Jižní Korea, Soul, 23.prosince 2027

„Au,“ sykl tiše Namjoon, když se píchl háčkem na vánoční ozdoby do prstu. Nebyl v takových manuálních činnostech příliš zběhlý a vlastně to nikdy nijak zvlášť nepotřeboval. Vánoce vždy slavil jako většina obyvatel Koreje – večeří a procházkou. Dárky si s rodinou a kluky ze skupiny předávali bez nějakých zvláštních ceremonií, ale letos chtěl, aby Vánoce byly jiné. Chtěl je, poprvé v životě, slavit tak, jak se slaví ve světě. A důvodem byl Duch Vánoc, Nathan.

Kdyby mu v kterékoliv etapě jeho života někdo řekl, že se zamiluje do muže, nijak by ho tím nerozhodil. Ovšem to, že ten muž bude několik set let starý duch, tomu by rozhodně nevěřil. Duch, který se díky lásce začal zhmotňovat.

Kim Namjoon vždy za své největší štěstí považoval členství v BTS, možnost stanout na pódiu a předávat své myšlenky a pocity dál, ale s Nathanem byl ještě šťastnější. Když ho před lety poprvé potkal, věřil, že blouzní. Nechtěl si připustit, že by se opravdu setkal s duchem. Opak byl pravdou. Téměř celou noc si povídal s Nathanem a měl pocit, že nalezl spřízněnou duši, doslova. Během let se k té noci častokrát ve své mysli vracel a hledal další a další odůvodnění toho, co se stalo, ale nakonec sám sebe přesvědčil, že byl jednoduše vyčerpaný a všechno to byl jen sen. Naprosto živý a krásný sen.

„Chceš pomoct?“

„Ne, chci to udělat sám,“ odvětil Namjoon a otočil se. Nathanovy rysy byly každým dnem viditelnější a on pořád nechápal, jak se mohl z takového hezkého a milého kluka stát blázen, který zabíjel. Když si ducha pořádně prohlédl, uvědomil si, že se tváří nešťastně. To nebylo Nathanovi podobné. Vždy překypoval energií a téměř neustále se usmíval.

„Co se děje, Nathe?“ zeptal se, i když jistou představu měl. Nathan byl upřímný a povyprávěl mu vše, takže si dokázal domyslet, co se mu nejspíše honilo hlavou.

„Zítra je Štědrý den,“ odpověděl zachmuřeně Nathan a posadil se do křesla.

„A tebe pronásledují vzpomínky, že?“ konstatoval korejec a sedl si naproti. Zatím toho pro Ducha Vánoc nemohl mnoho udělat, ale věřil, že i pouhé naslouchání bude přínosem. K jeho údivu se Nathan usmál.

„Vlastně ne,“ pronesl klidně. „Jako duch jsem už prožil spoustu Vánoc a čas otupil moje vnímání minulosti. Už se netrápím tím, co bylo. Zanesu květiny na hroby, protože více toho stejně nezmůžu a funguju dál. Mě děsí budoucnost, Namjoone. Děsí mě natolik, že jsem se dnes poprvé, po tolika letech, znovu pomodlil.“

„Budoucnost? Proč tě děsí budoucnost?“ Namjoon byl překvapený a zmatený. Tohle neočekával.

„Proč? Namjoone, vzpomeň si na všechno, co jsem ti vyprávěl. Štědrý den byl dnem, kdy v lidé v mém okolí umírali, opravdu si myslíš, že nemám důvod se bát?“

„Všechno si to dobře pamatuji, ale Nathane, po celá staletí nikdo další neumřel.  Myslím, že nemáš důvod k obavám. Ani Bůh, ani Satan by neměli důvod tě právě teď znovu trápit. Zítra tady budeme všichni pohromadě a není žádná šance, že by se komukoliv z nás něco stalo. Tedy pokud se nebudu plést do vaření, to by pak hrozilo riziko nám všem,“ pokusil se Namjoon zvednout mladíkovi náladu, ale soudě dle jeho vážného výrazu, moc se mu to nepovedlo.

„Umírali lidé, na kterých mi hodně záleželo, Joonie. Po smrti jsem nikoho takového neměl. Jenomže teď jsi tady ty i ostatní členové BTS. A James. Najednou mám kolem sebe lidi, na kterých mi opravdu moc záleží, které mám rád. A na tobě mi záleží ze všech nejvíce, to moc dobře víš. Snažím se věřit, že všechno bude v pořádku, ale dokud neodbije půlnoc a Štědrý den neskončí, nebudu mít klid. Šest set let jsem byl víceméně sám. Zapomněl jsem, jaké to je být šťastný a teď se jednoduše bojím, že o všechno znovu přijdu.“

Nathan nečekal, co mu Namjoon odpoví. Zvedl se a zmizel jako pára nad hrncem. Zpěvák osaměl a unaveně si promnul obličej. Opravdu chtěl od života tak moc, když toužil jen po troše obyčejného štěstí? Nemohl však říct, že by Nathana nechápal. Dokud žil, dostával jen rány a po smrti byl zase sám. Ať už jeho předchozí život řídil Bůh nebo Satan, tentokrát měli smůlu. Kim Namjoon se popral sám se sebou a se svými city a rozhodně se nehodlal vzdát. Duch Vánoc kterého poznal, pro něj byl příliš důležitý než aby se začal třást strachy. Rozhodně se postavil a pokračoval ve zdobení stromečku. Tohle budou krásné Vánoce a nikdo a nic jim je nepřekazí.

Mezitím se Nathan objevil v nedalekém parku a posadil se na houpačku. Cítil se provinile, protože Namjoonovi neřekl to podstatné. Bál se sám sebe, svého strachu. Když měl naposledy strach o své blízké, zbláznil se a zabil je. Co kdyby opět přišel o rozum? Má nadpřirozené schopnosti, mohl by jich využít a ublížit Namjoonovi nebo komukoliv jinému z jeho přátel. Snažil se svůj strach potlačovat, ale cítil, jak se dere na povrch. Už nikdy nikomu nechtěl ublížit.

Stejně jako se v parku objevil, tak i zmizel. Jeho další zastávkou byl hřbitov ve Whitechapelu. Byla zde pochovaná celá jeho rodina včetně manželky a jejich nenarozeného dítěte. V rukou se mu objevily kytice, které pečlivě naaranžoval do váz a s povzdechem se zadíval na jméno, vytesané do náhrobního kamene.

„Opravdu bych si přál zjistit, zda jsi mi odpustila, Elizabeth. Snažím se věřit, že ano. Vždy jsi byla milá a rozumná žena. A já si nikdy nepřestal vyčítat, co jsem udělal. Jenomže minulost už nezměním, Elizabeth a já bych chtěl jít dál. Myslíš, že to dokážu? Že zvládnu ovládnout svůj strach natolik, abych neudělal stejnou chybu jako tenkrát? Jsou Vánoce, čas lásky a míru, tak proč se nemůžu radovat s ostatními?“

Nikdo neodpovídal, na hřbitově bylo pořád stejné ticho. Nathan se postavil a rozhodl se navštívit ještě jeden hrob. Člověk, který v něm spočíval byl začátkem jeho nového života ducha. A bez něj by se nejspíše nikdy nesetkal s Namjoonem. Edmund Reid. Detektiv inspektor, který měl na starosti vyšetřování proslulého Jacka Rozparovače. Muž, který ho jako první dokázal vidět i slyšet a který mu věřil. Nathanův první přítel bez kterého by i nadále byl jen obyčejnou bloudící duší.

Na mysl mu vytanuly vzpomínky na situace, které ho dovedly až sem. Až k Namjoonovi.