Čekala jsem, až Kátě skončí hodina, abychom si mohly jít sednout na naše schody, kde jsme o přestávkách trávily čas, a mezitím jsem si prohlížela nástěnky.

Pořád jsem jimi byla fascinována. Nechápala jsem, jak bylo možné, že jsem si jich dřív nikdy nevšimla. Moje maličkost se opravdu zajímala jen o romány. Nevšímala si spolužáků. Netušila, kdo vyniká v češtině a kdo v ní zase propadá. Nyní jsem se však dívala kolem sebe, díky čemuž jsem si taky všimla, že musím hodně zabrat, abych to všechno vytáhla.

Znovu jsem se posunula o další kousek a narazila na nástěnku, která nebyla plná výkresů či článků, ale byla na ní různá psaníčka studentů. V tu chvíli v mé maličkosti zaplála zvědavost. Zajímalo mě, co tam, kdo může psát.

Znělo to jako zajímavý nápad. A tak, když jsem nikde neviděla přibíhat Katku s vyplazeným jazykem, jsem se začetla do příspěvků.

Ztratily se modré tenisky v tělocvičně. Budu ráda, když je ten, kdo je vzal, vrátí.

A pod tím bylo červenou tužkou připsáno: Díky za dárek. Vždycky jsem po nich toužil.

Tak ta se jich už nedočká, pomyslela jsem si pobaveně a přelétla pohledem na další příspěvky. Některé byly vážné a jiné komické jako ten další.

Ztratila se třídnice. Buďte lidi a vraťte ji, nebo mě úča zabije!

Pobaveně jsem se uchichtla. Litovala jsem toho chudáka, který ztratil třídní knihu. Učitelé na tohle byli pěkně hákliví. Už jsem se chtěla otočit a jít se podívat po kámošce, když mi zrak ulpěl na dalším psaníčku na nástěnce.

Hledá se dívka, která se stala hrdinkou, když mě dostala ze záchodu, a já bych jí chtěl osobně poděkovat, protože jsem slušný hoch, že? Rád bych viděl tvůj úsměv, když už jsem slyšel tvůj hlas. Tak, krásná neznámá, ozvi se! Já nezapomněl.

Zůstala jsem na ta slova šokovaně hledět. To přece... To určitě nemohlo být mířeno na mě. V mysli mi však vytanul ten ponurý den, kdy jsem prolila tisíce slz, a přitom se málem stala terčem šikany.

„To je ale lamer, co? Takhle se ztrapňovat," ozval se za mnou pobavený hlas.

Já však byla v naprostém šoku, že jsem se ani neotočila. Hlavu jsem měla plnou zmatených myšlenek. Nechápala jsem, jak jsem si vůbec mohla myslet, že je to směřováno na mě. Vždyť moje maličkost byla vždycky neviditelná pro veškeré okolí.

Určitě spousta holek zachraňuje kluky ze záchodů. Někdo se tomu jistě věnuje i závodně. Tak proč jen mi tlouklo srdce jako splašené, když jsem si to četla pořád dokola?

„Proč? To je náhodou milý," odpověděla jsem tiše a ani se neotočila. Brala jsem to tak, jako kdybych odpovídala vlastním myšlenkám, což jsem dělala často, takže mi to vlastně ani nepřišlo nijak divný.

Bylo tak milý, že někdo někoho potkal jen jednou a hledal ho. Nezapomněl hned, ale dál se staral. Ta dívka měla štěstí. Taková romantika. Hotový splněný sen.

„Vážně?" znovu se ozvala odpověď.

Jenže já byla příliš zahloubaná, než aby mi došlo, že za mnou opravdu někdo stojí. Brala jsem to naopak tak, jako kdybych mluvila sama se sebou, což jsem taky dělala hodně často. Byla jsem v tom přímo přeborník.

„Jo, ta dívka má štěstí," zamumlala jsem tiše a moje utlačovaná dušička plná romantických představ se zase začínala prodírat na povrch. Odhazovala kousky depresí a reality.

