„Harper! Pojď sem, prosím."

Dívka se zlatavými vlasy zvedla hlavu od své učebnice lektvarů. Jeden by řekl, že vaření lektvarů se od pečení nebude zas až tolik lišit - koneckonců, člověk by měl mít smysl a cit pro detail, měl by být pečlivý a hlavně by se měl držet postupů a receptury, které by pečlivě dodržoval. A přesto z lektvarů Harper, která měla na cukrařinu přirozené nadání, překvapivě skoro propadala. Jen díky dobrákovi Křiklanovi a tomu, že mu tu a tam přinesla na ochutnání nějakou dobrůtku, hlavně jeho oblíbené ananasové řezy, zabraňovala rok co rok pohromě v podobě opravných zkoušek z lektvarů.

Odložila učebnici s úlevou, radostí, ale i s pocitem provinilosti, že tak trochu zanedbává své studijní povinnosti, jedním rychlým pohledem zkontrolovala měkoučké a nadýchané citronové korpusy a následovala matčino volání. Helene Abbottová stála za pultem a zrovna si od zákazníka přebírala drobné. Harper jí zlehka zaťukala na rameno. „Á, tady jsi," zvolala úlevně Helene, když se ohlédla, a odhrnula si pramen zbloudilých vlasů z čela. „Přejeme vám hezký den!" zavolala ještě za zákazníkem. „Prosím, pojď to vzít na chvilku za mě. Oběhni stoly, jestli někdo něco nechce, a kdyžtak prosím vyřizuj objednávky. Já půjdu dozadu, potřebuji dokončit ty pavlovy a začít skládat ty vychladlé korpusy. Kdyby něco, houkni na mě."

„Táta ti přijde pomoct?" zajímala se.

Helene přikývla. „Ano, asi ho o to poprosím. Dneska je tu nějak rušno."

„Stejně jako včera a předevčírem, a zítra a pozítří. Musíš se smířit s tím, že tvoji cukrárnu všichni milují, mami."

Láskyplně ji štípla do tváří. „Naši cukrárnu, zlato. Tohle království bude jednou celé tvoje." Potom už se odebrala dozadu, Harper se postavila za pult a prohlédla si, kolik z nabídky toho ubylo. Bylo jí jasné, že tu zůstane až do večera, a až se vrátí na kolej, už nebude mít energii se učit. Při zítřejším testu bude muset spoléhat na své štěstí. Možná by se neměla učit den před testem... Ale co, pomyslela si v duchu a ušklíbla se, všichni ví, že ze mě žádný lektvarový mistr nebude. Popadla notýsek a tužku a na přání své matky obešla zákazníky. Když došla ke stolu, u nějž seděla trojice mladíků, neměla ani tušení, že jí jeden z nich obrátí život vzhůru nohama.

„Budete si ještě něco přát?" zeptala se jich a zvedla k nim pohled. Trochu se zarazila, když si uvědomila, že to jsou studenti, kteří přijeli na výměnný pobyt z americké školy Ilvermorny. Chodili o ročník výš než ona, takže s nimi nesdílela žádné předměty, ale vybavovala si je z prvního dne, kdy přijeli, a taky je často vídávala ve Velké síni u společných jídel, byť, pokud se nemýlila, sedávali u stolu Nebelvíru.

„Já ano," ozval se jeden mladík, docela statný, hnědovlasý, s hřejivýma hnědýma očima. Upřel na ni trochu nejistý pohled a rty se mu zvlnily opatrným úsměvem. „Mohl bych si přát jedno rande s tebou?"

Harper málem překvapeně zamrkala. Trojice mladíků na ni upírala dychtivý pohled a čekala, jak zareaguje. Harper se přinutila k sebevědomému úsměvu, spočítala jejich útratu a odtrhla lísteček, který plácla na stůl. „Přát si to můžeš," opáčila škádlivě, otočila se na patě a vydala se pryč, vyprovázena hlasitým smíchem dvou chlapců.

„Škoda, kámo, za pokus to stálo!"

„Ta tě dobře utřela!"

Harper to nedalo, musela se ohlédnout. Hnědovlasý mladík na ni upíral usměvavý pohled a ona si nemohla pomoct, aby se neusmála zpátky. Vrátila se zpět na své místo za pult a vlastně ji už tolik nepřekvapilo, když se onen Američan objevil před ní.

„Zaplatím," oznámil jí a vytáhl peněženku.

„I za tvé vychechtané kamarádíčky? To je velkorysé," okomentovala to Harper. Skoro až očekávala, že za ní přijde s naléháním, aby mu dala šanci.

