Když jsem dokončila své vyprávění, cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo a v očích mě štípají slzy. Astoria měla kolena přitažená k tělu, opírala se o ně bradou a sledovala mě se zvláštní směsicí bolesti, něžnosti, nejistoty a čehosi, co jsem nedokázala pojmenovat, a co se jí lesklo v očích. Odvrátila jsem se a hřbetem ruky jsem si setřela slzy, jež mi tiše kanuly po tvářích. Mluvit o nich byla sice jistá forma očištění, ale zároveň i odporné bolesti, jež jako jediná vyplňovala tu prázdnotu, co mi po nich zbyla v srdci.

„Tvoji rodiče museli být skvělí lidé," řekla Astoria potichu po chvíli. „Koneckonců, museli být, když vychovali tak úžasnou dceru. Omlouvám se, Hannah. Byla jsem úplně slepá, nedošlo mi, že je pro tebe těžké o nich mluvit. Neměla jsem tě do toho nutit."

Pomalu jsem zavrtěla hlavou. „To nic. I když to bolí, jsem ráda... jsem ráda, že jsem se k nim mohla vrátit. Ale tak strašně moc mi chybí, víš," zašeptala jsem roztřeseně a najednou to už nešlo zastavit. Přitiskla jsem si dlaň před ústa a tlumila své vzlyky.

Ucítila jsem, jak se ke mně Astoria přisunula a okamžitě ke mně dolehlo teplo jejího těla. Vzápětí mě kolem ramen uchopila její něžná paže. V dalším okamžiku už mě Astoria svírala ve svém objetí, konejšivě mě hladila po zádech a já jí plakala do hrudi. „Pokud potřebuješ být sama, můžu odejít," uslyšela jsem její tlumený hlas. Mocně jsem zavrtěla hlavou a pevně ji uchopila kolem pasu, jako by mi mohla opravdu zmizet. „Ale taky můžu samozřejmě zůstat, pokud si to přeješ," ujistila mě rychle a objala mě ještě pevněji. Setrvaly jsme tak nějakou dobu, ona mě držela, byla tu se mnou a dopřávala mi čas, než se dám dohromady. Po nějaké době jsem přestala vzlykat, jen jsem tiše popotahovala, a postupně zmizely i slzy. Svírala jsem Astorii, jako kdyby na tom záviselo všechno, v očích mě pálilo a v duši jsem měla prázdno, jako už po několikáté za ten půl rok, co jsem zde sedávala sama, vzpomínala na dávné šťastné doby, kdy tu byli se mnou, a cítila jsem se neuvěřitelně osamocená, neviditelná a bez života. Ale nyní... nyní byl můj pláč skutečně očistný. A když to slzavé údolí pominulo, tentokrát mnou prostoupila úleva i jistý klid. Protože dnes jsem sama nebyla. 

Pomalu jsem Astorii pustila a napřímila se. Její ruce se z mých zad přesunuly na mé vlhké tváře, ze kterých bříšky prstů něžně stírala poslední potůčky slz. Z jejího důvěrného a laskavého dotyku se mi sevřelo srdce a já potlačila zajíknutí, zatímco jsme jedna druhé hleděly do očí a čas kolem nás se zastavil, ale zároveň dál plynul a vedl nás k nevyhnutelnému okamžiku. 

„Děkuju," zašeptala jsem, a myslela jsem tím tak nějak všechno. Že je tady, že je mou oporou, že ve mně znovu probouzí tu Hannah, kterou jsem po smrti svých blízkých pohřbila spolu s nimi. Pomalu zavrtěla hlavou. „Víš, dřív jsem takováhle nebývala. Vlastně bych byla radši, kdybys znala tu starou Hannah," pousmála jsem se posmutněle. „Byla jsem... veselejší. Otevřenější. Překypovala jsem láskou k životu, energií. Ale teď..." povzdechla jsem si.

