Londýn, Sidney street 72, Whitechapel, 24.prosince 2028

Byl to obyčejný pokoj. Staromódně zařízený, ale vybavený moderními přístroji. Kdokoliv by do toho pokoje vstoupil, necítil by nic zvláštního, ale Namjoon ano. Pro něj to nebyl jen pokoj, bylo to místo, kde Nathan trávil čas. Místo, kde byl doma předtím, než odešel do Koreje. James to nejspíše cítil stejně, proto ten dům nikdy neprodal.

„V tomhle pokoji si oblíbil vaši hudbu. V té době byl otrávený z evropské a americké tvorby, tak hledal něco jiného a našel vás. Byl z té hudby úplně unešený a pořád si vaše písničky prozpěvoval. Rvalo mi to uši,“ ozval se za Namjoonem James.

„Já…“ začal leader, ale jeho hlas ho zradil. Nedokázal nic říct. Stále se s Nathanovým zmizením nesmířil.

„Vím, nemusíš nic říkat, Joonie. Rozumím ti, protože Nathan byl mou rodinou. Pořád se uklidňuju tím, že když zmizel, tak se třeba dočkal konce, po kterém tolik toužil. Ale nedokážu se s tím smířit, protože to přišlo v nesprávnou chvíli. Konečně jsem ho viděl doopravdy šťastného, nezasloužil si takový konec. Ale,“ přerývaně se nadechl, „ za ten rok jsme zkusili už opravdu všechno. Kdyby se mohl a měl vrátit, už by tady byl. A určitě by nám pěkně vynadal, že jsme celý rok promrhali hledáním jeho duše. Nechtěl by, aby ses takhle trápil, Namjoone. Jeho cílem bylo, abys byl šťastný.“

„Já nevím jak, Jamesi. Nevím, jak mám jít dál. Nevím vlastně vůbec nic,“ tiše odvětil RM a přešel k oknu, kde se posadil do křesla ve kterém dříve sedával zmizelý duch.

„Rád bych ti poradil, ale nemůžu. Sám nevím, jak se mám vyrovnat s jeho ztrátou,“ řekl jemně James a pousmál se: „Půjdu za ostatními. Až se na to budeš cítit, tak vyrazíme.“

Namjoon vděčně přikývl a James ho nechal o samotě. Jen seděl a tupě zíral před sebe. Ničeho jiného nebyl schopný. Všechny slzy za ten rok už vyčerpal a z emocí zůstala jen nikdy nekončící bolest.

Loni, krátce po Vánocích, BTS oznámili přestávku z osobních důvodů. RM se je snažil přemluvit, aby to nedělali a pokračovali dál bez něj, ale jeho přátelé o tom nechtěli ani slyšet. Po celý rok se společně snažili nalézt nějaké vysvětlení Nathanova zmizení a jakýkoliv způsob na jeho záchranu, ale marně. Museli se smířit s tím, že je nadobro pryč.

Před rokem touhle dobou se dobře bavili, smáli a byli šťastní. A dnes? Dnes společně navštíví Nathanův hrob. Byl to Yoongiho nápad. Zajít na hřbitov, dát tam Nathanovi květiny a zapálit svíčky. Když na tom hřbitově byl Namjoon posledně, přesvědčoval Nathana, že mu na něm záleží. Byl to vlastně začátek jejich budoucnosti. Budoucnosti, která jim nakonec byla odepřena.

Namjoon se postavil. Nemělo smysl to odkládat. Bude se cítit stále stejně mizerně a je úplně jedno kolik času v Nathově pokoji stráví. Minul plakát BTS, který byl pověšený na dveřích a zamířil do přízemí. Na schodech se zaposlouchal do rozhovoru, který jeho přátelé vedli.

„Ty tomu nevěříš? Tak proč Namjoona přesvědčuješ o opaku?“

„Tak to není, Jungkooku. Nepřesvědčuju ho, jen mu nedávám naději, protože pokud se mýlím, jen by na tom byl ještě hůře než je na tom teď. Ale jestli se nemýlím, tak se Nathan znovu objeví, jen netuším kdy ani kde.“

„A jaká je pravděpodobnost, Jamesi? Jak vysoká je šance, že vrátí?“ zeptal se Jin.

„To nevím. Ten příběh se týkal duše, kterou na zemi poslal Bůh, Nathana sem poslal Satan. Ale to jak zmizel, přesně odpovídalo příběhu, který jsem četl. A protože to měl Nathan schované mezi svými poznámkami, určitě to s ním mělo nějakou souvislost.“

Namjoon schválně udělal hluk a sešel dolů. Nechtěl déle poslouchat rozhovor, který zaváněl nadějí. Během těch dvanácti měsíců se už tolikrát upnul k naději a tolikrát byl zklamaný, že už veškerou naději pozbyl.

„Můžeme vyrazit,“ pronesl klidně a ignoroval letmé pohledy, které si mezi sebou jeho přátelé vyměňovali.

„Dobře. Cestou zpátky bychom se měli stavit do obchodu, ať máme co jíst,“ odvětil James a jako první se postavil. Ostatní následovali jeho příkladu a společně vyšli před dům. Nasedli do aut a vyrazili. Namjoon jel s Jamesem a Hobim. Posadil se dozadu a nepřítomně pozoroval krajinu míhající se za oknem.

