Očividně toho nepochopil víc, další den si totiž přesedl. To bylo moc! Málem jsem se rozplakala, když ke mně vyšoupli Magdu, kamarádku Lucky. Ti bídáci! Oni snad vůbec nečtou. Měl se zamilovat do mě, a ne si přesednout ke krásce třídy.

Když jsem si představila, jak jsem doma mamce líčila, že to jde bez problémů přesně podle románů, zmocnila se mě hrůza. Vůbec to tak nejde. Myslela jsem si, že včera byl prostě jen špatný den. Jenže se zdálo, že dneska je ještě horší.

Rychle jsem vzpomínala na svou sbírku dívčích románů a dumala, ve kterém bylo, že by si vysněný kluk přesedl k jiné. Ale ať moje mysl dumala sebevíc, nikde nic nenašla! To není možné. Nemůžu být přece ojedinělý případ.

Jsem tichá a neviditelná. Tak co se sakra děje? Proč se ještě nezamiloval? V každém románu to bylo jasně napsané. A mělo se to stát včera. Nejdéle dneska. Jenže jak se to asi stane, když sedí jinde? Proč já to jen nemám lehký?

Bylo jasné, že jsem něco udělala špatně. Nejspíš se mi podařilo nějak vybočit z běhu dívčích románů. Budu si je muset všechny přečíst znovu. Pravděpodobně jsem nějakou pasáž už zapomněla. Nějakou hodně významnou! Jistě, to bude ono. Jsme si souzeni, to se pozná. A jen co zjistím, kde jsem udělala botu, všechno bude zase v pořádku.

Měla jsem to jasně naplánované. Hned po škole do knihovny a půjčit si všechny dívčí romány.

No... můj plán byl převálcovaný jiným, a to maminčiným. Jen co jsem kolem ní proběhla, abych sebrala průkazku a zase zmizela, postavila se mi do cesty a informovala mě o něm.

„Dneska má Matěj zápas. Pojedeme ho podpořit," oznámila mi celá nadšená a nejspíš očekávala, že začnu radostí skákat do stropu. Nezačala jsem. Místo toho mé podvědomí zasténalo zoufalstvím, když vidělo její úsměv. Bylo jasné, že se z toho programu nevykroutím, ale aspoň jsem to zkusila.

„Potřebuju do knihovny," zaprotestovat tedy bylo dílem okamžiku, ale bylo mi to houby platné.

Přesně jak jsem předpokládala. Maminka konstatovala, že tam můžu kdykoliv, ale bratra můžu podpořit jen občas. Vždyť je fotbalista. Jednou může být slavný. Úplně jsem ji slyšela. Tahle slova totiž opakovala buď ona nebo táta pokaždé, když jsme jeli toho našeho ňoumu podpořit. Já na to měla teda jiný názor, ale ten se nikdy nesetkal s pochopením.

„Mami, je to životně důležité! Matěj se stejně ani netrefí do míče."

Avšak místo toho, aby mě podpořila, vynadala mi, že jsem na bratra hnusná. Neuvěřitelné! Já tu zažívám zkázu svého života a nikoho to nezajímá. Jak typické.

Přednější je samozřejmě Matěj, protože sportuje. Rodiče totiž chtěli mít z dětí sportovce, a tak bratra zuřivě podporovali v jeho neúspěšné kariéře a z každé maličkosti byli nadšení. On jim plnil sen, zatímco já jsem se moc nevydařila. Sport mi nic neříkal a knihy zase nic neříkaly jim.

Když se doma vzápětí ukázal táta, který se zase jednou vrátil ze služební cesty, aby se podíval, zda pořád žijeme na stejné adrese, zaútočila jsem na něj. Jenže se chtěl očividně zavděčit mamce, jelikož se mu práce prodloužila ze sedmi dnů na čtrnáct, a tak s ní držel basu.

„Do knihovny můžeš jít další dny," uklidňoval mě a vypadal, že se modlí, abych dala pokoj.

Nikdy neměl rád spory. Všechno u nás musela řešit maminka, protože tatínek se vždy pakoval daleko od nás. Někam, kde se nikdo nehádal a nechtěl po něm rozhřešení. Hleděl na mě prosebně, ale já dělala, že ten pohled nevidím. A jelikož jsem se dál tvářila dost nakrknutě, zašel tak daleko, že mě chtěl uplácet, abych nedělala vlny.

Takže jsme samozřejmě na ten zápas jeli a našeho šampióna celou cestu povzbuzovali.

„Ty jim to dneska natřeš, synu!"

„Hlavně buď opatrný!"

„Jsi jednička! Velký fotbalista!"

V té jejich podpoře jsem si ani nemohla číst, abych aspoň trochu pokročila ve svém trápení, které nikoho nezajímalo. Potřebovala jsem najít řešení svého problému, a to jsem mohla jen ve svých biblích, dívčích románech.

„Aničko, tak taky bratra podpoř," pokárala mě maminka, když na mě vrhla nesouhlasný pohled v zrcátku.