„A tys náhodou na záchodě nezachránila nějakýho kluka?" otázal se ten hlas a moje podvědomí se rovnou pustilo do přemýšlení nad odpovědí.

To, co mně vyskakovalo před očima, nemohlo být možný. Já tou dívkou nebyla. V tu dobu jsem byla mimo sebe. Hroutilo se ve mně všechno, a to díky naprosto nemožnému románovému klukovi, Honzovi. Skoro jsem si na ten den skrz slzy nepamatovala.

Přesto jsem odpověděla: „Jasně, že jo. Nějací kluci ho tam zavřeli, tak jsem mu otevřela."

„A neuteklas náhodou?" uslyšela jsem za sebou.

Jasně, že jsem utekla. Copak jsem byla v situaci pohlédnout nějakému klukovi do očí, když jsem byla uplakaná a zoufalá? To rozhodně ne, rozčilovala se moje dušička v duchu.

„Utekla," zamumlala jsem a dumala nad tím, že ten otravný hlas, který se pořád vyptával, se mi zdál povědomý. Jako kdybych ho už někde slyšela.

No jo, možná mám halucinace. To by mi tak bylo podobný, pomyslela jsem si pobaveně.

„A neuvízlo ti o něm něco zajímavýho v hlavě?"

Já jsem vždycky byla normální. Odpovídat hlasu bez těla je přeci běžné. Možná to bylo tou dlouhou samotou, že jsem se ničemu nedivila a klidně něco zamumlala. Nebo možná tím, že jsem čučela pouze na nástěnku, a tak mi to přišlo, jako kdybych to sdělovala jí.

„Jo, pořád mě rozčiloval tím, že se mi posmíval. A to jsem ho dostala ven," dostala jsem ze sebe naštvaně.

Tu chvíli jsem si pamatovala až příliš dobře, protože mě jeho pobavení hrozně rozčilovalo. Vždyť já ho zachraňovala a ani trochu vděku se mi nedostalo. Měl by být přece vážný, ale to ne. Jemu snad ani nevadilo být zavřený na záchodě. On se tím dobře bavil! Nechápala jsem to. I když...

Třeba byl taky introvert, takže měl záchody pro jejich klid rád, dumala jsem zamyšleně. Ta nová myšlenka mě úplně pohltila. Naprosto by obrátila všechno, co jsem si o té situaci do téhle chvíle myslela. Bylo by to nové poznání.

To už jsem za sebou zaslechla smích a tentokrát jsem se opravdu soustředila a neodlétala myslí někam do neznáma a v tu chvíli mě něco napadlo. Něco, co mi prolétlo hlavou jen na malou sekundu, ale přesto to tam dokázalo nadělat pořádnou paseku.

Ježiši!

Panebože!

Ne! Ten smích přece nemůžu znát. Ne, to rozhodně ne! Mám halucinace. Zbláznila jsem se z nedostatku románů. Jo, to bude ono. To bylo mnohem reálnější než to, co zalarmovalo celou mou mysl a bezpečnostní jednotky v mé hlavě vyhlásily pohotovost. Jistě, že je hloupost, si myslet, že za mými zády stojí ten kluk ze záchodů! To není možný!

Už ti úplně hrabe, informovala mě moje závislácká část bez jakéhokoliv citu. Jak jen byla chladná po odchodu románů. Bylo to s ní teď tak těžký. Dávala mi to všechno za vinu, a přitom já trpěla nejvíc. Neuvěřitelný!

A kde jsem to skončila? Jo, už vím. Ne, nemůže to být on! Je to nějaký učitel. Určitě!

Moje naděje se však záhy zhroutily, když hlas halucinací pronesl vesele: „Omlouvám se. Netušil jsem, že tě to tak rozčiluje. Rád bych ti konečně poděkoval, protože to já byl ten otrapa ze záchodu."

