Nejsem žádná léčitelka, nemám ani žádné základy první pomoci, což, jak jsem si po dnešním nešťastném incidentu uvědomila, bych asi mít měla, když trávím v kuchyni většinu svého dne. První věc, kterou jsem dokázala vnímat, když jsem zjistila, že si Astoria popálila ruku, protože si myslela, že ten vyndaný plech je už dávno vychladlý, byla panika. Zprvu jsem nedokázala vůbec fungovat, můj mozek byl absolutně vypnutý a teprve po několika vteřinách mi znovu naskočil a mě napadlo, že první věc, kterou bychom asi měly udělat, je dát ji pod studenou vodu. Astorii v očích štípaly slzy, ale statečně nevydala ani hlásku, zatímco si držela popálenou dlaň pod proudem studené vody. Jakmile mi sdělila, že už bolest pomalu ustupuje, raději jsem se s ní pro jistotu přemístila ke svatému Mungovi. Možná to nebylo nic vážného, ale já jsem nechtěla nic riskovat. Jestli se na mě budou dívat jako na blázna, je mi to jedno. Hlavně aby byla Astoria v pořádku.

„Dobrý?" ujišťovala jsem se zase. Stejná otázka totiž padla asi před dvěma minutami, před pěti, před deseti... Divila jsem se, že na mě Astoria ještě nezařvala, ať už prostě zavřu klapačku.

Pousmála se. Oči měla ještě trochu skleněné, ale statečně upírala zrak před sebe a držela si poraněnou ruku, zatímco jsme čekaly na příchod nějakého léčitele. „Jasně. Děkuju."

„Tady, pane Malfoyi, kdybyste byl tak laskav a slečnu Greengrassovou prohlédl... slečna Abbottová na tom trvá," dolehl k nám poněkud otrávený hlas čarohostesky, která k nám přiváděla Draca Malfoye v citronově zeleném hábitu.

„Samozřejmě," souhlasil Draco klidně a zalétl k nám pohledem. Koutky mu lehce škubly, jakoby v náznaku úsměvu, pozdravil nás a požádal Astorii, aby ho následovala. Vydala se za ním do nedalekých dveří, za kterými pak oba zmizeli, a já jsem osaměla. Nejistě jsem podupávala nohama, prsty jsem bubnovala do stehen a upírala pohled na velké hodiny. Nemohla jsem si nevšimnout, jak po mě čarohosteska hází jeden nerudný pohled za druhým, protože jsem ji a Malfoye zjevně připravila o drahocenný čas.

„Hannah?"

Překvapeně jsem se ohlédla. Nedaleko ode mě stál uprostřed chodby Neville Longbottom, který byl zjevně na odchodu. Nejspíše byl navštívit své rodiče. Zvedla jsem se a vydala jsem se k němu. Byla jsem ráda, že ho vidím, a také aspoň zkrátím to nekonečné čekání na Astorii. „Ahoj, Neville. Byl jsi za rodiči?" zeptala jsem se ho přímo, protože, byť to pro něj bylo stále citlivé téma, o tom dokázal mluvit otevřeněji, a mezi přáteli, kteří věděli, jak nešťastný osud jeho rodiče potkal, mu to tolik nevadilo.

Všimla jsem si, jak mezi prsty sevřel žlutý obal od bonbonu. Pousmála jsem se. „Ano, teď, když jsem konečně zpátky, nám to musím trochu vynahradit. Chyběli mi. Hlavně máma," svěřil se mi. Přikývla jsem. Dokázala jsem se do něj vcítit, aspoň trochu, přece jenom jsem taky přišla o svou mámu. Jenže pro Nevilla to bylo možná ještě horší. Jeho rodiče sice byli naživu, neměli ale tušení o tom, že je jejich syn. Nepoznávali ho. Po dlouhém mučení Smrtijedy zešíleli a byli neuvěřitelně křehcí a... prázdní. Já jsem měla to štěstí, že jsem se svou mámou prožila krásných sedmnáct let. „Ty bonbony od vás jí moc chutnaly. Brzy se zase zastavím, abych nějaké nakoupil do zásoby. Nejraději by je spořádala na posezení."

