Londýn, Whitechapelský hřbitov, 12.září 2026

„Opravdu myslíte, že tady bude?“ zeptal se Namjoon nervózně. Stále nechápal, co tam dělal. Chtěl s Nathanem mluvit, ale netušil o čem by mohl rozmlouvat s duchem, který ho měl rád. A kterého nejspíše měl mít taky rád. To však pořád nevěděl. V hotelu se cítil šťastný a záleželo mu na Nathanově stavu, ovšem zda ho měl rád říct nedokázal. Nebyl hlupák, věděl o jakém druhu lásky James mluvil, ale nebyl si jistý jestli něco takového cítí. Nebo někdy cítit bude.

„Je tady,“ pronesl detektiv a ukázal na zapálené svíčky na jednom z hrobů. „U Edmundova hrobu je zapaluje jen Nathan.“

„A kde tedy je? Čekal bych, že bude u hrobů svých blízkých,“ položil další otázku RM, aby zakryl nervozitu, která ho tolik svírala.

„Když se Nathan cítí pod psa nebo ho něco trápí, chodí ke svému vlastnímu hrobu. Říkal, že ho uklidňuje fakt, že jeho tělo už nic netrápí.“

Mlčky procházeli hřbitovem a pak se Namjoonovo srdce divoce rozbušilo. V dálce spatřil postavu a okamžitě věděl, že našli Nathana. Jak se k němu přibližovali, cítil se znovu šťastný, stejně jako tenkrát v hotelu. Celé jeho tělo hořelo touhou rozběhnout se ducha obejmout. Sám sobě nerozuměl.

„Zase jsi sem utekl,“ řekl James, když k Nathanovi dorazili.

„Ts, neutekl jsem. Vždycky mě ta zatracená moc přenese sem a pak tady musím trčet, dokud se podělaný Satan nerozhodne dát mi volnost,“ odsekl stále naštvaný Nathan.

„To je nepříjemný, co? Ale mám pro tebe překvapení, takže se určitě nebudeš nudit.“

„Od tebe nic…,“ vytratil se Nathanův hlas, když se konečně na Jamese otočil a spatřil Namjoona. Chtěl se postavit, což pro ducha nepředstavovalo ani námahu ani problém, ovšem jeho tělo ho zradilo a nečekaně se zhmotnil. Výsledek byl ten, že namísto důstojného vztyku, zaklopýtal a padal přímo k zemi. Namjoon se automaticky natáhl, aby Nathana zachytil než se jeho obličej setká se zemí a k údivu všech přítomných se mu to povedlo. Nathanovo tělo se poprvé zhmotnilo celé.

„Počkám v autě. Nemusíte spěchat, pustím si film a dám si šlofíka,“ zasmál se James a nechal ty dva o samotě. Byl si jistý, že se nemýlil a jeho teorie byla správná.

„Jamesi!“ naštvaně zavrčel duch, ale detektiv se ani neotočil a zavolal: „Jo, jo, já vím. Taky tě mám rád!“

Nathan si cosi zamumlal pod nosem a otočil se zpět k náhrobku, zády k Namjoonovi.

„Byl jsi vždycky takhle umíněný?“ zeptal se RM a posadil se na chladnou zem. Byl rád, že poslechl Bangovu radu a vzal si dost teplého oblečení. Září v Anglii nebylo nijak zvlášť horké.

„Jo, byl. Poslyš, Namjoone, nevím, co ti James navykládal, ale neměl bys všemu věřit. Je to policajt a rád se ve všem hrabe, ovšem někdy má opravdu přehnané závěry,“ pronesl tiše Nathan, ale Namjoon si odfrkl. Byl na hřbitově, na hrobě ducha se kterým právě mluvil a cítil se naprosto klidný a spokojený. Tohle určitě nemohl mít na svědomí James.

„Dobře, budu se tedy držet toho, co vím sám. Například toho, že jsi mě tajně navštěvoval. Proč? Věděl jsi, že tě můžu slyšet a zčásti vidět, nemusel jsi se skrývat.“

„Jak to tedy víš, když jsem zůstával skrytý?“

„Při tvé poslední návštěvě jsem byl vzhůru,“ odpověděl Namjoon vážně a Nathan ztuhl. Pak jen lehce pokýval hlavou.

„Namjoone, duchové se nemají plést mezi lidi. Ne, pokud jim nechtějí škodit. Bylo ode mě neuvážené, že jsem tě navštěvoval, ale nijak ti to neškodilo. Pokud bych se ukazoval nebo s tebou mluvil, už bych se pletl do tvého života. Přijel jsi, protože tě o to James požádal, ale neměl bys tady být. Měl bys trávit čas s živými, ne s mrtvými.“

Při představě, že by měl odcestovat zpátky a jednoduše na Nathana zapomenout se Namjoonovi sevřelo srdce. Tenhle pocit znal. Byla to bolest a strach. Už to zažil, jen ne v  takové míře jako nyní.

