Jako první jsem vyskočila z auta a nevnímala tatínkovo hudrání. Běžela jsem rovnou do obývacího pokoje a hodlala pustit televizi, abych si napsala číslo na tu veledůležitou dámu, která mi už jako poslední mohla zachránit život...

To jsem sice v plánu měla, ale vstoupil mi do něj další problém. Nic prostě nemohlo jít tak, jak jsem chtěla já.

Po ovladači se totiž slehla zem. Nebyl nikde k nalezení. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě, než jsme odjížděli, tu byl. Viděla jsem, jak s ním táta přepíná všechny nejlepší programy na sportovní.

No, teď tomu však bylo jinak. Nevěřícně jsem hleděla na prázdnou sedačku a chvíli jsem čekala, že se tam snad najednou vynoří ovladač a všechno bude zase v pořádku.

Když se tak nestalo, pustila jsem se do akce najdi a budeš mít. A začala jsem odhazovat tunu polštářů z naší vypelichané sedačky. Musí to tu někde být. Ovladače se jen tak neztrácí. Nemají nožičky, aby si sami někam odešli.

Jistě, někdo by mohl namítnout, že televize se dá přece zapnout ručně, ale to nezná tu naši. Ta je jen pro experty. Někdo vysoce inteligentní způsobil naší milované televizce újmu, že se nedala tlačítkem ovládnout, protože se za boha nedal zmáčknout. Tudíž mi byly čudlíky k ničemu a já potřebovala ovladač.

Vyházela jsem všechny polštáře, odhodila jsem i noviny, ale stále na mě nehleděl ovladač. To snad nemohla být pravda. Jindy je tu pořád, každý ho hned vidí, nestane se, že by ho někdo hledal a najednou je fuč. Jako kdyby se propadl do země.

„To byla krásná návštěva, že?" rozplývala se maminka, která si zrovna odkládala kabelku na botník. Usmívala se, jako kdyby zapomněla na dědečkovy řeči, kterými nás provázal celou návštěvou.

„Kde je ovladač?!"vyjekla jsem naprosto zoufalá. Už jsem nemohla čekat. Můj románový hrdina mi uniká mezi prsty, a to jsem nemohla dopustit. Jsme si souzeni a hotovo. Prostě budeme spolu. Já se nevzdám.

„Ovladač? Na co ho potřebuješ, vždyť jsme teď přišli. Radši by ses měla jít podívat na učení. Na televizi ses dívala na návštěvě," prohodila maminka káravě. To mi tak ještě chybělo. Učení. Zrovna když mi jde o všechno v mém životě, měla bych se učit.

Věnovala jsem jí shovívavý úsměv. Vždycky to se mnou myslela dobře. Jenže nyní netušila, jak moje dušička potřebuje naději, kterou jí může dát jedině vědma.

„Musím se nejdřív věnovat svým starostem a k tomu nutně potřebuju televizi, mami. Pak se budu učení věnovat klidně celý den," vyhrkla jsem rozhodně, a tak trochu jsem čekala takový ten výkřik. Jé, já ovladač nechtěně dala do kabelky, tady ho máš a plň si své přání...

Jak jinak, byly to jen mé naivní představy. Realita byla úplně jiná. Moje nejlepší kamarádka si těžce povzdechla, mávla nade mnou rukou a dala mi radu, která mi byla naprosto k ničemu: „Tak asi bude někde u televize, Aničko. Kde by asi byl?"

Nevěřícně jsem vydechla, když se s mumláním, za co jí Bůh dal takový úděl, vydala do kuchyně a mě tam nechala stát. Jistě, kde by tak ovladač byl? U televize. Ovšem radu na to, když tam ten ovladač není, už mi tu očividně nikdo nesdělí.

Copak je tak těžké nechávat věci na svých místech? Já třeba naprosto přesně vím, kde mám svůj pátý dívčí román uložený. Na třetí poličce třetí knížka zleva. No prosím, takže to není nic těžkého, mít věci na jednom místě a taky je tam nechávat.

