Další krok ve své změně jsem udělala následující den, kdy jsem se o svačině vydala ven ze třídy, ale nehnala jsem se na záchod jako obvykle. Naopak jsem se chtěla vmísit mezi dav spolužáků a zapojit se. Nejistě jsem pozorovala hloučky, které se hlučně smály nebo jiné, kde si ukazovali něco v sešitech a pak Lucku a její gang krásek, které nejspíš řešily, jestli si nehty nalakují na zeleno, nebo na fialovo.

Povzdechla jsem si. Nemohla jsem přece jen tak k někomu přijít a dělat, že tam jsem s nimi odjakživa. Budou na mě koukat jako na šílence. Nejistě jsem si žmoulala ruce a pokročila vpřed. Tak prostě půjdu dál a příležitost se třeba objeví, ponoukalo mě moje ubohé, téměř pozitivní myšlení.

Pomalu jsem se sunula krok za krokem a naslouchala jednotlivým útržkům rozhovorů, které kolem mě padaly. Dohromady nedávaly smysl, ale každý zvlášť patřil mezi ty různé kroužky.

Rozhlédla jsem se kolem a stále nic. Samozřejmě, že ne. Jako obvykle mě nikdo neviděl, protože dřív jsem to tak chtěla. Jenže když jsem se teď toužila změnit, bylo to zatraceně těžké. Začínalo mi být jasné, že první krok je na mně a já se tak bála. Ano, byla jsem zbabělec zbabělý, ale vždyť já uvnitř sebe byla jen vystrašená románová dívka stále na těch knížkách závislá. To nebylo zrovna dobré do začátku.

Ostře jsem se dívala po všech tvářích a rozhodovala se, kde vypadají všichni vstřícně. Hledala jsem jasnou výzvu, jako třeba: „Pojď sem, Aničko, mezi nás zapadneš."

Bohužel takový transparent se nikomu nad hlavou nehoupal, takže jsem musela dát na svoji intuici, která pořád křičela: „Jdi tam, kde čtou romány."

Jasně, jednoduchá rada, ale co má člověk dělat, když nikdo v rukou žádnou knížku neměl? To už mi neporadil nikdo. Na to bylo jen hloupé ticho. Nic víc.

Moje maličkost se začínala cítit opravdu špatně. Žádný pokrok neudělala. Stála uprostřed chodby a měla chuť se rozeběhnout na záchod a číst tam do zbláznění dívčí romány, aby načerpala naději. Ta touha byla tak silná. Stálo mě hodně sil tomu odolat. Bylo by to přece tak jednoduché... na rozdíl od tohoto.

Nejspíš jsem nedokázala být aspoň trochu normální. Nemohla jsem se přinutit k někomu dojít a říct něco familiárního jako: „Čau, já jsem Anička."

Nebo: „Borče, já jsem Anča."

Nic takového. Hrozně jsem se bála odmítnutí, a tak to vypadalo, že raději ani nezkusím zapadnout, abych nezažila žádnou bolest a zklamání. Udělala jsem pár kroků na stranu ke zdi s další nástěnkou, kterých byla tahle škola plná, a na okamžik jsem zavřela oči. Musela jsem se uklidnit a nevzdávat se. Přece nejsem zbabělec...

Ale jsem.

Tak aspoň ne tak velký, oponovala moje mysl důrazně.

Bylo tak těžký vzdát se svojí románové bubliny. Myslela jsem si, že dneska to prostě zvládnu. Věřila jsem si celý ráno, ale teď moje odvaha utíkala jako pára nad hrncem a já na ni křičela, aby se vrátila, ale ona zdrhala ještě rychleji. Možná mi nebylo souzeno být normální. Vždyť s romány jsem nikdy takové problémy neměla. Nic mě netrápilo. Téměř.

Zatímco když jsem se pokoušela změnit, bylo to, jako kdybych z dívčích románů trhala stránku po stránce. Stejné utrpení mě sžíralo. Nedokázala jsem překonat svůj strach a stydlivost, abych se k někomu připojila. Neuměla jsem udělat ten první a zásadní krok.

