Jestli jsem si při válení s knížkami v posteli až do půl jedenácté myslela, že se mamka uklidní a vrátí se mi moje chápavá kamarádka, tak to byl kardinální omyl. Další den to totiž nebylo lepší, ale s hrůzou jsem musela konstatovat, že snad ještě horší než předtím. Hned u snídaně nám totiž dala jasně najevo, že to myslela smrtelně vážně, a tak čeká, že co nejrychleji začneme s hledáním brigády, když toho tolik potřebujeme.

Matěj se div neudusil tím svým humusem, který jedl, a já měla, co dělat, abych neupustila svůj oblíbený román do cereálií.

„Mami!" vykřikli jsme oba naráz. Jednou jsme se na něčem shodli, a to, že je to nehorázně nespravedlivé. Vždyť jsme nic neprovedli, tak proč jsme měli být potrestaní? Maminčina odpověď na to byla, že to nemáme brát jako trest, ale jako výzvu.

Tím nás tedy moc neuklidnila. Oba jsme se tvářili jako v posledním tažení. To přece nemohlo být možné. Brigáda místo hledání léku pro mého kluka, který se stále ještě nevzpamatoval? To je hrůzostrašné.

„Mami, vždyť já musím trénovat, nemůžu lítat někde po brigádě, to bych pak mohl vyjít z formy," vyhrkl bratr okamžitě, když se dostatečně vzpamatoval a pochopil, že naše rodička si svou řeč jen tak nerozmyslí. A samozřejmě zkusil sport. Jak jinak, že? Jediná věc, která zabírá na rodiče, a já mu v tom konkurovat nemůžu. Ten mazaný zloduch!

Měla jsem na něj zlost, ale jen do chvíle, kdy maminka pokrčila rameny a pak se obrátila k ledničce a oba nás ignorovala. Po tomto gestu jsem se na bratra škodolibě usmála. Jednou mu sport nevynesl žádnou výhodu. Z toho jsem se nějakou dobu radovala, než mi došlo, že se tím stále neřeší, co s tou brigádou, a tak jsme s bráchou dělali jediné, co jsme uměli. Bonzovali jeden na druhého.

Vznikl z toho boj na život a na smrt. Nebyl to pěkný poslech. Házeli jsme špínu jeden na druhého. Ty nejodpornější věci, co nás napadly.

„On má shnilé svačiny pod postelí!"

„Říká ti, že potřebuje učebnice, ale místo nich si kupuje ty barbínovský romány!"

„Poslední balón vymáchal v hovnu a vám tvrdil, že to je bahno!"

„Ty potvoro!"

„Ty bonzáku."

Když slova nestačila, tak jsme přešli k osvědčenému způsobu pravěké komunikace. Zuby, nehty jsme se na sebe vrhli. Shodili jsme málem vlastní jídlo, když jsme na sebe zaútočili. Nevýhodou pro mě bylo, že ač moje odhodlání bylo daleko větší než bratrovo, nedostávalo se mi tolik sil, takže jsem šla k zemi jako první. Tvrdá rána do lokte ve mně vzbudila ještě větší krvežíznivost. Vrhla jsem se mu na vlasy a ječela jako pominutá stejně jako on.

Přes vzniklý hluk jsme samozřejmě nemohli slyšet maminčiny prosby, abychom toho okamžitě nechali. A také šlo mimo nás, že se otec rozhodl konečně zase jednou vrátit ze služební cesty. Když s úsměvem vešel dovnitř, rázem ho dobrá nálada přešla. Uviděl nás totiž v jednom klubku na zemi, a tak nebylo divu, že se obrátil na patě a rozhodl se odjet na další cestu, aniž by se o tom s někým podělil.

I maminka později tvrdila, že se jí zdálo, že svého manžela zahlédla, ale jelikož jí přišla zpráva, že se služebka protáhla, rázem to považovala za nemožné. Přece by neodjel bez rozloučení.

Když nás od sebe konečně odtrhla, seřvala nás jak malé haranty a zbytek dne jsme museli uklízet celý dům a hrozba brigády se zdála snad ještě větší než kdy předtím.

