Ke třetímu dílu mojí povídky Love Transfigurated mi přišel nádherný komentář.

Zase jsem četla bez dechu. Takovéhle pojetí jsem zatím ještě nikde nepotkala a vážně jsem hodně zvědavá, jak to bude pokračovat. Navíc se mi moc líbí styl, jakým píšeš. Celkem by mě zajímalo, jak bys napsala recept na bábovku. Hádám, že stejně úžasně, jako toto. ♥♥♥

Od té doby mi nedá spát. Jaké by to vlastně bylo, zkusit vyloženě neumělecký text podat uměleckou formou? Našel by se vůbec někdo, kdo by si doopravdy ve svém volném čase chtěl přečíst RECEPT?

Inu, já nevím. Hádám, že ten, kdo to musí zjistit, budete právě vy...

Věnováno womisce, autorce těch nejkrásnějších komentářů.

• • •

Spěchala po zasněžené cestě a pod nohama obutýma ve šněrované černé kozačky se zelenou přezkou jí křupal čerstvě padlý sníh. Lem smaragdového hábitu zanechával ve sněhu slabou stopu v místech, kde byl příliš dlouhý a dotýkal se země jako drobná vlečka.

Byly Vánoce a stmívalo se. Už zdálky byla vidět okna úhledných domečků Prasinek, v nichž svítila přívětivá hřejivě žlutá světla. Rychle proběhla kolem hostince U Tří košťat, kde dnes chyběla hostinská, ale kde přesto bylo veselo – většina bradavických učitelů tam slavila začátek vánočních prázdnin a užívala si neformální příležitost, kdy si dát společně několik málo máslových ležáků. Přitáhla si proto kapuci z mývalí kožešiny blíž k tělu, aby jí nebylo vidět do tváře, a protáhla krok. Už takřka cítila vůni svařeného vína a skořice, kterou si s malým útulným domkem, jež se zboku tiskl a choulil k hrubě vystavené, bytelné budově hostince, spojovala. Už takřka cítila milovanou náruč obestírající a chránící její útlé tělo před okolním světem.

Vystoupila na nízký schůdek, který by pod závějí, dosahující až k patě dveří, byl pro cizince takřka neviditelný, ona na něj však došlápla tak jistě jako stokrát předtím. Zaklepala a mírně natočila hlavu, aby slyšela blížící se kroky, chrastění zámku a krátké ostré syknutí vrzajícího pantu. Rychle vstoupila dovnitř a než stihla dovřít dveře, topila se v záplavě medově zlatých vlasů, které voněly čerstvou vanilkou a ohněm z krbu. Po dlouhé době se cítila opravdu šťastná. Nic víc než tohle k životu nepotřebovala. Svůj život měla ráda, ráda učila v Bradavicích, nasazovala prvákům Moudrý klobouk, plnila povinnosti zástupkyně ředitele i ředitelky koleje. Ale kdyby měla to všechno vyměnit za tuhle jedinou vteřinu, udělala by to bez váhání.

Když se po dlouhém objetí rozdělily, postoupily do kuchyně, jediné prostorné místnosti v celém domku. Bylo vidět, že v kuchyni někdo tráví hodně času. Z kuchyně vedlo francouzské okno do malé zahrádky, která v letních měsících přetékala bylinkami a kde tak rády sedávaly ve stínu košatého jasmínu, pronikavě vonícího zvlášť za letních nocí, kdy se jeho vůně linula otevřeným oknem až do skromné ložničky v prvním patře domku a zůstávala uvězněná v záhybech sněhobílého povlečení. Ta zahrádka teď také spala pod sněhobílou duchnou.

V kuchyni jí druhá žena pomohla setřást těžký zimní hábit, který od lemu nasákl roztopeným sněhem, a vyvěsila ho ke krbu, aby uschnul – v nejbližších chvílích Minervu bude místo kabátu hřát ona svou láskou. Hnědé oči madame Rosmerty žhnuly jako dva řeřavé uhlíky a vpíjely se do očí Minerviných, kde se chladily v průzračně zelenomodrých studánkách.

„Nauč mě péct!" zaprosila najednou Rosmerta, vzpomenouc si na dávný Minervin koníček.