Poslušně jsem odložila knížku a zadívala se na rozvaleného bratra, který kdyby mohl, tak by měl ty svoje smradlavý nohy na stropě auta.

„No, sestřičko, čekám!" poškádlil mě sebevědomě.

Moc dobře věděl, že má rodiče na své straně. Zmetek jeden toho jen využíval. Věděl, že rodiče z něj chtějí mít velkou hvězdu. Tak začal chodit do fotbalu a rázem byl oblíbenec číslo jedna. To já bych sport nedělala, ani kdyby mi za to platili.

Mile jsem se na něj usmála a poznamenala: „Doufám, že se aspoň jednou trefíš do míče, můj milý bráško."

„Aničko!" vydechla maminka káravě. Moje odpověď se jí očividně nelíbila, ale co se dalo dělat. Mně se také nelíbilo trávit čas místo v knihovně na nudném zápasu.

Brácha okamžitě využil svého vlivu a dožadoval se spravedlnosti: „Mami, tohle nebyla podpora!"

Zazubila jsem se na naši velkou hvězdu. Přesně tahle slova se dala čekat, takže mě to vůbec nemohlo vykolejit.

„Samozřejmě, že byla. Hecuje tě to k lepším výkonům. Že jo, tati?"

A pohled mých očí se upřel na tatínka, který se raději soustředil na cestu, aby se nemusel zúčastnit nějaké hádky. Jenže když jsem ho přímo oslovila, už atmosféru v autě nemohl ignorovat. Povzdechl si a přejel nás rezignovaným pohledem.

„Anička to řekla trochu zvláštně, ale v podstatě má pravdu," pronesl po chvíli klidným hlasem a já blýskla spokojeným pohledem po bráchovi.

A tím byla diskuze ukončena. Zbytek cesty proběhl v tichu, protože tatínek odmítl říct jediné další slovo, i když se ho maminka snažila dostat z ulity, ale nevedlo se jí to. Jen hleděl na cestu a věnoval se řízení.

Když pokusy vzdala, začala po nás s bratrem házet ustarané pohledy. Očividně jsme mohli za tátovu špatnou náladu. A my dva? My jsme se vraždili míčem a knihou.

Matěj si s míčem házel a očividně se na mě snažil udělat dojem. Moc mu to ale nešlo. Míč mu pořád padal, a když zrovna ne, stejně to nevypadalo působivě. Měl před sebou ještě roky cvičení, aby to vypadalo aspoň trochu dobře.

Vrcholem všeho však bylo, když míč hodil na otce, který se lekl a strhl auto na stranu, až jsem se na pásu málem uškrtila hned ze dvou důvodů. Zaprvé kvůli smíchu a zadruhé kvůli smíchu během škrcení se na pásu.

„Matěji!" vyjekla smrtelně bledá maminka, když se auto přestalo točit a konečně zastavilo.

„Málems mě zabil," vyjekla jsem rozčíleně, když jsem si pás sundávala z bolavého krku.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se vrátila do normálu. Táta u volantu seděl a mlčel. Vypadal otřeseně, ale nic neřekl. Zato maminka se na nás otočila a oběma nám vynadala. Kdybychom se nepopichovali, tak by se to nestalo! Takže to byla naše vina. Ne bráchy, který ten míč na tatínka hodil, ale nás obou. Jak nespravedlivé!

„Já to nehodila!" odsekla jsem rozčíleně.

****

Takže na stadion jsme přišli na poslední chvíli, a ještě k tomu v mlčenlivé náladě. A když se od nás ta naše fotbalová hvězda odpojila, aby šla za týmem do šatny, nekonal se žádný pokřik jako jindy. Ani rodiče na to neměli náladu a já za to děkovala bohu. To by mi tak scházelo. Stačilo, že se rodiče cpali do předních řad, aby všechno dobře viděli.

„Nemůžeme si sednout dozadu?" zamumlala jsem, když jsem překračovala nohy nějaké babce, která mě vraždila pohledem. Copak jsem za to mohla? Jinudy se prostě projít nedalo!

Chtěla jsem sedět vzadu, aby si mě nikdo nevšímal. Mamka však jasně oznámila, že Matěj přece musí vidět, jak mu fandíme. Moje rozumné argumenty, že se snažím nebýt středem pozornosti, nepadly na úrodnou zem. Akorát mi vyčetla, že myslím jen na sebe, a ne na svého drahého sourozence. Tak co jsem měla dělat?

Nic! Prostě se moje maličkost s úsměvem posadila vedle rodičů a dostala za to od mamky spokojené pokynutí hlavy a slova, že je hodná holčička. Hned jsem měla lepší pocit. Taková ironie. Horší to být snad ani nemohlo.

Naštěstí jsem sebou tahala dívčí román, a tak nehrozilo, že bych se nudila. Do knihovny budu muset jindy. Musím zjistit, co dělám špatně, že se do mě okamžitě nezamiloval, a ještě k tomu si odsedl. Neuvěřitelná urážka.

