Astoria svou nabídku myslela vážně na dvě stě procent. Bylo dobře, že následujícího dne byla neděle, rozhodla jsem se totiž, že dnes výjimečně neotevřu a místo toho celý den zasvětím tomu, že Astorii všechno vysvětlím, ukážu a dám jí alespoň trochu času, aby se zorientovala, něco si vyzkoušela a cítila se zde komfortně.

„Opravdu ti nevadí, že u tebe ještě na pár dní zůstanu?" ujišťovala se již poněkolikáté, když jsme toho rána po klidné a společné snídani scházely dolů do cukrárny.

„Kdyby mi to nevadilo, tak ti to zaprvé řeknu, a zadruhé bych ti něco takového ani nenabízela," zopakovala jsem jí opět, a abych svá slova trochu zmírnila, ohlédla jsem se na ni a mírně se usmála. Její úzkostlivá tvář se trochu projasnila a já nemohla nepřemýšlet o tom, jak moc jí to sluší, i když tu přede mnou stojí v ošuntělých starých věcech, nenamalovaná a s vlasy staženými do rozcuchaného drdolu. Vlastně se mi takhle líbila ještě víc - působila tak nějak uvolněněji, nevinněji. Jakmile jsem ucítila zašimrání v žaludku, honem jsem od ní odtrhla pohled a donutila se tyto nevhodné myšlenky zaplašit.

„Slibuju, že se pokusím něco najít co nejrychleji," vyhrkla rychle, ale to už na ni čekaly jiné starosti, poněvadž jsme se objevily v kuchyni. Zběžně jsem jí představila, jak to zde chodí během běžného dne, a ona se celou dobu tvářila nesmírně vážně a hltala každé slovo a já se musela držet, aby mi necukaly koutky. Takhle vážně jsem to nebrala ani já - ale možná to bylo tím, že jsem se zde pohybovala už od dob, co jsem se naučila chodit. Kuchyně a naše cukrárna pro mě byly známé a bezpečné prostředí.

„Na jednu stranu si říkám, že když budu všechno dělat pečlivě a budu postupovat přesně podle receptu, tak přece nemůžu nic pokazit, no ne?" prohlásila Astoria se značnou nejistotou v hlase, zatímco jsem z šuplete vytáhla babiččinu knihu, v níž byly sepsány veškeré recepty, které vymyslela. Pátravě jsem se na Astorii zadívala. Tentokrát se nekoukala na mě, ale všude kolem na kuchyňské vybavení a prsty bezděčně přejížděla po lince. Nějak jsem neměla to srdce jí říct, že pokazit se může naprosto cokoliv a naprosto kdykoliv. Člověk si myslí, že má věci pod kontrolou, ale ve skutečnosti se mu všechno bortí pod rukama, avšak odmítá si to připustit.

„Tak, tady jsou všechny recepty od mé babičky," řekla jsem místo toho a otevřela tlustý sešítek na první stránce. Už dávno jsem jej nepotřebovala, všechny její recepty jsem znala nazpaměť. Teď, když jsem po takové době znovu uviděla její důvěrně známé zhuštěné písmo a představila si ty dny, kdy seděla ve svém oblíbeném křesle, s hrnkem teplého čaje a s úsměvem na tváři sepisovala své celoživotní dílo pro další generace, jsem pocítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Prsty jsem se zlehka dotkla zkrabatělého papíru a myslela na to, že kdysi po něm jezdila její laskavá ruka a psala tyto řádky.

Astorii zjevně překvapilo mé nečekané zmlknutí. O chvíli později jsem ucítila její jemný dotek na paži. „Určitě ti musí hodně chybět, viď?" hlesla potichu něžným hlasem a já se pokusila polknout knedlík, jenž se mi utvořil v krku. Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí a potřebovala jsem chvilku, abych se dala dohromady.

