Když jsem se toho rána probudila, měla jsem pocit, jako by bylo něco jinak než obvykle. Jakmile jsem pootevřela oči a pohledem pomalu bloudila po pokoji, došlo mi, že mezi žaluziemi a závěsy, jež byly zataženy kolem oken, se dovnitř nenápadně vkrádá přirozené denní světlo. Zprvu mi nedošlo, co to znamená - po několika dalších vteřinách, kdy se můj mozek snažil začít fungovat, jsem se rychle napřímila. Proboha, zaspala jsem! byla moje následující myšlenka. Než jsem se ale stihla vymrštit z postele, naházet na sebe oblečení a utíkat dolů do cukrárny, abych se pokusila zachránit promarněných Merlin ví kolik hodin, uvědomila jsem si, že ke mně doléhá sladká teplá vůně. Vzápětí mi padl zrak na noční stolek, na němž se kromě mého deníku a svíčky nacházel také hrneček s čajem, talířek s čerstvě upečeným muffinem a krátký vzkaz.

Zmateně jsem nakrčila čelo a natáhla se pro onen kousek papíru.

Doufám, že ses neprobudila příliš brzy. Přeji Ti krásné ráno. Pokus se dneska lehce zvolnit a alespoň trochu si ho vychutnat. Neboj se, o všechno se postarám. A

A za tím krasopisně napsaným A se nacházelo i maličké srdíčko. Patrně bych tomu neměla přikládat žádnou váhu. Ale i tak jsem se nemohla ubránit úsměvu. V tom mi nikdo zabránit nemůže.

Zprvu jsem měla nutkání přece jenom vyskočit z postele a vydat se - samozřejmě pozvolným krokem - dolů do cukrárny, jen abych se skutečně ujistila, že je tam všechno v pořádku. Ale než jsem tuto myšlenku stihla proměnit v čin, včas jsem se zarazila. Musím Astorii důvěřovat. Určitě to má všechno pod kontrolou. Zvládne to. Navíc, tímhle mi chce určitě ukázat, že na to má, a že se na ni můžu spolehnout. Že jí můžu věřit. A i kdyby se přece jenom stal nějaký malý zádrhel, je přeci čarodějka, no ne? Donutila jsem se trochu uklidnit. Po dlouhé době si konečně dopřeju klidnou a ničím nerušenou snídani. Musela jsem se pousmát, když jsem si uvědomila, že Astoria mi prozíravě zabavila i budík.

Vstala jsem, bosýma nohama jsem vklouzla do chlupatých bačkor a oblékla si župan. Došla jsem k oknu, roztáhla závěsy a na chvíli okno otevřela. Pak jsem se vrátila zpátky do postele, lokla si jablečného čaje, z nějž stoupala skořicová vůně, jež ve mně probouzela jak volání podzimu, tak i příchod zimy, a ukořistila muffin i knihu, kterou jsem měla rozečtenou již tak měsíc. Ale protože jsem vždycky vstávala brzy ráno a domů se vracela večer unavená, nikdy jsem na čtení neměla náladu ani energii. Pokud už jsem knihu vzala do ruky, vždy se mi začala klížit víčka. Jediný rituál, co jsem pravidelně dodržovala, bylo psaní deníku. Teď jsem si však mohla vychutnat pohodové ráno. Usmála jsem se, kousla si do čokoládového muffinu s vanilkovou náplní a otevřela knihu na stránce, na níž jsem skončila. Ponořila jsem se do příběhu a pro jednou přestala vnímat čas.

🧁 ༉‧₊˚

„Ale ne, co tady děláš?"

„Takové uvítání jsem si teda nepředstavovala," prohlásila jsem pobaveně, když jsem asi po hodině sešla dolů do cukrárny. Astoriina zástěra byla celá pomoučněná, stejně tak její ruce i tváře. Trošku mi zaškubaly koutky pobavením, ale držela jsem se. I když vypadala, že se na mě trochu zlobí za to, že jsem se tu objevila tak brzy, zároveň jsem z ní měla pocit, jako kdyby část jí byla vlastně vděčná za to, že už jsem konečně tady. Z námahy jí červenaly tváře a vlasy se jí lepily k čelu.

