Vstala jsem jen kvůli slunci, které mi jasně svítilo do očí. Zamžourala jsem a snažila se zaostřit a rozpomenout si na včerejší den. Při tom mi došlo, že jsem tuto noc neměla žádný sen. Zamračila jsem se, když jsem nerozpoznávala svou postel. Že bych to s tím snem zakřikla? Nacházela jsem se v té samé místnosti, jako nedávném snu. V té samé zlatavé místnosti, na neskutečně pohodlné posteli. Slezla jsem z postele a šla k oknu. Naskytl se mi pohled na krásnou říši. Nad tou podívanou jsem zůstala vyjeveně stát, můj mozek si se mnou zahrával tak moc, že jsem nedokázala určit co je sen a co realita. Štípla jsem se do ruky.

„Au," sykla jsem.

Jak poznáte co je sen a co realita? Kolikrát jsem se štípla do ruky a stejně to byl sen. A věřte mi, že v tu chvíli mě nenapadala jediná věc, jak jinak to ověřit. Fungovaly vůbec ty věci, které jsem si loni četla na internetu? Vážně to ve snu zvládnete rozeznat? Protože pokud ano, já to nikdy za mé vánoční sny s Lokim rozeznat nedokázala. Kdykoli jindy ano, jen při těchto snech ne. Tento sen ale vypadal ještě opravdověji než všechny ostatní. Dokonce jsem i cítila... cítila jsem lívance, které byly na talíři na nočním stolku. Pomalu jsem k nim přešla a všimla si vzkazu u nich.

Tohle není sen.

Na sucho jsem polkla a dívala se na lívance. Od někoho to bylo velice hezké gesto a bylo mi neskutečně líto je tam nechat, ale musela jsem zjistit kde to jsem. Nechala jsem tedy lívance lívanci a šla z místnosti pryč. Sotva jsem vyšla, nabourala jsem do osoby. Rychle jsem ucouvla a vzhlédla.

„L-Loki?" vykoktala jsem ze sebe. Stál tam. Z masa a kostí, tak dokonalý jako vždy. Shlédl na mě dolů a věnoval mi úsměv. Bezmyšlenkovitě jsem ho stáhla za límec dolů a on se ani nevzpouzel a políbil mě. Zacouvala jsem zpátky do pokoje i s Lokim a skončili jsme na posteli. Nemohla jsem dýchat, tak jsem se musela na chvíli odtrhnout. V té malé chvíli, kdy jsme se zrovna nelíbali, jsem viděla jeho oči opravdověji než kdy jindy ve snu. Jeho dvě zelené oči, které vypadaly jako emeraldy.

„Je tohle doopravdy?" zašeptala jsem.

„Tak doopravdy, jako před dvěma lety," řekl a chtěl mě políbit.

V tom mi to došlo. Pokud tohle není sen, tak to znamená, že mě Loki po dvou letech, kdy jsme se neviděli, unesl a ani se neomluvil. Ne, že bych si na ten únos stěžovala...

Odstrčila jsem ho od sebe. „Hele, hele, dva roky ani ťuk. Neozveš se, nepošleš nebeskej vzkaz, ani iluzi, ani se nedostavíš, prostě nic a pak si mě jen tak uneseš bůh ví kam? Tak to prr, hošánku. Já nejsem žádný hej nebo počkej, mě nemůžeš jen tak unést z mého života a myslet si, že bude všechno dobrý," zvedla jsem se do sedu. „Já tě oplakávala! Loňské Vánoce se pomalu zhroutila," zašeptala jsem.

„Já vím," vzal můj obličej do rukou. „A já se snažil najít způsob, abych tě sem dostal. Dva roky, Emmo. Dva roky jsem stejně jako ty musel žít bez tebe," řekl laskavě.

„Pochybuju, že se ti zdály noční můry o mně," utrousila jsem.

„Noční můry?" zeptal se. Potom jako by mu něco došlo a uchechtl se.

„Čemu se směješ?" zeptala jsem se ho uraženě.

To ho rozesmálo. Naštvaně jsem našpulila rty.

„Krásko, jen ty by sis mohla myslet, že když jsem s tebou ve snu, když se ti snažim zpříjemnit spaní tím, že tě ve snu navštívím, je to noční můra," zasmál se. Ten zvuk jeho smíchu zněl tak nádherně, a na vrásky co se mu dělaly kolem očí i úst jsem skoro zapomněla.