Otočila jsem se na mamku a dotkla se jí záložkou. Nevěřícně se otočila a nejspíš mě chtěla pokárat, že záložka se používá na něco jiného, ale já promluvila první: „Mami, myslíš, že je dobrý krok, když si od tebe kluk odsedne? Směřuje to k lásce?"

Sledovala mě nejistým pohledem a nejspíš přemýšlela, co mi má dát za radu. Mlčela ještě chvíli, načež mě jemně objala kolem ramen.

„Aničko, možná si nejste souzeni, když si odsedl," promluvila jemně.

Její slova se mi ani trochu nelíbila. Tomu se říká podpora? Vždyť mě nepodpořila. Naopak chtěla zabít moji víru, a to jsem si myslela, že ona to pochopí a utěší mě. No co? Musím se o to, jako vždy, postarat sama. Jelikož já vím, že si souzeni jsme!

„Mami, chápu, že ses nevzdělávala v oblasti dívčích románů, tak ti odpouštím tvou nevědomost. Nemůžeš za to. Právě romány by mi mohly pomoci, proto jsem taky dnes potřebovala do knihovny, abych zjistila, zda se to v některém stalo. Nejsem si totiž jistá. No nic. Moje problémy nikoho nezajímají."

Načež jsem si před oči dala knížku, aby náhodou nechtěla pokračovat v debatě. Já ji totiž považovala za uzavřenou. Tss, samozřejmě, že se do mě zamiluje. Jsem přesně jeho typ. Jen prostě málo čte. Spokojena s vlastním ujištěním, když už nepřišlo od nikoho jiného, jsem se začetla.

Na fotbalovém zápase se člověk rozhodně nemůže soustředit na četbu, když banda tupounů každou chvíli vyskakuje a zvolává gól a pak zase hučí v nesouhlas. To, že mezi ně patří táta s mámou, jsem věděla dávno. Pořád do mě drkali a povzbuzovali mě, abych se podívala na tenhle a tamten okamžik.

„Aničko, Matěj je skoro u branky," vypískla mamka pyšně a já ani nevzhlédla, když jsem odvětila: „Až tam bude doopravdy, tak se kouknu."

Jelikož už se neozvala, bylo mi jasné, že bratrovi něco překazilo cestu. Nejspíš zakopl o vlastní nohy. To by mu tak bylo podobné. Divila jsem se, že ho dneska vůbec nechali hrát.

Minule seděl celý zápas na lavičce a rodiče fandili úplně cizímu klukovi, protože mezi fotbalisty hledali jen číslo třináct a víc je nezajímalo. Když ho pak chválili u auta, mohla jsem se uchechtat, když jim ukázal dres s názvem náhradník.

Tehdy se mi zápas líbil, při něm jsem se dobře bavila. Dnes vůbec. A moje nálada klesla ještě níž, když mi nějaký dědek při křiku gól polil knížku. Už jsem toho měla dost. Jak mohl tuhle dokonalou četbu tak poskvrnit. Nebýt nevinná, neprůbojná dívka, hned bych mu to spočítala. Plešounovi jednomu.

Prudce jsem knihu zaklapla, aby nedošla další úhoně, a zadívala se na hřiště. Jak někoho mohlo bavit pobíhat sem a tam? Mně to naprosto nic neříkalo. Přišlo mi to jako ztráta času. Chvíli mi trvalo, než jsem našla svého bratříčka. Bylo to dost těžký, když stál mimo pole. Tam bych ho opravdu nečekala.

„Proč je Matěj mimo?" zeptala jsem se maminky, která fotbal zbožně sledovala.

Ta sebou trhla a nechápavě znovu pohlédla na hřiště.

„Vždyť je v poli!"

„Stojí za čárou," odsekla jsem a pořádně se tam zadívala. Potom pohledu následovalo moje nevěřící zalapání po dechu. Sebrala jsem otci bez dovolení dalekohled a zazírala tam.

„Panebože, on se baví s HOLKOU!" vyjekla jsem tiše a s hodně velkým důrazem na slově holka.

Můj nemožný a naprosto neschopný bratr se bavil s holkou.

„S holkou?"

„Cože?! Ukaž!"

Oba rodiče se rázem natahovali k dalekohledu, ale já ho nepustila. Musela jsem si to pořádně prohlídnout.

Tohle byla historická událost a jak moc, jsem zjistila vzápětí, kdy dívka stojící před bratrem zařvala: „Už mě nešpehuj, ty úchyle!"

Bohužel pro Matěje zrovna začala pauza a tím pádem se to dost rozlehlo a rázem se na ně upíraly oči všech přítomných. Tak to asi nebude jeho holka, pomyslela jsem si a vyprskla smíchy, za což jsem si vysloužila pohlavek, ale stejně mě to nezastavilo. Bratříček prostě nikdy nezklame.