Londýn, Sidney street 72, Whitechapel, 25.prosince 2028

Ze hřbitova se všichni vrátili zpět k Jamesovi, který pro ně v jeho malém domě připravil místa na spaní. Namjoon ho požádal, zda by mohl přespat v Nathanově pokoji a konečně pochopil, proč byl Jamesem upozorněn, že se určitě nevyspí. Nejen, že měl hlavu plnou myšlenek, které ho stále nutily být vzhůru, tak Nathanova starožitná postel byla stejně pohodlná jako lože z kamení.

„Jak na tomhle mohl někdo spát?“ zamumlal a nejmíň po dvacáté se otočil, aby nalezl lepší polohu. Nějakou ve které by měl alespoň pocit, že odpočívá.

„Netuším, kdo na tomhle spal, ale já ji tady měl jen jako dekoraci. Jako duch jsem nepotřeboval spát. Nečekal jsem, že by tu postel někdy někdo doopravdy používal.“

Namjoon, který se konečně přiblížil k něčemu, co by se dalo nazvat spánkem, se prudce posadil. Zuřivě se rozhlížel po pokoji a hledal jakýkoliv stín, který by tam neměl být. Přece neblouznil nebo ano?

„Ta postel byla vyrobena pro nějakého šlechtice na začátku 18.století a jedná se o jednu z prvních postelí do kterých byla použita pružinová matrace. Pro tebe to nejspíše není zrovna pohodlné, ale v té době se jednalo o naprosto jiný komfort spaní.“

Neblouznil, tím si byl jistý jako že se Namjoon jmenuje. Byl to Nathanův hlas. Hlas, který celý rok neslyšel a který mu tolik chyběl.

„Nathane?“ vydechl tiše, aby snad ducha nevyhnal.

„Ano? Trochu jsem se bál, že nebudeš věřit tomu, co slyšíš.“

Namjoon se okamžitě postavil. Chtěl Nathana najít, ale po dvou krocích o cosi zakopl a zanadával.

„Sedni si zpátky, Namjoone. Tím, že se tady přerazíš mě nezviditelníš. Nechtěl jsem tě takhle přepadnout, hodlal jsem slušně zazvonit na dveře. Bohužel, jako duch s mocí a zároveň lidským tělem, jsem trochu nemotorný, takže jsem neodhadl množství síly a skončil přímo u tebe. A teď nějak nemůžu přijít na to, jak mám sakra zviditelnit své tělo.“

„Jsi opravdu zpátky? Jsi-.“

„Ano, Joonie, jsem. Jsem zpátky jako člověk se vším všudy. Jen mi zůstala Satanova moc, ale s tím se dokážu smířit. Ovšem, kdybych vás nevyhnal ze hřbitova, zmizel bych napořád ve chvíli, kdybyste došli k mému hrobu a zapálili svíčku. Opravdu jsem se bál. Ještě štěstí, že jste všichni chápaví,“ pronesl Nathan a Namjoon cítil, jak se vedle něj pohnula matrace. „No, je to sice příjemnější než slaměné postele na které jsem byl zvyklý, ale myslím, že moje nové tělo bude chtít něco lepšího.“

„Kam jsi zmizel? Kde jsi celou dobu byl? Co se vlastně -,“ začal Namjoon chrlit otázky, protože se stále nevzpamatoval ze šoku, že je Nathan zpět, když se na posteli vedle něj objevila postava. V tu chvíli ho všechny otázky přestaly zajímat a okamžitě Nathana objal. Ucítil pevné tělo a ruce, které ho váhavě objaly nazpět. Slzy, o kterých si myslel, že vyschly se najednou spustil a leader skupiny brečel jako malé dítě a pořád dokola opakoval: „Jsi zpátky! Jsi opravdu zpátky!“

„Ano, jsem zpátky a už nikam nezmizím,“ snažil se Namjoona uklidnit Nathan, přestože i jemu kanuly slzy z očí. Konečně byl doma. 

Namjoonův srdceryvný pláč přilákal Jimina z vedlejšího pokoje.

„Hej, Namjoone, jsi v pořádku?“ zeptal se rozespale a rozsvítil světlo v pokoji. V němém úžasu strnul a pozoroval scénu před sebou. Jakmile jeho mozek zpracoval, co vlastně viděl, domem se ozval jeho hlasitý křik.

„KLUCI! JE ZPÁTKY! NATHAN JE ZPÁTKY!“

Ze všech stran se začalo ozývat třískání dveří a hlasitý dusot. Všichni se nahnali ke dveřím Nathanova pokoje, odkud slyšeli Jiminův křik. Chvíli jen překvapeně zírali a pak se jeden přes druhého nacpali do pokoje. Ticho vystřídaly nadšené výkřiky:

„Jsi zpátky!“

„Kdes byl?“

„Už tady zůstaneš?!“

Jediný, kdo se do veselí nezapojil, byl James. Stál s rukama v kapsách a s úsměvem pozoroval, jak všichni Nathana vítali. Teprve, když se trochu uklidnili a Nathan se na něj podíval, zeptal se: „Už tady zůstaneš?“

Nathan pohlédl na Namjoona a pak zpátky na Jamese. Viděl v jeho očích mírnou nejistotu, proto se usmál a odvětil: „Jo, zůstanu. V dohledné době se mě hned tak nezbavíte.“

Zatímco všichni opět propukli v jásot, Namjoon se na Jamese mírně usmál. Rozuměli si i beze slov. Nathanovo zmizení zasáhlo všechny, ale James s Namjoonem tím trpěli mnohem více. Pro oba byl Nathan výjimečný a oba ho milovali, přestože rozdílnými způsoby. Jestli pro někoho jeho návrat znamenal zlom v životě, pak to byli oni dva.

Namjoon nevnímal slova kolem sebe, nevšímal si hluku, který kluci dělali, protože všechen jeho zájem měla jen jedna osoba v místnosti. Měl vedle sebe Nathana, Ducha Vánoc a to bylo vše, co potřeboval. Byl šťastný a tentokrát už věděl, že mu jeho štěstí nezmizí.