Londýn, Sidney street 72, Whitechapel, 12.září 2026

„Sakra, Jamesi! Zbláznil ses? Jak tě mohlo napadnout napsat Namjoonovi?"

„A co je na tom špatného, Nathane? Všechno tohle začalo po setkání s ním, nemyslíš, že by měl mít právo vědět, co se děje?"

James si nepamatoval, zda někdy viděl Nathana takhle zuřit. Mohl mlčet, ale nechtěl, aby na všechno Nathan přišel nedopatřením sám.

„Co je na tom špatného? Je to člověk, který má před sebou zářnou budoucnost! Nechci, aby se pletl do čehokoliv spojeného se mnou!"

„Ty nechceš? A já zase nechci sledovat jak se trápíš a jak se tvůj stav zhoršuje!"

„Proč se o to tolik zajímáš? Nijak se tě to netýká, Jamesi!"

Nathanovi bylo jedno, že křičel a choval se jako hysterka, protože tentokrát měl opravdu vztek.

„Proč?" zopakoval jeho otázku o poznání tišeji James. „To myslíš vážně? Nathane, jsi můj nejbližší přítel. Jsi někdo, koho si nesmírně vážím a kdo je pro mě opravdu moc důležitý. Byl jsem schopen pochopit, proč bys chtěl zemřít a smířil jsem se s tím, ale tohle je mnohem horší. Sledovat, jak jsi nešťastný, nevědět, kdy zmizíš a kdy se zase objevíš a jestli vůbec. A pořád mluvíš jen o tom, že nechceš, aby to Namjoon věděl a byl do toho zapleten, ale nepřijde ti to nefér? Je dospělý, dokáže za sebe rozhodovat sám a každý člověk na zemi by měl mít právo vědět, že má někoho, komu na něm záleží. Tak moc se snažíš, abys nikomu neškodil, nikoho neranil, ale neuvědomuješ si, že tímhle svým chováním ubližuješ těm, kteří tě mají rádi."

Nathan ho mlčky poslouchal, ale místo aby se uklidnil, zuřil stále více.

„Jasně, jenomže jediný komu na mě záleží jsi ty a ty taky znáš celou pravdu. Není nikdo jiný! Kdybys Namjoonovi nenapsal, nic by nevěděl! A bylo by to tak lepší."

„Nikdo? A mí rodiče? Myslíš, že jim na tobě po těch letech nezáleží? Bylo by lepší, kdybych Namjoonovi nenapsal? Lepší pro koho? Pro něj nebo pro tebe? Kolikrát jsi mi vtloukal do hlavy, že všichni Reidovi se řídili instinkty a nemýlili se. A můj instinkt mi říká, že Namjoonovi na tobě záleží a má tě rád stejně jako ty jeho. Možná si to ještě neuvědomil nebo své pocity nedokázal pojmenovat, ale jsem si jistý, že mu nejsi lhostejný. Věřím, že jestli existuje nějaká možnost, abys byl v pořádku, může ji nalézt právě Namjoon."

„O tohle vůbec nej-," začal Nathan, ale větu nedopověděl, protože jednoduše zmizel. Ve stejný okamžik zazvonil zvonek u dveří a James se k nim překvapeně vydal. Nikdo za ním na návštěvu nechodil. Když otevřel dveře, ztuhnul šokem.

„Dobrý den, pane Reide."

Detektiv jako robot uvolnil cestu a vpustil Namjoona do bytu. Jeho mozek pořádně nedokázal zpracovat, kdo se vlastně u jeho dveří objevil.

„Řekl bych, že se tváříte jako kdybyste spatřil ducha, ale ve vašem případě by to nebylo příhodné přirovnání," pousmál se RM a James se konečně vzpamatoval.

„Abych byl upřímný, neočekával jsem, že se zde tak náhle objevíte."

„Chtěl jsem vám dát vědět, ale ukázalo se, že tady budu dříve než dopis a jiný kontakt jste mi na sebe nedal. Zjevně jsem přišel právě včas, abych vás zastihl při výměně názorů."

James si povzdechl a zavedl Namjoona do kuchyně, kde z lednice vytáhl minerálku.

„Bohužel vám nic lepšího nemůžu nabídnout," omluvně přisunul nápoj a sklenici k návštěvníkovi. „Nikdo k nám nechodí, takže nejsem zrovna zásoben."

„To je v pořádku."

„Nathan nesl hodně špatně, že jsem vás kontaktoval, ale jelikož jste zde, nejspíše jsem se nemýlil."

„Popravdě, pane Reide, časem jsem sám sebe přesvědčil, že se jednalo pouze o výplod mé fantazie, o halucinace způsobené únavou. Ovšem před pár dny mě vzbudil Nathanův hlas. Přišel se rozloučit. Neměl jsem ani tušení, že mě předtím navštěvoval, ale nelíbila se mi představa, že bych ho už nikdy nepotkal. Proto, když přišel váš dopis, neváhal jsem a vypravil se za vámi," zkráceně vysvětlil Namjoon.

