Bylo těžké snažit se nebýt románovou dívkou. Ač jsem byla zklamaná a zoufalá z jejich zrady, nedokázala jsem jen tak myslet bez nich.

V těžkých situacích jsem si vždycky pomáhala romány. Jich jsem se ptala na rady a nyní bylo ohromně těžké to nedělat. Často jsem se natáhla po románu naprosto automaticky a vzápětí jsem ho odhodila, když jsem si to uvědomila. Byl to úplný reflex. Moje maličkost se musela hlídat neustále, za každé situace.

Mohla bych to přirovnat k závislosti na čokoládě, člověk se z toho taky nedostane ze dne na den. Je to dlouhodobý proces.

Ve škole to bylo nejhorší. Sledovat Honzu a vědět, že nikdy nebude můj. Že má jinou románovou dívku. V těch momentech jsem chtěla sáhnout po dívčím románu a hledat tam naději. Naději, že se všichni mýlí a my spolu můžeme být šťastní! Až se mi z toho skoro třásly ruce. Musela jsem je schovat do klína, aby si toho nikdo nevšiml.

Zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem nenávidět romány a překonat to tak. Jenže jsem je na jednu stranu měla stále ráda. Nemohla jsem na ně přece svalovat všechnu vinu. Byly mi dobrými rádci v některých situacích a dělaly mě šťastnou. To jsem přece nemohla jen tak zahodit.

Bylo těžké změnit svoje myšlení. Byla jsem jimi příliš dlouho ovlivněná. Bez nich jsem si nevěděla rady. Najednou jsem si nebyla jistá svým chováním. Copak bylo špatně stát se neviditelnou? Vždyť se mi to tak krásně povedlo.

V mé hlavě panoval zmatek a závislost na románech se také nedala jen tak odmávnout. A tak jsem se jim vyhýbala, protože být s nimi v pokoji, bylo na mě, závisláka, moc. Vždycky na mě volaly a snažily se mě znovu dostat do své moci. Slibovaly nemožné jen za to, že si je vezmu do rukou a budu si v nich číst.

V noci mě trápily sny, o čem jiném než právě o mém závisláctví. Takže bylo na nočním pořádku, že mě ve snu honily obálky dívčích románů a chtěly mě sežrat. Musela jsem kličkovat mezi ostatními knížkami a většinou mě stejně zachránilo jen náhlé probuzení.

Občas mi připadalo, že z toho zešílím. Jak moc jsem se toužila vrátit do časů mé naivity. V té době mě skoro nic netrápilo, zatímco v současnosti na mě dopadala realita, a to hodně často.

Přes den jsem se pokojíčku vyhýbala a našla si nový koníček. Začala jsem sledovat telku. Ovšem žádné romanťárny. To nikdy. Na to, jak skončí šťastně až do smrti, jsem neměla sílu.

Takže jsem se dívala na detektivky. Tam byla spousta krve, smrti a vyšetřování. Jo, to přesně vystihovalo moji současnou náladu. Taky bych nejraději někoho zabila.

To, že se mi detektivky nikdy nelíbily, bylo v tuto chvíli jedno stejně jako fakt, že z krve se mi dělalo blbě. Všechno bylo lepší než sledovat nějakou dvojici, jak jim všechno bez problémů vychází.

Ono však ani nezáleželo na tom, co tam bylo puštěné. Měla jsem to hlavně jako kulisu sama před sebou. Chtěla jsem se v tom utopit a nemuset tak řešit zmatek sama v sobě. Nevěděla jsem, co se svým životem.

Ztratila jsem svůj smysl. A ve škole si toho nikdo ani nevšiml! Byla jsem opravdu neviditelná. Nikoho nezajímal můj depresivní pohled. Nikdo to nevnímal. Přesně, jak jsem vždycky chtěla.

