Jelikož mít kamarádku bylo dost neobvyklý, vřítila jsem se do našeho domu jako velká voda. Musela jsem s tou novinou totiž seznámit celou rodinu. Chtělo se mi křičet nadšením, kdybych teda byla extrovert. Takhle jsem ječela aspoň ve své mysli, kde se na tu počest pořádal pořádný mejdan.

„Je někdo doma?" zavolala jsem rozjásaně, když jsem bouchla dveřmi a s očima plnýma nadšení odkopla boty kamsi za botník. No co? Dneska mi to bylo jedno. Už jsem se těšila, až se maminka dozví, co se všechno událo.

Ta bude zírat!

Ticho mě nemohlo nijak rozházet. Spíš mi odpověď nějak nechyběla. Vletěla jsem do kuchyně a překvapeně jsem se zarazila, když jsem uviděla mamku, která se opírala o linku a vypadala dost zdrchaně. Dalo by se taky říct, že působila, jako že už někdy měla lepší den.

„Mami? Něco se děje?" otázala jsem se nejistě a chtěla jsem se k ní přiblížit, když v tom se otočila a její rozčílený pohled mě zastavil uprostřed kroku.

I já vím, kdy je lepší zůstat v bezpečné zóně, a tohle byla přesně ta chvíle.

„Jestli se něco děje? Samozřejmě, že ne. Proto se tu opírám o linku. Prostě se jen tak vydýchávám," odsekla maminka a já už chtěla dodat, že vydýchávání je určitě důležité a přejít k radostné novině, která jí určitě zvedne náladu...

No, jaksi jsem se k tomu nedostala, protože ona hned na to dost radikálně zvýšila hlas, až jsem se lekla, a zařvala: „Děje! A dost vážného! Koukni se na tohle!"

A strčila mi před obličej nějaký list papíru. Jenže ho držela tak blízko, že jsem i s brýlemi nic neviděla. Ono se něco těžko čte, když to máte nalepené téměř na obličeji. Musela jsem si to opatrně odsunout i s její rukou, abych vůbec zjistila, co to je.

„Telefonní výpis?" vyhrkla jsem nechápavě, když mi konečně docvaklo, co mi ruší moje novinky.

Co já s tím mám společného? Vždyť mobil ani nemám, pomyslela jsem si zmateně, ale díky tomu se mě začínala zmocňovat úleva. To určitě bude nějaký omyl. Co já bych s tím asi mohla mít společného, když ho nevlastním? No nic. Takže se to lehce vysvětlí a všechno bude v pořádku. A pak se budu moct vytasit s novinkou mého nového života.

Už jsem se nemohla dočkat. Jen se zbavit té závislosti a všechno bude zalité sluncem...

„Ano, telefonní výpis! A vidíš ty čísla? Na posledním řádku?" otázala se až moc klidně maminka.

Znovu jsem zabrejlila na ten objev, který moje rodička očividně udělala a hledala jsem ten omyl, kterého jsem byla součástí. Zamrkala jsem, abych si zlepšila vidění a konečně jsem našla poslední řádek. Trochu větší číslo než ty ostatní. Tak někdy se nezadaří no. To se vylepší příští měsíc. Já za to přece nemůžu.

„Vidím," promluvila jsem a radši jsem další ze svých postřehů nedodávala.

Dneska na to nebyl dobrý den. Mamina by moje slova nemusela vzít s humorem a já ji nechtěla ještě víc rozčilovat. Já bych jí naopak ráda udělala radost, ale dosud mě nepustila ke slovu.

Stále jsem však nechápala, co to má co dělat se mnou? Jestli je chyba v účtu, já ji těžko vyřeším, když se motám i v obyčejných rovnicích. Zas tak dobrý matematik nejsem.

Maminka se zhluboka nadechla, asi aby se uklidnila, a pak vyjekla: „Je tam dvojnásobné číslo než obvykle, Aničko! To snad vidíš!"

„No to vidím, ale co já s tím?" otázala jsem se nevinně. Já fakt nevěděla. Byla jsem z toho celá zmatená.

