V té příšerné vánici za okny se ani nedalo postřehnout, že se k naší cukrárně někdo blížil. Navíc jsem byla zaměstnaná rozvěšováním barevných světýlek po celé místnosti, abych se alespoň trochu pokusila navodit vánoční atmosféru, která ke mně tenhle rok odmítala přijít. Teprve nenadálé utichnutí mých zákazníků, jež se dosud mezi sebou spokojeně bavili, mě přinutilo se zastavit a ohlédnout. Stěží jsem zakryla překvapení, jež se mi jistojistě objevilo v obličeji, když jsem zjistila, kdo to k nám zavítal.

Rozechvělá tmavovláska sklopila pohled ve snaze se vyhnout očnímu kontaktu. S kýmkoliv. Pokusila se, nenápadně a tiše jako myška, aniž by ji kdokoliv vyprovázel pohledem, dojít k pultíku, u kterého by si něco mohla objednat. Buďme ale upřímní, neměla šanci, aby se jí něco takového povedlo - vždyť nevěsta bez ženicha, navíc v takovém vzezření a bez zjevného nadšení ve tváři, jistojistě vyvolá spousty všetečných otázek a přivolá k sobě pohledy všech zvědavců.

Tiše jsem si odkašlala a slezla ze stoličky. Necítila jsem se příliš komfortně ve vzniklé situaci, přestože se všechny zraky upíraly na ni. Rozhodně bych teď nechtěla být v její kůži. Nasadila jsem úsměv a co nejrychleji se rozešla k pultu, jako kdybych ji tím snad mohla zachránit. Když jsem se odvážila zvednout k ní oči, překvapilo mě, jak se její tvář náhle uvolnila. Najednou nevypadala, že by si ze zvědavých pohledů, jež se jí stále zabodávaly do zad, něco dělala. Místo toho upírala zrak na nejrůznější druhy dortíčků, jež měla před sebou, klouzala pohledem z jednoho na druhý a tvářila se, jako by od rána nejedla. A možná že to byla pravda.

Nejspíš vycítila, že se na ni dívám i já, protože od nich - trochu neochotně - odtrhla pohled. „Dobrý den," pozdravila mě opatrně a jako na potvoru jí hlasitě zakručelo v břiše. Zaškubaly mi koutky, ale pořád jsem se snažila tvářit, jako že jsem si ničeho nevšimla.

„Dobrý den," odpověděla jsem stejně a odkašlala jsem si. „Ale myslím, že si nemusíme vykat, když jsme byly celých sedm let spolužačky," namítla jsem, jednak protože jsem si to nemohla odpustit, a jednak protože vykat Astorii Greengrassové - nebo jak se nyní jmenovala, pokud ovšem utekla až po svatbě - bylo zkrátka divné a nepřirozené.

I když, pomyslela jsem si hořce, ty si na mě možná ani nepamatuješ.

Astoria Greengrassová, mladší, krásnější, nevinnější a stydlivější sestra Daphne Greengrassové, byla známá po celých Bradavicích. Byla zařazena do Zmijozelu, avšak na rozdíl od svých spolužáků věčně nehlásala žvásty o čisté krvi a nadřazenosti čistokrevných rodů, neposmívala se ostatním, nechodila s nosánkem nahoru, neušklíbala se na všechny strany a rozhodně se nechovala, že je něco víc než ostatní. Bylo na ní cosi... čistého, neposkvrněného. Byla jako lilie mezi rudými růžemi s ostrými trny. Astoria byla tichá myška, nenápadná, schovávající se ve stínu své sestry a okruhu jejích přátel, a přesto v sobě měla něco, díky čemu byla zářivá a nepřehlédnutelná jako první hvězda na obloze. Všichni chlapci chtěli být s ní a všechny dívky chtěly být jí. Nebo alespoň... skoro všechny.

Astoria byla jakýmsi příslibem, důkazem, ujištěním, že ne všichni ve Zmijozelu jsou takoví, jak předváděli její spolužáci. 

Často se mi zdálo, když jsem ji skrytě, potají a nenápadně pozorovala, jako by snad s jejich chováním a jednáním tak úplně nesouhlasila. Nikdy jim to nedala najevo, - tedy alespoň myslím, za zdi jejich společenské místnosti jsem neviděla - ale nikdy se k nim ani nepřidala. Prostě jen stála opodál, nezúčastněně jejich drzosti přihlížela a její nenápadné a mimovolné úsměvy byly pro mnoho lidí důvodem, proč jí propadli. Proč se do ní zamilovali. 

