„Ale já žádný klíč nemám!" protestovala jsem a důležitě jsem rozpřáhla ruce. Chtěla jsem tím potvrdit sílu svých slov, ale přišla jsem si spíše jako ten podivný nafouklý panák, který se kinklá ve vzduchu.

„Povol svou obranu a pusť mě k sobě," řekl Modroočko vlídně.

„Ale já nechci," zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu."

„Musíš," řekl a znovu mě chytil za ruku. „Tvé srdce nepatří do truhly, ty nejsi ten typ člověka. Tvé srdce potřebuje dýchat. Potřebuje být viděno."

„Ale ono není v pořádku," zanaříkala jsem. „Pokud... pokud tě poslechnu, a to srdce jakože odemknu, nebo tak nějak, tak to pak každý uvidí, co jsem... co jsem si zažila," fňukla jsem.

„A to je špatně?" pousmál se Modroočko a utřel mi slzu z tváře.

„No, dobře to teda není," odsekla jsem.

„Ale ano, je. Jizvy k lidem patří. Snažíš se mít hroší kůži, ale nefunguje to. Možná proto, že lidé nejsou hroši," zazubil se na mě.

Jeho úsměv byl příjemný. Vlídný. A najednou jsem se musela usmát taky.

„Pravdou je, že ran se nikdy nezbavíš," pokračoval. „Když se jednou zhojí, tak se objeví další. A ty budou ještě bolestivější a hlubší než ty předchozí."

„To je teda pěkně motivující," ušklíbla jsem se.

„Pravda nemusí být vždy motivující," pokrčil rameny.

„Fajn, a co když už nikdy nebudu milovat?" řekla jsem nakonec. „Problém vyřešen. Máma už moje srdce viděla, nikdo další to nepotřebuje."

„Takže nebudeš milovat?" pousmál se Modroočko a udělal na papír čáru.

„Přesně tak," pokračovala jsem rázně, zatímco jsem ho poočku sledovala. „Nikdy se nezamiluju. Do nikoho. Nějaká láska na první pohled, to jde mimo mě."

„A kde je psáno, že to musí být nutně láska na první pohled?" pousmál se a provedl na papíře další čáru.

„No, o tom to je, ne?" zaváhala jsem. „Každý správný vztah to má. Kluk vidí holku, holka vidí kluka a hned je z toho láska jak trám. Pusa, pusa, objetí, objetí a podobný kraviny. Ale já to nedovolím."

„Tady tě asi zklamu," řekl Modroočko a vzhlédl od práce, „ale láska funguje i jinými způsoby."

„Opravdu?" ušklíbla jsem se. „Tak povídej, mistře Klikyháku, jen mě zasvěť."

„To máš tak. Láska je jako moře. Někteří lidé do něj skočí ihned, bez zaváhání. Jsou jako kamínek, který se s lehkostí proskočí po hladině a pak začne padat. Padá do hlubin, obklopený vodou, která ho už nepustí. Vodou, která může, i nemusí, být dobrá. A pak jsou tu ti, kteří milují opatrně. Udělají jeden krok, druhý a pak zjistí, že je voda ledová. Ještě ji nemají ani po pas a už by se nejraději vrátili zpět na břeh. Vrátili se na souš a už se tam nevraceli. Tito lidé si nejsou jisti, jestli mohou jít dál. Viděli již spoustu případů, kdy se někdo bezhlavě zamiloval a poté se utopil. Padl do vody, do hlubin, kde zůstal sám. A oni mají strach, že je potká ten samý osud. Nedivím se jim, ta představa je děsivá, ale povím ti tajemství. Jakmile se jednou té vody dotkneš, tak už není šance návratu. Jednou se do těch hlubin podíváš a zjistíš, že jsou nádherné. To proto se do nich lidé vrací, i když bylo jejich srdce zlomeno. Vrací se, protože láska, ta je nádherná. A stojí za to se v ní utopit."

„Ale... utopíš se v ní," hlesla jsem. „A to já nechci, chápeš?"

„Je jedno, jestli se do těch vod vrhneš bezhlavě, nebo po krůčkách. Riziko utopení tu bude vždy," pousmál se a odložil tužku. „Samozřejmě, že se můžeš uzavřít před všemi a vším, ale myslím, že na to už je pozdě. Tady," řekl a postrčil ke mně papír, který už nebyl prázdný.

„C-co to je?" zaváhala jsem.

„Klíč," pousmál se a zvedl se ze židle. „Rád jsem tě poznal, Deniso."

Jakmile to dořekl vydal se ke dveřím, zatímco já jsem si přitáhla obrázek blíž. Nemohla jsem tomu uvěřit. Všechny ty čáry a linie se přede mnou daly do pohybu. Stáčely se, otáčely a proplétaly, dokud neutvořily portrét a na tom portrétu...

„To jsem já?" zavolala jsem ke dveřím, ale Modroočko tam už nebyl. „Ale proč tam jsem já?" položila jsem si řečnickou otázku. „Proč..."

Pak jsem si vzpomněla na Michalova slova:

Myslím, že jsou ty jeho obrázky začarované, zaznělo se mi v uších. Je v nich někdo důležitý. Někdo, kdo nám chybí. Tak že bych byla takový narcis a myslela jen sama na sebe? No, to snad ne, to už je fakt vrchol. Znovu jsem se na ten obrázek podívala. Byla jsem to vážně já, poznala jsem ty oči i ten úsměv. Zarazily mě jen krátké vlasy. Takový klučičí sestřih jsem neměla už ani nepamatuju, naposledy tak ve dvanácti? Čtrnácti? Takže na tom obrázku...

„Ten prevít," povzdychla jsem si a zatnula ruce v pěst. Pochopila jsem.

„Díky," zamumlala jsem spíše pro sebe. „Díky, Modroočko."

Najednou mi došlo, kam tím směřoval. Nejde o to, že ta osoba na obrázku pro mě má být důležitá. Ona mi má taky chybět. A chyběla. Ta malá bezstarostná Denisa mi vážně chyběla. Přemýšlela jsem nad tím, co bych jí asi řekla, kdyby se přede mnou objevila. Byla bych pro ni moudrým mentorem? Nebo bych vypadala jako klaun? Ono by to asi bylo jedno. Důležité bylo jen to, že to mé malé já s láskou problémy nemělo. Milovalo. A já bych měla taky. Sice se do těch vod nehodlám vydat bezhlavě jako by to udělala ona, ale prsty, ty si tam smočím. A kdoví, s trochou času se možná vydám i do těch hlubin. Do těch děsivých hlubin a snad vedle sebe tehdy budu mít někoho, s kým budu tonout ráda.

Věnováno všem, co se nebojí tonout.