Jenže pro mou rodičku to byla poslední kapka, když ten papír, který dělal samé problémy, odhodila a konečně mi dala jasnou a přesnou odpověď.

„Tos provolala s tou svou věštkyní. Tolik peněz! Zbláznila ses?" vykřikla a já na ni zůstala nevěřícně zírat.

Tolik stála věštkyně? No to je drzost. Ona mi naprosto zbořila všechny moje sny, a ještě za to chtěla tolik peněz?

„Já nevěděla, že to stojí tolik," bránila jsem se nechápavě.

Blbá věštkyně, nejenže mě zničila, ale ještě mi dělá problémy po tak dlouhém čase. Měla bych na ni napsat stížnost. Zasloužila by si to.

„Tak sis nejdřív měla zjistit tyhle informace. Jestli to uvidí tatínek, tak ho klepne pepka," rozčilovala se maminka dál. Dokonce se musela znovu opřít o linku, aby se zhluboka nadechla.

Cítila jsem se opravdu provinile. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápila. Ani abychom měli třikrát větší telefonní výpis.

Jenže já to opravdu netušila. Myslela jsem si, že to stojí jako ostatní hovory. Vždyť to tam nikde nepsali. Tak na to by snad měli upozorňovat, ne? Pak by se nestávala taková nedorozumění.

Kdybych to věděla, tak bych tam samozřejmě nezavolala, pomyslela jsem si rozhodně, ale do řeči se zase pustila ta jedna závislačka, moje mysl: „Nezavolala? Tenkrát?"

Musela jsem se upřímně zamyslet. Hm... Přemýšlela jsem opravdu dlouho. Vzpomínala jsem na ty hrozné časy. Načež jsem došla k jasnému rozhodnutí. Ne, určitě bych tam nevolala. Prostě bych řekla, že to nevadí.

Spokojeně jsem se pousmála. Bohužel maminka si to vzala osobně.

„Moc se nesměj! To si zaplatíš ze svého," okřikla mě a vraždila pohledem, zatímco Matěj, který zrovna přišel, se se zájmem zastavil. Nejspíš se těšil, že jednou dostávám vynadáno já a ne on.

To bylo pěkně nespravedlivé. Budu potrestaná za něco, co mě naprosto zničilo. Kde je ta spravedlnost?

No, nikde!

Když jsem tak viděla maminčin vztek, prolétlo mi hlavou, že je možná správná chvíle se zmínit o jisté neomluvené hodině. Sice jsem sama před sebou dělala, že se nic nestalo, ale bohužel jsem příliš dobře věděla, že stalo a nechtěla jsem, aby se to dozvěděla až na rodičáku. Takhle se to sfoukne najednou a třeba se už nebude tolik zlobit. Navíc horší to snad být nemůže.

„Ehm... mami? No, když jsme u těch průšvihů, tak trochu mám neomluvenou hodinu," pronesla jsem a tím jsem přidala do naší skvělé diskuze další téma na rozebírání.

Bylo opravdu namáhavý se přiznávat k takovým věcem. Nikdy dřív jsem nemusela. Takže jsem mohla napsat další černý puntík dívčím románům. Za to taky mohly. Nebýt jich, vůbec by mě nenapadlo, že by si mě Honza mohl všimnout. Kdyby byly dívčí romány reálné, už dávno by dostaly taky pořádně vynadáno. Takhle jsem to samozřejmě schytávala jen já.

Maminka, jakmile jí došla moje slova, zrudla snad ještě víc, než byla do té chvíle a vztek jí přímo zářil z očí. V jednu chvíli to až vypadalo, že se na mě vrhne, zatímco můj milý bratříček mi za jejími zády ukazoval zdvižené palce, jako že mi fandí.

Těžce jsem si povzdechla. Asi se teda může stát, že se její nálada ještě zhorší. Vražedný pohled byl toho jasným důkazem.

Možná jsem to přece jenom měla nechat na jindy.

„Neomluvenou hodinu? Jak to je možný? Ty chodíš za školu? No to snad už není pravda," rozčilovala se moje drahá nejlepší přítelkyně.

Vypadala, že mě už opravdu zamorduje. Dneska jsem jí nedělala radost jako jindy. Jenže by zase mohla ocenit, že jsem se jí k tomu přiznala. To by mohla brát jako polehčující okolnosti...