****

To, že jsme si tou pranicí moc nepomohli, bylo jasné nám oběma. Maminka se totiž zlobila opravdu hodně i další den, a tak nezbývalo nic jiného než přemýšlet nad tím, jakou brigádu bych byla schopná zvládnout.

Musíme být k sobě tudíž upřímní. Moje nesmělost nedávala prostor mnoha možnostem. Obsluhovat lidi padlo hned, jak jsem na to jen pomyslela. Já a první říkat dobrý den? Bože, chraň mě před něčím takovým. Akorát bych při té snaze omdlela a hned by mě vyhodili. Uměla jsem si to dokonale představit.

Prací, které tedy nepřipadaly v úvahu, bylo opravdu hodně, a tak jsem byla nucena po půl dni uklízení a přemýšlení zajít za maminkou do obýváku, kde se dívala na oblíbený pořad, a konstatovat následující: „Mami, našla jsem jenom tři možnosti brigády, které by pro mě byly snesitelné."

Rodička už stihla trochu vychladnout. Bylo to poznat na první pohled. Už se netvářila, jako kdyby nás oba chtěla zavraždit a užívat si zaslouženého volna. Naopak se usmívala a vedle ní ležel balíček čokolády. Hned mi byl jasný důvod zlepšení nálady. My s bráchou jsme k tomu rozhodně nepřispěli.

„A copak by to mělo být, Aničko?" otázala se a pro jistotu si vzala ještě jeden kousek čokolády. Nebrala jsem si to osobně, určitě na něj měla chuť a nebrala si ho, aby zvládla moje dokonalé možnosti.

Věnovala jsem jí úsměv, ve kterém se zaleskla rovnátka, a nadšeně jsem spustila: „Opravdu dlouze jsem si to promýšlela, aby sis nemyslela, že to beru na lehkou váhu. To rozhodně ne! Takže bych mohla číst lidem, kteří sami nemůžou, dívčí romány. Knih na to mám dost a myslím si, že zájem by o to byl. Co si budeme nalhávat. Moje bible jsou rozhodně populární čtení. Jen je problém, že bych potřebovala, aby se na mě nikdo při tom čtení nedíval, protože jinak začnu koktat a budou následovat další projevy, které jsou horší a horší. Ale zase by z toho mohlo hodně kápnout."

Do pokoje nakoukl bratr, který dělal, že vysává, aby se zavděčil a bylo mu celkem jedno, že ještě ani nezastrčil šňůru od vysavače do zásuvky, tudíž jeho snaha byla naprosto marná a všichni v domě to věděli, protože přístroj nevydával svoje obvyklé zvuky.

„A já se stanu instruktorem fotbalu. Budu vyučovat malé kluky, jak se trefit do míče. Navíc to budu mít jako praxi. Myslím si, že to je velmi dobrá brigáda," přidal se, aby náhodou nezůstal pozadu.

Uteklo mi odfrknutí a brácha po mně okamžitě vrhl pobavený pohled.

„Něco se ti snad nezdá, sestřičko?" otázal se sladce, ale já se na něj jen zazubila s prachovkou v ruce.

„Jen, že nechápu, co bys je učil, když se sám netrefíš do míče. Jak se stát neúspěšným fotbalistou?" prohodila jsem jemně a s lehkým úsměvem.

Matěj se nevzrušeně opřel o dveře.

„Jak naivní, Aničko. Ale odpustím ti tvoji neznalost, protože mohu být rád, že vůbec víš, že se kope do míče. A ehm... rozhodně lepší než to tvoje. Kdo by platil za to, že mu někdo překoktá ty tvoje kraviny? Blbost. Navíc bez obecenstva to ztrácí smysl," poučil mě pan přemoudřelý.

Maminka se dívala z bratra na mě a zase zpátky. Načež vrhla pohled na televizi a povzdechla si. Očividně jsme jí rušili oblíbený pořad.

„Až budete mít něco realizovatelnějšího, tak přijďte," prohodila pak nevzrušeně a dala si další kousek.

„Ale mami, já mám ještě dvě další možnosti," vyhrkla jsem nespokojeně.

Trochu mě ranilo, že hned odbyla tuhle možnost, ale chápala jsem, že to mělo ještě pár malých chybiček. Bylo by asi divné, kdybych se schovávala za závěsem a tam jim to četla.

