„Jak to se mnou mluvíš?! Kdo si vůbec myslíš, že jsi!"

Helene Abbottová stála se vzpurným výrazem v obličeji v salónku, kam si ji zavolali její rodiče. Před pár hodinami přijela z Bradavic domů na vánoční prázdniny a sotva překročila práh dveří, okamžitě svého rozhodnutí začala litovat. Nejen, že strávila celé odpoledne v péči komorné, ale také musela vyslechnout otcovy spokojené proslovy o tom, jak již zanedlouho spojí dva staré čistokrevné rody, a matka pěla ódy, jak překrásná bude svatba. Jen pár hodin po jejím narození ji totiž její otec zasnoubil s Tristanem Lestrangem, nejstarším a jediným synem Fjodora Lestrange, jeho nejlepšího přítele. Helene naivně doufala, že ze svatby sejde. Ale poněvadž jí na začátku září již bylo sedmnáct, její otec prohlásil, že je to ideální věk na vdávání, a na dnešní večer zařídil zásnubní večeři. Musela si vyslechnout celý plán na najednou nekonečně dlouhé vánoční prázdniny - prakticky každý den ji i jejího snoubence čekal nějaký nudný večírek, buď pořádaný u nich doma, nebo u dalších čistokrevných přátel, protože jejich rodiny se musely stýkat jen s vybranou společností.

„Já si Lestrange nikdy nevezmu, rozumíš? Nechci ho, nemiluju ho!"

Její otec se hrubě zasmál. „Nemiluješ ho? Koho to zajímá? Tady se na lásku nehraje, drahá Helene. Vezmeš si ho, bylo o tom rozhodnuto už před sedmnácti lety, a já své slovo držím! Ke spojení našich rodů dojde, ať chceš nebo ne, i kdybych tě před ten oltář měl dotáhnout násilím."

„Nikdy! Když po tom tak toužíš, tak si ho vezmi sám!" prskla jako rozzuřená kočka. Její matka šokovaně zalapala po dechu a Helene trochu zaváhala, odvaha ji pomalu opouštěla, když v otcových očích spatřila opravdový a nefalšovaný vztek. Vmžiku byl u ní a hrubě ji popadl za bradu, až zasyčela bolestí.

„Teď mě dobře poslouchej," zavrčel výhružně a zatnul jí nehty do brady tak silně, až jí vstoupily slzy do očí, „ty se teď vrátíš hezky nahoru, uklidníš se a na to, co se tady odehrálo, všichni zapomeneme. Za dvě hodiny se tu objeví Lestrangeovi a ty budeš poslušná a okouzlující. Opovaž se jakkoliv dát najevo svou nelibost. K Tristanovi budeš milá a budeš dělat všechno pro to, aby ses mu zalíbila, aby byl spokojený. Neuděláš nám ostudu. Ta svatba proběhne, ať se ti to líbí, nebo ne, a to co nejdříve. Uděláš, co se ti řekne, a bez řečí. A Tristanovi splníš cokoliv, o co tě bude žádat." Helene se obrátil žaludek. „Po celou dobu vašich oficiálních zásnub tě budu bedlivě pozorovat, Helene. Pokud mě zklameš, odnese to ten mudlovský šmejd." Zorničky se jí rozšířily strachem. „Jestli všechno proběhne bez problémů, tak, jak jsme se tady dohodli, nezkřivím mu ani vlásek. Dobře ti radím, abys ho co nejrychleji pustila z hlavy. Zapomeň na něj. S ním už se nikdy nesetkáš, o to se postarám já i Tristan, který si tě po svatbě už ohlídá. Máš své povinnosti i závazky vůči rodině. Tak na to nezapomínej."

