Londýn, Wembley International Hotel, 3.června 2019 

Považoval za zvláštní, jak si za ty roky jeho tělo zvyklo na fyzickou zátěž spojenou s koncertováním. V začátcích usínal téměř okamžitě po usednutí do auta, ale teď se už necítil tolik unavený. Samozřejmě, že by měl jít spát, protože je zítra čekal další koncert, jenomže se mu nechtělo. Byl unavený, ale ne natolik, aby dokázal usnout. Prohlédl si hotelovou knihovnu a nakonec sáhl po knize od Stevena Kinga. Věděl, že čtení ho přivede na jiné myšlenky a pomůže mu usnout.

Obracel stránky, ale místo vytouženého spánku se v myšlenkách vracel na pódium. Nevěděl proč, ale neustále ho přitahovalo to jedno jediné neobsazené místo v hledišti, kterého si všiml. Někdo tam měl být, protože když se díval na prodeje vstupenek, tahle část byla vyprodaná. Vedle prázdného místa seděl muž, který vypadal, že se na jejich koncert dostal omylem. A zjevně ho nijak netrápilo, že místo vedle něj zelo prázdnotou. Přitom Namjoonovi připadalo, že nebyl jejich fanoušek, ale spíše něčí doprovod. Nevěděl, proč ho to tak zaujalo, ale nemohl z toho místa spustit oči. Na malý okamžik měl dokonce dojem, že tam někoho viděl sedět, ale když se podíval znovu, bylo stále prázdné. Nejspíše se jen zaobíral zbytečnostmi. Znovu se ponořil do čtení, ale byl vyrušen.

„Tak tohle by měl vidět James. Pořád poslouchám o tom, jak je přece jen člověk a nemá energie na rozdávání a Namjoon, který musel určitě tvrdě trénovat, zvládl koncert na jedničku, tady sedí a ještě má sílu číst. To překvapuje i mě.“

Namjoon se zmateně rozhlédl po pokoji, ale nikoho neviděl. Zaposlouchal se, jestli hlas neuslyší znovu a opravdu se znovu ozval.

„Holčička, která měla ráda Toma Gordona, hm. Jsi si fakt jistý, že se jedná o čtení na dobrou noc? Není to zrovna lehké a veselé čtení. Proč sis nevzal něco příjemnějšího, Namjoone?“

„Jungkooku, jestli si myslíš, že je tohle vtipné, tak opravdu není!“ naštvaně spustil korejsky Namjoon, ale odpověď byla jiná než v jakou doufal.

„Škoda, že nerozumím korejsky, znělo to jako nějaká nadávka. Možná bych se mohl začít učit váš jazyk. Pak bych i lépe rozuměl všem písničkám a nemusel bych si hledat překlad, který často stojí za houby. Proč mě to nenapadlo dřív? Jsem neviditelný, můžu klidně chodit na hodiny korejštiny. To zní jako skvělej nápad.“

Namjoon se chystal přivolat někoho z ochranky, když si uvědomil, co hlas vlastně říkal. Neviditelný? Jak by někdo mohl být neviditelný. Bylo to jisté, Jungkook naplánoval zase nějaký z jeho vtipů a věřil, že mu na to Namjoon skočí.

„Doufám, že zítra budeš mít tolik energie i při zkoušce. Jsi jak malé dítě,“ povzdechl si Namjoon a obrátil pozornost zpět ke knize.

„Opravdu to hodláš číst před tím, než půjdeš spát? Když jsem tu knihu četl poprvé, chtělo se mi plakat a bál jsem se jejího konce. Jak tak nad tím přemýšlím, nikde jsem nečetl, že bys měl rád Kinga. Copak se tě v žádném rozhovoru nezeptali, co rád čteš?“

„Ne, nezeptali,“ odpověděl automaticky Namjoon a obrátil stránku.

„Kéž bys tak mluvil anglicky, abych ti aspoň rozuměl,“ ozval se hlas mnohem blíž a Namjoon zpozorněl. Zmateně se rozhlédl po místnosti, ale opravdu nikoho neviděl. Tohle už přece jen nebylo normální.

„Nevím, jak jste se dostal do mého pokoje ani jakým způsobem zde vysíláte váš hlas, ale pokud neodejdete, zavolám ochranku,“ pronesl perfektní angličtinou Namjoon a zavřel knihu.