Minerva se jen usmála. Milovaly chvíle společně trávené v Rosmertině kuchyni při vaření, u kterého si vyprávěly a smály se. Nic nenamítala, vstala od stolu, ke kterému předtím usedla, a přistoupila k věšáku, ze kterého sňala dvě dlouhé zástěry. Jednu uvázala sobě a druhou něžně převinula Rosmertě přes hlavu a potom kolem pasu, na němž udělala vzletnou bohatou mašli z přebývající délky zavazování. Pak Rosmertu obešla. Rosmerta se na ni obrátila, aby jí viděla do tváře, ale Minerva se jen usmála a něžně ji obracela zpět. „Otoč se," vybídla ji jemně Minerva a pak obtočila zvnějšku své ruce kolem jejích.

Jemným tlakem obě navigovala ke kredenci, z níž Rosmertinýma rukama vytáhla dvě nízké čtvercové misky s ouškem a položila je na desku stolu. Pak sáhla za sebe a podala si hůlku ze stolu, kam ji prve odložila. Lehce jí švihla a kuchyní proletělo máslo následované holandským kakaem, kterému musela odemykacím zaklínadlem nejprve proklestit cestu ze spíže ven. Malé misky pak vytřela a vysypala je kakaem. Kouzlem ještě kus másla oddělila z máselničky, ve které sedělo, a nechala ho proletět kuchyní na druhou stranu, kde na plotně stál již přichystaný kastrol.

„Teď to nejdůležitější," řekla a přivolala z přihrádky ve spíži stogramovou tabulku té nejhořčejší čokolády, jakou Medový ráj nabízel. Pomalu následovaly čokoládu místností a nad hrncem ji společným pohybem lámaly na drobnější kousky, které padaly ke stejnému množství roztopeného másla. Minerva pak sebrala ze stolu lžíci a pomalu začala směs, začínající pronikavě vonět a naplňovat jejich smysly sladkým opojením, míchat. „Mohla bych ji zamíchat hůlkou, kouzlem. Ale lásku kouzlem neošálíš. Některým věcem musíš dát čas a musíš je dělat poctivě, aby měly hodnotu. Jinak nikdy nebudou výjimečné..." Než se čokoláda úplně rozpustila, rozšlehala v míse dva žloutky s cukrem poloviční dávky, než byla čokoláda, v nadýchanou pěnu, která připomínala závěje venku za oknem. Pak čokoládu odstavila z plotny a rychle ji spolu se dvěma lžícemi jemné mouky vmíchala do pěny, aby se žloutky nestihly srazit.

O chvíli později, když měly misky s náplní v rozpálené troubě, se tak, jak byly, ještě pevněji objaly a zavřely oči pod tíhou citů i žáru, stoupajícího tenkým pramínkem mezi dvířky trouby. Horní vázání Rosmertiny zástěry šimralo Minervu na tváři, ale nechtělo se jí ani jednou rukou pouštět tu jindy tajenou nejbližší bytost, jakou na světě měla, z objetí, aby ho posunula. Nechtělo se jí nic říkat, nakonec ani dýchat. Stála uvězněná v čase a v jejich společné existenci, v níž se jejich dva oddělené životy na tu chvíli proměnily.

Pak byl čas vyndat výsledek jejich práce z trouby – k tomu si Minerva opět pomohla hůlkou, aby je obě nespálila. Pod jejím vedením se malé misky vznesly z trouby jako vlaštovky k nebi, a pak je jedním trhnutím ve vzduchu otočila, aby jejich obsah vyklopila na malé talířky a pokryla ho pak vrstvou čarovně právě vyšlehané šlehačky. Přistoupily k desce stolu, Minerva z přihrádky vzala nůž a společně do obou malých báboviček zakrojily.

V místě řezu vytékala téměř černá horká čokoláda a rozlévala se do stran jako malý vodopád.

„Tak takhle se peče čokoládový fondant."

Rosmerta se ještě chvíli dívala na puklé čokoládové srdce, zatímco to její rovněž přetékalo silou citu, který teď právě prožívala, než se v Minervině náruči otočila a pohlédla Minervě zpříma do očí. Úsměv, který jí při pohledu na dezert hrál na tváři, pohasl a její tvář zvážněla. Nechtěla, aby do téhle situace zasahovalo cokoli, co by ji mohlo znevažovat.

„Miluju tě," vydechla a položila si hlavu na Minervino rameno.

• • •

Venku se v tichu tmy poklidně snášel sníh a za oknem bylo z liduprázdné ulice vidět dvě ženy v prvním neskrývaném a přesto nikým neviděném objetí...