„Přišla jsi o své blízké. Nikdo se nemůže divit tomu, že tě to zlomilo, že jsi ztratila víru v náš svět, v lidi, že jsi přestala být veselá. Nikdy jsem nikoho takovým způsobem neztratila, ale myslím si, že to je pochopitelné," odvětila Astoria zadumaně. Ještě pořád mě držela za tváře a náhle mě bezmyšlenkovitě pohladila. „A já mám ráda i tu Hannah, kterou nyní jsi," dodala něžně. „To, co jsi pro mě udělala, by mnoho lidí neudělalo. Byla jsi ke mně vlídná a laskavá, postarala ses o mě, dala jsi mi práci, střechu nad hlavou, věřila jsi ve mně. Probudila jsi ve mně pocit, že nejsem tak úplně marná, že za něco stojím, a že si zasloužím víc." Usmála se. „Kdyby nebylo tebe, Merlin ví, co by se mnou teď bylo, kde by mě byl konec. Nejspíš bych se s prosíkem vrátila domů a vdala se za Blaise. Ale ty... jsi mě přivedla do opravdového světa a pomohla jsi mi postavit se, aspoň trochu, na vlastní nohy. A za to ti nikdy nepřestanu být vděčná, Hannah," vydechla a na chvíli sklopila pohled. „A taky díky tobě vím, že si zasloužím lásku. A že se chci zamilovat."

Tentokrát jsem zavrtěla hlavou já. „Já se zamilovat bojím. Ne, počkej, vím, co teď chceš říct," dodala jsem rychle, když jsem viděla, že ke mně zdvihla oči a chystala se promluvit, „chceš říct, že je to hloupé. Já vím, že ano, ale nemůžu si pomoct. Poté, co jsem ztratila babičku s dědou... mé rodiče... a nakonec jsem zůstala sama... došlo mi, že člověk nakonec ztratí všechny. Takže -"

„Takže ses rozhodla, že se skryješ před světem, abys už nikdy nikoho nemohla poznat a mít ho ráda... Tohle tvoje skrývání... má tě to ochránit před bolestí nebo před životem, Hannah?" zeptala se mě vážně a já ji chvíli jen zamyšleně pozorovala. „Promiň, ale je to vážně hloupost. Nemůže se ti to podařit, i kdybys chtěla. A myslím, že to nemůžeš ovlivnit. Zamilovat se."

Já vím, pomyslela jsem si a vpíjela se do jejích očí, studovala rysy jejího překrásného andělského obličeje, vím to, protože jsem se zamilovala do tebe. Ale nahlas jsem to říct nemohla.

„Řekla sis prostě, že po smrti tvých nejbližších si budeš odpírat veškeré malé radosti, všechno štěstí?" pokračovala Astoria.

Polkla jsem. „Zrovna dneska jsem si slíbila, že už si štěstí odpírat nebudu," přiznala jsem se jí tiše a uhnula před ní pohledem, protože jsem si byla jistá, že by jí stačil jeden jediný pohled do mých očí a všechno by zjistila. Věděla by, že se mi líbila už ve škole, že jsem se na ni po bitvě o Bradavice pokoušela zapomenout, a že se všechny ty pocity vrátily, když překročila práh naší cukrárny. Vrátily se postupně a pomalu, a přesto neuvěřitelně rychle, protože nikdy tak docela nezmizely, a já s tím nemohla nic dělat a byla jsem lapená v tomhle okamžiku a v její blízkosti a nikdy jsem se od toho nechtěla odloučit, nikdy jsem nechtěla, aby pustila mou tvář, a já se do té její přála vpíjet už navždycky, až do skonání světa, a chtěla jsem žít v objetí Astorie Greengrassové, chtěla jsem, aby nikdy neodešla, chtěla jsem být součástí jejího života a chtěla jsem ji milovat. Všechno tohle se mi honilo hlavou a v hrudi mě pálilo, bolelo to, ale tak hezky, a nemohla jsem dýchat a myslela jsem, že mi pukne srdce, které volalo Astoriino jméno a už nikdy se od ní nechtělo vzdálit.

