Ve škole to nebylo o moc lepší. Můj kluk si mě nevšímal a dál se bavil s Luckou, jako kdyby ji snad doopravdy nabaloval. Mohla jsem se přitom pohledu uzoufat. Po večerech při lampičce jsem sice v jednom svém starším dívčím románu našla, že si jí začal všímat, až když do ní nečekaně vrazil, ale nijak mě to neuklidnilo. Celý život jsem studovala na tu chvíli, kdy se přistěhuje nový kluk a zamiluje se do mě a zatím to tak vůbec nešlo. Zdálo se, že bych mu měla k Vánocům pořídit aspoň jeden dívčí román, aby se mu v hlavě konečně rozsvítilo.

Téměř jsem na lavici ležela, když jsem se smutkem pozorovala svého kluka. Byl tak pěkný a ty dolíčky ve tvářích. Ty jsem přece měla obdivovat já. Cuchat ve vlasech... to jsem taky měla dělat.

Je prostě dokonalý. Narovnala jsem si brýle, které mi pomalu sjížděly po nose dolů a zasnila se. Jakmile prozkoumám všechny dívčí romány určitě pochopím, co bych měla udělat.

S tím jsem se uklidnila a mohla den přežít v klidu a míru. Ovšem, když přišel na řadu tělocvik, bylo to horší. V šatně jsem musela jako obvykle odložit brýle. Stačil mi jeden přísný pohled učitelky a bylo mi jasné, že se jí nedokážu postavit. Bylo to smutné, ale naprosto reálné. Jsem přece nejistá mladá dáma, nemůžu se hádat s učitelkou. S povzdechem jsem svoje milované obroučky dala do pouzdra a rázem se svět kolem mě trochu rozmazal. Musela jsem chvíli počkat, abych si na to zvykla a mohla tak přežít tělocvik.

To, že ostatní nehodlaly na chvíli počkat, mi moc nepomohlo. Valily se kolem mě a málem mě shodily na zem. Nány jedny! To jim neříká něco ohleduplnost, rozčilovala jsem se v duchu, když jsem se málem přerazila o lavici, kde jsem měla položené věci. Na poslední chvíli jsem se zachytila věšáku a přežila to tak bez pádu.

Když jsem se konečně dostala na hřiště s rozmazaným šokem jsem zjistila, že jsme spojeni s chlapci, a to znamenalo, že tu byl i ON. Můj kluk. Celá jsem se zatetelila radostí, když jsem se postavila na konec řady. To byla moje příležitost. Konečně jsme se mohli „nenápadně" srazit. S mým rozmazaným světem by to rozhodně neměl být problém. Začala jsem se usmívat. Den se konečně začal zlepšovat.

„Tak, třído. Dneska jsme spojeni s klučičí partou, protože pan kolega Křivý onemocněl. Tudíž si na začátek zahrajeme vybíjenou, a pak nám kluci ukážou, co to znamená běhat. Holky to zatím berou jako povídanou. Tak šup dvě kolečka na rozběhání," pronesla učitelka rozhodně.

No, vybíjenou jsem zrovna nejradši neměla se svým rozostřeným zrakem, ale při běhu jsem si za pravidelného funění v duchu vyvodila, že mi to vlastně skvěle nahrává k tomu, aby si mě ON všiml. Nenápadná srážka a hvězdičky, ohňostroj a bude to v kapse.

Jen stěží jsem se vyhnula díře v dráze, která tam byla už hodně dlouho a nikdo se ji očividně ani nesnažil spravit a bylo jedno, kolikrát už jsem o ni zakopla. Byla jsem neviditelná. Kdyby o to zakopla Lucka, hned by ji zadělali, ale nějaká Anička, kvůli ní to nutné nebylo.

Rozdělení do skupin jsem přežila a ani jsem nečekala, že bych byla v týmu s hvězdami naší třídy, takže mě to nemohlo rozházet. Klidně, a i celkem rovně jsem přešla ke svému týmu. Nějaká strategie mě nezajímala, a tak jsem raději sledovala rozmazanou postavu, kterou byl můj kluk. Stačí do něj jen nenápadně vrazit a bude to.

Že jsem se mýlila, mi došlo za pár chvil, kdy jsem byla nešetrně hozena do reality. Nějak mi nedošlo, že když se rozděluje na týmy, že se v nich bude taky hrát. Myslela jsem, že budeme hrát všichni proti všem.

S povzdechem, že se asi těžko srazím s klukem z druhého týmu, když jsem nesměla překročit pomyslnou dělící čáru, jsem se postavila na svoji půlku.

Aničko, příště víc mysli, nadávala jsem si. Na nový plán bylo dost pozdě a moje teorie, že když budu dělat, že jsem nestihla zastavit, tak se srazíme, taky neměla moc vysokou pravděpodobnost.

Proč jen já musím mít takovou smůlu? Copak nemůže celá třída číst dívčí romány, aby mi v mém úsilí pomohla místo toho, aby mi jen stála v cestě?

„Hra!" ten výkřik mě probral z letargie a já se opravdu snažila sledovat rozmazanou skvrnu, kterou jsem identifikovala jako míč. Nebylo to rozhodně nic lehkého, a tak se mi párkrát povedlo šlápnout někomu z týmu na nohu. Nebyla jsem hluchá, jen slepá, takže nadávky jsem slyšela až moc dobře.