„Ty víš, jak to myslím," povzdechla si a trochu vyčítavě na mě pohlédla. „Myslela jsem, že si dopřeješ víc volna, vždyť pro sebe vůbec nemáš žádný čas. Já vím, že to nevypadá, ale zvládla bych to tady."

„O tom ani v nejmenším nepochybuji," ujistila jsem ji upřímně. „Jen... asi se mi stýskalo. Už jsem na takový režim zvyklá, bylo by pro mě divné nepracovat. Ale jestli chceš, klidně si támhle sednu a budu tě jen pozorovat." Pokrčila jsem rameny a nasadila úsměv.

Skepticky mě přejela pohledem. „Opravdu? To bys zvládla?"

Zamyslela jsem se. „Vlastně asi ne." Obě jsme se zasmály. „Ráda ti přece pomůžu. Já se na to vždycky těším. Kde chceš být radši?"

„Radši bych roznášela objednávky, ale jak se tak na sebe dívám, asi zrovna nepůsobím dost reprezentativně," dodala kriticky, když se podívala na svou špinavou zástěru a oblečení.

„Ale působíš přirozeně," odporovala jsem jí. „Tak se domluvíme takhle: já to teď dopoledne vezmu tam, a po obědě tě vystřídám u pečení, co ty na to?"

Spokojeně se usmála. „Platí."

Bylo to docela klidné dopoledne. Dnes ani nebylo takové rušno jako obvykle, takže jsme měly s Astorií víc času na společné povídání. Bavilo mě pozorovat ji při pečení, sledovat její soustředěnou tvář a spokojený úsměv, jenž se objevil pokaždé, když se jí něco povedlo. „Budeme muset dát dohromady zase novou nabídku," připomněla jsem jí, zatímco jsem se zády opírala o pult a bříšky prstů přemýšlivě bubnovala o desku.

„Tak bys do ní rozhodně neměla zapomenout zařadit ty skořicové šneky," ozval se za mnou znenadání známý mužský hlas a když jsem se ohlédla, k mému překvapení jsem tam uviděla stát Nevilla Longbottoma, jemuž hrál na tváři nejistý úsměv.

„Neville!" vydechla jsem překvapeně a zcela automaticky mu vyšla vstříc. Trochu rozpačitě jsme na sebe pohlédli a pak jsme se nemotorně objali. „Co tady děláš?"

„No, jednou jsem se z té Ameriky přece musel vrátit," dodal s uchechtnutím. Hned po skončení toho šíleného závěrečného roku v Bradavicích totiž Neville podal žádost o bystrozorskou stáž na americkém ministerstvu kouzel, tedy na KOKUSA - Kouzelnickém kongresu Spojených států amerických. Byl samozřejmě přijat, a tak hned v červenci odcestoval do Ameriky, kde měl nastoupit na velice intenzivní bystrozorský kurz. Důvod, proč se rozhodl navštívit Ameriku, byl ten, že se chtěl podívat za oceán, a taky podobně jako většina z naší generace, které se válka dotkla na vlastní kůži, potřeboval na chvíli prostě zmizet, pryč od toho všeho. 

„Jak ses měl?" vyptávala jsem se zvědavě  a bedlivě si ho prohlížela. Vlastně se skoro vůbec nezměnil. Snad jen získal trochu víc sebevědomí a jeho kulatý dobrosrdečný obličej působil jaksi mužněji.

