Londýn, čtvrť Whitechapel, 23.prosince 1888

Mary zakryla velkou poklicí poslední hrnec, který odstavila z pece. Všechno jídlo na Štědrý  večer měla konečně připraveno. Dávala si opravdu záležet, jednalo se o první Vánoce s jejím manželem. Jestli se ovšem Edmund vůbec na zítřejší večeři vrátí.

Unaveně se podívala do tmy za okny a s povzdechem se posadila za kuchyňský stůl. Obyčejně by se touhle dobou oblékla a šla na krátkou procházku, aby se trochu protáhla a zchladila se po celém dni u plotny. To si poslední měsíce nemohla dovolit. V jejich čtvrti řádil vrah a přestože si vybíral pouze prostitutky, necítila se venku v bezpečí.  A jejímu manželovi se stále vraha nedařilo dopadnout. 

Když si detektiva inspektora Edmunda Reida před půl rokem brala za muže, nenapadlo ji, že jen pár měsíců nato se téměř vůbec neuvidí, protože Ed bude skoro neustále v práci. Plánovali společné večeře, procházky a v neposlední řadě založení rodiny.

Z myšlenek ji vytrhlo vrznutí branky a Mary okamžitě pohlédla ke dveřím. O pár vteřin později vešel do domu Edmund. Mary vyskočila od stolu, aby svému muži ohřála večeři, ale Ed ji zastavil.

„Nebudu jíst, Mary, ale děkuju.“

Mary se na manžela překvapeně ohlédla. Vypadal vyčerpaně a naštvaně.

„Pořád nic?“ zeptala se opatrně a nalila mu šálek čaje, aby se alespoň zahřál, když už nechtěl jíst.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a usrkl horkého čaje, „pokud ovšem nepočítám duchařskou teorii, se kterou přišel Henry Moore. A které se velká část policistů chytla jako jisté věci. Od inspektorů ze Scotland Yardu jsem očekával opravdu více než jen duchařinu.“

„Duchařinu? Tím myslíš, že ty ženy zabíjí duch?“ nevěřícně vyhrkla Mary a posadila se zpátky ke stolu.

„Přesněji Duch Vánoc,“ odvětil naštvaně Edmund. „Taky ti rodiče jako dítěti vyprávěli děsivé vánoční historky?“

„Jen pár. Máma mě nechtěla příliš strašit.“

„U nás se takových historek vyprávěla spousta. A jedna z nich byla o Duchu Vánoc. Kdysi dávno žil chlapec, kterému se všechny špatné věci děly jen o Vánocích. Vždy na Štědrý den. Jeden rok mu zemřel pes. Další rok vyhořel jejich statek, ten další zase zemřeli jeho rodiče. Rok na to přišel o bratra. Mladík však stále měl něco o co ho nic nemohlo připravit. Víru. Věřil, že vše, co se v jeho životě dělo, řídil Bůh. Poctivě se každý den modlil, navštěvoval kostel a nikdy ve své víře nezakolísal. A zdálo se, že ho Bůh vyslyšel, protože krátce po smrti bratra potkal krásnou dívku, do které se okamžitě zamiloval. Byl si zcela jistý, že potkal osudovou lásku. Velmi rychle se s dívkou vzali, ale jak se blížily Vánoce, začala se jeho víra ztrácet. Bál se, o co dalšího o Vánocích přijde a když viděl svou novomanželku, jeho strach se postupně měnil v naprostou hrůzu. Jakmile mu žena oznámila, že čekají dítě, víra zmizela. Jeho nitro naplnila jistota, že mu Bůh bude chtít o Vánocích vzít dítě i ženu a jeho mysl zahalilo šílenství. Místo večerních modliteb začal na zahradě kopat hluboké jámy. Když se ho žena ptala, co dělá, vždy odvětil, že to bude vánoční překvapení.“

„Panebože!“ vyjekla Mary vyděšeně i znechuceně zároveň. „Neříkej mi, že ji zabil?“