Možná dokázal číst její myšlenky, poněvadž se pobaveně pousmál. „Čekala jsi, že přijdu kvůli něčemu jinému? To je dobrý," ujistil ji, když se mu chystala vrátit. „Máte to tady skvělý. Myslím, že jsem tady nebyl naposled. Určitě sem ještě zavítám, a nejen kvůli těm vynikajícím dortům," mrkl na ni a zadíval se jí tak hluboko do očí, až se začervenala. Pak se s ní rozloučil a Harper jej vyprovázela pohledem, myslíc na to, že dnes by se na lektvary nesoustředila, ani kdyby chtěla...

🧁 ༉‧₊˚

Vrátil se, samozřejmě, přesně, jak jí slíbil. Harper si zprvu nebyla jistá, jak se ohledně jeho přítomnosti, odhodlání a nevinného flirtování cítí, ale po pár dnech si na něj začala zvykat. Do jejich cukrárny chodil pravidelně a často seděl u nejbližšího stolku, aby s ní mohl lehce zapříst konverzaci. Její rodiče si ji kvůli tomu začali už taky dobírat - byl to její první nápadník a podle jejich uvolněného chování mohla usoudit, že se jim vlastně docela zamlouvá. A jí se pomalu začínal zamlouvat taky. Cosi na jeho nenucených způsobech, hravosti, žertování i laskavosti ji zaujalo. Přistihla se, že jej vyhlíží nejen ve dveřích cukrárny, ale dokonce už i v bradavických chodbách. Často si ji našel i tam.

Netrvalo to dlouho a ona jeho pozvání na rande nakonec přijala. Líbil se jí, opravdu, nebyl jako jeden z těch frajírků, co se procházeli po Bradavicích a flirtovali s každou druhou spolužačkou. Giffard, jak se jí představil, byl úplně jiný než oni. Dospělejší. S těmi paky jako byli třeba James Potter nebo Sirius Black se ani v nejmenším nemohl srovnávat.

„Co bys řekla na to, kdybychom šli bruslit?" navrhl jí pár dní před tím, než měla jejich schůzka proběhnout. Harper si nepamatovala, kdy naposledy stála na bruslích, a zda je ještě vůbec má, avšak bylo to rande pro ni natolik originální, že vlastně nemohla odmítnout. Navíc si nemohla nevšimnout toho, jak je Giffard natěšený.

„Co hledáš?" zeptala se jí maminka, když se Harper zastavila u nich doma a začala prohledávat celou kůlnu.

„Brusle."

Helene nedokázala skrýt ani údiv, ani vševědoucí úsměv. „Odkdy bruslíš?"

„Od zítřka, maminko. Můžu si půjčit tvoje?" nadhodila a popadla dvoje bílé brusle, které patřily její matce.

„Ten Giffard s tebou ale dělá divy," poškádlila ji.

„Ha ha. V neděli ti je přinesu zpátky. Díky, pa!" rozloučila se a zmizela dřív, než by ji Helene stihla vyslýchat nebo si ji dál dobírat.

Následující den přišel neuvěřitelně rychle. Jejich první schůzka - a Harpeřina úplně první schůzka s chlapcem - byla domluvená už na dopoledne. Plánovali si jít zabruslit na Černé jezero a potom si do Prasinek zajít na máslový ležák pro zahřátí a taky na oběd. Harper nespala polovinu noci, neustále myslela na to, jak jejich rande asi proběhne, jestli se to povede, nebo to bude naopak totální katastrofa. Bála se, že se nějak znemožní, a že o ni Giffard už nebude mít sebemenší zájem. Páni, uvědomila si náhle, kdy se stalo, že ti na něm a na tom, co si o tobě myslí, začalo tak záležet? Byla to pro ni tak velká novina, která ji probudila naprosto dokonale, a Harper usnula teprve nad ránem.

Její kamarádka, která s ní sdílela pokoj, byla neskutečná čarodějka, protože se jí povedlo nalíčit Harper tak, že vypadala naprosto přirozeně a žádné kruhy pod očima taky nebyly vidět, takže snad nehrozilo, že by se jí Giffard lekl. Hned po snídani se s ním měla sejít ve Vstupní síni, a on tam na ni už samozřejmě čekal, přesný jako švýcarské hodinky.

„Ahoj," pozdravil ji s širokým úsměvem. „Moc ti to sluší."

„Děkuji," zajíkla se a v duchu se napomenula, že by se měla vzpamatovat.

„Těšíš se?" zeptal se jí, když si nasadili čepice, šály i rukavice a popadli do rukou brusle, vydávajíce se směrem k jezeru.

„To víš, že ano! Jen jsem na bruslích nestála, ani nepamatuju, takže pravděpodobně potrvá dlouho, než se do toho zase dostanu. Počítám s tím, že mě čeká hromada nepříjemných pádů," ušklíbla se nevesele.