Znovu jsem se vrhla na hledání pokladu. Mohla bych z toho udělat soutěž, kdo najde ovladač, dostane neuvěřitelný poukaz na zavolání vědmě. Zima, přihořívá a hoří...

U mě to bylo naopak. Pořád jsem byla ve svém hledání na bodu mrazu. Ani pod konferenčním stolkem neležel spadlý se smutnýma očima, které by mě prosily, abych je zachránila. Prostě nic.

Vrhla jsem podezřívavý pohled na házejícího si bratra, který moje počínání sledoval a očividně se dobře bavil. Ten škodolibý úsměv jsem viděla i přes brýle, které mi visely téměř na špičce nosu. Místo toho, aby mi pomohl, se křenil jako blázen. Tomu se říká rodinná podpora. Ještě že jsem byla zvyklá, jinak by se mě to hluboce dotklo.

Takhle mě napadlo něco jiného. Narovnala jsem si brýle a vrhla jsem po něm podezřívavý pohled. Proč by tu tak stál a bavil se? V tom je určitě něco víc. A v tu ránu mi to došlo. To on ho někam schoval. No jistě, jak jinak. Udělal mi to naschvál, aby si ze mě mohl utahovat.

„Kams ho dal?" vyjekla jsem rozzuřeně a propalovala ho pohledem. Můj milý bráška si pohodil míčem a zazubil se na mě.

„Já? Proč bych ho někam dával?" otázal se nevinně, ale já ho měla prokouknutého. Byl to on. Schoval mi ho naschvál, a ještě mě tu nechal, abych ho hledala jako šílená. To na něj přesně sedělo. Jen on by v téhle rodině mohl být tak ďábelský.

„Ale dal. Okamžitě ho koukej navalit!" vykřikla jsem a vstala.

Hledat už nemělo cenu. Určitě má ovladač schovaný někde u sebe. Tady nic nenajdu, ani kdybych prohledala skříně, nebo celou sedačku. Musela jsem z něj dostat, kam to schoval.

Vydala jsem se k němu rozhodnutá v této bitvě vyhrát. Nutně jsem ten ovladač potřebovala. Pro jeho získání jsem byla schopná obětovat téměř vše.

Ovšem očividně jsem nevypadala moc hrozivě, protože se Matěj nezdál nějak zastrašený tím, že se k němu blížím. Ne, dál si nevzrušeně pohazoval tím svým balónem, jako kdyby se nic nedělo. A ono se dělo. Zákeřně si někam ulil ovladač, aby mě mohl vydírat. Jo, určitě to měl od začátku promyšlený. To je ale stratég, pomyslela jsem si na jednu stranu obdivně.

Načež moje druhé já vyjeklo: „Vzpamatuj se! Je proti tobě."

„A kdybych náhodou o něčem věděl, co bych za tu informaci dostal, drahá sestřičko?" otázal se vychytrale a já byla nucena se vynořit z povídání sama se sebou. Musela jsem se věnovat důležitějším věcem. Jako že ho doopravdy ukradl on. To je podlý. Proč jen radši ovladač nedala mamka náhodou do kabelky?

To by byla mnohem lepší varianta, protože takhle jsem musela za ten zatracený ovladač téměř zaprodat duši. Ten vyděrač jeden. Přislíbila jsem mu tolik věcí, že mi z toho bylo až zle. Hodil na mě všechny nejhorší věci, co ho mohly napadnout.

Nechápala jsem, jak jen mohl... Jak mohl využívat mé zoufalosti... Měl mě přeci podpořit. Měl mi ho hned dát. Tohle jeho vydírání bylo skoro nelidské.

