Nikdy by mě nenapadlo, co s mým životem může udělat přátelství. Bylo to naprosto úžasný. Můj optimismus znovu zazářil v plné síle. Bolest ze ztráty románů a kluka se schovala pod vlnu nadšení. Nemohla jsem si pomoc, byla jsem naplněná radostí.

Jasně, pořád zůstávalo moje menší šílenství. Sny o dívčích knihách, nebo nutkání sebou jeden z nich nosit. Dvakrát jsem ho vyndala, ale klidně jsem zase přiklusala domů, abych ho tam narvala.

Prostě je nešlo jen tak odhodit.

Ale snaha byla. Už jsem se začínala chovat normálněji. No... jak jen to šlo. Ve škole jsem zase napnula všechny síly a snažila se dohnat, co jsem zanedbala. Co si budeme povídat, už to bylo potřeba, jestli jsem nechtěla, aby mě maminka vydědila, kdyby zjistila, že jedna málem neomluvená hodina není jediný problém.

Nejlepší na tom všem však bylo, že o přestávce jsem už nemusela utíkat na záchod. Ne, to na mě čekala na chodbě Káťa a opravdu jsme se spolu bavily, smály a pomlouvaly učitele. Jistě, nenakecala jsem toho tolik, co ona. Ovšem něco ze mě vždycky vypadlo.

Měla jsem vlastní skupinku, kterou jsme tvořily my dvě a skvěle jsme se bavily. Nestála jsem tam sama jako dřív. Už ne. Něco se změnilo. I ve mně. Když jsem pozorovala při hodině Honzu, který se bavil s Luckou, nebolelo to tolik, jako dřív.

Jako kdyby něco odplouvalo.

Moje závislost na románech mě však stále pronásledovala. Co si budeme povídat, ty romány měly celkem výdrž, a tak jsem se rozhodla seznámit svou kámošku s tímto menším problémkem.

Proto jsem se jí svěřila s tím, jak jsem žrala dívčí romány, tak trochu se na nich stala závislou a trošku jsem stále byla. Kupodivu se nezačala dusit smíchy hned, ale až za pět minut, kdy moje sdělení plně zpracovala.

Sice jsem to čekala, ale přesto mě to rozčílilo. Přece to zase tak vtipné nebylo. Naopak to byla vážná věc, honilo se mi hlavou, když jsem ji sledovala, jak div nepadá ze schodů.

Jenže moje kamarádka nezůstala jen u smíchu, i když ten trval pěkně dlouho, a rozhodla se mi pomoci.

Moje „duševní" nemoc ji totiž fascinovala, a tak mě z ní hodlala vyléčit. Proto moji maličkost nejdřív pěkně dlouho vyslýchala a zajímal ji každý detail, co jsem udělala společně s dívčími romány a pak si všechno nechala projít hlavou.

Její vážný výraz k ní vůbec neseděl. Vypadala jako nějaký psycholog.

To horší však teprve přišlo. Další den mi totiž sprostě ukradla můj dívčí román, který mě doprovázel do školy a někam ho schovala. Jako šílená jsem se to z ní snažila dostat, ale ona neuhnula. Nevrátila mi ho.

„Je to pro tvé dobro!"

„Ale to nejde tak rychle," bránila jsem se, zatímco moje závislácká část mysli ječela: „Tak to z ní dostaň! Tohle přece nejde!"

„Ne. Nepotřebuješ ho," dostalo se mi na to nevzrušené odpovědi.

To je opravdu ohromné, ale jí nikdo v hlavě hystericky neječí, zlobila jsem se. Jenže Káťa nepovolila. Nechtěla mi ho vrátit, ani když jsem ji prosila, zuřila nebo vyhrožovala. Byla neoblomná.

Bez knížky v batohu jsem se cítila ještě víc nejistě a rozpačitě. Jenže tímhle neskončila, to byl jen první krok k mé záchraně.

Hodlala mi totiž vzít všechny dívčí romány.

„Potřebuješ se zbavit jejich vlivu! Když na ně budeš pořád koukat, může se stát, že se brzo zase vrátíš do starých kolejí," poučovala mě, když mi sdělila svůj psychologický výsledek, že se zachráním jedině, když jí je dám všechny.

Naštěstí jsem byla klidnější, než když mi sebrala první román. Mezitím jsem totiž dokázala umlčet závisláka ve své mysli. Zacpala jsem mu ústa a myslela jsem tak svobodně. Proto jsem se na to všechno dívala rozumněji.

