A moje maličkost se naopak zavřela ve svém království a začala zkoumat knížky, které měla půjčené z knihovny. Těch slabých pět knih. Třeba budu mít hodně velké štěstí a narazím na chybu, kterou jsem jisto jistě udělala hned v jedné z nich, přesvědčovala jsem se rozhodně. Bylo nutné na to pohlížet pozitivně. Určitě to v jedné z nich bude.

S tím jsem si pustila rádio a s oblíbenou písničkou jsem si na postel rozložila půjčené knihy a do rukou vzala notes. Musela jsem si dělat důsledné poznámky, aby mi nic neuniklo. Tady šlo o všechno. O můj šťastný konec až navěky.

Pousmála jsem se a pak zvážněla. Nutnost soustředit se se stala mým novým krédem. Pustila jsem se do toho s takovou vervou, že má mysl přestala úplně vnímat okolí a jen zkoumala v románech všechny možné náhody.

Každý detail byl pro mě důležitý. I jedno slovo mohlo rozhodnout o tom, zda najdu chybu, kterou jsem udělala, nebo ne. Takže jejich první pohled mě zajímal a byl důsledně prozkoumán. Následovalo jejich setkání, a i to jsem velmi pozorně projela očima v první knize i v dalších. Bylo důležité sledovat, zda to šlo podle scénáře, nebo zda to přece jenom neměli tak lehké.

To, co jsem však zjistila jako první bylo, že si samozřejmě od žádné neodsedl! Ani v jedné to nebylo. Jak jinak, že? Jen já jsem prostě musela mít něco extra, abych se náhodou snad nenudila. Copak si moje ubohá dušička nezasloužila, aby jí taky něco vyšlo? Byla jsem snad moc výrazná? Vždyť moje image byla to, na co jsem byla nejvíc hrdá. Dotáhla jsem to k dokonalosti. Koho by si měl asi tak všimnout? No samozřejmě mě, protože jsem se na něj nelepila. I v románech to tak bylo. V každém z těch pěti!

Takže jsem pořád netušila, kde vlastně došlo k chybě. Že bych byla až moc dokonalá? To se mi nějak nezdálo. Jen jsem se přesně řídila tím, co bylo napsáno v knížkách. Tak to přece mělo vyjít.

Se zoufalstvím jsem hleděla na to minimum poznámek, které jsem si zatím udělala. Nevypadalo to, že bych z toho přišla na to, jak tu záhadu vyluštit. Spíš jsem tam měla samé nepodstatné věci, které mě zaujaly, ale vůbec mi v mém pátrání nepomohly.

Už jsem projela čtyři knížky z knihovny a nic se tam nedalo najít. Nic, co by mi řeklo: „Tohle jsi, Aničko, pěkně zvorala, tak se nediv, že si tě nevšímá."

Prostě nic! Nechápala jsem to. Tolik jsem od toho čekala. Nějaký geniální nápad. Místo toho jsem našla nula nula nic.

Zamyšleně jsem se znovu začetla do čtvrté knížky a jelikož jsem se dostala už za jejich úžasné seznámení, knížka mě úplně pohltila. Zapomněla jsem na poznámky a na svůj plán na záchranu svého vztahu. Všechno šlo mimo mě. Byla jsem pohlcena příběhem a rozplývala se nad hrdinčiným štěstím. Úplně jsem se ponořila do světa knihy a fandila své oblíbenkyni ze všech sil, protože byla jako já.

„Ty jsi tak úžasně nesmělá!" obdivovala jsem ji, když dělala, že si ho nevšímá, a přitom toužila po tom, aby jí věnoval pozornost.

„Taky se snažím a nic," mumlala jsem si, a přitom ani nevnímala volání k večeři.

No prostě přesně jako já! Bohužel mezi námi byl jeden opravdu vážný rozdíl. Když jsem to já zkusila s Honzou, tak to s ním naprosto nic nedělalo, jako kdyby si toho ani nevšiml, zatímco románová dívka tím upoutala pozornost svého kluka během dvou dní. No, neuvěřitelné...

Přesto jsem jí to přála. Byly jsme skoro jako rodina. Románová rodinka. Zapomněla jsem na závist a povzbuzovala jsem ji s každou otočenou stránkou.

„Taky bych na tenhle film šla," rozplývala jsem se, když šli spolu do kina na romantický film. Se svým klukem na cokoli. Hlavně, že bychom byli spolu.

Některé pasáže jsem si dokonce přečetla dvakrát, protože byly tak dokonale romantické, že jsem je nedokázala jen tak přejít. Před druhým čtením jsem se vždycky nadechla a znovu se se začátkem další písničky začetla do řádků, které pro mě byly tak vzácné, jako kdyby byly napsány jen a jen pro mě.