No i když... zasnila jsem se. Dokonce jsem to viděla v růžových barvách, ale jakmile moje oko pohlédlo na maminku, odmávla jsem to s tím naoko končícím, ne to by nešlo! Ale zrovna tohle mi připadalo jako naplňující brigáda a jistě by bylo hodně zájemců.

„A jaképak, Aničko? Máš pět minut, než skončí reklama, pak se chci v klidu dívat. A ty, Matěji, si laskavě aspoň ten vysavač zapni, když už se snažíš být užitečný," vyhrkla maminka, načež se odvrátila od televize a upřela zrak na mou osobu.

Byla to pro mě pocta, že kvůli mé maličkosti přestala sledovat obrazovku. Pousmála jsem se a vyhrkla: „Nebo bych mohla být na telefonu taková poradna, která by dívkám radila, co se děje v románech a pomoci jim s jejich vztahy s románovými kluky. To je, myslím si, mnohem lepší než ta předchozí možnost."

A ještě víc jsem se zakřenila, když moje rozzářená dušička dodala: „A navíc by mě nikdo neviděl, takže by nehrozilo žádné omdlévání!"

Načež jsem se zachichotala a vykulila oči. Napadla mě totiž další geniální myšlenka. Něco tak úžasného a božího.

„Božínku, vždyť bych si mohla udělat vlastní linku dívčích románů! Na rady z dívčích románů! Ááá," začala jsem hysterčit a poskakovat po pokoji.

Ta myšlenka byla tak velkolepá a naprosto úžasná. Nadšeně jsem sebou trhala v rytmu vítězné hudby a poddala se tomu, že mi naprosto unikl maminčin povzdech, se kterým si dala další kousek čokolády. Byla jsem ve svém snu. Tohle bylo ono. Vysílání pro mé následovačky! Ach, bože to bylo geniální.

„Aničko."

To by byla brigáda mých snů. Dělala bych to, co mě baví úplně nejvíc. Trávila bych čas se svými romány.

„Aničko."

To byla úžasná představa. Mohla jsem se rozplynout radostí nad svými myšlenkami. Třeba by si tu linku poslechl i Honza a všechno by bylo zase v pořádku, a navíc bych si tím vydělala na koupi všech svých románů a nezatížila bych tedy rodinný rozpočet.

Konečně jsem zaslechla volání a vytrhla se z radování a upřela pohled na maminku, která prohodila realisticky: „Provolala bys strašné peníze, a nic bys nevydělala! Takže bys byla akorát v mínusu."

Moje radost po těch slovech vyprchávala. Zase ten realistický pohled na svět, jak jen jsem ho nenáviděla. Copak takhle někdo mohl žít? Věčně nad věcí? Lepší byly moje výšiny, které byly svou kreativitou naprosto úžasné stejně jako nynější nápad, který byl ze stolu smeten jedním dechem. To zabolelo!

„Mohla bys přemýšlet nad nějakou normální brigádou?" dodala prosebně, zatímco brácha se dusil smíchy u vysavače.

Jen ať se dobře baví. On zatím přišel jen s jedním návrhem. Já se snažím mnohem víc, i když se mi vidina brigády ani za mák nelíbí. Ovšem peníze na dívčí romány to už je jiný lákadlo.

„A jaký jsou normální? Mně tyhle přišly naprosto skvělý," zapochybovala jsem nad možností, že by byly jiné a lepší brigády, než které byly navrhovány mnou.

Matěj se znovu objevil na scéně a táhl za sebou pořád vypnutý vysavač.

„Něco, co nesouvisí s těmi tvými romány, sestřičko," podal mi pomocnou ruku s chechtáním, ale když viděl maminčin rozčílený pohled, který upřela na vysavač, zase vyšuměl pryč.

Bylo mu jasné, že teď by se už maminka rozzlobila, když ho předtím poslala, aby to zapnul.

„No jo, vždyť už ho jdu zapnout," holedbal se a pakoval se pryč. Jakmile byl z doslechu, obrátila jsem se zpět k mamince, která si mě prohlížela pohledem zoufalého člověka.