Přesto jsem ale nevěděla, jestli se mi její nápad líbí nebo ne. Neuměla jsem si totiž upřímně představit, že by romány zmizely z mého pokoje. Že by tam najednou byly prázdné police. Nemohla bych na nich stokrát za den spočinout zrakem.

To bylo něco nepředstavitelného. Svým způsobem byly součástí mého pokoje. Jistě, také byla pravda, že jsem se právě kvůli nim ve svém pokojíčku moc nezdržovala. Jenže bez nich by to tam bylo tak smutný...

Dát je jen tak z ruky? Do cizího opatrovnictví? To se mi ani trochu nelíbilo. Spíš jsem se bála absťáku, který by nejspíš následoval. Už takhle jsem měla zvláštní stavy.

Třeba jednou jsem začala uprostřed noci hledat svůj první dívčí román, jen abych se ujistila, že sen o jeho krádeži byl jen noční můra.

Nemohla jsem říct ano. Ne hned. Potřebovala jsem čas na přemýšlení. Navíc, vždyť já měla za ty knihy zodpovědnost, i když jsem je zrovna nesnášela a měla z nich závislost. Přesto všechno jsem se o ně musela postarat. Nešlo je jen tak někomu dát. Byly to důležité bible...

Jistě! Byly to blbosti, okřikla jsem se v duchu.

Jenže i přesto tu s tebou byly celý život, protestovala moje závislácká část.

A právě proto jsme tam, kde jsme, bylo mi odpovězeno tvrdě a nekompromisně. Na tom něco bylo.

„A co bys s nimi doma udělala?" otázala jsem se podezřívavě, když jsem se na chvíli vymotala ze svých bludných představ a napadlo mě asi pět nejhorších scénářů, co by jim mohla udělat.

Co když je chce hodit do řeky? Nebo vyškubat jejich nejlepší části? Už jen z toho mě zamrazilo.

Káťa se po mých slovech pobaveně zakřenila a prohodila: „Zkusím je umlátit ostatními knížkami. Detektivkami, cestopisy a budu doufat, že na mě nebudou zkoušet ty jejich čáry máry. Haha... to byl vtip, Aničko. Prostě si je dám mezi ostatní knížky. Prosím tě, co jiného?"

Okamžitě jsem zrudla, protože moje nápady nebyly tak nevinné. Bože, takové blbosti mě napadají, nadávala jsem si v duchu. Asi jsem se opravdu tak trochu pomátla.

To už si ale kámoška všimla mého provinilého pohledu a naklonila se ke mně se zvědavě pozvednutým obočím: „No tak mi řekni, co tě napadlo, Aničko."

„Nic," zaprotestovala jsem rychle a nejistě, ale její pozdvihnuté obočí mi jasně říkalo, že mi nevěří ani nos mezi očima.

Copak jsem tak průhledná? Podle jejího nadšení, se kterým na mě dorážela, jsem byla. Nechtěla jsem ze sebe dělat blbku, ale ona mi nedala pokoj. Chtěla ze mě dostat tu trapnou odpověď.

Těžce jsem si povzdechla. No co, bavila se se mnou i přesto, že jsem se často chovala jako šílenec. Tohle už její názor víc nezmění.

„No, myslela jsem, že je zničíš. Třeba že jim vytrháš nejlepší pasáže. Nebo že je prodáš nějakému překupníkovi dívčích románů," dostala jsem ze sebe nejistě, a když jsem zvedla oči, abych viděla její reakci, dočkala jsem se jejího záchvatu smíchu, kdy málem sletěla ze schodu, na kterém jsme seděly.

„Ty seš fakt dobrá, holka! Prodlužuješ mi normálně život," vyhrkala ze sebe, když se přestala smát, což nějakou tu chvíli trvalo.

Jakmile se přestala dusit smíchem, prohodila jsem, abychom si situaci vyjasnily: „Tak si vezmeš jen pět románů, jo? To bude stačit."

Nechtěla jsem dát všechny své bible z ruky. To bylo prostě moc. Káťa se na mě jen zazubila a prohodila: „No tak to snad jsou taky všechny, ne?"

Nejistě jsem se ošila. Pět románů? Za co mě má? To je naprosté minimum. V takovém omylu jsem ji rozhodně nemohla nechat žít.

„To nejsou všechny. Mám jich doma asi padesát, přibližně," ohradila jsem se. Skoro mě její odhad urazil.

Kámoška po mně vrhla nevěřící pohled.