Potom ji konečně pustil. Helene cítila pulzující bolest na bradě. Otec se vrátil ke svému křeslu, do nějž se usadil, a luskl na služebnou, aby mu dolila koňak. Napil se a pak hmátl po čemsi na stole, co dívce dosud připadalo jako neidentifikovatelná hromada dopisů, patrně obchodních. Jenže když na obálce poznala to důvěrně známé písmo milovaného člověka, ostře se nadechla a žaludek se jí sevřel. „Nechutné," okomentoval to její otec, jenž si s pohrdavým úsměvem prohlížel dopisy, které si vyměňovala s Marwinem. Polil ji stud, tváře jí zahořely ponížením a vztekle zaťala ruce v pěst. Jak vůbec přišel na její vztah s Marwinem? Hrabal se jí v pokoji? A kdo mu dal zatraceně právo číst její soukromou korespondenci? „Styď se, Helene. Takto se ponižovat, scházet se s mudlovským šmejdem... Tomu je konec jednou provždy," ujistil ji, shrábl všechny dopisy a vzápětí je hodil do krbu, jenž stál vedle jeho křesla. Helene vyjekla, pozvedla ruce a udělala automatický krok vpřed, jako by tím mohla jeho čin zvrátit a všechny dopisy vytáhnout z hořícího krbu. Otec po ní hodil varovný pohled. Sklopila oči, do níž se jí hrnuly slzy vzteku, a myslela na to, jak svého otce nenávidí.

„Vrať se do svého pokoje a nachystej se. Lestrangeovi tu budou co nevidět."

Helene se otočila na patě a vydala se do svého pokoje. Nejraději by celou cestu nahoru dupala po schodech, tušila ale, že by nebylo moudré otce ještě víc dráždit. Co si ale neodpustila, bylo prásknutí dveřmi. Potom padla na postel a rozplakala se. Jak mohla být tak naivní a doufat, že pokud si někoho najde sama, otec svatbu zruší a požehná jim? Vážně si myslela, že by jej něco tak obyčejného jako láska odradilo od jeho plánu? Toužil po bohatství, po tom, aby patřili do jednoho z nejmocnějších, nejvznešenějších a nejstarších čistokrevných rodů, a na štěstí jeho dcery mu vůbec nesešlo. 

Vyděsila ji také jeho slova o Marwinovi. Skutečně se bála, že mu ublíží, její otec byl schopen čehokoliv. Měla strach, že z téhle situace není úniku. Pokud si odmítne vzít Lestrange, Marwin za to zaplatí životem. Ale ona... ona si ho nemůže vzít, nedokáže to.

Otřásla se, tentokrát to nebylo kvůli náporu pláče. Tristanovi bylo skoro třicet, byl o víc jak deset let starší než ona, avšak její otec toto neviděl jako nějakou překážku. Viděla ho jen párkrát, a přestože objektivně musela uznat, že je docela pohledný, cosi v jeho temném krutém pohledu ji děsilo. Přejížděl jí mráz po zádech jen z toho, že si na něj vzpomněla. Helene věděla, že oči jsou bránou do duše, a ty jeho byly lstivé, podlé a nelítostné, a ona nechtěla strávit zbytek svého života po boku manžela, jenž je v jádru zlý, lačnící po moci, krutý a nemilosrdný. Její manžel měl být Marwin, který byl vřelý, laskavý, veselý a milující. Takového muže si přála. Proč jim v jejich lásce musí bránit jejich původ?

Když uslyšela opatrné zaklepání na dveře, posadila se a rukávem si osušila slzy. „Dále," vyzvala dotyčného slabým, huhňavým hlasem, jako kdyby měla rýmu. Musela nejspíš vypadat příšerně, a jeden rychlý pohled do zrcadla ji o tom dokonale přesvědčil. Měla červené tváře, oteklé oči, zarudlý nos. Dovnitř vstoupila její komorná, která se mírně poklonila. „Pojďte dál," vyzvala ji s povzdechem Helene. Nastal čas chystat se na představení.

