Volání vědmě.

To byl nyní můj nejnovější sen a taky pěkně těžký ke splnění. Člověk by řekl, že je jednoduchý se dostat k televizi a zjistit jedno jediné číslo, a pak na něj zavolat. Jo, jasně! Jenže to nezná moji milovanou rodinku. Samozřejmě, že zrovna když jsem potřebovala zůstat doma, jsme jeli k babičce a dědovi. Kdo mohl něco takového čekat? No já rozhodně ne. Spíš moje maličkost očekávala podporu rodičů v misi za vědmou, ale to ne. Místo dne plného volání a pátrání mě rodiče nastrkali do našeho super auta vedle napůl spícího bratra a jeli jsme navštívit naše milé příbuzné.

Protesty typu, že mám životně důležitou práci, byly smeteny ze stolu stejně jako bratrův trénink, což bylo dost s podivem, když jsem uvážila, jak v téhle rodině byli všichni zažraní do fotbalu.

Mamina si však řekla, že návštěvu nic nepřekazí, a tak ho osobně omluvila u trenéra, čímž mého drahého sourozence jen rozčílila. Půl cesty k autu lamentoval, že si z něj budou všichni utahovat, protože ho omlouvá maminka.

„Takže díky ti, mami," dokončil rozčíleně s pusou plnou chleba.

„Nemáš za co."

Chudák mamka, ani jí nedošlo, že to bylo myšleno ironicky, ale nikdo z nás neměl srdce na to, aby jí to řekl. Je to přece jen naše nejdůležitější osoba. Pro tu je potřeba i lhát.

Ovšem zlost mě jen tak nepřešla a Matěje taky ne. Oba jsme zírali z okna a dělali, že tam nejsme. Návštěva příbuzných. Bože, už to doopravdy nemohlo být horší. Ne, že bych neměla dědu s babičkou ráda. Měla jsem. Ovšem návštěva u nich byla vždycky hodně náročná a navíc dlouhá.

Když jsme se řítili tou naší rachotinou po silnici, všimla jsem si daleko před námi muže mávajícího cedulí, a zazubila se. Tohle ještě mohlo být zajímavé, pomyslela jsem si, když jsem vyhrkla k tátovi, který tiše doufal, že atmosféra klidu a míru vydrží, jak na návštěvu, tak i domů.

„Tati, před námi někdo stopuje. Měli bychom ho vzít," prohodila jsem vesele.

„Ani nápad, kdo ví, co je to za individuum," byla rychlá odpověď otce, zatímco můj drahý sourozenec se probral a nahnul se mezi tátu a mamku.

„Ale co když je to holka? Nějaká pěkná. Měli bychom zastavit," prohodil s očima zapálenýma nadšením. Nejspíš už se viděl někde na rande, když jsem jeho radost zchladila.

„Což o to pěkná je, ale spíš stavěná jako muž. Sorry, brácha!"

Načež jsem se vrátila pohledem k rodičům.

„Měli bychom mu pomoci. Pořád nám cpete do hlavy, abychom pomáhali ostatním a sami se tím neřídíte," zaprotestovala jsem.

Maminka na mě do zrcátka dělala prosebné obličeje, zatímco tatínek odvětil: „Spěcháme. Nemáme čas ho vozit někam do Prahy, Aničko."

„Jak myslíte," konstatovala jsem a odvrátila se od nich.

Když jsme projížděli kolem stopaře, tatínek ještě přidal na plyn, nejspíš, abych snad z okýnka nevykřikla nějakou nadšenou odpověď. Ušklíbla jsem se. Jako by mě vůbec neznal. Jistě, že nebudu na někoho cizího řvát z okna. Jsem introvert a ne cholerik, který musí na někoho neustále ječet.

Ovšem třeba tam bude ještě na zpáteční cestě, pomyslela jsem si škodolibě při představě, že jim ho znovu připomenu. To mají za tak hloupý plán jako je návštěva dědy a babičky. Zrovna při mé časové vytíženosti. Potřebuji se spojit s vědmou, a ne se někde v zapadákově usmívat při návštěvě našich drahých příbuzných. Navíc vždyť jsme tam byli nedávno. Ten horor mám v paměti do teď.

Cesta netrvala dlouho a už jsme vystupovali před jejich domem, kde nás strašně nenápadně pozorovali sousedi, kteří dělali, jak jsou zaneprázdnění při natírání plotu. Že však každou chvíli ustali v pohybu, jim vůbec nevadilo. Nebo že natírali jedno místo několik minut. Očividně tu nebylo tolik návštěv, aby si náš příjezd nechali ujít.