„A co když nechci? Myslel jsem, že tvůj přítel trochu přeháněl v tom, jak popisoval tvůj postoj, ale teď vidím, že měl pravdu. Napadlo tě, zamyslet se nad tím, jak se na celou situaci dívám já?“

Nathan se konečně otočil a pořádně si Namjoona prohlédl. Vypadal stejně sebejistě jako když vystupoval na pódiu, ale duch věděl, že někde pod tou slupkou je naprosto obyčejný muž, který má ze všeho v hlavě zmatek.

„Jak? Namjoone, objevil jsem se v tvém pokoji a povídali jsme si skoro celou noc. Tohle se běžně neděje, samozřejmě, že tě to nějak zaujalo. Časem zaujetí vyprchá a nakonec i vzpomínka zmizí. Kdybys mě neslyšel a kdyby tě James nekontaktoval, žil bys úplně normálně a na nějakého ducha by sis ani nevzpomněl. Vážím si toho, že jsi sem přijel, ale měl bys už jít. Tohle není místo, kde živí lidé tráví svůj volný čas.“

Znovu se k muži obrátil zády. Nevěděl, jak ostře Namjoon vidí jeho rysy a nechtěl, aby poznal, že právě řekl největší lež svého života. Nic si nepřál více než zůstat vedle Namjoona. Trávit noci vyprávěním, smát se a cítit, jak mu tělem koluje život, ale nedokázal být sobecký. Nemohl si vzít to, na co neměl právo. Zaslechl, jak se Namjoon postavil. Nejspíše ho konečně přesvědčil, aby odešel. V jeho nitru se rozrůstala tupá bolest.

„Tvoje tvrdohlavost hraničí s hloupostí, Nathane. Opravdu si myslíš, že bych přijel jen proto, abych se od tebe nechal vyhodit? S BTS jsme si prošli peklem a kdybych se vzdal pokaždé, když mi to někdo řekl, už dávno by se skupina rozpadla. Domníváš se, že bych žil normálně? Jak? Jak bych mohl žít normálně, když jsem nedokázal zapomenout na pár hodin strávených s tebou. Snažil jsem se, namlouval jsem si, že to byl blud, ale někde uvnitř jsem cítil, že to byla realita. Ještě když jsem nastupoval do letadla, nevěděl jsem, proč se na tebe tak těším. Nechápal jsem, jak jsem se mohl cítit šťastný jen z našeho rozhovoru, ale bylo to tak. Ničemu z toho jsem nerozuměl ještě ve chvíli, kdy jsem procházel bránou tohohle zatraceného hřbitova, ale věděl jsem, že nechci, abys zmizel z mého života. Stále nerozumím, co se se mnou děje, ale určitě neodejdu jenom proto, že jsi duch. Neodejdu, dokud nezjistím, proč tvá moc a tvé tělo blázní a proč já jsem jako vyměněný.“

Namjoon netušil, kde se v něm vzala ta rozhodnost, ale někde uvnitř cítil, že jedná správně. Nathan byl jiného názoru. Rozčileně se na něj otočil a na okamžik zkoprněl, protože Namjoon stál těsně u něj. Ignoroval mravenčení, které procházelo celým jeho tělem a o krok ustoupil.

„Neposlouchal jsi mě. Ani tehdy ani teď. Duchové jsou na zem posíláni, aby škodili lidem. Když jsem žil, všichni kolem mě umírali. Říkal jsem ti to. Nevím, čí tvrdohlavost hraničí s hloupostí, Namjoone. Nakonec vůbec nejde o to, co kdo chce, ale co je správné.“

„Samozřejmě, že jsem poslouchal. Proto taky vím, že jako duch jsi nikdy nikomu neuškodil. Řeknu ti to naposledy, nenechám se vyhodit, nehodlám se s tebou přestat bavit a je mi úplně putna, že jsi duch. Dokázal jsem přežít pubertu šílených kluků, dokážu přežít i tvou paličatost.“

Nathanovi došla slova. Namjoon to myslel vážně a duch nevěděl kudy kam. A leader BTS to věděl.

„Výborně, konečně jsi to pochopil. Teď bys tedy mohl přestat s hrou na tvrdohlavé dítě a mohli bychom normálně mluvit.“

Duch Vánoc, který měl být postrachem lidí, kterého na zem poslal sám Satan, byl proti Namjoonovi naprosto bezmocný. Nedokázal déle odporovat a když se nad tím zamyslel, tak ani nechtěl. Nechtěl se vzdát žádné z chvil strávených s Namjoonem.