A ještě aby toho náhodou nebylo málo, musela jsem si svoji životně důležitou věc najít v tom jeho bordelu, který měl v pokoji. Ten zážitek jsem rozhodně podruhé absolvovat nechtěla. Když jsem se totiž musela prohrabat špinavým oblečením, našla jsem tam ještě něco daleko horšího. Zkaženou svačinu. V tu chvíli jsem málem hodila šavli. To už bylo moc i na mě. Po tom objevu jsem to málem vzdala.

Zhluboka jsem dýchala, abych ovládla žaludek, zatímco brácha v klidu prohodil: „Tady je. A to ji už týden hledám. Super."

Nechápala jsem, jak můžeme být sourozenci. Opravdu ne. Byli jsme tak rozdílní.

Byla bych se vyřítila ven, abych se nadýchala čerstvého vzduchu, kterého v téhle kobce bylo pomálu, ale to už jsem uviděla v hoře ponožek vyčnívat ovladač. Byla jsem si jistá, že je to on.

Okamžitě byly zapomenuty útrapy a já se neohroženě vrhla vpřed a nedbala na překážky. Zastavila jsem se teprve, jakmile jsem v rukou držela mé milované zlatíčko.

Ovladač.

Na víc už jsem nedbala a vyběhla pryč. Měla jsem, co bylo potřeba. Už mě nemohlo nic zastavit. Všichni se můžou bát. Přicházím já.

Věštkyně bude konečně jen má. Poradí mi a vše bude zase dobré.

Následkům budu muset čelit později. Budu muset splnit všechno, co jsem slíbila, ale co. Získala jsem to, co jsem nutně potřebovala. Cestu k vědmě.

****

Než jsem si však mohla jít konečně užívat svého vítězství a třeba si konečně splnit svůj sen o volání věštkyni, bylo mi to osudem znovu překaženo. To už mě snad ani nepřekvapilo. Někdo na mě byl očividně zasedlý. Nevěděla jsem ovšem jestli rodiče, nebo někdo tam nahoře, kdo se mou snahou jen bavil.

Sama sebe jsem viděla jako hrdinu na stupni vítězů a v rukou jsem svírala zlatý ovladač, když se ozval křik, který mě probral z mých dokonalých představ: „Večeře!"

A tak jsem byla nucena přetrpět večeři v kruhu rodinném. Bohužel to nebylo ledajaké jídlo. Bratříček se hned začal bavit tím, že mě nutil dělat všechno, co si navymýšlel, když držel v zajetí ovladač.

Nemohl chvíli počkat. To rozhodně ne. Očividně měl nedostatek vlastní zábavy, tak potřeboval mě, aby se pobavil.

Takže z toho jídla jsem toho zase tolik neměla. Musela jsem kdykoli řekl stojíš, ustat v pohybu, protože to bylo další z jeho přání za to, že mi našel ovladač. Tudíž dostával jeden záchvat smíchu za druhým a já se moc nenajedla, protože vždycky těsně, než jsem lžíci mohla vložit do úst, řekl stop. Bylo to ponižující, k naštvání, ale přesto jsem měla skvělou náladu.

Těšila jsem se totiž na tu chvíli, kdy to skončí a já se vrhnu na to, co chci já. Dostanu se k televizi a už mě od ní nikdo nedostane.

„Tohle je nejlepší, ségra. Lepší než telka," bavil se ten ňouma, který se klidně najedl a teprve pak nechal mě.

„Čekám, že zítra mi uděláš k snídani sušenky. Kluci se už na ně těší," poznamenal při chlemtání džusu a zazubil se na mě.

Oplatila jsem mu líbezným úsměvem, zatímco maminka prohodila: „U večeře by mělo být ticho."

Tatínek, který do té doby mlčel jako hrob, dodal: „Přesně tak. Ještě by vám něco zaskočilo."

Usmála jsem se na ně oba a blahosklonně poznamenala: „Jen ho nechte, když ho to baví, prcka."

„Prcka? Dej si pozor na pusu, sestřičko!" ohnal se po mně vidličkou i s kusem masa.