Chtěla jsem se propadnout do země. Tohle se přece nemohlo dít. Nemohla jsem se tady klidně bavit s klukem, a ještě s tím, co byl na záchodech. To přece není možné. Božeee, křičela moje dušička jako šílená a snažila se obnovit systém, který se po té novince zhroutil.

Nedokázal to ustát.

Ani já ne. Chtěla jsem zůstat takhle stát a už se nikdy nehnout. Možná, když to vydržím opravdu dlouho, odejde a já budu moc rudé tváře schovat na mém oblíbeném místě, záchodě. To byl trapas. Ach jo, to se opravdu může stát jen mně.

„Ta nástěnka je hodně zajímavá, co?" uslyšela jsem jeho hlas naplněný bezstarostným smíchem.

Na okamžik jsem zavřela oči. Musela jsem se uklidnit a stejně tak i svoje divoce bušící srdce. Na tohle jsem neměla nervy.

„Rozhodně," kuňkla jsem a doufala, že se konečně propadnu a budu se moct otočit. Zatím to však nevypadalo nijak nadějně. Stále se pode mnou zem ani nezachvěla. Tady se prostě člověk nedovolá pomoci v nouzi.

„Co kdyby ses otočila? Rád bych ti poděkoval," dodal vesele a očividně si nemyslel, že jsem blázen. Ani nikam neutíkal, když jsem dál usilovně stála na jednom místě a zírala na nástěnku.

„Nevím, jestli toho budu schopná," zamumlala jsem a pak jsem dodala spásnou myšlenku: „Můžeš poděkovat mým zádům a ty to přetlumočí zbytku těla."

Odpovědí mi byl smích, který nezněl nijak urážlivě, spíš mile. Divný. Opravdu. Všechno bylo tak zvláštní až přímo neuvěřitelný.

„Ale já bych rád viděl tvůj úsměv," pronesl ten hlas.

„A nebudeš se mi smát?" vyhrkla jsem nejistě. Chovala jsem se příšerně, jenže to jsem byla prostě já. Nic nemohlo jít normálně. To rozhodně ne.

„Slibuju," to jediné slovo, které bylo proneseno vážným hlasem, se dostalo do mé mysli plné paniky. Měla jsem se otočit k zástupci opačného pohlaví. Ke klukovi, který ví, že to já jsem ho dostala ven. Ten, který tu stále byl, i když jsem se k němu odmítala otočit.

Zhluboka jsem se nadechla. Zdálo se mi, že na něco takového nejsem ještě připravená. Sotva jsem dokázala mluvit s Káťou, ale mluvit s klukem, to bylo něco jiného a bez rad románů se mi zdálo, jako kdybych měla jít do války. Potřebovala jsem si jednu knížku aspoň prolistovala. Měla jsem úplný absťák.

Nevěděla jsem, jak se tvářit, chovat, či co s očima. Bylo to moc brzo. Nebyla jsem připravena.

„Já počkám tak dlouho, dokud ho neuvidím," ozval se jeho hlas, který byl nyní naplněn odhodlaností, která mě zaskočila.

Pořád s křikem neutíkal, když se moje maličkost chovala jako cvok. Ne, stál tam a hodlal vytrvat. Na jednu stranu to bylo rozčilující a na druhou... no, co si budeme povídat, to bylo roztomilý.

Proto jsem se zhluboka nadechla, posbírala všechnu svoji odvahu ve všech koutech své mysli a konečně jsem se odhodlala otočit a pohlédnout do očí klukovi, kterého jsem potkala na záchodech. Jak romantické...

Nesměla jsem se tak bát. Když neutekl za tu dobu, co jsem se odmítala otočit, teď už neuteče. Proto moje maličkost na chvíli zavřela oči a potom se začala pomalu otáčet. Bylo těžké se odhodlat, když jsem věděla, že budu muset čelit jeho pohledu.

Tak už nezdržuj a otoč se, řvala na mě moje nově probuzená romantická část, zatímco závislácká ječela, abych se nejdřív poradila s romány.

