Jižní Korea, Soul, 8.září 2026

„Hej, posloucháš vůbec?“ ozval se naštvaně Taehyung. „Dneska jsi úplně mimo, Namjoone.“

„Promiň, dlouho do noci jsem seděl nad texty a nějak mi to nemyslí. Cos říkal?“

„Suga dopsal už první text, ale ještě to bude potřebovat úpravy. Říkal, že dneska nepřijde. Mám dojem, jako kdybychom byli zase na začátku, kdy jsme se snažili vytvořit album, které ARMY řekne, co si myslíme,“ pronesl po chvíli Taehyung.

„Tehdy jsme potřebovali, aby nás fanoušci poznali. Teď chceme, aby fanoušci zjistili, jak se na nás ty dva roky podepsaly. Každý z nás se nějak změnil a bylo by fajn, abychom jim dali vědět v čem jsme jiní.“

„Tak jestli se někdo opravdu změnil, pak Hobi,“ zasmál se Taehyung a Namjoon zakroutil hlavou.

„Pro mě to není novinka, myslel jsem si to už dřív. A neznamená to, že se změnil. Jen nám i všem fanouškům řekl své tajemství. Pořád je to náš J-Hope.“ 

Teahyung si Namjoona chvíli prohlížel a nakonec se zvedl. Zdálo se leader neměl zrovna dobrou náladu a zjevně si nechtěl povídat.

„Už půjdu. Uvidíme se zítra.“

„Dobře, měj se.“

Kim Taehyung se zamračil. Tohle nebyla jen únava. Za ty roky si prošli mnoha těžkými obdobími a proto mohl s jistotou říct, že Namjoon má  jiné starosti než jen skládání textu. Původně opravdu chtěl jet domů, ale rozmyslel si to. Cestou k autu vytáhl telefon, aby zavolal ostatním členům skupiny. Třeba někdo z nich bude vědět, co se s Namjoonem děje a nebo se jim na to podaří společně přijít.

Jakmile se za Taehyungem zavřely dveře, Namjoon si unaveně promnul obličej. Musel se dát dohromady. Velkou část problémů nikdy neřešil naprosto sám, ale tentokrát se neměl komu svěřit. Musel mlčet a tvářit se, že bylo vše v pořádku. Ale nebylo. On nebyl v pořádku.

Před dvěma týdny měl návštěvu na kterou nemohl přestat myslet.

„Tohle je snad poprvé, kdy jsem přišel a ty spíš. Během posledních let jsem tě častokrát navštívil, přestože jsem věděl, že to není správné a že sám sobě škodím. Jenomže tě mám natolik rád, že jsem si nedokázal pomoct. Ale tohle není cesta. Dřív nebo později si mě všimneš a já se ti nechci plést do života. Musím tě nechat jít a pozorovat tě jen skrze obrazovky, tak jak tomu bylo dříve. Dnes jsem přišel naposledy, chtěl jsem ti poděkovat. Netuším, jaký bude můj osud a co na mě Bůh nebo Satan vymyslí, ale i kdybych teď hned navždy zmizel, díky tobě jsem zase cítil život. Připomněl jsem si, jaké to bylo, když jsem byl naživu. Sbohem, Namjoone.“

Namjoon se cítil hrozně, že mlčel a dál předstíral spánek. Byl v tu chvíli naprosto v šoku. Po těch letech, kdy sám sebe přesvědčoval, že jen blouznil, se najednou Nathan znovu objevil. A s ním se vrátily všechny vzpomínky na noc v hotelu i příjemné šimrání v břiše, které předtím cítil pokaždé, když si na ducha vzpomněl. Nechtěl, aby ho přestal navštěvovat. Chtěl s ním znovu mluvit, přestože nevěděl proč. Něco ho k Nathanovi táhlo, něco způsobovalo, že se s ním cítil dobře.

Nyní po dvou týdnech od Nathanovy návštěvy držel v rukou dopis a sbíral odvahu, aby ho otevřel. Odesílatel uvedený na obálce se jmenoval James Arthur Reid a Namjoon si moc dobře pamatoval, kdo to byl. Byl to Nathanův přítel, do té doby jediný, kdo ducha viděl a slyšel. Třesoucíma rukama otevřel obálku a vytáhl list papíru popsaný velice hezkým písmem. Přeskočil počáteční řádky, které obsahovaly běžné fráze používané na začátku dopisu.

Myslím, že se nemusím dlouze představovat. Podle toho, co jsem z Nathana vytáhl, o mě víte téměř všechno, proto přejdu rovnou k věci. Nathan se mi snažil namluvit, že jste na váš noční rozhovor již zapomněl, ale já tomu nevěřím. Říkejte tomu třeba policejní intuice, ale jsem si zcela jistý, že něco takového byste nezapomněl. Tak jako nevěřím, že by vám na Nathovi ani trochu nezáleželo. Domnívám se totiž, že kdyby tomu tak mělo být, nebyl byste schopen ho vidět a mluvit s ním.

Pokud se nemýlím, Nathan vám nastínil problém s jeho tělem po setkání s vámi. Bohužel tento problém přetrvává a co víc, zhoršuje se to. Od vašeho setkání se běžně stávalo, že se náhle zhmotnila část Nathanova těla a občas nám dalo opravdu hodně práce, abychom situaci zachránili, ale to, co se s ním děje poslední dny začíná být opravdu vážné. To, že se Nathanova veselá nálada někam ztratila jsem byl schopen pochopit, protože jeho pocity prochází těžkým obdobím. Ovšem jeho nadpřirozené schopnosti se začaly objevovat a mizet, aniž by je jakkoliv použil.  Problém je, že některé jeho schopnosti mohou být nebezpečné obzvláště ve spojitosti s neovladatelným zhmotňováním. A pokud by se někomu něco stalo, Nathan by se z toho nejspíše už nikdy nevzpamatoval.

Předpokládám, že až Nathan zjistí, že jsem vás kontaktoval, bude zuřit, ale v zoufalství dělají lidé zoufalé věci. A já zoufalý jsem. Nathan je můj nejbližší přítel, ve své podstatě mě vychovával společně s mými rodiči a nemohu se déle dívat na to, co se s ním děje ani na to, jak je nešťastný. Možná je to zbytečné, ale třeba vás by mohlo napadnout, jak mu pomoci. Jste pro Nathana velice důležitou a speciální osobou a věřím, že stejně jako já, nechcete, aby dál trpěl.

Namjoon si dopis několikrát přečetl než ho konečně odložil. Nevěděl proč, ale cítil se divně sklíčený. Přál si nějak duchovi pomoct, ale nevěděl jak. Nevěděl, proč se tohle všechno dělo, ovšem chápal, že s tím má něco společného. Vzpomněl si na tu noc, kdy si povídali, na to jak ho Nathan rozesmíval svými historkami, jak se cítil šťastný. Ano, to byl ten pocit, který ho tenkrát pohltil. Podíval se na dopis, který ležel vedle rozepsaného textu a rozhodl se. Popadl do ruky telefon a v seznamu vyhledal jediného člověka, který mu mohl alespoň z části pomoct.

„Pane Bangu, neruším? Potřeboval bych s vámi nutně mluvit. Jedná se o opravdu neodkladnou záležitost.“