Lehce jsem se uhnula a zakřenila se na něj: „Urážení mám na svém seznamu a ty sis na svůj nedal poklonkování."

Načež jsem ho kopla pod stolem, až nadskočil a dodala jsem líbezně: „Takže si to vychutnám."

„Abych nepřidal i tohle!" odsekl nafrněně, ale já jen zavrtěla hlavou.

„Už sis povinnosti vymyslel, smůla," prohodila jsem vesele a s chutí jsem se zakousla do další hranolky. Matějovi totiž došla slova a já se tak mohla klidně najíst. Konečně.

„Já vás nechápu, děti. Pořád si nadáváte, měli byste se mít rádi. Až tu jednou nebudeme, musíte se na sebe spolehnout," ozvala se maminka s povzdechem. Naše reakce na její slova byly naprosto rozdílné.

Já jsem položila dojatě ruku na maminčinu a pronesla: „Však vy tu budete ještě dlouho, mami. Vůbec takové věci neříkej."

Zatímco brácha poznamenal: „Na ni a spolehnout? To bych si radši uřízl pravou ruku!"

No, prostě naprostý blb. Vždyť to říkám pořád. Vrhla jsem po něm vražedný pohled.

„Na tebe se nedá spolehnout. Když si tuhle zamykal, nedal si klíč, tam kam obvykle. Kvůli tobě jsem mrzla venku."

„Když si nebereš vlastní klíče s přívěskem těch svých knížek, tak je to těžký," odsekl.

Načež dodal chlácholivě k mamce: „Až budu ten milionář, tak jí přispěju na to její žití pod mostem."

Naše rodička si povzdechla. Tohle ji očividně moc neuklidnilo. Ani se jí nedivím. Jenže já jí nemohla dát naději svými slovy, protože jsem musela odpovědět svému drahému sourozenci.

„Ty a milionář? Tsss, to těžko. To ty budeš prosit, abych tě vzala k sobě."

„To spíš ty budeš chtít žít u mě. Já budu slavný fotbalista, ale co ty? Tak leda slavná zmagořená holka do dívčích románů. Ale za to se neplatí, jestli sis to ještě neuvědomila."

„Do mých románů se nenavážej!" vyjekla jsem a už jsem se opravdu rozzlobila. Ze mě si klidně může dělat legraci celý den, ale z mých biblí nikdy!

„A budu! Jsou to blbosti," odsekl ten bloud, a to už jsme oba vstali a hleděli na sebe jako dva protivníci.

„Blbost je ten tvůj čutálismus, nebo co to děláš," vrátila jsem mu jeho slova tvrdě. Jen ať vidí, jaké to je.

„Čutálismus? Tos přehnala, ségra," vykřikl rozčíleně, ale to už maminka vstala a vykřikla: „Okamžitě toho nechte! Oba! A chci tu ticho!"

Oba jsme ztichli a hleděli na rozzlobenou mamku. Oči jí jiskřily vzteky a vypadalo to, že se na nás každou chvíli vrhne. Oba jsme nejistě polkli, když v tom jsme si za maminkou všimli tatínka skrčeného nad kufrem, kde si počítal, kolik košil mu zbylo z minulé cesty. Při tom pohledu mi zacukalo v koutcích úst. Je tak neuvěřitelně předvídatelný.

I bráchovi přelétl úsměv přes obličej a rázem byla hádka zapomenuta. Oba jsme se nemohli dál zlobit při tom pohledu. To už se i maminka otočila a uviděla svého manžela skloněného nad kufrem.

Povzdechla si a poznamenala: „Že mě to pořád překvapuje."

Popošla jsem blíž a bratříček taky. Oba jsme byli zvědaví na otcovu odpověď. Tohle mohlo být ještě zajímavé.

Tatínek zvedl hlavu a k našemu ohromení věnoval své ženě úsměv, který ho omladil o několik let. Hned vypadal přístupnější a bezstarostnější, když pronesl jemně: „Zavři oči, drahá. Mám tu pro tebe dárek."