Chtěla jsem to vzdát. Otočit se na patě a schovat se do bezpečí toalet jako dřív. Už jsem to i skoro udělala, když v tom se za mnou ozval hlas: „Hej, to seš ty."

Nejistě jsem se zarazila. Neměla jsem jediný důvod myslet si, že to někdo křičí na mě. Vždyť jsem byla neviditelná. Nikdy mě nikdo neviděl. Nevšímal si mě, ale přesto jsem se zarazila, protože v té chvíli jsem doufala. Možná to bude bolet jako další odhození, možná to zničí další kousek mého bývalého já, ale zkusit jsem to musela.

Pomalu jako ve zpomaleném filmu jsem se začala otáčet s jistotou, že to někdo křičel na někoho ze své partičky. Když jsem však byla celá otočená, překvapeně jsem zírala do očí holky, kterou jsem znala, a jež po mně vrhala nadšené pohledy.

Nevěřícně jsem vydechla, protože to byla dívka, která mi dala kapesníky na záchodě. Zrovna ona.

„No, seš to ty. Už jsem si začínala myslet, že ses snad odstěhovala. Hele tebe potkat, to je umění. Měla bys začít chodit po chodbách, a ne po stropě," vychrlila ze sebe a vrhla se ještě blíž ke mně.

Zatímco já na ni jen nevěřícně hleděla, a o krok jsem ustoupila před jejím nadšením. Pak jsem si za to ale vynadala. To by přece udělala neviditelná Anička. Já ne. Tohle je moje příležitost.

„Už jsem si normálně myslela, že ses mi zdála. Ufff, takže magor nejsem. To se mi ulevilo."

Zhluboka jsem se nadechla. Nesmím tuhle příležitost zkazit. Nemusí se už nikdy opakovat, nutila jsem se do odvahy.

Ale moje závislácká část začala dělat problémy. Ta se nechtěla změnit. Ona chtěla zpátky staré dobré časy. Já chci román! Ten mi dá radu, jak to nejlíp udělat. Bez něj to přece nejde, ječela na mě bez ustání.

Nedají dobrou radu. Jen by to zkazily. Buď sama sebou, křičela na mě naopak zase moje realističtější část mysli jako trenér.

A já silou vůle zatlačila pochyby do pozadí, zvedla oči a rozhodně jsem promluvila: „Ahoj."

Jasně, úplně mimo. Jak jinak. Ona přece říkala něco jiného než pozdrav. Sakra, rozčilovala jsem se. Zase jsem to zvorala. Já prostě neumím být normální...

Jenže k mému šoku se holka rozzářila jako sluníčko a prohodila: „Ahoj. To se mi líbí, takový zastaralý, ale pořád cute."

Načež mi podala ruku plnou různých trhlých náramků a dodala: „Co takhle se sejít po škole a pokecat? Vždycky miluju, když můžu kydat špínu na učitele. Tak můžeme společně."

Nechápavě jsem na ni zabrejlila. Ona mě nenazvala idiotem ani šílencem? A chce se mnou jít ven pokecat? Se mnou? Opravdu? Pro jistotu jsem se podívala za sebe, jestli náhodou nemluví skrz mě, ale nebylo tomu tak.

Bylo to mířený na mě. Vau! Dokázala jsem to. Promluvila jsem s někým. Povedlo se. Teď stačilo jen souhlasit.

Ještě to dokonči a budeš skvělá, motivovala jsem se, když mě dívka dál pozorovala s nataženou rukou.

Udělám první krok. Jasně. Nejistě jsem se zahleděla na nataženou ruku. Najednou vypadala had.

Skoro jsem ucukla, když se v mé hlavě ozvalo: „Nepotřebuješ ji! Máš nás. Dívčí romány."

Těžce jsem polkla. Nechtěla jsem to slyšet. Ne, moje dušička se potřebovala osvobodit z jejich vlivu. Ony mě zradily, nezapomeň na to, pomyslela jsem si rozhodně a dál nevnímala ten strach, který mě dusil. Ne, tentokrát svou druhou šanci nezahodím. Nesmím!