Jenže když jsem to měla, najednou jsem chápala, že moje maličkost touží aspoň po té nejmenší pozornosti. Aby se aspoň jeden člověk zeptal, co mi je. Aby si všiml. Jenže svou vinou jsem byla pro ostatní jen neviditelná holka s brýlemi.

Život kolem mě šel dál, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby se mi nezhroutil celý dosavadní život jako domeček z karet. Honza se klidně bavil s Luckou a mně zbyly jen oči pro pláč. Musela jsem si uvědomit tvrdou realitu. On nikdy nebude můj románový kluk a díky tomu jsem naprosto netušila, co dělat sama se sebou.

****

„Ségra, nechceš jít s námi na fotbal?" nakoukl brácha do obýváku, kde jsem přepínala jeden program za druhým, protože detektivka byla zrovna přerušena reklamou.

Nevěděla jsem, co dělat. To, že jsem nemohla věřit románům, jsem věděla, ale nemohla jsem se najednou stát někým jiným jen proto, že bych měla. To prostě nešlo. Tolik let snahy být dokonalou dívkou z románů, nešlo z mysli jen tak vyhodit.

Nedokázala jsem ze sebe vyštrachat svůj optimismus. Byl tvrdě a nekompromisně zasažen realitou, která ho naprosto odrovnala. Potřeboval nějakou dobu na opravu systému. A ta doba bude nejspíš hodně dlouhá.

Překvapeně jsem zvedla zrak a zadívala se na Matěje. To se opravdu ptal mě? Pro jistotu jsem se koukla okolo, jestli to neříkal mamince, ale nikdo jiný v obýváku nebyl. Proto to muselo být směřováno na mou maličkost zoufale ležící pod dekou a cpoucí se čokoládou z maminčiny skrýše.

Chudák, budu jí muset koupit novou, aby na to nepřišla.

„Vždyť nemáš trénink," vyhrkla jsem první, co mě napadlo.

Ne, proč se ptá mě, ale tohle. Opravdu bylo divné, že na mě vůbec vyrukoval s takovou otázkou. Něco takového se ještě nikdy nestalo a nebylo divu. Každý jsme měli svůj svět. On fotbal a já dívčí romány. Těžce jsem polkla. Kdysi to tak bylo.

Rychle jsem si ulomila další kousek čokolády, abych zahnala zoufalství, které se ke mně zase vrhlo.

Brácha se na mě zakřenil, přičemž se dál klidně opíral o dveře, když poznamenal: „Jdeme si s kámošema čutnout."

Pousmála jsem se. Už mi to bylo jasné. O jejich akcích jsem leccos slyšela. Maminka vždycky říkala, že se tam zuřivě opíjejí a určitě nehrají fotbal, což vyvodila z toho, že její milovaný syn nikdy nechtěl, aby na něj čekala, až se vrátí. To bylo pro mou rodičku krajně podezřelé. Proč by nechtěl, aby na něj počkala, kdyby se neměl domů vrátit v opilém stavu?

Co mě však překvapilo, bylo, že mě pozval. To se nikdy předtím nestalo.

„Jdeš s kluky, co bych tam dělala. Nikoho bych tam neznala," odvětila jsem a znovu se zadívala na televizi. S cizími kluky. To by mi tak scházelo.

„Znáš mě. Kluci jsou v pohodě a já tě zvu. Přece se nebudeš utápět v depresích, ségra. Venku je pěkně," přemlouval mě. Dokonce mi sebral ovladač, až jsem vyjekla zlobou a ohnala se po něm.

„Ukážu ti, že venku je zábava i bez dívčích románů."

„Neuměla bych se s vámi bavit," zamumlala jsem nejistě a hleděla na tmavou obrazovku, protože mi můj program vypnul. Vrhla jsem po něm ještě jedním vražedným pohledem, ale on mi to oplatil jen zakřeněním a ještě k tomu ke mně natáhl ruku.