„Bylo to náročné, ale užil jsem si to. Ale co ti budu povídat, ta naše upršená Británie mi chyběla," poznamenal a šťastně se rozhlédl. Bylo na něm vidět, že si to opravdu užil - připadalo mi, že po tom půl roce, co byl pryč, ještě víc dospěl, ale zároveň působil spokojeně, byť trochu unaveně. „A nejen Británie, ale vlastně i celá moje rodina. A tvoje cukrárna taky," nezapomněl dodat a trochu škádlivě mě dloubl do žeber. Zasmála jsem se. Neville mi opravdu chyběl - byl to jeden z mých nejbližších přátel, ale když jsme se jednou dali na krátkou chvíli dohromady - vlastně to ani nebylo opravdové randění, ani jeden jsme k tomu druhému necítili romantickou lásku, ale zkrátka jsme tak nějak nechtěli být sami - a pak jsme se rozešli, naše přátelství začalo trochu uvadat, chodili jsme kolem sebe po špičkách a s rozpaky. Ale teď se mi zdálo být všechno skoro jako za starých časů - nejspíš jsme oba dva od sebe potřebovali jakýsi odstup, a protože náš rozchod neproběhl nijak dramaticky a předtím jsme byli blízkými přáteli, nebylo tak těžké najít si k sobě cestu zpátky.

„No už jsem se chtěla urazit," prohlásila jsem s úsměvem. „Co si dáš?"

„To mě podezříváš, že jsem sem přišel pouze kvůli jídlu? Tak to bolí, Hannah," řekl a zatvářil se dotčeně, přikládaje si ruku na hruď. „Ale dobře, nebudu zastírat. Byť jsem se na tebe velmi těšil, zároveň jsem se nemohl dočkat, až se sem vydám a koupím si nějakou dobrotu."

„Tak vidíš! Mám tě přečteného, Neville."

„A víš co? Já se nechám překvapit. Jdu na návštěvu za babičkou, věřila bys, že mi posílala dopisy skoro každý den?" Vrtěl nevěřícně hlavou, avšak tvářil se šťastně. Věděla jsem, že po prakticky celou dobu svého studia bojoval s tím, aby se babičce zavděčil, aby na něj mohla být pyšná... aby se alespoň trochu vyrovnal svému tátovi. Byla jsem ráda, že Augusta Longbottomová konečně viděla, jak skvělý její vnuk je. „Vlastně mám takové podezření, že na náš čaj o páté pozvala celou naši rodinu."

Zatímco jsem mu do krabice skládala nejrůznější pochutiny, vykládal mi o svých nejoblíbenějších zážitcích. Když jsem měla hotovo, bylo mi vlastně trochu smutno z toho, že se už musíme rozloučit. „Tak prosím, tady to máš," řekla jsem a podala mu krabici. Zaplatil. „Doufám ale, že počítáš s tím, že se tady ještě někdy zastavíš a všechno mi dovyprávíš, viď?"

Usmál se na mě. „To víš, že ano. A... Hannah? Myslíš, že bys mohla... mohla bys mi k tomu přidat i těch pár citronových bonbonů?" zeptal se opatrně a v očích se mu objevily odlesky smutku. Mlčky jsem přikývla. Byla to tradice, že si odsud po každé návštěvě odnášel alespoň malou hrstičku bonbonů. Moc dobře jsem věděla proč a komu je tak často a pravidelně nosí. Byla to tradice, kterou započali už dávno před ním.

„Tak se měj a užij si rodinnou sešlost," popřála jsem mu, když jsme se loučili. Ještě jsem se natáhla na špičky a lípla mu krátkou pusu na tvář. „Budu se těšit, až zase přijdeš." Věnoval mi hřejivý úsměv a u dveří ještě zdvihl ruku na pozdrav. Když jsem se otáčela a chystala se podívat za Astorií, nemohla jsem se přestat usmívat. Bylo příjemně milé vidět po takové době jednoho z mých blízkých. Jeho návštěva mě potěšila a zahřála u srdce. Byla jsem ráda, že se vrátil.

Astoria už stála mezi dveřmi, v rukou držela tác s čokoládovými řezy a tvářila se poněkud zaraženě. Překvapilo mě to. „Stalo se něco?" zeptala jsem se opatrně.

Nemohla jsem si nevšimnout, že zabloudila pohledem ode mě směrem ke dveřím. „Ne," odpověděla zadumaně, „vůbec nic."

Nějak jsem nevěděla, co si o tom mám myslet.