„Tak to je budu muset dát i k mamce do knihovničky. Bože, tolik románů. Vždyť jsou všechny stejné," prohodila nechápavě, ale to jsem nemohla nechat jen tak.

Musela jsem jí to vysvětlit: „To nejsou. Vždycky mají jiný průběh!"

„Ale stejný konec. Už z anotace vím, jak to dopadne. Ten kluk a holka skončí spolu. To je pěkná nuda."

„Ale musí překonat spoustu překážek!"

„Ale skončí spolu," mlela si pořád svou, načež po mně vrhla pobavený pohled: „Je opravdu nejvyšší čas se pro ty knížky stavit. Už tě zase přetahují na svou stranu. Takže hned dneska po škole."

„Nejsem na nich závislá!"

„Ale obhajuješ je," utahovala si ze mě vesele. Jistě. Přece něco dobrého na nich muselo být. Jinak bych jim nemohla tak dlouho věřit.

„Neobhajuju, máš naprostou pravdu. Je to nuda," vyhrkla jsem, i když mi to přes rty skoro nešlo, ale dokázala jsem to! Teď jsem ukázala, jak jsem se z toho pěkně venku.

Káťa po mně vrhla pobavený pohled a jen zavrtěla hlavou.

„To říkáš jen tak. Ale to nevadí, až budou romány u mě, dostaneme to z tebe úplně," prohodila vesele a drcla do mě.

Oplatila jsem jí úsměv. Tak dobře mě znala. Oplatila jsem jí drcnutí a chvíli jsme jen tak pozorovaly šrumec kolem nás, než jsem se smíchem prohodila: „Takže tři knížky si můžu nechat?"

„Ne!"

„Tak dvě?" obchodovala jsem dál, ale kámoška jen zavrtěla hlavou.

„Ne."

Dotčeně jsem si povzdechla.

„Ale no tak. Přece smlouváme. Musíš taky slevit," ohradila jsem se, ale ona se na mě jen zakřenila a odvětila: „Já nesmlouvám. Nepřesvědčíš mě. Ani jedna u tebe nezůstane."

Rozčíleně jsem po ní vrhla pohledem.

„Ale to je nespravedlivý."

„To je život," odpověděla mi vesele a pak, když se ozval zvonek, vstala a prohodila: „A nezapomeň, hned odpoledne se jdeme postarat o tu tvou závislost."

A s těmi slovy se rozeběhla do své třídy, zatímco já za ní nakrknutě hleděla.

****

A opravdu, kamarádka slib splnila a hned po škole se mnou šla domů, rozhodnutá si vzít ty zmije jedovatý k sobě. Sice jsem se pořád snažila jí to vymluvit, ale to bylo, jako kdybych mluvila do dubu. Prostě ta slova ignorovala, jako kdybych nic neřekla.

Hodlala zachránit moji duši, i když ta chudák nevěděla, jestli vůbec chce být zachráněna. Romány dřív milovala, nešlo na ně jen tak zapomenout. Nechtěla jsem, aby šly pryč. Takhle jsem je měla pod dohledem. Co bude pak, když zmizí pryč?

Ovšem moje kámoška si svůj úmysl nenechala vymluvit, a tak jsem ji představila mamce, která byla očividně v sedmém nebi, když konečně mohla poznat tu dívku, která mě dostala z mé samoty. Celá se rozzářila a okamžitě ji zvala na zákusek, zatímco Káťa na ni chrlila tisíce informací.

Tohle pro mě bylo něco úplně nového. Nikdy jsem domů nepřivedla žádnou kamarádku. Pokud se teda nepočítaly kamarádky dívčí romány... no, asi nepočítaly. Bylo zvláštní ty dvě sledovat. Ihned si padly do noty. Tak lehce. Záviděla jsem jim. Já se musela pokaždé tolik snažit a mamka se s ní bavila naprosto bez problémů.

A ještě k tomu měly samozřejmě stejný názor na dívčí romány. Moje rodička mě naprosto zatratila a souhlasila s Kátiným nápadem, a dokonce sehnala tašky, do kterých ty knížky obě bez mé pomoci skládaly. Já se jen opírala o dveře a pevně svírala pěsti.

Hlavně klid. Prostě si je odnese. Nic jim neudělá.

„Viděla jste snad někdy nějaký pár borec a tichá myška?" prohodila při práci kámoška.

Maminka jí podala další knížku a odvětila: „Nikdy. Tihle sebevědomí kluci hledají podobné holky."