Ta chvilka trvala věčnost, anebo celá věčnost trvala pouhou chvíli. Astoria se na mě dívala zvláštním pohledem a mně mocně bušilo srdce. „Hannah," zašeptala moje jméno a sevřela mou tvář o trochu pevněji. Pomalu se ke mně naklonila a já napodobila její pohyb. Dívala jsem se do jejích hnědých očí, které se vodnatě leskly a byly hřejivé a ujišťující a zorničky se jí trochu rozšířily, než pohledem mimoděk sklouzla na moje rty. „Hannah," zopakovala znovu moje jméno a já polkla, když se ke mně ještě víc přiblížila, až se špičky našich nosů skoro dotýkaly. Cítila jsem na svých rtech její horký, vzrušený dech, hlava se mi motala a její blízkost byla tak opojná a já byla omámená a přivřela jsem oči. Věděla jsem, že pokud mě políbí, zabije mě to.

„Astorie -"

Stálo mě to veškeré síly, abych vyslovila alespoň její jméno a promítla do něj podtón svých obav a nejistot. Protože já jsem chtěla, toužila jsem po tom, aby mě políbila. Ale taky jsem věděla, že Astoria toho dnes dost vypila a že možná tak docela neví, co dělá. A že by toho druhého dne mohla -

Odtáhla se a já v jejích očích spatřila, jak se v nich mihnul odstín bolesti a ublížení. Pak potřásla hlavou a konečně mě pustila. Složila ruce do klína, vyhýbala se mi pohledem a já její dotek i blízkost začala okamžitě postrádat. „Taky se ti hnusím?" zeptala se rozechvěle.

„Ne," vydechla jsem naléhavě. Proboha, ne. To v žádném případě. Jak by ses mi mohla hnusit, když tě bezpodmínečně - Ruce se mi chvěly, když jsem to byla tentokrát já, kdo inicioval první krok, a opatrně jsem ji uchopila za tváře. „Ne, to si vůbec nemysli, prosím." Kdybys jen věděla. Kdybys věděla, co pro mě znamenáš, jak šílím z toho, když jsi mi tak blízko, ale zároveň tak daleko -

Zavřela oči. „Víš, já nechci jen slyšet vyprávění o lásce. Já ji chci taky zažít."

„Já vím," zašeptala jsem a mimoděk, jako by to bylo něco naprosto přirozeného, jsem ji pohladila po líčkách. „Já jen nechci, abys toho zítra litovala," vysvětlila jsem tiše.

Znovu na mě pohlédla. Naléhavě, prosebně, dychtivě. Zoufale. Jako by mě potřebovala. „Nikdy bych toho nelitovala," vydechla a překryla mé ruce těmi svými. Její dotek byl horký, uklidňující a jistý. „Hannah, já... tohle neumím. Ale vím, že... že to chci. Přeju si to. Vím, že to není jen nějaké... chvilkové poblouznění. Kdyby se to stalo, nelitovala bych toho. Litovala bych jenom toho, kdyby to vadilo tobě, kdybys... toho litovala ty. Nechci tě přemlouvat k něčemu, co ty sama... možná nechceš. Co by pro tebe bylo nekomfortní. Ale pokud to snad vnímáš stejně jako já..." vyhrkla rychle a zatvářila se nedočkavě, jak očekávala mou odpověď, ujištění...

Dívala jsem se na ni, mlčky, oddaně. Přemýšlela jsem o jejích slovech a v jejích očích hledala, zda je to pravda. Dávala mi na výběr. Já jsem měla rozhodnout, co se stane. Měla jsem v ruce karty osudu, už tolik let, a teď jsem je konečně mohla vyložit, proměnit je ve skutečnost. Při tom pomyšlení se mě zmocnil strach. Ten strach byl iracionální, byl vlastně úplně stejný jako ten, který máte, když potmě vybíháte schody ze sklepa, nebo když se bojíte vystrčit nohu zpod horké peřiny, protože váš může kdykoliv nějaká příšera čapnout za kotník. Ale tohle byl hezký strach. A já se nemusela vlastně vůbec bát, vždyť Astoria se mi sama doznala... Byl to ten typ strachu, který máte, když se na něco hodně dlouho těšíte, když o něčem sníte, a pak ten okamžik konečně nadejde a stává se skutečností.

Usmála jsem se. Věděla jsem, co udělám.

Naklonila jsem se k ní a místo své odpovědi jsem ji konečně políbila.