„Prostě mi věř. Kluci jsou v pohodě, a kdyby ti to bylo opravdu nepříjemné, odvezu tě hned domů," dodal vážně a já byla znovu překvapená.

Tohle snad ani nebyl můj brácha. To čuně, co si ze mě neustále utahovalo. Zamyšleně jsem hleděla na nataženou ruku. Proč vlastně ne? Proč bych to nezkusila? Třeba to nebude tak hrozné a lepší než se tu utápět v depresích. Když tak se vrátím domů.

Přece se kvůli zradě románů neuzavřu navždy doma. Třeba, když se budu snažit bez nich, dokážu zvládnout ten svět venku, pomyslela jsem si bázlivě, ale přesto s jistou nadějí. A tak netrvalo dlouho a už si moje maličkost kývla sama pro sebe, a tím si dodala odvahu, než sevřela jeho nataženou ruku.

V tu chvíli, kdy to udělala, jí neušel úsměv, který se mu usadil na rtech.

„Já věděl, že tě přemluvím," dodal vítězně a mně nezbývalo nic jiného než se zasmát jeho sebevědomí. Od začátku věděl, že to přijmu. Ještě předtím, než jsem to věděla já sama. Nemohla jsem se na něj proto zlobit. Dneska ne.

Když jsem však kolem něj procházela, abych si vzala věci, dodala jsem výhružně: „Ale fotbal nehraju!"

Bráchův smích mě provázel až do pokoje, kam jsem se zaběhla převléknout, a též jeho nafoukaná odpověď: „Uvidíme, sestřičko!"

****

Nejistě jsem stála ve dveřích a sledovala, jak se bratříček vítá se svými kamarády, kteří vylezli z auta, jenž už pamatovalo lepší časy, ale přesto mělo jisté kouzlo.

„Aničko, nestůj tam a pojď!" přerušil mě Matěj a já nejistě polkla. Jasně, byla jsem už někdy s nimi v kině, ale tam jsem si jich absolutně nevšímala a oni mě. Navíc to bylo naposledy tak před třemi lety.

Zhluboka jsem se nadechla. Nic to není. Prostě jen jdu s Matějem. Nemusím se přece seznamovat. Pomalu jsem se k nim vydala a nejistě hleděla do země. Nechtěla jsem vidět, jak na mě koukají. To by bylo na mě už moc.

„Vau, tys sehnal holku? Tak brzo?" vykřikl jeden z nich a já naprosto nechápala, co tím myslí.

„Sakra, teď si pro mě bůh," dodal druhý a já nejistě zvedla hlavu, abych se podivila, co tím myslí.

To už mě však brácha přitáhl blíž, protože jsem se na jeho vkus moc loudala, a prohodil vesele: „Volové, to je moje ségra!"

V tu chvíli mi to došlo a zrudla jsem až po konečky vlasů. Oni si mysleli, že jsem jeho holka. Tomu přece nemohli věřit. Taková hloupost. Moje introvertní dušička už byla na půlce cesty do domu, kde se plánovala schovat a další rok nevystrčit ven ani paty. Ovšem tělo stálo pořád na místě, zatímco oba dva na mě zírali s otevřenými ústy.

Jakmile jsem však tělo dokázala svým duševním křikem a nadávkami dostat do pohotovosti, aby se okamžitě dalo na ústup, brácha moje úmysly vycítil a nepustil mě. Naopak mě pevněji sevřel, až jsem po něm metala blesky.

„Kecáš!"

„Vždyť máš malou ségru!"

„Vždyť jí bylo tak deset!"

Brácha se uchechtl a poznamenal: „To možná před několika lety. Mladší sourozenci rostou, nezůstávají pořád desetiletí, blbci."

„Fakt ne?"

„Ale že tak rychle rostou."