Navíc mamka si nedala pokoj a všechny nás sekýrovala, jako kdyby tahle návštěva byla naše první.

„Chovejte se slušně, ať si nemyslí, že jste nevychovanci."

„Zastrč si to tričko, Matěji!"

„Mami, prosím tě, klídek. Neřeknu, kdyby to byli pracháči a my šli žebrat o peníze, ale takhle mě ušetři toho tvýho lamentování," zahučel brácha a uhnul před ní, když mu chtěla upravit vlasy, které mu trčely do všech stran.

„Opovaž se!" vyjekl napůl hystericky, když viděl předzvěst hrůzy a pro jistotu si stoupnul dostatečně daleko, aby mohl v případě nouze utíkat k autu.

„Aničko, trošku se usmívej," pronesla ke mně, když si všimla, že se tvářím jako kakabus. No, smát se mi rozhodně nechtělo. Zrovna dnes jsem chtěla dělat něco jiného. Jenže mi to nebylo dopřáno.

Přesto jsem nasadila zářící úsměv a poznamenala: „A jak dlouho tam musíme být? Spěchám domů."

Nesouhlasný pohled maminky mi jasně ukazoval, že jsem to říkat neměla. Ale když mě to doopravdy zajímalo. Kdykoliv jindy bych si výlet klidně udělala, ale dneska jsem měla napilno. Šlo o můj život. Nemohla jsem čekat. Potřebovala jsem pomoc opravdu nutně, a hlavně co nejdřív.

Když jsme konečně zazvonili na rozpadající se dveře, povinně jsme se všichni usmívali. Jaká to radost. Maminka to ostrým pohledem zkontrolovala. I tatínek se snažil vyloudit něco podobného úšklebku. Víc jsme po něm asi chtít nemohli. Aspoň se snažil, a i to byl pokrok od jiných dnů.

Babička nám otevřela skoro hned, což bylo s podivem, když skoro nemohla chodit, jak se vždycky vymlouvala, aby k nám nemusela jet. Z toho tedy vyplývaly jen dvě možnosti. Buď čekala za dveřmi, nebo to s tou její chůzí o holi nebylo tak horký.

Okamžitě se rozzářila a vykřikla: „Ach, tak ráda vás vidím."

A vrhla se na mě jako na první oběť. Objala mě tak, že jsem téměř nemohla dýchat. Měla neuvěřitelně pevný stisk. To by do ní člověk nikdy neřekl, kdyby to osobně právě nepodstoupil a necítil, jak mu vzduch uniká z plic. Jo, fakt to je na takovou drobnou stařenku nečekaný.

Když mě konečně pustila, zhluboka jsem lapala po dechu, abych obnovila funkci dýchání. Babička si toho však ani nevšimla, jen si mě podržela na délku paže a rozplývala se.

„Tys ale vyrostla, Aničko. Už z tebe bude slečna na vdávání," nadšeně švitořila a prohlížela si mě tak ostrým pohledem, až se mi zdálo, že mi vidí přímo do žaludku.

Ještě horší však byly následující otázky, ze kterých mi div nevypadly oči z důlků.

„Nejsi těhotná?"

„Budu snad prababičkou?"

Nechápala jsem, kde k tomu přišla. To snad vypadám tak tlustě, že si myslí něco tak naprosto nereálného? Zděšeně jsem se na sebe podívala. Vždycky jsem si myslela, že aspoň nejsem tlustá a najednou tohle. To snad není pravda. Podívala jsem se ještě jednou. Přišla jsem si normální nenormální. Nic nového. Jak ji to mohlo vůbec napadnout?

Vždyť nemám ani kluka, kde bych tak asi našla dítě? Před nějakou nechápavou odpovědí mě ale zachránila maminka, která z té otázky byla stejně zaskočená. Ovšem znala svou matku, takže se okamžitě pustila do zachraňování situace.

„To snad ještě ne, maminko. Je tak mladá," pronesla opatrně moje drahá přítelkyně, a pomohla mi tak od nemilé pozornosti.

Stará žena ovšem jen pokrčila rameny, což jasně značilo, že to nebere za nějaký velký důvod, a ještě chvíli si nás obě podezřívavě prohlížela, než se vrhla na bratra a my byly zapomenuty. Nikdy jsem za to nebyla radši a myslím, že moje rodička na tom byla stejně.