„To! Je! Tak! Romantické!" zašeptala moje romantická dušička s důrazem na každém slově. Se zbožnou úctou jsem přetočila na další stránku a posunula si brýle na nose, aby mi úplně nespadly.

Všechny starosti mizely s každým dalším slovem a nějaké hledání mě dávno nezajímalo. Nemohla jsem se odtrhnout. Musela jsem vědět, jak to dopadne. Jistě, bylo jasné, že budou spolu, ale dokud tam nebyl konec, abych si to potvrdila, stále se mohlo stát něco nečekaného.

Co kdyby se znovu odstěhoval pryč? To by byl teprve zvrat, honilo se mi hlavou, když jsem máchala záložkou ve vzduchu se stejnou vervou jako s nohama.

Nové stěhování by bylo rozhodně hodně kruté. Románová dívka by to měla velmi těžké. Skoro jako já!

Poznámky dávno popadaly na zem. Prach se na ně mohl usadit. Pro mou mysl dávno zmizely v nenávratnu. Už jsem to nečetla kvůli hledání svých chyb, ale prostě jen pro potěšení. Pro to úžasné snění, které mě dokázalo vtáhnout kdykoliv a kdekoliv. Pro naději, že se něco takového jednoho dne splní i mně.

Užívala jsem si to s nimi. Trpěla jsem, když byla hrdinka zoufalá, smála se, když prožila něco vtipného a celou tu dobu jim moje romantická mysl držela palce. Na jejich místech jsem si však představovala sebe a Honzu. To my dva byli ti, kteří spolu šli do kina, nebo jeli na výlet. Bylo to tak dokonalé. Moje snění neznalo mezí. Reálný svět pro mě přestal existovat. Naopak románový dostával jasné obrysy.

Neodtrhla jsem se od těch naprosto úžasných řádků, dokud se mi před očima neobjevil konec a já ho prožívala, jako kdyby to nebyl šťastný konec Adély a Marka, ale můj s románovým klukem.

Se zasněným výrazem jsem zaklapla knížku a na rtech mi hrál úsměv. Úsměv plný naděje. Načerpala jsem plno sil na to bojovat dál. Já tomu přijdu na kloub. Nesmím se hlavně vzdávat. To nikdy. S písničkou na rtech jsem si do poznámek zapsala přečtenou knížku, aby už nikdy nezapadla v zapomnění a přejela jsem prsty po obálce.

Víra! To všechno mi romány dávaly...

To už jsem však ze svého snění byla vytržena zaklepáním na dveře. Zvedla jsem překvapeně oči a uviděla maminku, která si mě zpytavě prohlížela.

„Můžu rušit?" otázala se a já horlivě přikyvovala.

Třeba konečně zahodila ty nápady na brigádu a vše se vrátí do normálu, radovala jsem se v duchu, když jsem jí udělala místo na posteli.

„Našla jsem způsob, jak získáš peníze na ty svoje další romány," prohodila klidně a popošla dovnitř.

Ta slova mě naprosto odzbrojila. Peníze na romány? To bude snad splněný sen. Třeba si konečně uvědomila, že ta linka dívčích románů by nemusel být zase tak hloupý nápad. Moje mysl se znovu vezla na vlně úžasných představ.

Okamžitě jsem se na posteli napřímila a chtěla ji k sobě bez sebe radostí přivinout, ale její pohled mě od toho odradil. Můj úsměv začal povadat, protože maminka se pořád tvářila chladně, jako kdyby se stále zlobila. Na jejích rtech nebyl úsměv chápající kamarádky.

„A jaký, mami?" otázala jsem se hodně nejistě. Měla jsem temnou předtuchu, že se mi to nebude ani trochu líbit.

A měla jsem pravdu...

„Prodáme tyhle tvoje romány! Stejně jsi je četla už asi tisíckrát a za ty peníze si můžeš koupit další, co jsi ještě nečetla a takhle pořád dokola..." prohodila maminka rozhodně a při mluvení přešla k mojí dokonalé knihovničce, ale já ji nemohla dál poslouchat.

Byla jsem v naprostém šoku. Přestala jsem skoro dýchat, jak na mě ta slova stále křičela v duchu a já se nemohla uklidnit.

„Prodat?!" vydechla jsem šokovaně.

Jako kdybych těm slovům nerozuměla. Nechtěla jsem jim rozumět, obzvlášť když začala maminka moje bible klidně vyndávat z jejich právoplatného místa, které jsem jim po dlouhém přemýšlení udělila.

To přece nemohla myslet vážně! Ne to prostě ne!

„Mami!" vypískla jsem, když do krabice, kterou si sebou přinesla, přidala už třetí knížku.