Odlehčeně jsem se zasmála. „Tak jo, budu s tím počítat a udělám ti speciální cenu."

Usmál se. „Díky, Hannah. A ještě ti dlužím nějaké to setkání, viď? Tak to rovnou spojíme - nakoupím u vás a taky spolu posedíme, abychom si společně popovídali. Stihneš to ještě před Vánoci, nebo toho máte teď moc?"

„Myslím, že se ti přizpůsobím. Přijď, jak se ti to bude hodit. Ráda si na tebe udělám čas," pověděla jsem mu.

„Tak jo. Už budu muset jít, ale rád jsem tě viděl. Na to setkání se moc těším," řekl upřímně a pak jsme se na rozloučenou objali. Zamávala jsem se mu a otočila jsem se právě včas, abych zjistila, že ke mně přichází Astoria a dívá se za Nevillem se zvláštním pohledem ve tváři.

„Tak co?" vyhrkla jsem a podívala se na její ruku.

„Není to nic vážného," ujistil mě Draco, který se vzápětí vynořil za ní. „Ale je dobře, že jste přišly, aspoň se to rychleji zahojí. Hlavně tu ruku měj v klidu, a nezapomeň si ji pravidelně mazat tímhle krémem," připomněl jí a podal jí malý kelímek. „Rád jsem tě viděl, Astorie. Hannah. Mějte se," rozloučil se s námi a kvapně se vydal pryč, nepochybně za dalším pacientem.

„Tak to je dobrá zpráva, ne?" řekla jsem povzbudivým hlasem, protože Astoria se tvářila nějak zaraženě. „A mezi tebou a Dracem... bylo to všechno v pohodě?" zeptala jsem se starostlivě.

Přikývla, v očích měla zamlžený pohled. „Ano. Draco je fajn. Ptal se mě, jestli jsem v pořádku a všechno to zvládám. Řekla jsem mu o tom, že se ukázal Blaise. Říkal mi, abych si z toho nic nedělala, že je v mizerné náladě teď pořád." Rty se jí zvlnily v posmutnělém úsměvu. „Promiň, že ti to všechno tak komplikuju. Máš se mnou jenom starosti."

Ledabyle jsem mávla rukou. „Za to se přeci neomlouvej, tohle se může stát každému. Navíc jsi byla rozrušená. Vůbec si s tím nedělej hlavu."

Přikývla a pak najednou zase trochu znejistěla. „Hannah... můžu se tě na něco zeptat?"

„Samozřejmě."

„Ten Neville..." odkašlala si. „Vy dva spolu... přijde mi, že se k sobě docela máte... takže... chodíte spolu?"

Překvapeně jsem se uchechtla. Bylo roztomilé, jak kolem toho kroužila. „Ne, nechodíme. Teda, dřív jsme spolu zašli na něco-jako-rande, ale já bych to ani tak nenazývala. Pořád zastávám názor, že to byla spíš schůzka dvou nejlepších přátel. Tehdy bylo všechno tak vážný a člověk se neustále bál... asi jsme prostě jen nechtěli být sami, chtěli jsme na ty hrůzy zapomenout a cítit na chvíli něco pěkného a... taky jsme chtěli zkusit, jestli by nám to spolu klapalo. Oba dva jsme totiž byli sami a do té doby jsme, ehm," odkašlala jsem si nervózně a poškrábala se na zátylku, „jsme nikdy ještě nikoho neměli." Cítila jsem horkost ve tvářích. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se kvůli tomu trapně. „Ale oba jsme hned vzápětí pochopili, že bude lepší, když zůstaneme kamarádi. Nejlepší kamarádi. Protože přesně to jsme."

Možná jsem si jen přikrášlovala realitu, ale když jsem se odvážila zvednout k ní pohled, měla jsem pocit, jako kdyby se její tvář trochu rozjasnila a napětí se rozplynulo. „Aha. Promiň, byla to asi docela dost osobní otázka, viď. Ale jen... prostě mě to zajímalo. Byla jsem zvědavá."