Proto jsem se zhluboka nadechla a konečně jí nejistě sevřela nabízenou ruku, přičemž jsem hlasem tichým jako vánek větru dodala: „Půjdu ráda."

Moje možná budoucí kámoška se celá rozzářila, když vyhrkla: „Tak páčko ve dvě."

Načež se víc s mojí maličkostí nezdržovala a už bezstarostně uháněla pryč, jako kdyby pro ni byl život jeden velký závod. Já za ní hleděla jako v mdlobách. Přes mlhu, která mě obestírala. Opravdu jdu s někým ven? Já? Neviditelná? Naprosto nemožná?

Nemohla jsem něčemu takovému uvěřit.

Ještě chvíli jsem za její mizející postavou koukala, a teprve když mi zmizela z dohledu, jsem se vrhla na ten záchod, jak bylo původně v plánu. Zavřela jsem se v kabince a tam vypískla nesmírnou radostí. Dokázala jsem to. Porušila jsem svoji románovou bublinu a... přežila!

A to byl úžasný pocit.

****

Když jsem pak čekala venku před školou, nejistotou jsem si téměř kousala nehty. Několikrát už jsem se viděla, jak co nejrychleji zdrhám zadem pryč. Vždycky jsem se však včas zarazila a přísně se napomenula. Nezahodím takovou příležitost jen proto, že mám strach!

Na chvíli jsem se opravdu přesvědčila a uklidnila. To mi však vydrželo asi pět minut a nastalo to znovu s mnohem větší silou.

To nedokážu, ječela moje vystrašená dušička. A už jsem se řítila zpět do školy, abych se tam schovala. Letěla jsem jako šílená. Na tohle jsem nebyla stavěná. Prostě ke svému životu potřebuji jen ty zatracené knížky, honilo se mi hlavou, když se mi povedlo tělo zastavit přede dveřmi do školy.

Zatraceně, tak trochu bojuj, napomínala jsem se a hecovala.

No tak, s dívčími romány je to přece jednodušší, ponoukalo mě mé vlastní zlé podvědomí.

A mělo pravdu, jenže...

Možná, že stálo za něco bojovat a doopravdy žít. Zoufale jsem na okamžik zavřela oči. Potřebovala jsem načerpat dost sil na boj sama se sebou. Takové problémy určitě nikdo jiný neměl. Jen já musela být holt originální.

„Čau."

Jen někdy bych taky brala být trochu normální. Mít normální starosti, jako že jsem zapomněla zavolat kamarádce, tak snad se nezlobí. Ne starosti, jak si nechat zabouchnout dveře přímo před očima.

„Vnímáš?"

No, je to normální? Není. Je to se mnou opravdu nahnutý. Jak si jen můžu najít kamarádky, když si budou myslet, že jsem šílenec? Všichni hned s křikem utečou.

„Vždyť my si vlastně ani neřekly jména. Bože, to je tak trapný, holka, vždycky jsem někam spěchala. Teď to ale konečně napravíme. To bude vzrůšo," pronikl konečně do mého vědomí až příliš známý hlas.

Překvapeně jsem zamrkala, abych se vrátila zpátky na zem ze svých příšerně ujetých myšlenek, otočila se a uviděla jsem před sebou svou první „adeptku" na kamarádku. Ta se na mě nevzrušeně usmívala a dlouhé blonďaté vlasy jí padaly do očí, zatímco na zádech jí ledabyle visel školní batoh.

Opravdu přišla. Přišla kvůli mně. To mi dodalo příval nečekané odvahy. Proto jsem se odhodlala a konečně taky něco pronesla: „Já jsem Anička."

Vesele se na mě zakřenila a vychrlila na mě neuvěřitelné množství slov: „A já Káťa. No konečně to máme za sebou. Teď konečně můžeme vyrazit na něco dobrého. Já tak miluju sladký. Bože, tak dlouho jsem už neměla žádný zákusek, skoro se mi sbíhají sliny. Zajdem do cukrárny, ne?"

Vůbec jsem nechápala, jak to že jí nedělalo problémy mluvit tak rychle, a tolik slov. Ale líbila se mi její ukecanost. Naprostý opak mě samotné. Obdivovala jsem její bezstarostnost a najednou jsem opravdu toužila ukázat se před ní v tom nejlepším světle.