Ta slova zaskočila naprosto všechny v místnosti. Maminka překvapeně zamrkala a její námitky, či výtky ustoupily do pozadí. Nechápavě hleděla na svého muže a my s bráchou zírali s ústy otevřenými dokořán.

Tak tohle byl gól.

„To je krutý," vydechl ten osel a já s ním naprosto souhlasila.

Čekala jsem taktiku, jak co nejrychleji zmizet, ale opak byl pravdou a upřímně jsem se tetelila radostí. Přesně něco takového maminka potřebovala. Trochu té radosti.

„Nečekaný," přidala jsem další slovo k tomu překvapení. Navíc jsem se nezmohla. Byl to přílišný šok. Ani maminka nevěděla, co s očima. Přelétávala zrakem od tatínka k nám a vypadala tak roztomile nejistě a zároveň potěšeně.

Spokojeně jsem se usmála a sama pro sebe jsem poznamenala: „Skvělá práce, tati. Tohle se ti povedlo."

Nejradši bych jim zatleskala, ale uměla jsem si představit, že na to tatínek ještě nebyl duševně připravený, takže jsem svoje nadšení držela na uzdě.

To už však muž plný překvapení vstal, přičemž držel ruku za zády. S úsměvem pozoroval svoji ženu a v tu chvíli vypadal mladší a okouzlující, když konstatoval: „Ještě si je nezavřela."

Maminka se pousmála a povzdechla si. Byla dojatá. Viděla jsem jí to na očích. Tatínek moc často nevypadal jako v tuhle chvíli. Většinou se pakoval pryč od naší rozjívené rodinky a já jsem ho na jednu stranu chápala. Byli jsme naprosto příšerní. S bratrem jsme se hádali v jednom kuse, anebo aspoň pošťuchovali jeden druhého.

„Dobrá," prohodila paní naší domácnosti s hravým úsměvem na rtech a zavřela oči.

My s bratrem jsme je naopak měli otevřené dokořán, aby nám něco neuniklo. Tohle jsme si rozhodně nemohli nechat ujít. Kdo ví, kdy se bude taková situace opakovat. Počítala bych, že následujících deset let se to znovu nestane. Ten pán, co s námi bydlí, totiž moc často nedával své city najevo.

Zmíněný po nás bleskl pohledem, ale když viděl, že se nehodláme hnout, rezignovaně poznamenal: „Asi nemáte něco na práci, co?"

Oba jsme se na něj zakřenili.

„Bohužel zrovna musím stát tady, úplně mi zamrzly nohy," poukázala jsem na svou osobu a pousmála se.

Brácha se o mě opřel a poznamenal: „Musím na ni dát pozor, aby se náhodou nezměnila v šílence. Beze mě byste pak byli ztracení."

Tentokrát jsem tu urážku nechala být. Byla jsem dojatá a nedočkavá. Proto jsem vyhrkla: „No tak, tati, už to ukaž, nebo se maminka nedočká!"

Nad námi jen mávl rukou a otočil se ke své ženě, zatímco my ho s dychtivými výrazy sledovali. Tenhle okamžik jsme si museli zapamatovat. Mohlo by se to zapsat do rodinné kroniky, kdyby nějaká existovala. Takhle jsme tuto událost museli zachovat ve svých barvitých vzpomínkách.

Dělali jsme to pro budoucí generace.

To už otec došel ke své okouzlující ženě a s tím svým podezřelým úsměvem jí položil věc, kterou jsme nemohli poznat do její ruky.

Načež jí dlaň zavřel a teprve potom řekl: „Všechno nejlepší k výročí."

Dojatě jsem zavzdychala, když maminka otevřela oči a pomalu je sklonila, aby viděla, co to drží v rukou. Zvedla je výš a poté darovanou krabičku otevřela. Okamžitě jsem uviděla její úsměv, když zvedla řetízek a oči se jí zalily slzami. Nic nemohlo být krásnější.