Zhluboka jsem se nadechla a otřela si oči. „Dobře, takže tady budeš mít veškeré recepty, podle kterých se budeš řídit," vrátila jsem se zpátky k původnímu tématu. „Rozhodně nebudeš muset pracovat se všemi najednou, tím, že jsem tady byla sama, jsem musela nabídku dost omezit. A myslím, že u toho ještě chvíli zůstaneme, ale nejspíš ani zákazníkům omezenější výběr nevadí, na tržbě se to nepodepsalo. Co dělám každou neděli, je to, že na následující týden obnovím nabídku. Takže první věc, co společně uděláme, než se pustíme do nějakého zkušebního pečení, je to, že si spolu sedneme a dáme to dohromady, souhlasíš?" zeptala jsem se, a až po vyřčení dáme to dohromady mi došlo, že se ta slova dají vyložit i jinak. Zrudla jsem, avšak Astoria nic nepostřehla a jen nadšeně přikývla a nemohla se dočkat, až se pustíme do práce. Přestaň nad vším - a hlavně nad ní - pořád tak přemýšlet, okřikla jsem se v duchu, když jsme se posadily k jednomu ze stolků. Astoria si dychtivě pročítala recepty a já na ni uchváceně hleděla. Nemohla jsem si pomoct. Ale věděla jsem, že je to špatné, že bych o ní měla přemýšlet jen jako o své spolupracovnici. Přála jsem si, aby ty myšlenky a pocity šly nějak vypnout. Před pár dny se měla vdávat. Vztah byla ta poslední věc, na kterou měla pomyšlení. A na vztah se... ženou... se mnou, by nepomyslela už vůbec. Rozhodně jsem ji ničím nechtěla přivádět do rozpaků.

„Tohle je prostě úžasný," vydechla, když si prolistovala i zbytek. Hrdě jsem se usmála. Kéž by tu chválu mohla slyšet i babička. „Obdivuju tvoji babičku a její práci. Všechno zní tak lákavě, že bych nejradši upekla všechno a pak se tím nacpala až k prasknutí." Zasmály jsme se, a pak jsme začaly společně vybírat, co zahrneme do nadcházející týdenní nabídky. Musela jsem se pobaveně usmívat, když Astoria trvala na tom, aby zůstal limetkový koláč. Bylo mi jasné, že si ho naprosto zamilovala.

Když jsme měly hotovo, vrátily jsme se do kuchyně a já se rozhodla Astorii ukázat ty nejzákladnější dovednosti, které při pečení využívám. Poslouchala velmi pozorně a všechno si toužila vyzkoušet. Každou věc, ať už to bylo odměřování přísad, oddělování žloutků od bílků, míchání či zpracovávání těsta, dělala s nekonečnou pečlivostí a trpělivostí. Byla radost na ni koukat, na její nejistotu, opatrnost i nadšení, a já se pro jednou nemusela stydět za to, že ji pozoruji, protože v tomhle ohledu se to ode mě skoro vyžadovalo, abych věděla, zda to dělá správně a jestli jí nemám v něčem poradit.

Jako první jsme se rozhodly vyzkoušet moje oblíbené mandlové sušenky, které mi babička pekla každou sobotu. Astoria trvala na tom, že se to pokusí udělat celé sama, a tak si bedlivě četla recept, postupovala krok po kroku a tvářila se neobyčejně soustředěně. A já se usmívala, protože vypadala, že si tuto činnost užívá, a když se pak na mě otočila a byla celá zašpiněná od mouky a prsty měla lepkavé od těsta, oči jí zářily a na rtech jí hrál úsměv.

„Myslím, že nebudu litovat toho, že jsem tě přijala," řekla jsem jí vzápětí upřímně a doufala jsem, že ji tím aspoň trochu povzbudím na duchu. Doufala jsem, že právě tady, a zvlášť při práci, se Astoria rozptýlí a zaměstná a nebude myslet na svou neuskutečněnou svatbu a na to, co jí rodiče provedli.

„Ještě mě nechval, nevíš, jak se to povede," varovala mě, avšak nepřestávala se usmívat. Umyla si ruce a potom vložila plech se sušenkami do trouby. „Myslím ale, že jsem udělala všechno, co se v tom receptu píše, a vše jsem radši dvakrát zkontrolovala," hlásila mi hrdě a já se musela zasmát.