No, zatím to tak moc nevypadalo, tak jsem se jí to pokusila rozumně vysvětlit, přičemž jsem se přitom nejistě ošívala: „Mami, já technicky vzato ve škole byla, jen jaksi ne ve třídě."

„A kdes jako byla? Co máš být kde jinde než ve třídě?" rozčilovala se a už prohledávala všechny možné skříňky, jestli v nich náhodou nezůstala nějaká ta čokoláda.

Jak jsem jí tohle jen mohla vysvětlit? To nebylo tak jednoduchý. Můj život nebyl prostý, ale propletený skrz na skrz a k pochopení člověk potřeboval minimálně mapu.

„No, na záchodě. Byla jsem zdrcená ztrátou svého kluka," zamumlala jsem na svou obranu.

Maminku to ovšem moc nezajímalo. Jen zhluboka dýchala, zatímco brácha se cpal tyčinkami a sledoval nás, jako kdybychom byly zábavním pořadem v telce. Aspoň někdo se dobře bavil.

„No to snad ne. Co se máš co zavírat na záchodě?"

„Trpěla jsem!" ohradila jsem se dotčeně. Vždyť tím začaly všechny moje neúspěchy.

„Vždyť jste spolu ani nechodili," rozčilovala se rodička.

Ta slova opravdu zabolela, ale musela jsem je ustát. Mohla jsem si za to tak trochu sama. A navíc ta věštkyně. Kdyby nestála tolik. Naprostá ztráta důvěry. Už nikdy jí nezavolám.

„A tos takhle vysvětlila učitelce, žes byla na záchodě?" otázala se vzápětí vyřízeně, když už se nejspíš nechtěla zlobit s tím, že se její dcera schovávala na záchodě.

Po těch slovech jsem se pousmála, protože jsem byla ráda, že můžu odpovědět něco, co by ji mohlo potěšit.

„Ne, neptala se."

Maminka přikývla, což nejspíš značilo, že je to dobrá zpráva i pro ni. Konečně jsem zabodovala. U bráchy ovšem ne, protože jsem zaslechla jeho vyprsknutí.

Okamžitě jsem po něm mrskla rozčíleným pohledem.

Jen tím maminku znovu vyprovokuje, ale to už Matěj přišel blíž a připojil se k debatě, když spiklenecky prohodil: „Nechci nic říkat, ale právě ses přiznala k něčemu, co možná ani nikdo nezaznamenal. Kdybys měla opravdu neomluvenou hodinu, už dávno by po tobě někdo chtěl omluvenku. Bože, ségra, ty jsi opravdu začátečník! Takhle se zbytečně prozradit."

Měla jsem chuť se jít zahrabat, když mi došla jeho slova. To jako nikdo nevěděl, že tam nejsem? Nikdo si nevšiml? Neuvěřitelné. Moje image neviditelnosti mě nejspíš zachránila od neomluvené hodiny. V tuhle chvíli jsem ale netušila, jestli mám být ráda nebo ne.

Bylo sice super, že z toho ve škole nebude průšvih, jenže na druhou stranu... Copak jsem opravdu nikomu nestála za to, aby si všiml, že chybím? To docela zabolelo.

No a co? Nemáš průšvih, tak se raduj, poučila mě moje závislácká část mysli a já ji pro jednou hodlala poslechnout. Nač se trápit něčím, co bylo dávno za mnou? To byla hloupost. Musela jsem hledět do budoucnosti. Na změnu, o kterou jsem se pokoušela.

Proto jsem si chtěla konečně ulehčeně oddechnout a radovat se, že nejspíš nebude žádná neomluvená hodina, ale když jsem uviděla maminčin výraz, zase jsem šampáňo ve své mysli zavřela. Očividně vše nebylo zapomenuto.

Pitomá věštkyně, pomyslela jsem si rozčíleně při sledování mé drahé rodičky. Její výraz by se dal popsat jako zoufale bránící se, aby se na mě nevrhla. Jo, to bylo přesný.

