Sešla schody do sklepení jejího profesora. Zaklepala na dveře.

Ani se nenadála a Snape jí otevřel.
" Dobrý večer slečno ", a pokynul jí, aby vešla dál. " Dobrý večer pane profesore. ",  vešla dál. " Sedněte si prosím slečno ", ukázal na pohovku. Snape si sednul k ní. Mia si sedla a vyčkávala než její profesor promluví. Snape si jí prohlížel, zkoušel její trpělivost. Mia byla vytrvalá, ikdyž byla velmi zvědavá. Po chvíli, pro Miu nekonečnou chvíli se Snape ozval,
" Dáte si čaj nebo kafe slečno? "
" Čaj prosím pane profesore. Snape vstal dal vodu do konvice a dal jí vařit. Připravil dva šálky a dal do nich pytlíček čaje.
" Kolik lžiček cukru si dáváte do čaje slečno? "
" Dva prosím ", Snape přikývnul
a dal jí tam cukr. Poté nalil do šálků vodu a čaj donesl Mie. " Děkuji ",  usmála se. " Nemáte za co", sednul si zpátky na pohovku vedle ní. " Chtěl jsem s Vámi mluvit o dnešním ránu." Mia nadzvedla právé obočí a čekala co z něho vypadne. Po krátké odmlce opět promluvil, "Byla jste smutná a já se chtěl zeptat...Proč jste byla smutná? "
Mia znervózněla nevěděla co má odpovědět. Jestli má říct pravdu nebo zalhat. Dívala se na něj. Když se konečně odhodlala prolomit ticho, otevřela ústa, ale nevyšlo z nich ani slovo. Mia se cítila trapně. " Nemusíte odpovídat jestli nechcete, nechtěl jsem Vás nutit. Jen mě to zajímalo a chtěl jsem Vám pomoci kdyby to šlo. "
" Kdo byla ta žena, dnes ráno? ", zeptala se odhodlaně. Snapovi zacukali koutky úst a odpověděl, " To byla má mladší sestra Scharlotte. Pozvala mne na svatbu. " Hermioně spadl kámen ze srdce, ani si to neuvědomila, že si hlasitě oddechla. Snape na ní koukal s podzvednutým obočím. Mia zčervenala. Koukali na sebe ještě pár sekund, ikdyž pro ně to byla věčnost. Měli oči jen a jen pro sebe, ani jeden si neuvědomil, že se k sobě pomalu a jistě naklání k polibku.
Když se jejich rty skoro dotýkali Severus se jí podíval do očí a Mia přikývla na důkaz, že může. Líbali se. Oba dva byli v sedmém nebi. Jejich jazyky rozpoutali válku. Severus vyhrával, ale Mia také nebyla pozadu.
Oba dva chtěli, aby to nikdy neskončilo,  aby se zastavil čas. Líbali se tak dlouho než jim došel dech. Oba hlasitě oddechovali a nasávali do plic vzduch.
Pak se na sebe zářivě usmáli. Usmívali se od ucha k uchu. " Tak jak to teď mezi námi bude", zeptala se . " Jsem tvůj a ty moje. Tedy jestli chceš být moje? "
"Ano chci Sev-zarazila se.
" Jasně, že mi můžeš tykat ", řekl pobaveně. Mia se usmála. Severus se koukl na hodinky a řekl, " Už bys měla jít tvoji přátelé tě budou jistě hledat.
" Mia se aniž by chtěla, zvedla a Severus s ní. Šli ke dveřím. Než Mia stačila vzít za kliku, Severus si jí otočil k sobě. A něžně jí políbil. Chtěl aby zůstala přes noc u něj, ale nemohl riskovat, aby to někdo zjistil. Jedinej kdo to věděl byl Brumbál.
Děda Vševěda, pomyslel si Sev, když to Brumbál prokoukl. Nechtěl jí pustit. Ještě jí obejmul. Ač nerad jí pouštěl se s ní rozloučil. Herm mu ještě než zavřel dveře darovala nádherný úsměv plný štěstí.

Hermiona měla výbornou náladu. Chtěla navštívit své přátele a proto zamířila do společenské místnosti.
Seděl tam Harry, Ginny, ale i Ron. Mia pozdravila Ginny i Harryho a Rona ignorovala. Přátele jí pozdrav oplatili.
"Hermiono", ozval se Ron. Mia pouze nadzvedla obočí na pokyn aby pokračoval. Byla zvědavá co po ní bude tentokrát zase chtít. " Já, omlouvám se za všechno. Vím že to je neodpustitelné. Ale moc mě to mrzí. Chtěl bych strašně moc aby si mi odpustila a dala šanci být zase kamarády.", smutně se na ní podíval. Hermiona nezaváhala, jelikož měla skvělou náladu, řekla, " Budiž ti odpuštěno ", tence se usmála. Ron na ní koukal s otevřenou pusou. Tohle nečekal. " Mio ty si Merlin. Jen Merlin umí odpustit i to co je neodpustitelné. " Mia se nad lichotkou zářivě usmála. Zase byli všichni přátelé. Měla radost. Byl to její šťastný den. Ve společenské místnosti nebelvírští přátelé zůstali do desíti. Povídali si a smáli se jako za starých časů. Mia se usmívala od ucha k uchu.

Než Mia zavřela oči a usla vzpomínala na tento krásný den. V noci se jí zdál nádherný sen.