Londýn, stadion Wembley, 2.června 2019

James si nepamatoval, kdy naposledy viděl tolik lidí pohromadě. Musel uznat, že duch se nemýlil. Kdyby přijeli později, museli by se ke svým místům opravdu protlačit. Přestože na koncert jel z donucení, atmosféra kolem něj ho přece jen trochu navnadila. Než začal samotný koncert na plátně vysílali jejich videoklipy. Po pár písních musel James uznat, že BTS rozhodně nezní tak příšerně jako Nathanův zpěv.

Pohlédl na mladíka vedle sebe. Tedy na šest set let starého mladíka. Znal ho celý svůj život, ale nikdy dříve ho neviděl tak šťastného jako v tu chvíli. Pořádně se rozhlédl kolem sebe a lehce se k duchovi nahnul.

„Co kdybys mi vysvětlil, co je na nich tak úžasného, že mají tolik fanoušků?“

„Úžasného?“ zarazil se Nathan a pak se široce usmál. „Všechno. Jsou to obyčejní kluci, kteří vyrůstali v různých poměrech a společně opravdu tvrdě dřeli, aby se dostali tam, kde jsou teď. Stali se slavnými, ale pořád jsou skromní a dál a dál na sobě pracují a zlepšují se. A jejich hudba nejsou jen tak nějaké skladby, vypovídají o jejich životě, dávají naději těm, kteří ji ztratili a neustále světu připomínají, že každý by se měl mít rád takový jaký je. Těžko se to vysvětluje, Jamesi, ale jsou to lidé, kteří dokážou zlepšit den i mě, Duchovi Vánoc. Možná to bude znít hloupě, ale i mě dali naději, že se třeba jednou něco změní a já se dočkám konce.“

James se podíval na plátno, kde běžel další z jejich videoklipů. Dokázali dát naději duchovi, který se jí už dávno vzdal? Jak? Jak mohli dokázat něco, o co se snažilo tolik lidí z jeho rodiny? Najednou se na BTS začal upřímně těšit. Chtěl na vlastní oči vidět osoby, které jeho neviditelnému příteli vykouzlily šťastný úsměv na tváři.

Jako dítě Nathan často slýchával historky o duších bloudících po zemi bez cílů a emocí, ovšem pravda byla jiná. Měl city jako kdokoli jiný. Dokázal být smutný, šťastný, naštvaný i spokojený, ale nikdy dřív necítil najednou tolik silných emocí, jako ve chvíli, kdy se BTS objevili na pódiu. Byl duch, neměl srdce, tak proč cítil jeho bušení? Zvedl ruku, aby se dotkl levé strany hrudníku a překvapeně ucukl, když ucítil pohyb. Jeho srdce opravdu naráželo do žeber! Otočil se na Jamese, ale jakmile zjistil, že jeho přítel nadšeně sleduje koncert, rozhodl se ho nerušit. Koneckonců, sám přece přišel  kvůli BTS, tak přesunul zrak na pódium.

Znal jejich hudbu, viděl videoklipy, ale naživo to bylo něco úplně jiného. Pozoroval každý jejich pohyb, každé gesto a především sledoval Namjoona. Nedokázal z něj spustit oči. Jako kdyby se leader skupiny stal středobodem Nathanova vesmíru. Už dříve ho měl z celé skupiny nejraději, ale teď jím byl naprosto pohlcen. Z muže na pódiu sálala energie, rozhodnost a inteligence. Přesně takové vlastnosti, které vždy obdivoval. Ignoroval mravenčení, které procházelo celým jeho tělem i splašený tlukot srdce, které by neměl mít. 

Najednou, aniž by si to uvědomil, nastal konec koncertu. Poslední píseň, dojemné rozloučení a pak už jen prázdné pódium. A Nathan se začal cítit stejně prázdně jako plocha na které ještě před chvílí stáli BTS. Jako kdyby si s sebou odnesli i kus jeho nitra. Lidé kolem něj se začali zvedat, stejně jako James, který tam byl s ním a na kterého úplně zapomněl. Hbitě se postavil a…klopýtl!

James na něj vytřeštil oči a Nathan zmateně pokrčil rameny. Byl duch, on nezakopával, neměl hmotné tělo.

„Co to sakra bylo?“ zeptal se ho James, jakmile nastoupili do auta a rozjeli se.

„To nevím, Jamesi, ale má to spojitost s BTS,“ odpověděl vážně Nathan a James dupl na brzdu.

„S BTS? Zbláznil ses? Ať je máš sebevíc rád, nemůžou způsobovat to, že zakopáváš, Nathe! Můžeš jim připisovat psychickou pohodu i naději, kterou ti dali, ale ne tohle. Četl jsem všechny deníky, které mi rodina přenechala a nikdy tě nikdo, kromě Reidů neviděl, nikdy tě nikdo neslyšel a nikdy ses ničeho nemohl doopravdy dotknout! Na vše jsi musel používat svou moc! Není reálné, aby dorazila nějaká skupina a ty ses najednou zhmotnil! Sakra, vždyť tvé nohy musely být pevné, jinak bys nemohl zakopnout!“ rozčílil se James, ale Nathan už Reidovy znal. Nemyslel to zle, jednoduše o něj měl obavy.

