Chtěl jsem jej bodnout do břicha, ale těsně před bodnutím jsem se zastavil. Pouze špička nože propíchla jeho kůži a vytekla kapička krve. Odhodil jsem nůž a sehnul s k rance. Něžně jsem z ní krev olíznul. V tu chvíli už jsem to nevydržel a udělal se. To bylo tak... lahodné... Miluji každou jeho buňku. Zadívám se do jeho děsem naplněných očí a ušklíbnu se. Opět olíznu malou ranku a vytáhnu z kapsy další vrhací nůž. Jemně jej říznu na rameni a začnu olizovat jeho krev. Pro dnešek mi toto stačí. Být u něj blízko. Cítit jeho vůni. Krev. Jeho dech. Mělký, vyděšený dech. Jeho třesoucí se tělo pod mým a chladná kůže z mokra a zimy kolem nás. Všechno bylo tak neuvěřitelné. Toužil jsem, aby tento moment neskončil. Ale musel jsem pokračovat ve svém plánu. Postavím se a hřbetem ruky si otřu uslintaná ústa. Podívám se na něj a psychopaticky se ušklíbnu. "Uteč..." Řeknu jen a vidím, jak se urychleně sbírá na nohy a utíká. Pobaveně zamručím a začnu po sobě pěkně uklízet.