„Přesně tak. Na Štědrý den večer zavázal své ženě oči a zavedl ji k vykopaným hrobům. Zadíval se k nebi a zakřičel: ‚Vždy jsi mi vše vzal, ale tentokrát ti to nedovolím! Proklínám tě, Bože!‘. Než se jeho žena vzpamatovala, rozpáral jí břicho a podřezal hrdlo. Mrtvou manželku pohřbil, sám ulehl do druhého hrobu a zabodl si nůž do srdce. Věřil, že se se svou milou setká v posmrtném životě, kde spolu budou navěky. Ve svém bláznovství si neuvědomil, že se svým činem dopustil hříchu, který ho pošle rovnou do pekla. Nejen to, on proklel Boha a to se neodpouští. Mladíkova duše se dostala před brány pekelné, kde se setkala se Satanem. Ten vycítil příležitost, jak si trochu pohrát s nebem. Začal mu říkat Duch Vánoc, daroval mu nadpřirozenou moc a poslal mladíka zpět mezi živé. Nikdo Ducha Vánoc neviděl ani není jasné, co ve světě živých vyvádí, ale když nastane nějaká nevysvětlitelná událost, spousta lidí zastává názor, že za to může právě Duch Vánoc. Někteří na něj svádí i takové hlouposti, jako že někdo uklouzl nebo se něco rozbilo. Slyšel jsem i vyprávění o tom, jak někoho posedl a donutil ho zabíjet a krást. A teď se na něj svádí i ty vraždy.“

„A co si myslíš ty, Edmunde? Mohla by to být pravda? Mohl by tím vrahem být Duch Vánoc?“ zeptala se napjatě Mary. Celý ten příběh byl tak děsivý, až mohl být pravdivý. A pokud by to byl duch, nikdo by ho nemohl zastavit. Už více než měsíc se neobjevila další mrtvá, ale podle jejího muže to nemuselo nic znamenat. Vrah mohl jen odpočívat.

„Co si myslím? Mary, jsem věřící muž a moje víra patří Bohu. Někde ten příběh musel vzniknout a nejspíše má pravdivý základ a možná je mezi námi Duch Vánoc, ale nevěřím, že by byl vrah. Já si totiž myslím, že pokud je ta historka pravdivá, pak ten duch lituje svých skutků a jeho pobyt mezi živými je pro něj trestem. Nebyl to zlý člověk. Ne, Mary, Duch Vánoc není vrah, kterého hledám. Tím je někdo z masa a kostí,“ odpověděl Ed a Mary mu věřila. Přesto se lekla, když za oknem spatřila stín podobající se postavě. Edmund pro její klid otevřel dveře, ale venku nikoho neviděl.

„Neměl jsem ti to takhle na večer vyprávět, teď uvidíš duchy úplně všude,“ zasmál se, když dveře zavřel. „Měli bychom jít spát, je pozdě.“

Mary přikývla, ale stále nervózně pokukovala k oknu. Nemohla se zbavit dojmu, že se nemýlila a opravdu ducha viděla.

Když se dům ponořil do tmy, v kuchyni, kde předtím manželé seděli, se objevila postava mladého muže. Stál pod schody vedoucími k ložnici a zamyšleně se díval na dveře, za kterými manželský pár zmizel.

„Detektiv inspektor Edmund Reid,“ zamumlal tiše. „Jste za celé ty roky první člověk, který na mě nesvaluje vinu, detektive. A jste taky první, který odhalil, jaký je můj život ducha mezi živými. Možná jste začátkem nové generace lidí, generace, která mě nebude hanit. Za to si zasloužíte odměnu. Pokusím se vám pomoct nalézt vraha těch nevinných žen.“

S těmi slovy muž zmizel jako pára nad hrncem aniž by tušil, že mladý detektiv, ukrytý ve stínu, ho celou dobu tiše pozoroval.