🧁 ༉‧₊˚

Jejich malé divadélko začalo, když se celá rodina Abbottových shromáždila v salonku vedle jídelny, kde čekali na příchod svých hostů. Přivítali se, pan Abbott představil svou manželku i dceru a pustil se s Fjodorem do nadšených debat o tom, jak skvělé to bude, až se jejich rodiny spojí. Vivian Lestrangeová se rozplývala nad krásou Helene i nad jejími šaty a pochválila paní domu vkusně zařízený salonek. Tristan uchopil Heleninu ručku a vtiskl jí na hřbet letmý polibek. Musela se držet, aby se neotřásla. Místo toho nasadila falešný, nechutně sladký úsměv, jako by jí nic nečinilo větší potěšení.

Odebrali se do jídelny. Neobešlo se to bez spousty falešných zdvořilostí, z nichž se Helene chtělo zvracet. Jaké výhody, pro ni konkrétně, plynuly z tohoto svazku? Nechtěla být součástí rodiny Lestrangeových. 

Při večeři byla samozřejmě usazena vedle Tristana. Když ho požádala, zda by jí nepodal sůl a jeho prsty se náhodou letmo dotkly těch jejích, jejich matky se nad nimi začaly rozplývat, jak jim to sluší, a jak budou tvořit okouzlující pár. Helene se musela držet, aby se okamžitě nezvedla ze svého místa a neutekla do svého pokoje. Jediné, co ji nutilo setrvat na místě, zatínat zuby a v prstech pevně svírat příbor, byla myšlenka na Marwina a i skutečnost, že ji její otec opravdu bedlivě pozoroval, přesně, jak slíbil. Doufala, že jí dá pokoj, když s mladým Lestrangem zapřede rozhovor, a tak se přemohla, nasadila úsměv a zeptala se jej na jakousi banalitu. Odpověděl jí velmi stručně a dál se věnoval svému jídlu. Helene se odmlčela a ukrojila si kousek brambory. Každé sousto pro ni bylo těžké pozřít. Očekávala, že se Lestrange na oplátku na něco zeptá jí, ale mlčel. No tedy, pomyslela si rozhořčeně, člověk se tady snaží a nic z toho! Nevypadalo to, že příliš vyniká v konverzaci, vlastně to působilo, že o ni ani nemá zájem. Ucítila na sobě pohled svého otce, kterým ji vyzýval, aby se víc snažila. To by mi ten nafoukanec ale musel trochu pomoct, říkala si rozzuřeně. Nakonec však zavedla řeč na čistou krev, byť věděla, že se pouští na tenký led, poněvadž to bylo téma, jež se jí z hloubi duše příčilo. Věděla ale, že prakticky každý čistokrevný jedinec miluje, když si může postěžovat na rozpínavost mudlovských šmejdů či kouzelníků dvojí krve.

Měla pravdu, Tristan se pustil do vášnivého monologu. Výhodou pro ni bylo, že mohla jen předstírat, že jej poslouchá, doopravdy pouštěla jeho slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Věděla, že jemu bude stačit, když se vypovídá, od ní žádnou odpověď nečekal. Když konečně sklapnul, dlouze si loknul vína a dodal: „Jeden můj dobrý přítel, Tom Raddle, má na tuto problematiku zajímavý názor." Teprve tato věta upoutala její pozornost. „Nemohu se dočkat, až se s ním seznámíš, určitě tě uchvátí. Myslím, že potvrdil účast na jednom z večírků, kam si společně vyjdeme, takže tam budu mít příležitost představit mu tě."

Helene neměla tušení, kdo je nějaký Tom Raddle, ale už teď věděla, že jej nebude mít v lásce. Protože pokud se s ním stýká její snoubenec, patrně sdílí stejné názory jako on, což byly opačné názory, než jaké měla ona.