„Cože?!“

„Slyšel jste dobře. Opusťte můj pokoj než vás nechám vyvést.“

„To není možné! Nemůžeš mě slyšet! Nikdo kromě Jamese mě nemůže slyšet.“

Leader BTS se zarazil. Ten hlas zněl smutně, jako kdyby ho trápilo to, co právě řekl.

„Jak vidíte, tak já vás slyším. Neexistuje žádný důvod, proč bych vás neslyšel, leda bych byl hluchý a teď jděte -,“ snažil se zachovávat klid, ale hlas ho jednoduše přerušil.

„Já vím. Mám vypadnout nebo zavoláš ochranku. Můžeš to zkusit. Můžeš to tady nechat celé prohledat, ale nikdo z nich mě ani neuvidí, ani neuslyší. Mimo Edmundovu linii jsi totiž první, kdo mě slyší. Přišel jsem, abych zjistil, kdo ze skupiny je tím speciálním člověkem, který na mou duši má vliv a jak se zdá, jsi to právě ty. Když mě tedy slyšíš, dovol, abych se představil. Jsem Nathan, Duch Vánoc.“

RM se zcela nečekaně začal smát. Snažil se svůj smích tlumit rukou, aby nevzbudil kluky ve vedlejších pokojích, ale nedokázal se zastavit.

„Tak tohle jsem ještě nikdy neviděl. Aby se někdo smál tomu, že má vedle sebe ducha, to se nejspíše nikdy v historii ještě nestalo,“ pronesl Nathan překvapeně.

„Duch Vánoc v červnu? A tomu mám věřit?“ smál se Namjoon, ovšem vzápětí ho smích přešel. Světlo v místnosti náhle zhaslo a zůstala zapnutá pouze lampička na nočním stolku. Láhev s vodou, kterou měl postavenou na stole se zvedla, víčko se samo odšroubovalo a láhev doplula až k němu.

„Po tom smíchu ti jistě vyschlo v krku“

Mladý muž se začal zběsile rozhlížet po pokoji a pak to spatřil. Rozmazaný, téměř průsvitný obrys muže sedícího v křesle vedle postele. Vypadal stejně jako ta postava, kterou na okamžik viděl na prázdném místě v hledišti. A zdálo se, že stín je překvapený.

„Díváš se přímo na mě, chceš mi říct, že mě nejen slyšíš, ale taky vidíš?“

„Byl jsi na koncertě,“ vydechl Namjoon tiše. „To prázdné sedadlo patřilo tobě.“

„Jo, byl, ale jak to víš? To mě opravdu vidíš?“

„Teď to je jen takový mlhavý stín, ale v hledišti jsem na okamžik viděl normálního člověka,“ odvětil zpěvák. Z nějakého důvodu ho ještě pořád nezačalo děsit, že v jeho pokoji sedí duch, který s ním rozmlouval.

„Takže jsi to ty,“ konstatoval Nathan. „Ty jsi ten, kvůli komu se mi na chvíli zhmotnilo tělo. Kvůli komu jsem na chvíli cítil chuť života. Ale proč? Proč ty? Proč teď?“ 

„Já? Já ale nic neudělal!“ hájil se Namjoon.

„Věřím, že jsi nic schválně neudělal, ale musí v tobě být něco speciálního. Něco, co způsobuje změny mého těla. Cítil jsem to v hledišti a cítím to i teď. Neznám důvod a nedokážu se rozhodnout, zda se jedná o dobré nebo špatné znamení. Nejspíše však nemá smysl tě tímto zatěžovat. Pozítří odjedeš a do té doby tuhle záhadu nevyřešíme. Jsem rád, že jsem měl možnost se s tebou setkat, Namjoone.“

Duch se zvedl a Namjoon si uvědomil, že nechce, aby odešel. Chtěl si s ním povídat a zjistit o něm něco více.

„Počkej,“ vyhrkl najednou. „Nechceš mi říct něco o sobě? Jestli tedy nespěcháš.“

„O sobě? K čemu ti to bude, když se nejspíše už nikdy nesetkáme?“

„Právě proto, že se už víckrát nepotkáme, bych rád věděl, s kým mám tu čest. Kdo je Duch Vánoc,“ odpověděl vážně mladý korejec a s nadějí se zadíval na ducha, který stále setrvával v místnosti.

„Dobře, když chceš, tak si tedy pojďme povídat,“ pronesl Nathan a posadil se zpět do křesla. Ve své podstatě neseděl, jen se vznášel nad křeslem, ale měl tuhle polohu rád, protože mu dodávala pocit života.