Těžce jsem polkla. Mluvily, jako kdybych tam snad ani nebyla. Neuvěřitelné. Takové názory. Když jsem viděla, jak kamarádka vzala do rukou můj první román, úplně jsem dostala křeč. Nejradši bych se k němu vrhla a schovala ho k sobě.

Však na mě taky ten dívčí román ječel jako splašený: „Zachraň mě! Dělej! Nenech mě odjet! Nebo vykecám všechna tvá tajemství."

Musela jsem se opravdu držet, abych jim ho nevzala. Zhluboka jsem dýchala. Možná ta závislost opravdu ještě nebyla tak úplně pryč. Možná malinko zůstávala.

„Anička je ale už nečte, a to je dobře. Až moc jim věřila. A hned je vidět pokrok, když si našla takovou kamarádku jako jsi ty," dodala maminka, zatímco mně se na čele perlil pot, jak jsem se snažila se jim do toho nemotat.

„To víte, já romány úplně nesnáším, takže vám můžu zaručit, že se k závislosti už nevrátí. Ani na to nebude mít čas. Musíme podniknout tolik věcí, co zanedbávala. Mám toho tolik naplánovaného," mluvila zase co nejrychleji Káťa a já se na to soustředila. To bylo uklidňující, a tak známé.

Ty je to necháš jen tak udělat? Nebráníš nás, hučelo mi v hlavě, ale já jí jen zatřepala. Nebudu to poslouchat. Nebudu.

Nejistě jsem vkročila do pokoje a dostala ze sebe: „Co kdybych vám pomohla?"

Zatímco moje podvědomí ječelo: „Správně. Dostaň se mezi ně a nenápadně zachraň dívčí romány."

Káťa dala další román do tašky a dlouze si mě prohlédla, než pobaveně konstatovala: „Radši ne, holka. Vypadáš, že prožíváš absťák. My to s tvojí mamkou zvládneme. Radši se těš na to, až půjdeme do kina. To tě z toho zaručeně dostane."

A tak jsem se do toho nemotala. Nechala jsem je udělat to, co bylo nutné. Ovšem když mamka pomáhala Kátě s knížkami ven z domu, bylo to nejhorší. Už jsem se neudržela a vrhla jsem se k nim a snažila se nějakou svou bibli dostat do rukou. Prostě nemohly překročit práh našeho domu.

Maminka mě však od nich odtrhla a pronesla jemně: „Musíš jim dát sbohem. Je to potřeba."

Věděla jsem, že má pravdu. Opravdu. Jenže i tak bylo těžký, je nechat jít. Zhluboka jsem dýchala, abych se uklidnila, zatímco Káťa se mým stavem skvěle bavila.

„Hele, prosím tě, hlavně se mi nevloupej domů, abys je zachránila," zavolala na mě a pobaveně se rozesmála, zatímco tašku dávala do našeho auta. Mamka se totiž celá nadšená angažovala, že ji odveze domů, aby se s tím sama netahala.

Ty dvě byly snad lepší kámošky než já s Káťou. Rozčíleně jsem je pozorovala, jak ujížděly pryč s mými biblemi. Ještě dlouho jsem tam stála a zatínala ruce v pěst.

A když jsem pak vešla do svého pokoje, který byl zbaven dívčích románů, cítila jsem jistou opuštěnost. Najednou vypadal úplně jinak. Tak nějak smutně. Nejistě jsem přešla k poličkám a nostalgicky jsem po nich přejela rukou a vzpomínala, kdejaký román stál. Před očima jsem to dokonale viděla, jako kdyby nikdy neodešly. Jejich obaly, anotace, a hlavně tu jejich víru, která mě tak dlouho držela. Jenže když jsem se podívala znovu, byla tam prázdnota. Jako kdyby tu ani nikdy nebyly.

Těžce jsem polkla a zavřela oči. Potřebovala jsem najít něco, co mě z toho dostane, a tak jsem si představila svou kamarádku. Její smích a pošťuchování. To bych s romány nikdy nezažila, nepoznala. Pomalu jsem se začínala usmívat. I hraní fotbalu mi vyplulo na mysl. Nač tedy řešit odchod, který byl vlastně požehnáním?

A při těch vzpomínkách najednou tíha ze ztráty dívčích románů zmizela a mně se ulevilo. Necítila jsem už žádné ponoukání. Žádný román na mě nemohl volat a nutit, abych si ho přečetla.

Byla jsem volná!