A tak jsem se jemně pousmála a prohodila tiše: „Tak na co čekáme?"

Odpovědí mi byl přátelský smích a herda do zad, až jsem se málem kousla do jazyka, jak jsem se lekla, ale přesto jsem se po dlouhé době cítila... mnohem líp.

Ve vzduchu se vznášela naděje.

****

„Já prostě nechápu, jak po nás můžou chtít, abychom na druhý den přinesli dva referáty. To je tyranie. Copak mám čas patnáct minut na to, abych všechno postahovala z wikipedie? Samozřejmě, že nemám. Mám na starosti důležitější věci, jenže to je nezajímá..." sypala ze sebe moje nová kámoška, když jsme seděly u malého krytého stolu v cukrárně, kde jsem snad nikdy předtím nebyla.

Všechno tam vypadalo pěkně, tak nějak rodinně. Prodavačka nás přivítala s úsměvem a ani se nesmála mému koktavému přání. Všude kolem nás byly samé dobroty, a to bylo naprosto úžasný. Dala jsem si medovník a moje dušička se při jídle rozplývala, zatímco dávala pozor, aby věděla, co se zrovna rozebírá. Nesměla jsem tuhle šanci pokazit.

„Přesně," přidala jsem k rozhovoru aspoň jedno slovíčko, aby si náhodou nemyslela, že nedávám pozor.

Káťa spokojeně pokývla a jela dál jako uragán: „Někdo by jim už měl říct, že to takhle nejde! Udělat pořádný humbuk, protest!... Ježiši, promiň já tu furt melu a ty se ani nedostaneš ke slovu."

Uvědomila si náhle a já zpanikařila. Mně to vůbec nevadilo. Naopak to bylo přesně to, co mi vyhovovalo. Stačilo přikyvovat a byla jsem v pohodě. Nic náročného. To zvládl i takový labilní jedinec jako jsem já. Jenže mluvit sama? V tichu?

Brrr, otřásla jsem se znechucením. Na to bylo ještě moc brzo.

„Mně to nevadí. Ráda poslouchám," dostala jsem ze sebe ztěžka. Pořád jsem byla dost nervózní. Nechtěla jsem to nijak zkazit.

Káťa se však pousmála a prohodila: „V poho. Já se někdy nedokážu zastavit. No to nebudeme řešit."

Načež se nahnula nad stůl blíž ke mně a s očima plnýma uličnictví prohodila: „A teď chci taky něco slyšet o tobě. Co tě baví? Máš ráda jízdu na kole? Děláš nějaký sport? Věříš v kouzla? Jsem úplný fanoušek Harryho Pottera. Bože, čím byl starší, tím byl úžasnější..."

Najednou se zarazila a zasmála se. Musela jsem jí úsměv oplatit. Ta holka byla číslo. Pořád tak rychle mluvila. To bych taky chtěla umět. To už Káťa naznačila, že si zavírá pusu na zámek a odhodila klíč kamsi za pobíhající číšnici.

Byla řada na mně. Musela jsem se vzchopit. Vždyť si jen povídáme, není to žádný zkoušení. Nechci přece tuhle šanci zahodit. To teda nechci. Přesto cítím třes. Nejradši bych běžela domů a nejdřív si přečetla dívčí román, abych prozkoumala, jak se s kámoškou bavit. Vždyť já se normálně bavila jen s rodinou. To nebylo moc dobré. Ne, ani trochu.

Prostě řeknu, co mě baví. Na tom není nic těžkého, rozhodovala jsem se v duchu, když moje ustrašená dušička vyjekla: „Jasně, tak si to zkus sama!"

Opravdu podpora vlastní mysli vždycky potěší.

„Mám ráda dívčí romány," prolomila jsem ticho konečně.

Jiný koníček jsem si ještě nestihla zařídit, takže mi nezbylo nic jiného, co bych mohla říct. Ovšem už jsem nedodala, že jsem na nich tak trochu závislá a zrovna se snažím z toho dostat. To nebylo zrovna téma, které bych chtěla probírat nad zákuskem. Ten byl totiž balzám na moje šílenství. Nechtěla jsem, aby mi v puse zhořknul. Ne, hodlala jsem si ho vychutnat.