„Ach, ten je úžasný," vydechla moje okouzlená maminka a vrhla se tatínkovi kolem krku. Ten vypadal dost nejistě, ale přesto k sobě jemně svou ženu přivinul.

Bylo to tak moc romantický. Proč jen jsem nemohla mít stejné štěstí. Taky jsem chtěla, aby na mě někdo takhle myslel! Bylo to tak dokonalý. Záviděla jsem jim. I když to tak nevypadalo, měli se moc rádi. Doplňovali se a podporovali... Aspoň někdy. Jedno však bylo jisté, občas jsem chápala, proč si maminka tatínka vzala. A ty momenty byly podobné tomu dnešnímu.

Taky jsem chtěla takový život. S někým, kdo by mě miloval...

No jistě, stačí konečně zavolat věštkyni a budeme mít spolu s Honzou stejně nádherný život, a ještě budeme vzpomínat na naše legrační začátky. Jak mě trefil míčem, nebo že se sem přestěhoval s holkou.

Ten den jsem však na volání ani nepomyslela. Byla jsem tak dojatá naší rodinou situací, že jsem tu záležitost odložila na další den. Tentokrát mi ovladač nikam neuteče, protože jsem ho nepustila z ruky. Schovala jsem si ho dokonce pod polštář. Jistota je jistota. Nechat ho v obýváku by znamenalo, že by se mohlo stát, že nám do domu třeba vnikne sousedovic kočka a ukradne ho, jen aby mě naštvala a přivedla k šílenství. V téhle rodině se mohlo stát cokoli.

Místo volání jsme tedy společně s bratrem zapadli do pokoje a hráli karty, aby si rodiče užili trochu toho klidu a romantiky. Když měli to výročí, tak nepotřebovali mít za zadkem svoje naprosto roztomilé děti.

Kupodivu vyklidit pole napadlo nás dva, a tak nás nemusely ty hrdličky vyhazovat. Byli jsme pro jednou napojeni na stejnou vlnu. To se moc často nestávalo.

Dlouho nám však náš mír nevydržel. Brzy se našel důvod, proč se hádat. Jako například při hře, do které jsme se s dobrou vírou pustili. Ta nás ovšem zanedlouho opustila.

Brzy se zjistilo, že jeden podvádí, nebo že druhý zdržuje tak dlouho, až tím svého spoluhráče dočista mate.

„Ukaž rukáv! Určitě tam schováváš další kartu!"

„Nemám nic. Takový triky nedělám."

„To určitě! Jinak bys mi to klidně ukázal!"

„Nemusím se obhajovat! To spíš ty máš něco za lubem. Ukaž tu svoji knížku, neschováváš něco tam?"

Časem přišly spory o výhru, protože řekněme si to upřímně, kdo by chtěl prohrát se sourozencem? No, nikdo! Takže od hádek se přešlo k osvědčené metodě hrozeb a nadávek. Kupodivu se to však tentokrát nezvrhlo na bitvu dej mu co nejvíc ran a jsi vítěz, ale po nějaké době se z pokoje rozezněl smích, protože jsme místo toho zahájili polštářovou bitvu.

Oběma nám tekly slzy smíchu, když jsme se uhýbali létajícím polštářům, dekám či plyšákům. A nejvíc jsme se smáli jeden druhému, když to dotyčný schytal do obličeje. Nebo zezadu do hlavy. To pak bylo teprve něco. V jednu chvíli jsem dokonce polštářem dostala do pusy, protože jsem se zrovna řehonila, že Matěj spadnul na zem po mé ráně a on toho nezvykle obratně využil.

Někdy bylo opravdu super jen tak si zablbnout jako malé děti a z toho dne se stal úžasně prožitý večer jak pro nás dva nenapravitelné hádače, tak i pro rodiče, kteří od nás měli pokoj.