Zasmál se. „Neboj se, tohle je jedna z věcí, které se nezapomínají. A víš, co vždycky říkává můj táta? Ten, kdo nejezdí, nepadá," poučil ji, a když došli k jezeru, na břehu vklouzli do bruslí, pečlivě si je utáhli a než byla Harper připravená, Giffard už měl na ledu obkroužené malé kolečko. Zastavil se přímo před ní a s nedočkavým úsměvem k ní natáhl ruce. Harper jej za ně pevně uchopila a dělala opatrné krůčky. Když jednou nohou vstoupila na led, zatajila dech a chvíli počkala, než přidala i tu druhou. „No vidíš, a to nejhorší už máš za sebou!"

„Jsi si jistý?" pípla a sebejistota ji pomalu opouštěla. Giffardova ruka však byla pevná a hřejivá a když se odrazil a ji táhl s sebou, překvapením vypískla.

„No tak, musíš se uvolnit. Důvěřuj mi, já tě budu držet a nepustím tě, dokud si nebudeš stoprocentně jistá, že to zvládneš," ujišťoval ji a popojel dál. Harper se snažila uvolnit, ale jemu se to řekne, když byl na ledu jako doma! Měla pocit, že ji brzy chytne křeč do lýtka.

„Stoprocentně? Tak to si nebudu jistá nikdy," zasténala. „Počítej asi s tím, že se tě nepustím."

V očích mu zajiskřilo. „Nebudu tvrdit, že mi to vadí." Harper se začervenala, ale na rozpaky neměla čas. Musela se soustředit na bruslení. Upírala pohled na své nohy, křečovitě svírala Giffarda za ruku a nechala ho, aby ji vozil. Tak takhle si jejich rande určitě nepředstavoval! Nejspíš se příliš zamyslela, poněvadž jí najednou podjela noha a zaslechla ještě Giffardovo: „Pozor!" než se s ní celý svět roztočil a ona jako zázrakem dopadla do jeho pevné náruče.

„U Merlina!" vykřikla Harper, když si uvědomila, že na Giffardovi doslova leží. „Bože - jsi v pořádku?" Pokusila se zvednout, ale nepodařilo se jí to.

„Jsem Giffard, ne Bůh," zamumlal místo toho a pomalu otevřel oči. „Jsi ty v pořádku?"

„Já?! To bych se měla spíš ptát já tebe! Bolí tě něco?" strachovala se o něj.

„Hlava," odpověděl a pečlivě si prohlížel její obličej.

„Panebože, musíme tě dostat na ošetřovnu. Giffarde, já se tak hrozně moc omlouvám! Měl jsi naplánovaný to nejhezčí rande na světě a já ho svou nemotorností úplně zkazím, takhle naše první rande přece vůbec nemělo dopadnout -"

„Hej, hej," přerušil ji, „kdo říká, že jsi něco zkazila? Nic jsi nezkazila. Možná jsem měl trochu jiný plány, ale i tohle je fajn. A... aspoň na to naše první rande nikdy nezapomeneme," odvětil a Harper náhle ucítila, jak jí kolem pasu obtáčí své paže a tiskne si ji k sobě ještě blíž. „Víc ti to sluší, když se směješ. Tak si o mě přestaň dělat obavy, já budu v pohodě. Trápí mě ale jedna věc."

„Co?" vydechla a těkala mu očima po obličeji.

Pohledem sklouzl na její rty a zatvářil se trochu nejistě. „Myslíš, že by bylo moc nevhodný, kdybych tě políbil hned na prvním rande? Samozřejmě pokud nechceš a bylo by ti to nepříjemný, tak mi to -" Svou větu už dokončit nestihl, poněvadž se k němu Harper sklonila a přitiskla své rty na jeho. Ucítila, jak se jeho tělo uvolnilo - ruku přesunul na její zátylek a polibky jí pomalu oplácel.

„To je hezký," zašeptala Harper rozechvěle.

Usmál se. „Tak v tom pojďme pokračovat. Už nikdy nechci přestat."

Od té doby spolu oficiálně tvořili pár. Harper se nikdy nemohla rozhodnout, jestli to skutečně bylo to nejhorší rande na světě - protože na ten den, kdy se dali dohromady, vždycky vzpomínala velmi ráda, s láskou i pobavením, byť to tehdy Giffard odnesl otřesem mozku a musel nějaký čas strávit na ošetřovně. Naneštěstí to krásné nemohlo trvat věčně - brzy nadešel den, kdy se měl Giffard vrátit zpátky do Ameriky a pokračovat ve studiu na Ilvermorny. Zůstali v kontaktu, dopisovali si prakticky nepřetržitě a nemohli se dočkat všech prázdnin, které měly přijít, a které měli strávit spolu. Bylo to nekonečné, ale každé čekání musí někdy skončit - nakonec se Giffard do Anglie vrátil. A tentokrát už natrvalo.

Láska totiž nejen, že prochází žaludkem, ale také hory přenáší.