Načež ignoroval jejich podivování a otevřel mi dveře toho bouráku, a navíc mě k němu dokonce i násilím posunul. Povzdechla jsem si. Řeči o mé osobě mi nebyly ani trochu příjemné. Raději bych se vrátila domů, ale Matěj mi to nedovolil, a tak mi nezbylo nic jiného než nastoupit a modlit se, abych to nějak přežila.

Zatím to totiž nevypadalo moc nadějně. Asi jsem se neuměla bavit jinak než s dívčími romány. Už teď mi aspoň jedna kniha po ruce chyběla. Mohla bych se do ní podívat, co by v takovéto situaci hrdinka dělala. Jak by se zachovala, jak by se tvářila, prostě by mi poradily...

Ne! Nepotřebuju je! Nikdy, zařekla jsem se rozhodně. Nejsem na nich přece závislá, okřikla jsem se v duchu, ale vzápětí jsem si provinile odpověděla: „No... tak možná jen trošičku závislá."

Ne, musím se z té závislosti dostat. Dokážu si přece poradit bez knih. Není zapotřebí v nich hledat odpovědi na všechny otázky.

Jenže občas tam jsou dobré rady, napovídala mi ta moje zatracená závislácká část.

Jejich rady mi stejně nikdy nepomohly, ozvala se v mé mysli ta část, která byla se zapomínáním na romány úspěšnější. Než jsem se však mohla pohádat sama se sebou, pronikly ke mně klučičí hlasy, které pořád řešily téma mladších sourozenců. Prostě nemohli jen tak přestat.

„To mi nikdy nedošlo."

„Ale tak velkou sestru. To je divný. Tys ji před náma schovával naschvál," poznamenal světlovlasý kluk, kterého jsem párkrát viděla, když přišel za mým drahým bratříčkem. Jmenoval se Petr, aspoň co jsem si vzpomínala.

Druhý kluk, který stále vrtěl hlavou a měl vlasy ostříhané na ježka, takže jsem netušila, jakou barvu vlasů vlastně má, se jmenoval Dan.

„Jasně, nechtěl jsem, abyste místo našeho fotbalu rozebírali mou ségru!" odsekl Matěj vesele a nasedl dozadu vedle mě a lehce zachytil hozený míč od Petra.

Neuměla jsem si představit, jak v téhle společnosti přežiju delší dobu. Nebyla jsem extrovert jako oni. Už ty řeči o mé maličkosti mi byly nepříjemné. Ráda jsem naslouchala, ale ne věcem o sobě. Neuměla jsem se ve společnosti jakýchkoliv lidí chovat přirozeně. Natož ve společnosti kluků. Těžce jsem polkla. Asi na to ještě nemám, zkoumat svět novýma očima bez románů.

Proto jsem se nahnula k bráchovi a zašeptala: „Možná to nebyl dobrý nápad."

Matěj se na mě však zakřenil a poznamenal: „Naopak, je to ten nejlepší nápad. Jen mi věř. Užiješ si to a uvidíš svět kolem sebe. Uvidíš, že to jde i bez románů."

O tom jsem dost pochybovala. Zatím jsem se cítila jako srnka v pasti. To rozhodně nenaznačovalo, že by se z toho mělo vyklubat něco, co mě dostane do kolen. Spíš brzy přijdou na to, že nejsem normální a bude konec.

Načež nahlas dodal: „Kluci už se budou chovat slušně, že jo?"

Petr i druhý kluk se na nás otočili a zubili se, když se nevinně hájili.

„My vždycky!"

„Jsme naprostí slušňáci!"

„Jinak se ani chovat neumíme!"

A opravdu už na nepříjemné téma nepadlo ani slovo, a jakmile ten vehikl nastartoval, rozvinula se srdečná a naprosto bezpečná debata, až jsem se přistihla, že se zájmem naslouchám, a dokonce se při historkách z fotbalu směju společně s nimi.

Auto se řítilo různými cestami a já pozorovala jejich poštuchování. Nevěděla jsem, kam s očima. Nejdřív jsem zírala z okýnka, pak jsem si prohlížela auto, ale když se mě Petr zeptal, jestli není něco v pořádku, celá rudá jsem toho nechala a pozorovala jejich debatu.