Kývla jsem. „To je dobrý, mně to nevadí. Máme k sobě sice blízko, ale nic mezi námi není."

„A co tady vůbec dělal? Taky se mu něco stalo?"

S odpovědí jsem váhala, nebyla jsem si jistá, jestli jí to můžu říct. Koneckonců, byla to Nevillova věc, to on by o tom měl mluvit s lidmi, se kterými by chtěl. „Ne, on... byl tady za rodiči."

Vydechla. „Jeho rodiče... to Smrtijedi, viď? To oni jim... ublížili..."

Mlčky jsem přikývla. „Jo. To oni umí. Ubližovat... rozvracet rodiny..." A u srdce mě bodlo. Najednou jsem se na ni zase vůbec nedokázala podívat.

„Já vím," šeptla. „Je mi to líto. A hrozně se stydím, protože i já jsem... jsem ze smrtijedské rodiny. Moji rodiče nejen, že byli velcí podporovatelé Temného pána, ale byli dokonce i jeho oddaní stoupenci a nosili Znamení zla. Doufám ale, že víš, že já bych nikdy... nikdy bych tohle neudělala." Její hlas zněl zoufale, jako kdyby všechno záleželo na tom, abych ji pochopila. Abych věděla, že není špatný člověk. „Nikdy jsem s nimi, s ním, nesouhlasila a nepodporovala ho... ale ani jsem proti němu aktivně nebrojila jako vy ostatní." Sklesle svěsila hlavu. „Na to jsem příliš zbabělá. Místo toho, abych se přidala k odboji, schovávala jsem se ve stínech a neupozorňovala na sebe. To není žádné hrdinství. Já... vždycky jsem si přála udělat správnou věc. Ale nikdy jsem k tomu nesebrala odvahu. Zato vy... vždycky jsem si přála, abych měla aspoň polovinu odvahy, jako měl třeba takový Neville. Kdybych ji měla, možná bych... možná bych aspoň dokázala říct Ginny pravdu o Blaisovi."

Zkoumavě jsem na ni pohlédla. „O Blaisovi a Ginny... věděla jsi o nich, viď?"

Zkroušeně přikývla. „Právě že věděla. A nic jsem s tím neudělala, i když jsem mohla, mohla jsem ji ušetřit takového trápení... neměla by to být moje povinnost? My ženy bychom přeci měly stát při sobě... Ale já místo toho... mlčela. A hrozně si to vyčítám. Proto jsem... proto jsem před ní tak rychle utekla. Styděla jsem se."

Pozorovala jsem ji. Bála se mi podívat od tváře. Přistoupila jsem k ní blíž a opatrně ji uchopila za zdravou ruku. Nejistě ke mně zvedla pohled. „Pojď," řekla jsem tiše, „měly bychom jít domů. Uděláme si klidný a hezký večer."

Smutně vydechla. „Já si tě nezasloužím, Hannah."

„Pojď. Máš za sebou krušný den. Potřebuješ si odpočinout," vybídla jsem ji.

„Měly bychom se naladit na veselejší notu, viď?" nadhodila, když jsme se vydaly směrem k východu. Chtěla jsem pustit její ruku, ale ona se mě chytila ještě pevněji. Srdce mi poskočilo, ale zakazovala jsem si přikládat tomu větší váhu, než to doopravdy mělo. „To znamená, že bys mi konečně mohla povědět příběh tvých rodičů, nemyslíš? O tom, jak se seznámili, a jak krásný byl jejich vztah... Prosím, prosím," zaškemrala a já jsem se tiše zasmála. Veselejší. Byla jsem na to připravená? Mluvit o nich? I o tom hezkém?

„Já nevím..."

„Prosím, Hannah. Měla bys mi splnit moje přání, vždyť jsem taaak zraněná," protáhla a nasadila výraz, jako že je ve velkých bolestech. Rozesmálo mě to, ale uvnitř sebe jsem cítila nejistotu, která se mi usadila na dně žaludku. Dokážu o nich mluvit? Nebude to pro mě stále příliš těžké? Ale Astoria tak úpěnlivě prosila a já...