Vytěsnila jsem je však a udělala to, co jsem dávno měla.

Konečně jsem se otočila a nejistě pohlédla na tmavovlasého kluka, který mě sledoval vážným pohledem. Měl na sobě obyčejné tričko a rifle a přesto, že nevypadal na první pohled jako krasavec typu Honzy, působil svým způsobem tajemně.

„Tak jsem se dočkal," prohodil tiše, ale než mohl pokračovat, ozval se zvonek, až jsme sebou oba trhli.

Zrovna teď musí zvonit. Neuvěřitelné, rozčilovala jsem se v duchu, protože jsem byla ve stavu, že jsem netušila, co bych měla udělat, nebo snad říct. Jen jsem si ho prohlížela, což mi zase přišlo příliš, a tak jsem zase zrak sklopila.

„Asi bychom měli jít do třídy," zamumlala jsem nejistě.

No jistě, že bychom měli! Vždyť nechceš ťukat, aby se na tebe všichni obrátili a zírali na tebe, zaklepalo si moje vystrašené já na čelo. Mělo tam snad čelo? Kdo ví.

Klukovi se zvedl koutek úst v úsměvu a já překvapeně zaznamenala, že se tím stal ještě zajímavějším. Úsměv mu slušel, jako kdyby ho úplně změnil a ukázal v jiném světle než do té chvíle.

„To bychom měli. Jen bych ti chtěl předtím poděkovat... ale ani nevím tvé jméno," dodal vesele a natáhl ke mně ruku s tím, že uličnicky dodal: „A jinak já jsem Marek."

Hleděla jsem na něj a snažila se promluvit. Prostě jen řeknu jméno a půjdu do třídy. To nic není. Jenže jak jsem cítila jeho pohled na své tváři, nemohla jsem se soustředit. Byla jsem z něj hrozně nervózní. Tváře mi zrudly a já se nedokázala uklidnit.

Bože, Aničko, vždyť je to jen kluk, hučela moje realistická část mysli.

Jenže pro mě to nebylo jen tak. Bylo to těžký.

Právě, že je to kluk, pomyslela jsem si dost důrazně, aby to celá moje mysl jednoznačně pochopila.

Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem přece mlčet věčně, i když to by se mi dost líbilo. Jenže to nešlo, a tak jsem se odvážila naši konverzaci posunout na vyšší level.

„Anička," zamumlala jsem a pak jsem sklopila zrak k jeho ruce, ale na to jsem opravdu připravená nebyla. Zatím jsem byla mimo jen z toho, že jsem s ním promluvila. Dál to dneska nevidím.

Proto jsem jen zavrtěla hlavou a dodala šeptem: „Už musím."

A s tím jsem se otočila na patě a uháněla do třídy. Za sebou jsem však ještě zaslechla zavolání plné pobavení: „Však se ještě uvidíme, Aničko."

A to mě naplnilo strachem, ale zároveň i radostí, která mě rozechvěla po celém těle. Nevěděla jsem, co převažuje, ale když jsem se zastavila u dveří do třídy, a ještě se jednou otočila, překvapeně jsem se napíchla na Markův pohled.

Pořád stál na stejném místě a hleděl za mnou.

No, kdo by neřekl, že je to romantický? Moje dušička to křičela pořád dokola. Byla jsem v takové euforii, nebo šoku, dalo se to chápat různě, že jsem ani nevnímala pohledy upřené na mou maličkost, když jsem vešla do třídy.

Všechno šlo mimo mě. Moje mysl si promítala předchozí chvíle pořád dokola, jako kdyby to byla televize. Byla jsem naprosto ohromená.

Potkala jsem kluka, kterého jsem poznala na záchodě. Vlastně jsem ho jen slyšela. Dneska jsem ho viděla poprvé. A on nezapomněl na holku, která před ním utekla, protože nebyla normální, jak všichni dobře víme. Ne, on mě dokonce hledal. To bylo něco naprosto neuvěřitelného a šíleného.