„Běhat po opici prostě nejde! Jenže trenér to nechtěl pochopit."

„No jo, když tys mu pořád tvrdil, jak ti je dobře," štouchl do něj Matěj a zařehtal se.

„Jasně, kdybych mu řekl pravdu, nenechal by mě hrát zápas," hájil se Dan a my tři jsme se rázem váleli smíchy, zatímco on nechápal, co je na tom vtipného. Pro něj to byla vážná věc.

S očima plnýma slz jsem pozorovala jejich hádku a najednou jsem nechápala, jak jsem si, kdy mohla myslet, že jsou to blbci. Byli naprosto v pohodě. Neptali se mě, proč nemluvím, prostě mě nechali naslouchat a já se cítila... no dobře.

Ale zároveň mě zastihla melancholie, když jsem si uvědomila, že já nemám žádné takové kamarádky, se kterými bych se mohla takhle škádlit. Začínala jsem chápat, že přátelství je důležitější než kluci. Svou snahou stát se románovou dívkou jsem se připravila o kamarádky.

Třeba by se nějaká našla, kdybych se dívala kolem sebe a pokusila se jít tomu naproti. Aspoň trochu... se svou stydlivostí.

„Aničko, prober se! Jsme na místě," probral mě z mého přemýšlení hlas bráchy a já překvapeně zamrkala.

Ani jsem si nevšimla, že auto zastavilo. Překvapeně jsem otevřela dveře a zahleděla se na plácek trávy, kde bylo na kraji pár laviček a jinak nic zajímavého. Jen tráva a v dálce bylo něco, co vypadalo, jako místo na táborák. To nebylo zrovna to, co bych čekala.

Proto jsem bez přemýšlení poznamenala: „A kde máte to hřiště na fotbal? Nějak ho tu nevidím."

Odpovědí mi byl trojhlasný smích kluků, kteří vesele vyskákali z auta a vytáhli míč. Mohli se popukat smíchy při mé otázce, což se mě hluboce dotklo a moje tváře se samozřejmě zbarvily do ruda.

Petr se vzpamatoval první a prohodil: „Aničko, ty seš fakt dobrá. Tohle je naše hřiště."

A ukázal rukama kolem sebe. Stále jsem to nechápala. Žádný hřiště tu nebylo. Nemají tu branky, ani ty divné čáry na trávníku jako na zápasech, honilo se mi hlavou, ale jelikož na mě všichni tři upírali pohledy, které jasně říkaly, že chtějí slyšet další bombu, potlačila jsem touhu se s nimi o svůj poznatek podělit a zamumlala jsem: „Jasně, chápu."

I když jsem vůbec nechápala. Asi jsem viděla něco jiného než oni. Nebo jsem se už opravdu zbláznila z nedostatku rad z dívčích románů. Jo, to bude pravděpodobnější možnost.

Kluci se ode mě odvrátili, když se nedočkali, ale brácha se na mě vědoucně usmíval, když ke mně s míčem v ruce došel.

„Vůbec netušíš, viď?" otázal se tiše, když se přese mě natahoval do auta pro mikinu.

Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem hloupá, a tak jsem se sebevědomě usmála a konstatovala: „Samozřejmě, že vím. Tohle je vaše hřiště. Naprosto normální."

Matěj si mě prohlédl a pak pobaveně usmál.

„Jasně, ségra," prohodil a z jeho tónu bylo jasné, že mi na to neskočil.

****

„Cože mám dělat?" vyhrkla jsem v naprostém šoku, když jsem se pohodlně usadila na lavičce a byla spokojená se svou nynější pozicí.

„Hrát s námi. Chybí nám čtvrtý hráč," zopakoval nevzrušeně Matěj svá slova a jeho oči nezbedně jiskřily.