„Slyšel jsi nás,“ konstatoval James po chvilce. „Jsi naštvaný, že jsem ti nic neřekl?“

Namjoon se nepřestal dívat z okna, ale odpověděl: „Ne, nemám zájem o další planou naději. Nic o tom nechci vědět.“

„Myslel jsem si to,“ povzdechl si detektiv a podíval se na J-Hopa. „Pokud nebudu vědět něco stoprocentního, nic ti neřeknu.“

„Díky.“

Zbytek cesty už nemluvili a byli zticha i když zaparkovali před hřbitovem a vydali se se zbytkem skupiny k Nathanovu hrobu. James znal cestu zpaměti, nemusel se kolem sebe rozhlížet a ani své okolí nevnímal, proto byl překvapen, když na něj Namjoon zavolal. Přešel k němu a ztuhnul šokem. Namjoon stál před Edmundovým hrobem na kterém vesele plápolaly zapálené svíčky.

„Byl tady,“ pronesl nevěřícně Namjoon.

„Nebo tady ještě je,“ dodal James.

„O čem to kruci vy dva mluvíte?“ ozval se naštvaně Taehyung, který vůbec nechápal, co se kolem něj právě dělo.

„Tohle je hrob mého předka, Taehyungu. Toho, který jako první dokázal Nathana vidět. Na světě je jen jedna osoba, která na něj nezapomněla a chodí k jeho hrobu a tou osobou je Nathan. Jen Nathan zapaluje na Edmundovu památku svíčky.“

Rázem všichni pochopili a začali se zběsile rozhlížet s nadějí, že spatří ducha. Jimin si přiložil ruce k ústům a chystal se zakřičet Nathanovo jméno, ale James ho včas zastavil.

„Mrtví chtějí odpočívat, neruš je křikem.“

Jimin zděšeně vytřeštil oči a spustil ruce dolů. Mít jako kamaráda ducha bylo celkem fajn, ale dávat si pozor na mrtvé na hřbitově, bylo přeci jen trochu děsivé.

„A co teď?“

„Co myslíš, Jine? Přišli jsme navštívit Nathův hrob, tak to taky uděláme,“ odpověděl James a pohlédl na Namjoona. V jeho tváři viděl zoufalství. Prala se v něm touha po naději a strach z dalšího zklamání. „Pojď, Joonie,“ řekl tiše a počkal až se leader pohne.

Všichni byli nervózní. Tohle byl po roce první opravdový důkaz toho, že Nathan nezmizel nadobro. Že se možná vrátí. Zvedl se vítr a členové BTS, nezvyklí na větrné počasí, se více zabalili do svých bund. James se však zastavil a zamyšleně se rozhlédl. Ten vítr byl divný. V Anglii fouká ze severu jen výjimečně a když už, tak se jedná o chladný vítr. Tenhle poryv větru byl teplý a ve své podstatě příjemný. Nic svým přátelům neřekl, ale byl skálopevně přesvědčen, že Nathan je s nimi.

Jakmile měli Nathův hrob na dohled, vítr se zvedl natolik, že pro ně byla i chůze obtížná. James pochopil, že s nimi duch svým způsobem komunikuje, ale zprvu nedokázal rozpoznat, co se jim snažil říct. Pak ho to napadlo.

„Zastavte se!“ křikl na své společníky a když ho poslechli, vítr rázem ustal. A James pochopil.

„To není obyčejný vítr,“ řekl s mírným úsměvem. „Má ho na svědomí Nathan.“

„Proč by sakra vytvářel vítr, který se nás snaží srazit k zemi?“ vyhrkl naštvaně Yoongi.

„Nechce, abychom šli k jeho hrobu,“ promluvil vážně Namjoon a všichni se na něj udiveně podívali.

„Máš pravdu, Namjoone. Otázka zní, proč? Proč nás tam nechceš pustit?“ zvýšil James trochu hlas. Neviděli ho, neslyšeli ho, ale byl tam. To pochopili všichni. Teď jen doufali, že jim duch nějak odpoví. A dočkali se.

Když mířili k Nathanovu hrobu, procházeli úzkou pěšinou mezi dvěmi řadami náhrobků. Téměř na všech byly květiny nebo svíčky, ale jakmile se znovu zvedl vítr, všechny vázy i svícny skončily převrácené. 

„Nechce kytky?“ zkusil Jimin, ale J-Hope nesouhlasil: „To nebude ono, Jimine.“

James pozoroval hroby, které teď vypadaly jako po řádění nějakého vandala a usilovně přemýšlel. Co tím mohl Nathan myslet? Na co sakra odkazoval?

„Já na to přišel,“ zajásal Jungkook až se ho všichni lekli. A taky se obávali, co ho napadlo. Jungkook byl chytrý, ale někdy zapomínal svou hlavu správně používat.

„Copak to není jasné?“ nevěřícně si je prohlédl nejmladší člen skupiny. „Květiny a svíčky na hroby nosíme, abychom ukázali, že jsme na mrtvé nezapomněli. Nathan tohle nechce, takže to znamená, že není mrtvý. Ta Jamesova teorie bude nejspíše správná.“

„Jaká teorie?“ zeptal se Namjoon zmateně. Tentokrát se hodlal naděje pevně držet.

„V Nathanových poznámkách byl příběh o duši, která splnila svůj trest a zmizela. V posmrtném životě pak dostala na výběr, zda chce jít dál ke ztrátě vzpomínek a reinkarnaci nebo se vrátit zpět mezi živé. Duše si vybrala druhou možnost, ale aby se mohla vrátit, musela projít zkouškou. Když ji po nějaké době splnila, vrátila se na zem s lidským tělem a schopnostmi ducha. Mělo se jednat o první případ ducha, který se vrátil na zem jako člověk a byl schopen dožít svůj život a pak důstojně zemřít,“ vysvětlil James a vítr kolem nich zavířil a upravil vázy do původní polohy.

Namjoon po dlouhé době opět cítil známé bušení srdce, které ho provázelo vždy, když byl s Nathanem nebo na něj myslel. Možná dělal chybu, které bude po zbytek života litovat, ale rozhodl se ještě jednou věřit v dobrý konec.