele od vysněného muže?

„Mhm, krásně to voní," rozplývala jsem se.

„Včera jsi je jedla za chladna, tak snad dnes," usmál se a podal mi talíř s lívanci.

„Lívance tady jíte normálně?" zeptala jsem se a převzala si ten talíř.

On se podrbal nejistě na zátylku, protože nejspíš nechtěl odpovídat. Pozvedla jsem obočí.

„Za ty dva roky jsem dělal malý midgardský průzkum," přiznal se.

Usmála jsem se. „Sleduje mě, dělá si výzkumy a nakonec mě unese," řekla jsem si pro sebe a dala si sousto lívance.

„To nezní moc romanticky, co?" zeptal se.

„Zní to jako bys byl úchyl, co unáší své vyhlídnuté oběti," řekla jsem upřímně. On se ironicky usmál.

„Marná snaha," pronesl ironicky s protočením očí.

„Ne, to ne. Já si to cením," usmála jsem se a pustila se do jídla.

***

„Co Amanda? A Max? A Radek!?" rozkřikla jsem se. „Celý den jako nezodpovědná trávím čas na Asgardu. Na Asgardu! A na ně jsem ani nepomyslela. To není možný," nechápala jsem a dala ruce do dlaní. Byli jsme po obědě a Loki seděl, přecpaný jídlem, v křesle. Měla jsem na sobě černé šaty dlouhé až na zem. Vlasy udělané do copánků od služebnic, přesně jak Loki slíbil. Jenže Lokiho výraz se z ničeho nic změnil na nečitelný. Koukal na mě pohledem, ze kterého jsem zvládla vyčíst jen to, že není radostný.

„Co je?" koukala jsem na něj nejistě. On mě chvíli bezeslovně sledoval. Vypadal jako by toho chtěl tolik říct.

„Nic," řekl nakonec a opustil místnost.

Jsem tady jeden den. Doslova jeden den a už jsem ho stihla naštvat. Myslel si, že jsem si toho nevážila? Co mu zase přelítlo přes nos? Co jsem řekla špatně? Akorát jsem se bála Amandiny reakce na mé zmizení. Copak není normální, že se o něco takovýho strachuju?

Chovám se jako kráva. Co by mi Amanda řekla?

„Využívej příležitosti, no matter what!"

Vstala jsem a vyběhla z místnosti. Neměla jsem nejmenší tušení kam Loki šel, ale musela jsem ho najít. Nebudu se s ním hádat kvůli takové banalitě. Jako první jsem šla do jeho pokoje. Chtěla jsem chytit za kliku, ale pak jsem si to rozmyslela a zaklepala

„Loki?" ozvala jsem se, když se neozývala odpověď.

Dveře se otevřely a v nich stál Loki, jehož výraz mě vybízel k tomu, abych promluvila. Jenže mně to nějak nešlo. Stál tam s neutrálním výrazem a přesto bych o tom jak se tváří dokázala mluvit hodiny. Jeho ostře řezané lícní kosti a jemně semknutá čelist. Pohled který na mě vrhal, který mě vždy přiváděl do transu. Loki mě doháněl k šílenství a přitom nic nedělal. Co jsem vlastně chtěla říct? Zeptat se ho jestli se na mě naštval? Vždyť to bylo očividný.

„Ehm," začala jsem. „Promiň. Za..." zamračila jsem se, „za co se ti vůbec omlouvám? Loki, co tě tak ranilo? Mluv se mnou. Já-Snažim se, ale občas se v tobě nevyznám," musela jsem znít zoufale, nebo jsem se tak alespoň cítila.

Všechno bylo normálně skvělý a najednou se Loki naštval. Loki si nad mou bezradností jen povzdechl.

„Pojď dovnitř," řekl klidně.

Vešla jsem a posadila se naproti němu na postel. Loki se na mě jen díval. Chtěla jsem promluvit.

„Nemluv. Na chvíli nemluv," umlčel mě zvednutím ruky. Chvilku byl ticho, ale pak se na mě konečně podíval. „Ty se nevyznáš ve mně? Co teprve já v tobě? V jednu chvíli si povídáme, v druhou začneš vytahovat midgardský život a tvou nespokojenost. Včera jsi se bavila a dneska se chceš vracet?" postěžoval si.