„Ty jsi opravdu pečlivá."

„Chci si dokázat, že na to mám, a nerada bych, abys litovala toho, že tu jsem." Jak bych mohla, pomyslela jsem si dřív, než jsem se stihla zarazit. „Nechtěla bych ti udělat ostudu a zničit ti dobrou reputaci. Všichni vaši cukrárnu milují. Dokonce i moje starší sestra o ní básnila a jednou mi řekla, že sem chodila často a moc ráda," prozradila mi a já jí překvapivě naslouchala. Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, jestli své vyprávění ještě rozvine, a nerada bych ji přerušila. Začala si hrát s lemem trička. „Asi ti muselo připadat divné, že jsem se vydala zrovna sem a objevila se tady, navíc ve svatebních šatech. Ale tvoje cukrárna byla překvapivě první místo, které mě napadlo. Možná proto, že sem Daphne tak ráda chodila a já jsem taky toužila sem jednou zajít, když jsem tehdy poslouchala její vyprávění." Pak si povzdechla. „Jen... kéž by to bylo za jiných okolností."

„No... občas věci dopadnou jinak, než jak jsme si vysnili a představovali," řekla jsem po chvilce potichu. Astoria přikývla a posadila se ke mně. „Ale děkuju. Takové lichotky od sester Greengrassových člověk neslýchá každý den." Mrkla jsem na ni. „Babičku by to potěšilo. Naše cukrárna pro ni byla celý její svět. Vybudovala to všechno od nuly."

„Musela to být neuvěřitelná a skvělá žena."

„To byla." Pohlédla jsem na ni. „A taky to v životě neměla jednoduché. Nejspíš podobně jako ty," dodala jsem opatrně, protože jsem měla pocit, že se pouštím na tenký led.

Znovu si povzdechla a nevesele se usmála. „Taky snad utekla od oltáře?"

„Ne tak docela," opravila jsem ji. Zatvářila se zvědavě. „K tomu oltáři ani nedošla. Vzepřela se vůli svých rodičů a utekla od nich dřív, než k té svatbě stihlo dojít. Milovala někoho jiného, koho její rodiče neschvalovali. Kdyby nenašla tu odvahu, pravděpodobně bych tady dneska ani nebyla, a ona by neprožila tak šťastný život, jaký měla. Chci říct..." odkašlala jsem si. „Pokud jsi s tou svatbou nesouhlasila a cítila jsi, že to nebude fungovat, ani kdyby ses sebevíc snažila, pak jsi udělala dobře, že jsi utekla. Jinak by ses připravila o šťastný život."

Chvíli mě pozorovala a zpracovávala to, co jsem řekla. Pak sklopila pohled. „Jsou chvíle," začala opatrně, „kdy se bojím, že jsem se unáhlila. Ale pak se ve mně něco zlomí a... já jsem to musela udělat. I když mě to mrzí. Napsala jsem mu dopis, kde jsem se mu to všechno pokusila vysvětlit, stokrát jsem se mu omluvila... kdyby mi aspoň odepsal," zanaříkala. „Možná bych se s tím pak vyrovnávala o něco lépe. Ale nedivím se, že se mnou odmítá komunikovat. Ublížila jsem mu tím, zesměšnila ho."

Ublížila jeho egu.

„Znám ho?" zkusila jsem se zeptat. Výmluvně se na mě usmála. „Ještě pořád o tom nechceš mluvit, viď?"

„Promiň," omlouvala se. „Ale... ty bys chtěla mluvit o své babičce? Budeš mi jednou vyprávět o jejím životě?" prosila mě dychtivě.

Slíbila jsem jí, že ano. Ale přála jsem si, aby mi důvěřovala natolik, že by mi prozradila alespoň jméno svého snoubence.

Co jsem tehdy netušila, bylo, že moje zvědavost bude již zanedlouho ukojena.

A že na Astorii čeká nejedno nepříjemné setkání.