Marek. To bylo krásné jméno, ale hlavně jsem měla před očima jeho úsměv. Ten jako kdyby ho celého změnil. Do té chvíle byl jeden z davu, ale s ním vystoupil z proudu ostatních a už zůstal vpředu sám.

Z té hodiny jsem nic neměla, ale za to jsem si stihla v hlavě promítnout snad stokrát naše setkání, svých sto padesát naprosto banálních chyb, svých koktavých odpovědí a svého nedostatku talentu na konverzace.

Navíc mi ovšem došlo něco naprosto skvělého. Vždyť jsem Marka potkala bez svých biblí. Nepotřebovala jsem je, aby se to stalo. Spíš to vypadalo, že jejich studium kluky odhánělo. Když jsem se držela jejich rad, nikdo si mě ani nevšiml.

A nyní jsem se střetla s někým, kdo hned neutekl, když mě viděl.

A co si budeme povídat, chovala jsem se tak trochu jako blázen. On však zůstal. Uvědomění toho, co jsem všechno dokázala bez románů, bylo ohromující.

Našla jsem si kamarádku, se kterou jsem se dokonce i hádala, a to právě kvůli svým biblím. Už jsem nebyla jen já a romány. Zapadla jsem a rozuměla jsem si s ní. Dokázala jsem se s ní bavit, i smát. Nebála jsem se na ni promluvit. Navíc jsem dokázala občas odpovědět na její škádlení.

Dokonce jsem potkala kluka, který si mě všiml. Všiml se mé osoby, která dřív byla pro ostatní neviditelná. On ji však viděl už v té době.

S bráchou jsem si začala rozumět. Už mezi námi bylo něco jako souznění. Jasně, pořád jsme se hádali, ale věděla jsem, že za ním můžu přijít a on mě vyslechne, pomůže mi, nebo mě prostě vezme na fotbal.

Uvědomovala jsem si, že svět bez růžových brýlí sice není procházka růžovým lesoparkem, ale i když se mi do cesty postavila hromada překážek, už bych neměnila.

Zjistila jsem, že přátelství se nedá nahradit knihami. To bylo opravdové, stejně jako to, že bez knih, bez jejich rad, když jsem se tak usilovně nesnažila, jsem narazila na kluka, který mě hledal, a jehož úsměv mě okouzloval.

Jistě, nedala jsem svůj zájem zrovna moc najevo, když jsem zdrhala pryč, ale tak to u mě bylo normální.

Chvíli holt trvalo, než se moje introvertní dušička odhodlala pokročit dál. Navíc jsem věřila, že se ještě setkáme.

Vždyť to sám říkal!

Hrozně moc jsem ho chtěla vidět znovu, i když to na mém chování nebylo vidět. Jenže na jednu stranu jsem měla i strach. Nebyla jsem zvyklá na kontakt s lidmi. Na mluvení, nebo spřádání rozhovorů. To všechno pro mě bylo nové, ale já byla odhodlaná tomu dát šanci.

Třeba další setkání s ním bude největší dobrodružství mého introvertního života. Jedno jsem však věděla jistě. Ať už to bude jakkoliv těžké, budu se snažit jako ještě nikdy v životě, a hlavní podmínkou bude, že se to stane bez dívčích románů.

Budu tam jen já se svým ohromným strachem ze setkání s ním, a on se svým úsměvem.

Už jsem se nemohla dočkat, až se s tou novinkou svěřím Kátě. Ta mi určitě pořádně vynadá, že jsem utekla, a pak mě obohatí kupou rad, jak jsem to měla udělat správně.

Konec 

****

Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří došli až sem. Moc pro mě znamená, že jste si tento příběh přečetli. Chtěla jsem v něm kromě pobavení také ukázat, že je mnohem důležitější mít přátelé, které při vás budou stát v dobrém i zlém, než najít "románového prince". Tak doufám, že se mi to podařilo, a že jste si příběh s Aničkou užili. Tímto se s vámi s Aničkou loučíme.