Tss... nemohla jsem za to, že jsem nechtěně míč odkopla k druhému týmu, vždyť jsem měla štěstí, že jsem se o něj nepřizabila. Mí spoluhráči to ovšem viděli jinak.

„Bože, tak si stoupni na stranu a jen stůj!"

„Nepleť se nám pod nohy!"

Moc dobře jsem je slyšela. Klidně bych je poslechla, ale druhý tým si očividně uvědomil, kdo je nejsnazší obětí a rázem mě létající skvrna pronásledovala sem a tam. Takže jsem na straně stát nemohla, to by mě trefili.

Moji spoluhráči okamžitě změnili výkřiky a nutili mě stále do kola utíkat. Stala se z toho očividně skvělá zábava, přičemž já se jen snažila sledovat letící skvrnu a moc jsem se nebavila.

I přes veškerou snahu, se najednou míč objevil přímo před mým obličejem a než jsem se vůbec mohla nadechnout, dostala jsem jím přímo do obličeje. S výkřikem bolesti jsem sebou hodila na zem.

„Ježiši!"

„Ona omdlela!"

Hučelo mi v hlavě, a když se mi konečně podařilo otevřít oči, uviděla jsem nad sebou hned několik lítajících hlav. Když jsem je na chvíli zavřela a zase otevřela, už tam byla naštěstí jen jedna. Nejspíš jsem viděla rozmazaně a ještě dvojitě. To se jen tak někomu nestane. Musela jsem se hodně soustředit, abych rozeznala toho, kdo se nade mnou skláněl.

Mžourala jsem nahoru, a když moje mysl konečně postavu poznala, vypískla jsem radostí. Panebože, věděla jsem přesně, kdo je to. Byl to můj splněný sen. Starostlivě se nade mnou skláněl můj kluk. Málem jsem se rozplakala štěstím. Rázem mi bylo jedno, že mě pálí celý obličej. Tohle byla moje příležitost.

„Jsi v pohodě?" uslyšela jsem jeho starostlivý hlas.

Jupíí! To mluvil na mě, radovala jsem se v duchu a jen mě rozčilovalo, že nemám brýle, abych si ten okamžik mohla zapamatovat nerozmazaně. Ale co hlavně, že je tady jen on a já.

„Tak žije?" ozval se hlas učitelky a já bych se na ni nejraději obořila, ať přestane vyrušovat, že si plním sen. Jenže to bych samozřejmě nikdy neudělala. To bych ani nebyla já.

Zamrkala jsem řasami a rychle jsem vymýšlela, co bych měla říct, aby už ode mě nikdy neodešel. Takže jsem plácla první blbost, co mě napadla.

„Jsem Anička."

To nebylo to, co nejspíš čekal, stejně jako učitelka, která spráskla ruce a vyhrkla: „Přiveďte zdravotnici. Hned. Ta dívka se musela opravdu hodně uhodit."

Proč jen nemohla mlčet, když jsem měla konečně příležitost, ukázat JEMU, že jsem ta pravá. Rozmazaně jsem viděla, že se mu ústa roztáhla do úsměvu a byla bych z toho pohledu omdlela znovu. Byl to neodolatelný úsměv.

Jemně mě uchopil za ruku a prohodil: „A já Honza!"

Ááá, moje nadšení neznalo mezí. On se na mě usmál. Měla jsem to v kapse. Konečně pochopil, že jsme si souzeni dívčími romány. Třeba si konečně nějaký přečetl. Na bolest jsem rázem zapomněla a kochala se tím pohledem.

„Těší mě," zablekotala jsem, a dodala tak učitelce ještě větší migrénu. Už se nejspíš viděla na policii za těžké ublížení na zdraví.

„Ona zapomněla, kdo jste. Ach bože, to už je druhé zranění za tenhle rok. To budu ráda, když mě nevyhodí," lamentovala dál, zatímco ON mi pomohl do sedu.

Bolest v obličeji mi trochu kazila radost, ale nemohla jsem se přestat usmívat. Klidně bych schytala deset ran do obličeje, kdyby mi to přineslo takové výhody. Byla jsem si stoprocentně jistá úspěchem. Už se do mě musel zamilovat, když viděl, jak na něj krásně mžourám poloslepýma očima. Čeká mě zářná budoucnost. Možná ani nebudu muset kupovat všechny dívčí romány. Třeba bude stačit jen půlka. Tím bych určitě potěšila mamku, a ta by zapomněla na ten nesmysl s brigádou.

Spokojeně jsem držela svého kluka za ruku a užívala si ten pocit. Ten pocit, kdy jsem se vznášela v sedmém nebi. Bylo mi jedno, že mě všechno bolí, hlavně že mi svou pozornost věnoval můj kluk. Konečně jsem se dočkala.

Už se nikdy neodloučíme. Nikdy!

No... ostatní měli jiný názor než moje zamilovaná duše. Udělali hrozný povyk, zavolali učitelku s lékařským výcvikem a já byla nucena se od něj odpojit.

Nikdo očividně nechápal, že musím zůstat se svým klukem, když mě odváděli pryč. Od mého prince, který je nezastavil. Nedral se o to, aby mě doprovodil. V tu chvíli jsem je za jejich vyrušení nenáviděla.