Asi nebylo nic zapomenuto. Ani věštkyně, ani ten průšvih, který podle všeho nebyl aktuální.

Poznámka pro příště. Ověřovat si fakta, napomenula jsem se důsledně. Kdybych se ve škole podívala do třídnice, tohle bych si ušetřila.

„Aničko, ty máš víc štěstí než rozumu! Modli se, aby měl Matěj pravdu, což nejspíš opravdu má. Přece jen je to už nějaká doba. No to je jedno. Opovaž se ještě někdy ulít a uvidíš ten mazec. Za tohle budeš měsíc bez televize. Žádný tvoje detektivky, ani romantika, nebo na co to teď zrovna koukáš. Nic! A ještě jednou zkus jít za školu a budeš mít zaracha na měsíc!" dostalo se mi dlouhého varování a rovnou i trestu.

Očividně to, že nikdo nejspíš nic neví, pro ni nebyla moc velká omluva.

„Mami, přitlač, já mám daleko horší tresty," protestoval Matěj, který se samozřejmě potřeboval taky zapojit. A to zrovna v otázce trestů. To mě vůbec nepřekvapilo. Vrhla jsem po něm vražedným pohledem, zatímco on mi to vrátil veselým zakřeněním.

„Však ty seš recidivista. Děláš to pořád dokola. Ona to udělala poprvé," prohodila k němu na půl úst.

Načež se na mě znovu podívala a dodala: „A ten telefonní výpis..."

„Zavolám tý věštkyni, aby ho zaplatila," navrhla jsem nevinně, a když jsem viděla, že mamka každou chvíli vybuchne, zazubila jsem se.

„Mami, to byl vtip."

Oba nás přejela rozčíleným pohledem, a pak rozhodila rukama, než konstatovala: „Vy dva mě přivedete do hrobu! Aničko, ber zaplacení věštkyně jako dárek k Vánocům. Další už nebude a buď ráda, že to neřeknu tatínkovi. Ten by tě hnal."

Kde je spravedlnost? Věštkyně mi sebrala naději a teď ještě dárky k Vánocům. To nebylo ani trochu pěkný. Blbá věštkyně. Dostávala jsem na ni alergii. Akorát všechno kazila místo toho, aby pomáhala.

Načež maminka důrazně dodala: „A teď mi řekněte něco, co mě potěší!"

Očividně si potřebovala zlepšit náladu, když čokoládu nikde okolo nenašla. Ovšem ptát se nás dvou možná nebyl nejlepší nápad. I když...

Já měla opravdu něco, co by ji mohlo potěšit.

Nadšeně jsem se zakřenila. Konečně přijde moje chvíle. Nějaký zarach nebo televize. To mi najednou bylo fuk. Okamžitě jsem si vzpomněla, proč jsem domů tak uháněla. Nadšení ze mě přímo tryskalo a nějaký dárky se mi vykouřily z hlavy. Dala jsem si ruce k sobě a přelétla jsem je pohledem. Chvíli jsem mlčela a snažila se je navnadit na další chvíli.

„Já něco mám!" vyjekla jsem vzápětí nadšeně.

Maminka se na mě nejistě podívala. Asi neviděla moc velkou šanci, že by se jí moje zpráva mohla líbit. Spíš se na mě dívala s obavami, co ze mě zase vypadne. Tomu se teda říká nedostatek víry. Samozřejmě, že mám i nějaké radostné novinky, pomyslela jsem si vesele, protože jsem věděla, že bude nadšená. Stejně jako já.

A když jsem měla plnou pozornost jich obou, vyhrkla jsem bez sebe nadšením: „Mám kamarádku! Opravdovou kámošku."

Maminka se na mě nechápavě podívala, jako kdyby mi snad nerozuměla, a tak jsem důrazně dodala: „Ne romány, ale opravdovou živou bytost!"

Oba dva se na mě stále dívali naprosto nevěřícně, načež bratříček pobaveně prohodil: „A nezdálo se ti to jen?"

Jenže já se spokojeně usmívala, když jsem zavrtěla hlavou a hned na to jsem vypukla v nadšený jásot a maminka se vzápětí přidala. Úplně zapomněla na svou zlost a chytila mě do náručí a div mě neumačkala.