On po mně chtěl, abych hrála fotbal? Já? Naprostý sportovní neznalec? Vždyť jsem to vůbec neuměla. Nikdy jsem to nehrála. Vždycky jsem umírala už u toho, když jsem se na to musela jen dívat... Tedy, vlastně jsem si vždycky radši četla nějaký ten dívčí román.

„Ne! Neumím to!" protestovala jsem rozhodně, a přitom jsem sledovala, jak Dan dává na zem mikiny.

„Tak hrajte ve třech," dodala jsem. Nebudu hrát fotbal. Neumím to. Navíc se mi ten sport nikdy nelíbil.

„Tomáš dneska nemůže a ve třech to nejde. No tak, Aničko, odvaž se. Odhoď předsudky. Uvidíš, že to bude legrace," přemlouval mě dál, ale já pouze vrtěla hlavou.

Nesnášela jsem ten sport. Vždycky jsem na něj chodila s nechutí. Neviděla jsem v něm smysl. Běhat sem a tam. Nebylo to nic pro mě.

„Legrace? Vždyť nemáte ani branky," vyhrkla moje dušička bez přemýšlení a samozřejmě tak prozradila svoji neznalost. Jak jinak. Prostě jsem chtěla, aby všichni věděli, že jsem úplně mimo.

„Vždycky jsi viděla jen zápasy, tady nehrajeme pro vítězství, ale jen pro zábavu. Aničko, věř mi. Není to tak špatný," prohodil vážně a pak dodal vesele: „Takže jsem měl pravdu. Branky uděláme z mikin, takže bude kam střílet."

Dost nejistě jsem se zahleděla na mikiny na zemi. Branky? To jsou mi novinky. Tohle teda opravdu vypadá úplně jinak než na zápasech. Tohle je realita, Aničko, zašeptalo moje podvědomí a já jsem těžce polkla.

Má pravdu, přece mám teď šanci žít. Bez románů ochutnat život.

Jenže, já se bojím, zakřičela moje románová dušička. Ta jedna závislačka.

Bylo to tak těžké změnit svoje vnímání i na samotný fotbal. Neuměla jsem si sama sebe představit, že bych ho měla hrát. Nikdy mě nebavil, ani když jsem se na něj jen dívala.

Jenže předtím jsem byla zažraná do románů. Možná by to mohlo být opravdu dobrý. Legrace... no o tom jsem dost pochybovala.

„Nikdo se ti nebude smát. Je to jen tak," prohodil můj bratříček, zatímco se kluci blížili k nám.

A já se rozhodla překonat samu sebe, když jsem se na Matěje vážně podívala a řekla: „Tak jdeme na to!"

****

„Tak kde jsou ty holky?" prohodil Dan, když se rozhlédl po stále liduprázdném místě, kde jsme byli jen my čtyři.

Ta slova mě dost překvapila. Do té doby se nezmínili, že by měl přijít někdo další. Spíš to celou dobu vypadalo, že budeme jen my čtyři, protože ten jeden jejich kamarád nemohl.

„Pozval jsem všechny ze třídy jako obvykle," poznamenal brácha a Petr se zazubil, když konstatoval: „To já, pánové, pozval i holky ze sousedství, tudíž počítám s hojnou účastí."

Dívala jsem se z jednoho na druhého. Nechápala jsem, o čem je řeč. Vzápětí mě do toho však zasvětili. Prý vždycky zvou holky, aby se k nim tady přidaly, ale že jich zatím moc nebylo. Jediná pravidelná byla holka jejich kamaráda Tomáše, který dneska nemohl přijít.

Očividně si ale z dalšího neúspěchu nic nedělali. Protože ještě chvíli počkali, a když se nepřivalil dav dívek, pokrčili rameny.

„Příště určitě přijdou."

„Jo, nejspíš je zase nějaká párty."

„Až budeme fotbalové hvězdy, bude tu plno."