Po večeři se odebrali zpátky do salonku, kde se podávala káva, pánové zabředli do vod politických debat a ženy si předávaly nejrůznější drby, jak to Helene trefně pojmenovala ve své hlavě. Stála zrovna opodál a bezmyšlenkovitě přejížděla prsty po hřbetech knih, když k ní dolehlo: „Helene, drahoušku, co kdybyste si s Tristanem vyšli do zahrady? V tuto roční dobu je to ohromně romantické."

Helene neměla tušení, co je romantického na omrzlinách, husí kůži a drkotajících zubech, a opáčila: „Ale mamá, tam teď bude hrozná zima."

„Tak si přeci oblečeš kabát."

Bylo marné jí vzdorovat. Tristan jí pomohl do kabátu, Helene si oblékla rukavice i vlněnou šálu, a pak se vydali do zahrady. Když ve své blízkosti neměla neustále svého otce, uvědomila si, že je konečně uvolněnější a lépe se jí dýchá. Teď, když ji neměl pod dozorem, se ani nesnažila zapříst nějaký rozhovor. Ať se snaží sám, říkala si trucovitě, když kráčeli bok po boku po zasněžené cestičce, to on si mě chce přece vzít, já jeho ne!

„Těším se, až se seznámíš s Tomem Raddlem."

Helene protočila panenky. „To už jsi mi říkal."

„Byl teď nějakou dobu na cestách," pokračoval, jako by jej vůbec nepřerušila. Helene měla pocit, že v manželství bude muset mlčet, nebo když už něco řekne, on to v devadesáti procentech přeslechne, protože se mu to nebude líbit. „Ale vrátil se s úžasnými poznatky a zkušenostmi. Až se k němu přidáme, změní nám to životy."

Nechápavě se zamračila. Nelíbilo se jí, jak mluví, a že automaticky rozhoduje o jejím osudu, o její budoucnosti. Tristan se jí zamlouval míň a míň. „O čem to mluvíš? Proč bychom se k někomu měli přidávat? Je snad součástí nějaké sekty?"

Na to jí neodpověděl, jen mlčky kráčel dál, ruce spojené za zády. Po chvíli znovu promluvil: „Uvidíš, Helene, že manželství se mnou nebudeš litovat. Mám ti toho tolik co nabídnout. A po jeho boku toho tolik dokážeme."

Měla pocit, že v jeho přítomnosti nevydrží už ani minutu. „Měli bychom se vrátit," řekla rázně, avšak on ji v ten moment popadl za paži a vzápětí ji natlačil k vysokému živému plotu. Sykla bolestí, když ucítila pichlavé větve, jak se jí zabodávají do zad, i překvapením, protože se Tristanovi ocitla blíž, než by si přála. Jednou rukou jí pevně svíral zápěstí, druhou ji držel za pas a tiskl se na ni. „Co to děláš? Pusť mě!" vyhrkla ostře, ale zároveň cítila, jak se jí zmocňuje úzkost z jeho nepříjemné blízkosti, a v hrudi ji tlačil strach. Tristanovi splníš cokoliv, o co tě bude žádat, vyplula jí na mysl slova jejího otce, ze kterých se jí udělalo zle.

„Proč se mě bojíš? Jsi přeci moje snoubenka. Já ti neublížím," zašeptal jí do ucha, které jí ovanul jeho horký dech. Tvář se jí zkřivila znechucením, tep se jí zrychlil a pevně semkla víčka, když podél čelisti ucítila jeho pevné polibky. Po tváři jí doputoval až k jejím rtům, které vzápětí zamkl v těch svých. Jakmile jí vrazil jazyk až do krku, Helene ucítila, jak se jí sevřel žaludek, udělalo se jí špatně, tohle nebylo správné, vytrhla se mu, zapřela se mu oběma rukama do hrudi a odstrčila ho od sebe. Zavrávoral, odpor nečekal. To byla příležitost. Rychle se rozeběhla zpátky do domu, minula salonek, bylo jí jasné, že dělá hluk, ale už byla v bezpečí svého pokoje, zabouchla za sebou a pečlivě zamkla.