„Aničko, je tolik možností i bez dívčích románů, kde by sis i něco vydělala. Třeba ve skladu, nebo někde obsluhovat," pronesla moje rodička po chvíli ticha a já už se při jejích návrzích preventivně osypávala.

„Mami, vždyť víš, že se mi dělá blbě, i když mám referát. Jak bych s tím mohla někoho obsluhovat?" zaprotestovala jsem okamžitě rychle a důrazně.

„Dobře, a co ten sklad?" dodala rodička, protože proti referátům nešlo nic namítnout. Z vlastní zkušenosti věděla, co to se mnou dělá. Nic dobrého to rozhodně nebylo.

„Tak ten sklad. Tam bys nebyla tak na očích."

„A zvedat nějaké krabice? Vždyť když jsem naposledy pomáhala otci uklízet garáž, vyhodil mě odtamtud během půl hodiny. Doteď nechápu, jak na mě mohl svalovat vinu za to, že na něj popadaly všechny možné krabice. Já jsem se mu jen snažila pomoct. Ovšem pamatuju si, jak si pro sebe mumlal, že mě tam víckrát nepustí," připomněla jsem jí příhodu, která pro mě byla záhadou dodnes.

„No jo, na to jsem zapomněla," zamumlala maminka a pousmála se při té vzpomínce. Já se teda neusmívala, otec hned potom zmizel v ložnici a zůstal tam celý den a zbytek rodiny se na mě díval, jako kdybych za to mohla. Vždyť já jen chtěla pomoci. Na tom přece nebylo nic špatného.

„Víš co, Aničko? Přemýšlej dál a uvidíme, co nás napadne. A teď mě nech, abych konečně dokoukala ten seriál," prohodila maminka jemně.

Očividně už neměla sílu navrhnout další brigádu, protože by se pravděpodobně zařadila do řady dalších neúspěchů. Věnovala jsem jí přitakání a s prachovkou v ruce se vydala do pokoje.

Na cestě jsem samozřejmě narazila na bratra, který chlemtal mlíko na schodech, jako kdyby mu šlo o život. Jakmile si mě všiml, nevstal, aby mi uvolnil cestu, naopak přestal pít a dál tvrdnul na tom samém místě.

A když jsem na něj vrhla pohled, který jasně říkal, že by se měl uhnout, zakřenil se a naklonil se ke mně: „Máš dobrou taktiku, ségra. Nikdy jsem si nemyslel, že máš hlavu na takové dobré nápady, ale překvapilas."

Nechápavě jsem na něj zůstala zírat. Vůbec jsem mu nerozuměla. Co tím jako myslel? Neuchlastal si už mozek úplně? Třeba mu plave pryč a on mu nemůže ani zamávat.

„Nehráblo ti? Jakou taktiku?" vyhrkla jsem. Šlo úplně mimo mě, co tím sakra myslel. Za co mě to chválí? Jak mu mám rozumět. Nejdřív si nadáváme a pak mě zase považuje za geniální. V tom aby se prase vyznalo.

„No, že dáváš mamce na výběr ty nejhorší práce, takže to jen odmítá, a nakonec určitě radši řekne, ať zapomeneš jak na koupi těch románů, tak i na brigádu. Taky ses mohla podělit o taktiku dřív."

Po těch slovech jsem na něj zůstala hledět jako na malomocného. On si myslel, že je to taktika? Vždyť já ty práce myslela smrtelně vážně! Nejhorší práce? S dívčími romány? Nikdy! Jak si to jen může myslet? Naopak moje nápady byly nejlepší mezi všemi brigádami, jen nejspíš neuzrál ten správný čas, aby to maminka pochopila.

„Jak nejhorší práce? Nevidím na nich nic špatného! Chci pracovat s dívčími romány," bránila jsem se, ale očividně viděl pouze svůj názor a moje slova bral jako výmluvu.

Sjel mě totiž přezíravým pohledem, který jasně říkal, že mi nevěří ani nos mezi očima a pak si odfrkl, což bylo jasným znakem nedůvěry.

„Jasně, taky to zkusím," a s těmi slovy se vydal do toho pušince, který nazýval svým pokojem.