Obdivovala jsem jejich nevzrušenost. Nezkazilo jim to náladu. Spíš to vypadalo jako nějaký jejich rituál, když se dohadovali, koho všechno pozvou příště. Líbilo se mi jejich nadšení. Prostě si z toho nic nedělali a vypustili to z hlav.

Místo toho zaměřili svou pozornost na moji maličkost a začali mi jeden přes druhého vysvětlovat pravidla fotbalu. Jenže jak se překřikovali a doplňovali, měla jsem z toho akorát guláš.

Jako kdyby na mě chtěli zapůsobit složitostmi, které mi ovšem nic neříkaly, a tak když viděli, že se stále koukám dost nechápavě, shrnuli všechno to, co mi tu řekli do jedné věty: „Prostě se snaž získat míč a kopnout ho do protější branky."

No prosím! Jednoduchý. Kdyby to řekli hned, ušetřila bych si výraz naprostého idiota, který jsem jistojistě na tváři měla. Proto jsem jen kývla, že chápu a byla přiřazena do týmu ke svému drahému sourozenci. Jak překvapivé.

A když jsme osaměli, zeptala jsem se na to, co mi celou dobu nedalo klid: „A přišel vám někdy někdo?"

Matěj se na mě zazubil, prohrábl si vlasy a prohodil: „No, moc jich zatím nebylo, ale my se nevzdáváme."

Načež mě cvrnkl do nosu a zašeptal: „Musíš věřit a holky i kluci se objeví a mezitím si zahrajeme fotbal, sestřičko."

A vydal se k místu, které mělo být naše. Rychle jsem ho dohnala a nejistě dodala: „Budu ti to kazit! Když tak jsem tě varovala."

Matěj se zakřenil na kluky na druhé straně a pak teprve dodal ke mně: „Však o to větší bude legrace. A už se tak nepodceňuj, Aničko. Uvidíš, že se ti to zalíbí. Stačí jen sebrat míč a dostat ho do jejich branky."

O tom, že se mi to zalíbí, jsem dost pochybovala, když jsem si prohlížela „hřiště", ale musela jsem mu věřit. Byla jsem tu, abych to aspoň zkusila.

Přesto jsem si neodpustila poznámku sama pro sebe: „V románech nepsali, jak se hraje fotbal. To by měli napravit."

A pak už jsem byla hozena do víru hry...

No, musím říct, že začátek byl krutý, obzvlášť když jsem se nějakou naprostou náhodou dostala k míči. Hodlala jsem ho kopnout Matějovi, ale pak to přišlo. Kopla jsem do něj co největší silou, aby doletěl daleko, ale špičkou.

V tu ránu mi v noze vybuchla bolest. Nevěřícně jsem vyjekla a složila se na zem. Zatímco ti tři se normálně lámali smíchy, já jsem se ujišťovala, že mi noha neupadla. Nechápala jsem, co jim na tom připadá tak vtipný. Mně se to teda ani trochu nelíbilo. Ani trochu!

„Bože, to bylo skvělý! Haha!"

„Na tenhle okamžik jsem čekal."

„Kopla to snad větší silou než já poprvé," hroutil se smíchy Petr a já je hodlala zabít. Smáli se mi. Oni to čekali. Vrazi! Pokoutníci! To už ke mně doběhl rozesmátý Matěj a nabídl mi ruku. Ignorovala jsem ji.

„Aničko, tohle se stane napoprvé každému. Musíš kopat nártem a ne špičkou," prohodil a dál držel ruku přede mnou.

Uraženě jsem po něm vrhla pohledem. To je bratr! Nevaroval mě před takovým šokem. Já vždycky věděla, že fotbal není nic pro mě. A teď jsem si to dokonce i potvrdila.

„A to jste mi to nemohli říct?" otázala jsem se.