Na její reakci jsem čekala celá napjatá. Tahle odpověď rozhodne, zda máme šanci se přátelit, nebo ne. Doufala jsem, že je aspoň malinkatá naděje, že by je mohla brát v pohodě.

Jo, nějaký jsem četla. Líbil se mi.

Taková odpověď by ušla. Tu bych dokázala překousnout. Taky jsem je brala, jako že jsem jich pár přečetla a jsou zajímavý. Vůbec jsem je donedávna nebrala doslovně. To ani náhodou...

„Ty přímo nesnáším. Taková naivita a nereálnost v nich je! Kýčovitost," vyhrkla a já jen v duchu zasténala.

Neměla jsem s tím vůbec začínat. Takhle se nikdy kamarádkami nestaneme. Měla bych jí dát za pravdu. Věděla jsem, že něco na tom bude a moje závislost to dokazovala.

Přesto jsem je nemohla nechat hanit. Už proto, co pro mě udělaly za těch pár let. Udělaly mi úžasnou bublinu, kterou teď bylo tak hrozně těžké prorazit a dostat se ven. Přiznávám, ale určitě udělaly i něco dobrého.

Nemáš díky nim kamarádky. Sakra, další bod proti nim.

Ale naučily mě dodržovat pravidla! Ha, konečně plus.

„Nejsou kýčovité," vyhrkla jsem rozzlobeně na obranu svých bývalých biblí.

„Jsou. Ty dokonalé hrdinky. No fuj...," odsekla Káťa s nevzrušeným pohledem do své horké čokolády.

„To není pravda."

„Jasně, že je. Kluci jim padají k nohám, přestože v jiném městě si o ně nikdo neopřel ani kolo. Blbost!" prohodila a zvedla oči v sloup, jako kdyby bylo jasné, že má naprostou pravdu.

„To se přece stává, že se zamilují!" obhajovala jsem svoji závislost.

„Jasně, ale ne šedá myška do borce. Nikdy!"

Hleděly jsme na sebe pěkně rozčíleně. Obě jsme si stály na svém. Za svůj názor bychom položily život. Tak to bylo. Když v tom se stalo něco neuvěřitelného.

Moje kámoška se náhle rozzářila a vyhrkla: „No ty brďo. Takhle dlouho jsem tě ještě neslyšela mluvit. To bylo něco. Ty ses se mnou hádala. Holka, ty jedeš. Takže koukám, že máme společné téma na hodně dlouho. Už dlouho jsem neměla tak dobrýho protivníka na tohle téma."

V tu chvíli jsem se chytila za pusu. Vždyť ona má pravdu. Hádaly jsme se tu, a to pěkně nahlas. Já na ni skoro křičela. Bože, to přece nemohlo být možný. Obvykle mám problém se s kýmkoliv pozdravit a teď tohle. Vau.

Musela jsem se usmát. Tohle bylo neobyčejné. Právě mi někdo řekl, že nesnáší romány a já se s ním pohádala a bylo to naprosto úžasné. Úsměv přetrval a já se zadívala na Káťu.

„Máš pravdu. Myslím, že mi bude ctí tenhle souboj vyhrát," prohodila jsem pobaveně. Jako kdyby ta hádka něco uvolnila. Cítila jsem se skvěle. Nebála jsem se cokoli říct. Najednou jako kdybych to ani nebyla já.

„Tak to, prrr, mám tolik argumentů, že tě udolám," dostalo se mi spokojené odpovědi.

A vzápětí jsme si pohlédly do očí a hned na to se společně rozesmály. Byl to smích plný souznění a změny. Už nic nebude jako dřív. Věděla jsem, že se něco změnilo, když jsme se další hodinu hádaly o výhodách a nevýhodách dívčích románů jako nejlepší kámošky.

Byl to neuvěřitelný pocit. V duchu jsem skákala až do stropu a u toho pištěla nadšením. Mám kámošku. Opravdu se to děje.