„Nebudu tady už ani minutu," zamumlala si pro sebe, roztřesená, znechucená, vyděšená, popadla kufr, jenž si ještě ani nestihla vybalit, naházela do něj pár dalších kusů oblečení a vzápětí uslyšela rozzuřený dupot. To je určitě otec, pomyslela si a honem otevřela okno. Ozvalo se zabušení na dveře a následné agresivní lomcování klikou.

„Helene!" zařval. „Okamžitě se vrať dolů a Tristanovi se omluv!"

„Nikdy! Nech mě už konečně být!" křikla na něj zpátky a hodila kufr z okna dolů do hromady sněhu.

„Já tě varuju! Buď teď hned vyjdeš ven a půjdeš se mnou dolů, nebo ty dveře vyrazím a dovleču tě tam násilím!"

Helene se víc nerozmýšlela. Ani jednou se neohlédla zpátky. Přehodila obě nohy přes parapet a pak i ona seskočila do sněhu. Kotníkem jí projela ostrá bolest, ale ona ji ignorovala. Popadla kufr a rozeběhla se pryč, dřív než ji otec stihne zahlédnout.

Teprve o několik bloků dál se konečně přemístila na adresu, kterou jí kdysi prozradil Marwin. Měla štěstí, že byla tma, a že byla ulice liduprázdná. Nedošlo jí, že se přemisťuje do mudlovské oblasti.

Chvíli bezradně stála na chodníku a rozhlížela se kolem, než našla ten správný dům. Jedno okno bylo otevřené a vycházelo z něj mírné světlo. Doufala, že to byl jeho pokoj. „Marwine!" zavolala opatrně, její hlas zněl v tichu nepřirozeně hlasitě. Musela volání ještě dvakrát opakovat, než se v okně objevila čupřina jeho medově hnědých vlasů.

„Helene!" vyhrkl, překvapený, že ji vidí. „Co se stalo? Myslel jsem, že jsi u rodičů."

Kousla se do rtu. „Utekla jsem. Už nikdy se tam nevrátím."

„Cože?" Mezi obočím se mu objevila starostlivá vráska. „Počkej dole. Musíš mi všechno říct."

Zavřel okno, zhasl a seběhl dolů. Když se objevil mezi dveřmi a rychle si na sebe natahoval kabát, Helene to už nevydržela a se slzami v očích se rozeběhla k němu. Okamžitě si ji přivinul do náruče a políbil ji do vlasů. „Helene, co se stalo? Ublížili ti?"

„Dneska proběhla večeře s mým... snoubencem. Je odporný," řekla tiše a otřásla se. „Můj otec ví o nás dvou, o našem vztahu. Vyhrožoval mi, že ti ublíží, pokud si Lestrange nevezmu. Ale já jsem po tom všem už musela odejít. Musíme zmizet, Marwine. Bojím se, že jsi v nebezpečí. Můj otec se bude chtít pomstít," šeptla rozechvěle a pohladila ho po tváři.

Sehnul se a dlouze ji políbil. V jeho náruči roztála jako sněhulák na slunci. Jeho polibek byl o tolik jiný než Tristanův. Helene se cítila v bezpečí, milovaná, uklidněná. „Neboj se," zašeptal jí do rtů, než se odtáhl. „Zvládneme to. Budeš moci zůstat u nás, nebo si najdeme něco vlastního, kde nás nenajde. Bude to v pořádku, ochráním tě a dám na tebe pozor. Už ho nikdy neuvidíš."

Pevně ho objala a zabořila tvář do jeho hrudi. Voněl jako příslib štěstí a domova. „Doufám, že máš pravdu," zamumlala. „Nenechám se o tebe připravit. Protože pokud o to stojíš," zvedla k němu znovu pohled, „já jsem připravená na naši společnou budoucnost."

Když se usmál, kolem očí se mu objevily vějíře vrásek. „To já také," potvrdil a na důkaz svých slov ji políbil.