Bratříček se zakřenil, když prohodil: „Nikdy to nikomu neřekneme. Je to rituál. Přijímací rituál do fotbalu. Tak pojď, teď už to bude jen zábava."

Nevěřila jsem mu, ale jelikož bolest ustala, rozhodla jsem se dát tomu sportu poslední šanci. Stejně už jsem se znemožnila, takže o nic nešlo. Navíc se při fotbale nemohlo moc mluvit, a to mi naprosto vyhovovalo. Proto jsem Matějovi nečekaně vzala míč a vrhla se do hry.

Sice jsem se o míč přerazila hned několikrát, ale přesto se ta hra nezdála tak špatná. A brácha měl pravdu, nasmála jsem se jak už dlouho ne. Nepadala jsem totiž jediná, a přece jenom cizímu neštěstí se směje líp.

Neuměla jsem sice žádné kličky jako oni, za to faulovat jsem uměla skvěle. Takže jsem složila Petra, kopem do nohy a běžela k jejich mikinové brance jako o život.

Nikdy bych netušila, že to bude tak osvěžující pocit, snažit se získat míč, nespadnout a udýchat záchvaty smíchu. Líbilo se mi, jak mi vítr vál ve vlasech.

Jen jsem musela dávat pozor, abych si nerozbila brýle při svých držkopádech. Tady mě nikdo nenutil je sundávat, a tak jsem si to mohla užít naplno. Viděla jsem celý svět nerozmazaně a byl to úžasný pocit.

Pryč bylo zapomenuto naprosté selhání jak mé, tak románové. Náhle jsem viděla to, co má bratr a já ne. A dokonce jsem mu i záviděla. A to jsem si dřív myslela, jak to mám lepší já.

Tak naivní!

A když jsme se pak pozdě večer vrátili domů, maminka nestačila zírat, když nás viděla přijít společně. Nevěřícně se zastavila uprostřed kroku a zůstala stát ve dveřích

„Vy jste byli spolu?" vydechla šokovaně. Něco takového očividně nečekala. Její výraz tomu dával za pravdu. Vůbec jsem nechápala, co ji tak vyvedlo z rovnováhy.

To už mě ovšem můj drahý sourozenec objal kolem ramen a prohodil sebevědomě: „Ty se divíš, jako kdyby se to nikdy nestalo, mami."

„Taky že nestalo," řekla na svou obranu.

Už když jsme byli malí, jen jsme se pošťuchovali a nepřáli jeden druhému nic navíc. Když si jeden vybručel zmrzlinu, samozřejmě, že musel dostat i ten druhý, jinak to dopadlo tak, že dobrůtka skončila na zemi a oba jsme spustili pláč jak na lesy.

Mamince blesklo v očích při pohledu na nás dva, když se podezíravě otázala: „Doufám, že jste nikde nepili!"

To už jsem se vyvinula Matějovi a došla až k ní, abych jí důvěrně sdělila nejnovější novinku: „Ne, jen jsme hráli fotbal."

Načež jsem pokračovala v cestě ke schodům a nechala ji v úplném šoku. Na prvním schodu jsem se však ještě otočila a zavolala na bratra: „Děkuju za ten fotbal."

Přikývl. Oba jsme totiž věděli, že nešlo jen o to. Šlo o pocit někam patřit. Žít a nenechávat si život proklouzávat mezi prsty.

Navíc už jsem nečekala a rozeběhla se do pokoje, ale ještě jsem za sebou slyšela hlas maminky: „Slyšels to, tatínku? Byli venku a nepohádali se do krve. A ještě k tomu hráli fotbal. To mi hlava nebere."

Pousmála jsem se. Kdyby mi to někdo řekl včera, také bych nevěřila. Dnes už ale jo. Zjistila jsem, že mám prima bráchu, který mi pomůže, když může, a to zjištění mě opravdu potěšilo.

Bylo to osvěžující a dávalo mi to sílu zkusit se změnit. Aspoň trochu, maličko, úplně mini.