„Nevím, kolik jste toho z naší rozepře slyšel, pane Kime, ale Nathan je opravdu tvrdohlavý a nechce vám jakkoliv narušovat život. Chápu, že vy sám nejste expert na duchy, ovšem něco speciálního ve vás být musí. Po celé generace ho viděli jen lidé z naší rodiny a byl pro mě docela šok zjistit, že se našel někdo další a ještě z druhého konce světa, kdo s Nathanem může rozmlouvat. Nejspíše budu žádat moc, ale myslíte, že byste s ním mohl promluvit?" nešťastně požádal leadera BTS detektiv.

Namjoon sklopil hlavu a neodpovídal. Ne proto, že by nechtěl s Nathanem mluvit, vždyť kvůli tomu přiletěl, ale proto, že sbíral odvahu, aby se zeptal na věci, které předtím slyšel. Pořád sám sebe přesvědčoval, že když zvládl být tolik let leaderem BTS, tak zvládne i tohle. Nakonec promluvil a doufal, že svého rozhodnutí plést se do věcí Ducha Vánoc, nebude litovat.

„Přicestoval jsem kvůli Nathanovi, takže si s ním samozřejmě promluvím. Předtím bych se vás rád zeptal na pár věcí, jestli mohu."

„Bude-li to možné, odpovím na vaše otázky, kterých jistě máte spoustu," odvětil James a byl zvědavý, na co se ho muž bude chtít zeptat.

„Netuším, jak vaše hádka začala, ale slyšel jsem toho celkem hodně. Říkal jste Nathanovi, že jste si jistý tím, že ho mám rád stejně jako on mě. Jak jste to myslel a kde berete jistotu, že to je právě takhle?" zeptal se Namjoon na to, co ho nejvíce zajímalo. Nebo spíše co ho nejvíce zaskočilo.

„Pane Kime," povzdechl si detektiv a zadíval se z okna za Namjoonovými zády, „jsou věci, které my, obyčejní lidé nemůžeme ovlivnit, nad kterými nemáme žádnou moc. Jednou z těchhle věcí je i náklonnost k druhým osobám. Tohle řídí něco jako osud, někdy i náhoda, ovšem někdy nastanou situace, kdy je nevyhnutelné, aby k sobě někteří lidé cítili jisté sympatie. A to je případ vás dvou. Nechtějte po mně, abych vám vysvětlil jak to vím, protože já sám jsem z toho stále v šoku, ale je to tak. Vím, že Nathanovi na vás nesmírně záleží, o tom svědčí i to, jak se vás neustále snaží držet daleko od sebe. Není moc lidí, kteří by byli ochotni obětovat své štěstí pro druhé. A protože věřím spoustě duchařských historek a moje intuice se nikdy nemýlí, tak jsem si jistý, že vám Nathan rozhodně není lhostejný. Koneckonců, kdybych se mýlil, neseděl byste tady přede mnou."

„Nepřijde vám to trochu nesmyslné? Viděli jsme se pouze jednou, proč by na mě mělo Nathanovi záležet?"

„Viděli jste se jen jednou, proč vám na něm záleží natolik, abyste letěl přes půlku světa?" opáčil James klidně. Tím, že Namjoon dorazil se přesvědčil o tom, že teorie o Elizabethině reinkarnaci byla správná.

„Já...mám pocit, že ho znám celý život," odpověděl tiše Namjoon a pozoroval rýhy na desce stolu. Když to vyslovil takhle nahlas, připadalo mu to hloupé a zároveň naprosto samozřejmé. Celé ty roky, kdy na ducha nedokázal zapomenout a nalhával si, že se mu to jen zdálo, najednou vnímal úplně jinak než dřív. Cítil, že zbytečně promrhal čas, který mohl trávit rozhovory s Nathanem. Ale pořád ho něco trápilo. „Je to přece duch."

„Je to duch, který cítí stejně jako my, pane Kime. Štěstí, smutek, vztek, lásku, bolest...to všechno cítí stejně jako kdokoliv jiný. A něco se děje i s jeho tělem. Stále častěji se zhmotňuje, třeba přestává být duchem," odvětil detektiv s úsměvem. Již delší dobu měl svou vlastní teorii a doufal, že se nemýlil. Nathan se začal zhmotňovat po setkání s Namjoonem a tyhle stavy se staly intenzivnější, když si uvědomil, že se do zpěváka zamiloval. Po každé jeho návštěvě BTS vydrželo jeho zhmotnění déle než předtím. Pokud tedy byla Jamesova teorie správná, nešlo ani o trest ani o přetahovanou mezi Bohem a Satanem. Jednoduše dostal druhou šanci a aby ji mohl využít nestačilo jen milovat, ale taky být milován. Teď už záleželo jen na tom, jak rychle si své city uvědomí Namjoon. A jak rychle je dokáže přijmout.