Mnoho chlapců ji zvalo na rande, a nejen jednou. Někteří se jí dokonce vyznali ze svých citů. Ti stydlivější ji jen z dálky a ne příliš skrytě obdivovali. Ale ona nikdy nikoho nevyslyšela, nikdy nikomu z nich nedala kladnou odpověď, nikdy si s nikým nevyšla. Jako by ji to automaticky vyzdvihlo v jejich očích, najednou se zdálo, jako by o ni měli náhle ještě větší zájem, jako by byla klenot, který potřebovali naléhavě získat do své sbírky. Ale ona je vždycky odmítala.

Proto mě velmi zajímalo, kdo byl nakonec ten šťastný, ten vyvolený, komu kývla na nabídku k sňatku. A co ji přimělo k tomu, aby si svou odpověď nakonec rozmyslela.

Ale nic mi do toho nebylo, věděla jsem to.

„Och," špitla překvapeně a nepatrně se začervenala, byť měla ještě nyní tváře růžové od zimního mrazíku. „Samozřejmě. Omlouvám se," povzdechla si a mnula si ruce, což mohlo být jak známkou nervozity, tak i zimy. Uhnula přede mnou pohledem a já se na ni mohla znovu dívat dle libosti. Nechápala jsem, jak mohla venku nezmrznout. Její honosné, princeznovské - avšak taky pěkně špinavé a poničené - šaty měly jen krátký rukáv zdobený mnoha nařasenými volánky. Na jejích štíhlých pažích byla jasně vidět její husí kůže. Než jsem stihla něco říct, nabídnout jí třeba svůj vlastní kabát na zahřátí, ozvala se jako první ona: „Já vím, že za chvilku zavíráš, ale prosím, nemohla bych tady ještě chvíli zůstat?" požádala mě tichým, opatrným hlasem, jako by si nebyla jistá, zda mne může o něco takového poprosit. Koneckonců, nikdy jsme si blízké nebyly. Neznaly jsme se. Já jsem ji neznala doopravdy. Znala jsem jenom tu verzi jí, kterou jsem si vysnila ve své hlavě a kterou jsem si možná mnohdy příliš přikrášlovala. 

„Samozřejmě," uslyšela jsem sama sebe říkat, a ukázala jsem k jednomu volnému stolu, jenž se nacházel nedaleko. Rychlým pohledem jsem přelétla několik zbylých zákazníků a vnitřně jsem si oddechla - zdálo se, jako by na nevěstu na útěku zcela zapomněli. Začala jsem si říkat, jestli jsem si ji nakonec zase nevysnila jen já.

Astoria se na mě usmála. Na mě. Tím úsměvem, kterým okouzlila většinu svých věrných obdivovatelů a ctitelů. Kterým kdysi okouzlila i mě. „Děkuji," řekla mi vděčně a odešla se posadit ke stolku, který jsem jí ukázala. Vyprovázela jsem ji zamyšleným pohledem a přemýšlela o tom, jak je možné, že když jsem Astorii Greengrassovou před nějakou dobou konečně dostala z hlavy, najednou se ukáže v naší cukrárně, ve svatebních šatech, vypadající jako ztracené štěně. Povzdechla jsem si a nandala na talířek čokoládový dortík, po němž Astoria drahnou chvíli pokukovala. Proč se mi osud zase vysmívá? Nezasloužila bych si po tom všem trochu klidu?

Cukrárna se začínala pomalu vyprazdňovat. Zákazníci se s úsměvem loučili a já jim odpovídala roztržitě, pokývnutím hlavy a nervózním úsměvem. Chováš se jako puberťačka, okřikla jsem se v duchu, když jsem popadla talířek a sklenici s horkým máslovým ležákem, je to jen Astoria Greengrassová.

Jenže to nikdy nebyla jen Astoria Greengrassová.

Došla jsem k jejímu stolu a snažila se tvářit, jako by se nic nedělo, jako by mi zrovna mozek nevypověděl službu, jako by bylo běžné, aby u mě v cukrárně seděla nevěsta plná tajemství, jako by mě denně navštěvovala Astoria Greengrassová. Překvapeně ke mně zvedla pohled. Její hnědé oči byly zmatené a podivně hřejivé, přesto mi ale přišlo, jako kdyby se z nich vytratila ta jejich pověstná veselá jiskra. Choulila se u stolu, pažemi si objímala trup a vlhké vlasy jí splývaly na ramena. Celkově její vzezření vzbuzovalo dojem, jako kdyby právě přišla o všechno. Neměla jsem tušení, zda je to pravda, a nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec chci vědět. Avšak, proč by se zrovna mně s tímhle Astoria svěřovala?