„Vím, že to zní jako hloupost, ale když se objevili na pódiu, něco se se mnou začalo dít. Neměl bych cítit žádné fyzické pocity, přesto mi bušilo srdce. Jsem duch, nemám křeče nebo mravence v nohách a přesto jsem je měl. A všechno se to objevilo s jejich příchodem. Víš, kdy jsem naposledy cítil své vlastní srdce? Když jsem zasypával hrob, do kterého jsem uložil svou manželku, kterou jsem vlastníma rukama zabil! Zůstaly mi emoce, myšlení, ale neměl jsem nic z toho, co patří k životu. Byl jsem šťastný, když mě tvůj předek viděl a slyšel, ale nemohl jsem říct, že by se mi od radosti rozbušilo srdce, protože nic takového jsem necítil. Nevím, proč teď  ani proč zrovna BTS, ale vím…vím, že jsem se na chvíli cítil živý. To je něco, co nemůžu ignorovat, Jamesi,“ ukončil svůj výlev duch a James si ho ustaraně prohlížel.

„Pokud je to opravdu tak, pak by někdo z nich musel být něčím speciální a propojený s tvým světem. To však stále nevysvětluje, proč by na tebe takto působil,“ povzdechl si James. „Tvé bytí mezi živými řídí přece Satan, ne? To on tě sem poslal, takže předpokládám, že on by měl být tím, kdo by na tebe mohl takhle působit. Ovšem pochybuju, že se skrývá v někom z BTS.“

„Mohl by to být druh trestu,“ napadlo Nathana.

„Trestu? Co by to do prdele bylo za trest?“

„Po čem touží duše bloudící po zemi?“ odpověděl mu duch na otázku otázkou.

„Po odpuštění? Klidu? Těle? Nathe, já nejsem duch, takže tohle fakt nevím!“

„Většina touží buď po životě nebo po smrti, Jamesi. A jakmile žiješ, můžeš zemřít, takže by se jednalo pro většinu duší o splněný sen. Pocítil jsem ve svém těle život a nebudu ti lhát, napadlo mě, že bych konečně mohl zemřít a zmizet. Jenomže pokud bych mohl cítit život a zároveň nemohl zemřít, pak by se z mého bytí stalo to pravé utrpení. Žiješ, těžko to můžeš pochopit. Představ si, že máš rakovinu, umíráš, trpíš a toužíš se zbavit té odporné bolesti, ale nemůžeš zemřít.“

James s Nathanem trávil většinu svého života a měli za sebou neuvěřitelné množství rozhovorů na různá témata, ale nikdy neviděl svého přítele tak rozrušeného. A nikdy nepřemýšlel nad tím, jaká přání duch měl. Najednou pro něj bylo šokem, že by chtěl zemřít. Neuměl si představit život bez jeho přítomnosti.

„Chtěl bys umřít?“ zeptal se zaraženě a když ta slova vyslovil nahlas, uvědomil si, jak moc by ho ztráta Ducha Vánoc bolela.

„Jamesi,“ zamumlal Nathan a zadíval se na něj. Viděl, jak ho to zjištění zranilo a to nechtěl. Zároveň, ale nehodlal lhát. To by od něj nebylo správné. „Mám tě rád, vážně. Jsi skvělý přítel, který pro mě v tomhle světě znamená všechno, ale ano, chtěl bych konečně zemřít. Víš, kromě let s vaší rodinou, které pro mě opravdu hodně znamenaly, jsem taky viděl všechno, co se kolem dělo. Války, epidemie, chudobu…Bylo toho strašně moc a jsem z toho příliš unavený. Je to divné, že? Lidé si přejí zůstat naživu a já si přeji pravý opak. Jenomže  není nic, co by mě tady drželo. Ty jednou zemřeš a oba víme, že další Reid už nebude. Pak budu znovu sám a mým cílem bude bloudit mezi živými a závidět jim možnost zemřít.“

Detektiv se od něj odvrátil. Nechtěl, aby viděl slzy, které se mu tlačily do očí. Aby tohle vstřebal bude potřebovat čas, hodně času.

„A co tedy uděláš s BTS?“ vrátil se k původnímu tématu a znovu se rozjel.

„To nevím. Nejspíše je půjdu navštívit, abych alespoň zjistil, kdo z nich na mě takhle působí. Třeba se mi na něco podaří přijít,“ odvětil Nathan a snažil se nemyslet na to, jak moc Jamese ranil. Aby byl upřímný, měl ho ze všech Reidů nejradši a docela ho děsila představa, že jednou bude stát u jeho postele a sledovat, jak z něj vyprchává život, stejně jako z jeho předků.

„Je to dobrý nápad? Chci říct, přece nevíš, jak na tebe jejich přítomnost zapůsobí.“

„Netuším, jestli je dobrý, Jamesi, ale momentálně je jediný, který mám,“ pokrčil rameny. „Budu v pohodě, pořád mám moc, kterou mi daroval samotný Satan. A ještě jsem ji pořádně nevyužil.“

V autě nastalo ticho. James neměl chuť na další rozhovor a Nathan ho nechtěl rušit. Chápal, jak se nejspíše cítil a věděl, že potřeboval čas.