„Co?" nepochopila jsem.

„A do toho ještě Radka," dodal jakoby mimochodem.

„Ty... žárlíš?" vykulila jsem na něj oči.

„Ne," řekl bez zamyšlení.

Já se rozesmála sedla jsem si blíž k Lokimu. „Koukni na mě," pobídla jsem ho a dala mu ruku na tvář. „Představ si Amandu, jak ráno vstane a nenajde mě v mém bytě," začala jsem, „začne šílet, protože nemá nejmenší tušení kam bych mohla zmizet. Upřímně nevím, co jí mohlo napadnout, možná to ani nechci vědět. Jde mi o to, že bych se jí ráda ozvala."

Loki mě chytil za ruce a stáhl si mě na klín. Chvíli si mě jen přeměřoval pohledem. „Takže žádný Radek?" ujistil se.

Rty se mi roztáhly do úsměvu. Zahřálo mě u srdce, že si mě hlídá. „No nevim," škádlila jsem ho.

Jeho pohled zpřísněl, ale to mě nezastavilo.

„Možná by nám to klapalo," pokrčila jsem rameny.

Cítila jsem Lokiho pevný stisk na mém zadku. Na sucho jsem polkla.

„Milý, vždy tam je pro mě. Nežije na jiné planetě. Neozývá se jen na Vánoce..." vyjmenovávala jsem důvody.

„Neškádli mě," zašeptal výhružně.

Ušklíbla jsem se. „Nebo co?"

Místo odpovědi mě políbil. Ne něžně jako to dělával většinou. Dravě, jako kdyby mi chtěl dokázat, že to on má navrch a nikdo jiný mě mít nebude.

„Nebo tě na Midgard nepustím," řekl, jakmile jsme se od sebe odtrhli.

Nad tím jsem jen zakroutila hlavou a s jemným úsměvem na rtech jsem ho pozorovala. „Tak můžeme jít?"

„Ještě včera jsi běhala po paláci a obdivovala každý obraz, sochu, malbu, dokonce i podlahu, dveře a sloupy, vážně chceš pryč?" divil se. „Tak strašně jsi se za ty dva roky změnila, Em," podíval se na mě skoro zasněně.

„Jak říká jedna písnička: Co bejvávalo, už není a všechno se to mění i ty, i já, i to naše snění," zazpívala jsem s úsměvem.

„Přestože s tím souhlasím, prosím, omez své zpívání. Udělej světu službu a ušetři ho tohoto jevu," požádal mě.

Založila jsem ruce na prsou a naštvaně našpulila pusu. Loki mě chytil za tváře a dal mi pusu „Nemrač se," řekl s úsměvem.

***

„Emmo!" zvolala radostně Amanda.

„Ahooj!" pozdravila jsem a objala jí.

Ona mě zmáčkla, až jsem se nemohla nadechnout.

„Kam jsi zmizela?" odtáhla se ode mě a podívala se mi do tváře.

„Ehehe," zasmála jsem se nervózně.

Rozšířily se jí zorničky a nevěřícně se na mě podívala. „On se vrátil?" došlo jí hned.

„Jak to říct... vzal mě na Asgard," usmála jsem se. Amandě spadla brada a vyjeveně na mě koukala.

„Emmo!" zařval někdo než stihla cokoli říct.

„Maxi!" oplatila jsem bratrovi.

Ten mě hned vtáhl do objetí a pevně mě u sebe držel.

„Kam tě ten muflon vzal?" zeptal se mě v objetí. Zřejmě mu hned došlo proč jsem zmizela. Bála jsem se promluvit, ale nakonec jsem přeci jen něco řekla.

„Na Asgard," odpověděla jsem přidušeně.

On se ode mě odtáhl a překvapeně koukal.

„Na jinou planetu?! A JAK SI TO JAKO PŘEDSTAVUJE?!" najednou začal křičet. „Kde je?!" funěl naštvaně.

Vyděšeně jsem ho pozorovala. „Klid, brácha," poplácala jsem ho jemně po rameni.