Člověk by si skoro myslel, že je pro mě snad nějak těžké získat kamarádky. Samozřejmě, že ne. Byla to hračka, kasala jsem se v duchu.

Jasně, vzpomeň si na ten stres, šťouchla do mě moje zákeřná část mysli.

Nojo nojo, odbyla jsem ji a společně s maminkou jsme nadšeně jásaly. Poskakovaly jsme a nějaké problémy byly zapomenuty. Zůstala jen čistá radost. Rázem se jí z hlavy vykouřilo, že by se měla zlobit. Byla stejně jako já přímo nadšená. Nejspíš si opravdu myslela, že se toho okamžiku nedočká.

„Ty máš opravdu kamarádku?" vyptávala se mě, když na okamžik ustalo nadšení. Podezřívavě si mě prohlížela, jestli to není jen nějaký vtip, ale nebyl.

Vesele jsem zavrtěla hlavou. Byla to pravda pravdoucí.

„Jasně, mami."

„Musíš nám ji přivíst ukázat!" dodala hned na to nadšeně a už nahlas přemýšlela, co by měla upéct, zatímco jsme společně jásaly.

Matěj si mezitím prohlížel naše šílenství a jen vrtěl hlavou. A když to nevypadalo, že bychom se měly uklidnit, radši se pakoval pryč, aby mě prý náhodou zase nenapadlo ho objímat. Měl opravdu velké štěstí, že nám včas unikl do pokoje. Jinak by se objetí nevyhnul.

Takhle to za něj totiž schytal tatínek, který nevědomky vešel přímo do jámy lvové. Překvapeně se zarazil ve dveřích, když nás uviděl nadšeně poskakovat v kuchyni.

„Co se děje?" vyhrkl nechápavě a v tu chvíli, kdy na sebe upozornil, jsme se na něj se smíchem vrhly. Chtěly jsme radostí objímat celý svět.

Objala jsem ho kolem pasu a maminka svého manžela jemně chytila za ruku.

Ani jedna jsme mu však nehodlaly říct o průšvizích. Ne. Jen to důležité.

„No, dozvím se to?" pokračoval, zatímco se snažil dostat trochu prostoru. Jenže já jsem se k němu tulila a nehodlala jsem přestat. Takže působil, jako kdyby tím nájezdem nehorázně trpěl, a přitom stále usiloval o nenápadné odtáhnutí.

Maminka se k němu přivinula ze strany, aby si nemohl všimnout papíru, který zůstal osamoceně ležet na kuchyňské lince.

„Mám kámošku!" vykřikla jsem vzápětí nadšeně, a ještě víc jsem se k němu přitulila.

„Nemáš snad radost?" otázala se se maminka a my obě zvážněly.

Ustaly jsme na chvíli v radostném skákání. Obě jsme napjatě čekaly na jeho reakci. Zajímalo nás, co tatínek udělá. Jak se k té novince postaví. Znaly jsme ho příliš dobře. Nečekaly jsme moc nadšení. Jenže... člověk vždycky doufá.

Táta se zarazil a zůstal na mě hledět. Až jsem z toho upřeného pohledu byla celá zmatená, ale než jsem mohla z jeho výrazu něco vyčíst, pronesl ta osudná slova, která si budu pamatovat ještě spoustu let: „Jsem na tebe tak hrdý, Aničko."

Jenže to nebyl ten největší šok. Ten přišel ve chvíli, kdy se vyvinul mamince a hned na to mě k sobě přivinul a objal. Vzduch mi uvízl v hrudi.

Překvapeně jsem k němu v jeho pevném sevření zvedla oči. Tohle bylo něco naprosto neobvyklého a nečekaného. Táta na dotyky nikdy nebyl. Jedině když jsme ho donutily my. Jenže tentokrát to udělal sám od sebe.

Na okamžik jsem se zarazila, načež jsem objetí opětovala a do jeho hrudi jsem pohnutě zamumlala: „Děkuju."

To slovo v sobě obsahovalo moje překvapení, radost i nadšení. Poprvé jsem cítila, že je tu s námi tatínek opravdově. Že nás má rád.