„Tys... to dělal úmyslně?" nechápala jsem.

„Ano. Patří to mezi jednu z mých mnoha schopností," přikývl s pyšným úsměvem.

„Takže všechny ty věci, které jsi mi tam říkal, jsi říkal doopravdy?" překvapeně jsem ho pozorovala.

„A klidně ti je všechny zopakuju," pousmál se.

„Ale proč na Vánoce? Proč ne celoročně? A proč jsi tam nezmínil co máš v plánu?" ptala jsem se na otázky, na které jsem tak strašně potřebovala odpovědi.

Povzdechl si a pokynul ať jdu k němu blíž. Sedla jsem si k němu a on se na mě vážně díval.

„Na Vánoce to přeci mělo svůj význam," začal jednoduše a nevinně. „Taky jsi mi v tu dobu nejvíce chyběla. Nemohl jsem ti říct co mám v plánu, protože jsem to sám nevěděl. Nevěděl jsem jestli se vůbec mám plést do tvého života, když v něm nemůžu zůstat. Žiju tisíckrát déle jak ty a jak spolu můžeme žít, když já žiju na Asgardu a ty na Midgardu?" pokračoval a hrál si s mými vlasy.

Jen jsem souhlasně pokývla, protože to dávalo smysl. Chvíli jsme tak mlčky seděli a jen si užívali přítomnost toho druhého. Stále mi to nepřipadalo opravdové. Stále jsem měla pochyby, ale ze snu jsem se neprobouzela.

„Kde to teď vůbec jsme?" zeptala jsem se.

Pomalu se usmál a tím odhalil své zuby. Nadechl se, jako by se chystal oznámit mi něco důležitého.

„Na Asgardu," řekl tajemně.

Přestala jsem si hrát se svojí rukou a přestala jsem se hýbat. Asi mi chvíli trvalo, než mi došlo to, co mi říkal. Prudce jsem vzhlédla a vyvalila oči.

„To si ze mě děláš srandu!" vykřikla jsem radostně. Přiběhla jsem znova k oknu a najednou to dávalo smysl. Ta komnata o které se mi před pár dny zdálo byla asgardská, proto ten zlatý nádech, proto to město vůbec nepoznávám. Jenže jsem v hradě.. počkat, já jsem v hradě!

„Já jsem v hradě! Proto mi to připadalo povědomé, ale jinak jsem to tady nepoznala, ve filmech je většinou záběr hlavně na ten hrad. O můj Loki!" vykřikla jsem znovu radostně a usmívala se jako idiot.

Loki už stál u mě a objímal mě ze zadu. Hlavu si položil na mé rameno.

„Tvůj Loki... mhm, to se mi líbí," zašeptal mi u ucha, z čehož mi naskočila husí kůže. Zachichotala jsem se.

„Tys mě vzal na Asgard, nic víc jsem si ani nemohla přát," usmívala jsem se jako měsíček na hnoji.

Otočila jsem se k němu a políbila ho. On byl zprvu překvapen, ale hnedka mi polibek opětoval. Ruce jsem mu dala okolo krku, zatímco on mi je dal okolo pasu. Přivinula jsem se k němu blíž a cítila, jak se mi rodí divný pocit v žaludku, ale z hladu to nebylo. Cítila jsem se, jako bych dorazila domů, jako bych nalezla to, co mi tak dlouho scházelo. Možná měl Loki pravdu a vážně jsme pro sebe stvoření, protože jak jsem říkala, možné je i nemožné. Kdo ví... já jen vím, že jakmile jsme se od sebe odtrhli, viselo nad námi to nejkrásnější jmelí, jaké jsem kdy viděla a věděla jsem moc dobře, kdo ho tam vyčaroval. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Je nad námi jmelí, je vánočním zvykem, že se musíme políbit," určil Loki a já se nenechala dlouho přemlouvat.

Ten den byl jeden z nejkrásnějších dnů, jaké jsem za poslední dobu prožila a přála jsem si, aby to takhle bylo navždy.

Hej hou! Zkuste hádat kdo jen tak tak stíhá? Ale co bych pro vás neudělala, že❤️? Je NEUVĚŘITELNÝ jak moc velkou podporu tento příběh sklízí, moc vám za to děkuju, vždycky mi svými komentáři zvednete náladu. Mějte krásný zasněžený den a zítra zase ahoj.
Váš drogový dealer aneb Kája❤️