On se na mě podívala a potom se zklidnil. „Kde je?" zeptal se.

„Tady ne," odpověděla jsem. „Jen mě sem přenesl, abych se vám mohla ohlásit," řekla jsem opatrně.

Otočil se ke mně zády a zajel si frustrovaně rukou do vlasů.

„Co si o sobě myslí? Jednou za dva roky se ozve, prožije si s tebou Vánoce a my se pak o tebe budeme starat?" otočil se na mě.

Polkla jsem, abych se uklidnila. „Maxi, já nejsem dítě," řekla jsem klidně.

„Ale jsi na něj měkká! Je ti jedno jak ses kvůli němu trápila, dokud je s tebou!" obvinil mě.

Otočila jsem se na Amandu. Ta si jen kousala spodní ret a věnovala mi utěšující pohled. Taky nebyla v dobré pozici, kdykoli jsme se s bráchou hádali. Zase otočil zády.

„Já jsem to věděl, já na něj byl odůvodněně hnusnej, věděl jsem, že se mu nedá věřit. A teď si tě unese! Neozve se, ale když se mu po tobě stýská, nebo když seš zrovna s Radkem a on to asi nedokáže snýst, tak si tě prostě unese. Žárlivec jeden, až ho uvidim, tak ho uškrtim," mumlal si pro sebe jednu věc za druhou.

„Maxi," přišla k němu najednou Amanda a vzala si jeho obličej do rukou. „Klídek, lásko, tohle je na Emmě. Když se tady s ní pohádáš, stejně ničemu nepomůžeš," koukala na něj vážně.

On těkal mezi jejíma očima a potom si povzdechl. Společně na sebe koukali a Max se postupně uklidnil. Amanda mu dala rychlou pusu a pak od něj odstoupila.

„Stejně je to srab, že sem ani nepřišel," odfrkl si.

„Asi si dokázal představit tvojí reakci," zasmála se Amanda.

Oddechla jsem si a pousmála se.

„Takže jste na Asgardu? Jako na tom krásném, teplém, sluncem zalitém Asgardu? Na Asgardu, kde se potuluje Thor?" zasnila se.

Max najednou zase vylítl jako čert z krabičky. Jeho žárlivost vyletěla a on vyvalil na Amandu oči.

„Hej, hej, hej, žádnej Thor!" vykřikl ublíženě.

„Ale—" chtěla namítnout.

„Žádný ale, Amando!" rozkřikl se.

„Já si dělala srandu," rozesmála se. „Tebe bych přece nevyměnila, Maxíku," uklidnila ho, „i když ty jeho svaly..."

On si ji varovně změřil pohledem.

„Nehádejte se, hrdličky," zasmála jsem se.

Oba dva jsem objala a tím jsem je stáhla do společného objetí.

„Jedny Vánoce, děcka, jedny Vánoce strávíme bez sebe," řekla jsem.

„Děcka? Komu říkáš děcka?" zeptal se uraženě Max.

„Kudrlinko, přestaň mi mluvit do řeči," řekla jsem mu naštvaně. „Jedny Vánoce bez vás, abych mohla být naposledy s Lokim," ujasnila jsem.

„Můj názor znáš. Využívej příležitosti no matter what," usmála se Amanda. „Spolu těch Vánoc ještě prožijem," neřešila to Amanda.

„Dobře, letos to možná přežiju bez dárku od tebe," souhlasil neochotně Max.

„Děkuju. Co bych bez vás jen dělala," objala jsem je pevněji.

„Bez nás bys to nedala," řekla narovinu Amanda a Max souhlasně zamručel.

Zasmála jsem se. „To máš pravdu," souhlasila jsem.

„Koukej si to užít za nás za obě!" řekla Amanda.

To jsem taky měla v plánu, pomyslela jsem si.

Neeseem vám noovinyy, roozjíímeejtee, z asgardské kraajinyy, pozoor deejte🎶! (Já už vás někdy takhle zdravila... myslim... ale nevim kde. Neví někdo? Hehe)
Přeju krásnou neděli a abyste ji měli ještě krásnější, přináším dnešní kapitolu❤️.
Kája❤️