„Pomůžu ti, aby to bylo rychleji," konstatovala nevzrušeně, a to mě probralo. Přestala jsem tam stát jako socha a vrhla jsem se před knihovničku, abych ji ochránila vlastním tělem.

„Mami, to nemůžeš myslet vážně!" vyjekla jsem, když se mé ruce roztáhly do stran na ochranu mých biblí.

Maminka se na mě nevzrušeně podívala.

„A máš snad nějaký jiný nápad, Aničko?" otázala se klidně.

Zhluboka jsem oddechovala. Takový stres! To bylo příšerné. Už dlouho jsem nezažila nic tak strašného. Nemohla jsem se v takovém vypětí skoro ani soustředit.

„Vždyť jsem navrhovala tolik návrhů," ospravedlňovala jsem se dotčeně. To tak rychle zapomněla na čtení dívčích románů, či linku mých biblí? Mně ty nápady dosud ležely v hlavě. Na to se nedalo jen tak zapomenout! Nikdy.

„Ale žádný nebyl realizovatelný, zatímco tohle je," odvětila rodička nevzrušeně a pokusila se natáhnout pro další knížku, ale já to nedovolila. Posunula jsem se před dívčí román.

„Mami, to bys mi přece neudělala," zoufala jsem si, „vždyť to jsou mé bible. Nemůžu je jen tak prodat."

Maminka se zamyslela a poznamenala: „Dělám to pro tebe. Ty přece potřebuješ tolik jiných knížek. Takhle bys na ně měla peníze."

Ta slova se do mě zabodávala jako nůž. Bylo to naprosto strašné. Už když to maminka pronesla, tak jí muselo být jasné, že je to zločin! Já potřebovala všechny své romány. Nemohla jsem je prodat. To by byl hřích!

Musela jsem knížky chránit vlastním tělem před takovou pohromou. Přece je neprodám někomu, kdo se o ně nebude s láskou starat. Co kdyby je pak ten člověk vyhodil? Mé romány? Hrůzná představa.

„Jenže prodat romány? Moje bible?" vypískla jsem nevěřícně. To nešlo. Ne moje návody pro život.

„To je nejjednodušší možnost," prohodila maminka a znovu se pokusila dát knížky do krabice, ale já je bránila, jak nejlépe jsem uměla. Nikdy nedovolím, aby jim někdo ublížil.

„Tyhle taky potřebuju! Všechny!"

„Takže ne?" otázala se nevzrušeně a moje odpověď se rozlehla celým domem. Maminka však jen pokrčila rameny.

„Tak pak vymysli něco lepšího, Aničko. Do té doby tu nechám tu krabici, kdyby sis to rozmyslela. Kupce jsem navíc už našla," prohodila klidně a položila krabici na zem a vydala se pryč.

„Kupce?" můj hysterický výkřik ji provázel ze dveří. Jen jsem za ní zírala v šoku z jejích posledních slov. Ona našla kupce na moje bible?

Byla jsem tak ohromena, že by mě ani ve snu nenapadlo, že v tomhle domě, si umí někdo utahovat také ze mě.

Moje nálada byla totiž na bodu mrazu, když jsem zhrouceně hleděla za mamkou. Musela jsem se uklidňovat, že mi moje knížky nikdo nevezme. Vždyť bez nich bych byla nikdo! Jen ta představa mě děsila.

Rychle jsem vytáhla knížky, které už maminka stačila dát do krabice a přivinula jsem je k sobě. Bože, tolik strachu o ně.

„Maminka to nemyslela zle! Jen mi chtěla pomoct," uklidňovala jsem jak sebe, tak i je.

Tisknout je k sobě byla nyní ta nejdůležitější věc na světě a moje mysl se snažila vypudit obrázek jejich vytahávání z knihovničky. To bylo snad to nejhorší, co jsem kdy zažila. Nutnost dotýkat se dívčích románů se stala skoro mou závislostí. Musela jsem se ujistit, že je všechno zase v pořádku.

Trvalo hodně dlouho, než jsem knížky pustila z náručí. Stále jsem se bála, že se situace bude opakovat. Co kdyby se maminka ještě vrátila a dílo dokonala? Pro jistotu jsem tedy zkontrolovala, zda je vzduch čistý.

Pomalu jsem se uklidňovala a po dvou hodinách moje zraněná dušička byla schopná s lehkostí umísťovat knihy na jejich právoplatné místo. Tam, kde měly být napořád.

Těch pět minut strachu o ně mě málem připravilo o vlasy. Jestli mám jediný šedivý vlas, tak to bude díky této situaci! Tím jsem si byla jistá. Takovou hrůzu jsem nezažila už hodně dlouho.