„Nic jsem si neobjednala," namítla zaraženě, když jsem k ní přistrčila talířek i sklenici.

„To je na účet podniku," odpověděla jsem jí. „Nevím, co se ti dneska přihodilo, ale vypadáš, že jsi měla docela náročný den. Vím, že to neřeší všechny tvoje problémy, ale tohle," ukázala jsem na ležák, „tě aspoň zahřeje, a tohle," kývla jsem k dortíku, „ti možná aspoň trochu uklidní pocuchané nervy. Moje babička vždycky říkávala, že sladké z naší cukrárny je lék na všechno. Tak... dobrou chuť," dodala jsem s rozpačitým úsměvem a začala odnášet prázdné talířky a skleničky a hrnečky. Poočku jsem přitom tu a tam pohlédla na Astorii, která viditelně pookřála a ládovala se dortem. Musela jsem se spokojeně usmát. Zjevně jí chutnalo.

Zanedlouho odešli i poslední zákazníci. Zůstaly jsme tu samy a mě se zase zmocnily rozpaky, ačkoliv jsem nevěděla proč. Vzadu se umývalo nádobí, mop vytíral podlahu a já jsem zase vylezla na stoličku, abych dokončila svou předchozí práci a dorozvěsila světélka, jejichž část dosud smutně visela dolů.

„Proč si nepomůžeš kouzly?" dolehla ke mně zanedlouho Astoriina otázka. Zarazila jsem se a opatrně jsem se na ni otočila. Seděla stále na židli u stejného stolu, talířek měla prázdný a sklenici napůl plnou. Jako by se jí zase vrátila barva do obličeje. Upírala na mě zvědavý pohled.

Odkašlala jsem si a otočila se, abych mohla zase pokračovat dál v práci. „Protože se potřebuji aspoň něčím zaměstnat," odpověděla jsem jí jednoduše. Z vědomí, že na mě možná stále kouká, mě polila další vlna nervozity. 

Pak už jsme ani jedna nepromluvily, dokud nebylo hotovo. Slezla jsem ze stoličky. Trochu mě bolely ruce, ale byla jsem spokojená. Světélka zvesela blikala a byť ve mně stále neprobudila vánoční náladu, vypadalo to tu zase o trochu veseleji. Zato Astoria se zase začínala tvářit pochmurně, jako by jí barevnost světel připomněla šeď jejího života. Prsty přejížděla po vršku sklenice a vypadala smutně.

Chvíli jsem ji pozorovala. Skoro jsem si přála, abych uměla číst myšlenky. Abych mohla zjistit, o čem přemýšlí, co ji tolik trápí. Povzdechla si a podívala se na mě. „Promiň, měla bych jít. Určitě tě tu zdržuju. Ty se určitě těšíš, jak půjdeš domů, za rodinou... a místo toho tady tvrdneš se mnou."

Začala se zvedat. Sledovala jsem ji. Ty svatební šaty působily neuvěřitelně těžce, draze a honosně. Pořád jsem přemýšlela o tom, proč se Astoria rozhodla utéct a vzdát se pozlátka. Vždycky jsem si představovala, že bude ten typ ženy, který se brzy vdá za muže, který ji dokáže zajistit, a ona bude žít spokojeně v krásném rodinném domě, jenž bude jejím královstvím a do něhož si bude zvát na pravidelné čajové dýchánky své nejlepší kamarádky. Věděla jsem, že mnoho čistokrevných rodin nevěřilo v lásku, ale v domluvené sňatky. Možná čekal Astorii podobný osud. Trochu mě překvapilo, že se mu rozhodla vzepřít, vždyť na škole...

Neznáš ji, připomněla jsem si. Nevidíš do ní.

„Vrátíš se zpátky?" zeptala jsem se jí místo toho.

Zarazila se a chytila se stolu. Sklopila pohled a chvíli přemýšlela. Pak pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. Nemůžu. Myslím, že i kdybych chtěla, nešlo by to."

„Máš kam jít?"

Polkla. „Ne."

Nevím, co mě to napadlo. Jestli jsem si snad něco slibovala, v něco doufala. Možná se mi jí jen zželelo. Možná jsem nechtěla, aby byla sama. Možná jsem taky jednou nechtěla být sama ani já.

„Tak zůstaň tady," vyklouzlo mi z úst.