Babička Matěje taky pěkně pevně objala a pak ho pocuchala ve vlasech, zatímco se ho vyptávala na všechno možný.

Jak jinak, zajímal ji i ten jeho tenis. Přesto však to byl jen zdvořilý zájem, nebyla do toho zažraná jako celá naše rodina. Kdyby byla, určitě by si aspoň pamatovala, že hraje fotbal. To vím i já, a to mě to absolutně nezajímá.

Sympatizovala jsem s babičkou. Šlo to mimo nás. Tvořily jsme tým bez sportu. Jen o našem společenství nevěděla ani ona. Jen já sama jsem si ho vytvořila ve své geniální mysli. Líbilo se mi, že někdo ten fotbal taky nežral jako já. Jen byla škoda, že se babička nezajímala o dívčí romány. To by bylo teprve boží.

S úsměvem jsem vešla dovnitř a s úlevou si sundala boty. Tohle už byla bezpečná zóna. Kdo se dostal sem, mohl si být jist, že ho babička nechá žít. Postupně jsme se přes první fázi dostali všichni a došli až do obýváku, kde seděl děda a klidně se díval na televizi. Jen nám zahučel na pozdrav a neobtěžoval se vstávat.

„Mohls je jít aspoň uvítat," pokárala ho babička, která kolem nás prolétla, aby se vrhla do kuchyně.

Děda jen mávl rukou a odsekl: „Nejsou tu poprvé. Stačí si sundat boty a jít rovně. To snad není tak těžké pochopit."

Jak jen jsem ho měla ráda. Vždycky tak neuvěřitelně milý. Dokázal nás pokárat, i když nebylo za co. Viděla jsem, jak maminka zvedá oči v sloup. Znala tyhle uvítací fráze dobře a nějakým mně neznámým způsobem je dokázala přehlížet. Nejspíš to bylo tím, že dědu znala celý život, a tak si už zvykla. S úsměvem přešla k jeho křeslu a dala mu pusu na čelo.

„Jak se máš, tati?" otázala se mile, zatímco my s bráchou jsme se vrhli na pohovku a div se nepoprali o místo na kraji.

Tam to bylo totiž nejlepší. Co nejdál od ruchu a hovoru. Otec po nás vrhl nesouhlasný pohled, ale jelikož nechtěl dělat scény, které sám nesnášel, nic neřekl.

Boj vyhrál samozřejmě Matěj, protože mě odstrčil tak tvrdě, že jsem div nespadla, a nasáčkoval se tam. Rozmrzele jsem si sedla vedle něj. Zase vyžral nejlepší flek.

„Ále revma je čím dál horší. Jak se asi může mít starý dědek?" uslyšela jsem dědečkovu rozmrzelou odpověď, když jsem bráchu vraždila pohledem, zatímco on se na mě vítězně křenil.

„Ty nejsi starý, tatínku. Vypadáš dobře."

„Houby s octem jsem starý jako Metuzalém. A co ty? Už sis vzala někoho bojácnějšího?" slyšela jsem dědova slova a všimla si, jak si nandal brýle, aby lépe viděl.

Chvíli mu trvalo si zvyknout, ale hned jak se mu to povedlo, zamžoural na tatínka a povzdechl si, než poznamenal: „Očividně ne."

„Prosím tě, nech je vydechnout, Josefe," pokárala ho babička, která se přihrnula z kuchyně a nesla tácy plné jídla.

To byla snad jediná výhoda téhle návštěvy. Mohla jsem se nacpat k prasknutí samých dobrot. Babičce se rozhodně nemohlo upřít, že by neuměla péct. Byla bohyně buchet a všelijakých sladkostí, nad kterými jsme se mohli jedině rozplývat.

Brácha si okamžitě zamnul ruce a už to bral babičce z rukou, než vůbec mohla tác položit na prostřený stůl.

„Matěji," okřikla ho maminka zděšeně, když viděla jeho nezdvořilé chování, ale nebylo jí to nic platné, už v rukou držel dva ukořistěné chlebíčky a snažil se je oba současně narvat do úst.

„Však ho nech, jen ať se posilní, když tak sportuje," odpověděla její matka a shovívavě se na něj usmála. Vždycky byla ráda, když viděla, že všem chutná.

„Spíš, aby se posilnil na to sezení na střídačce," poznamenala jsem napůl úst, a když po mně bratříček vrhl naštvaným pohledem, věnovala jsem mu sladký úsměv.

Tohle jsem si nemohla odpustit. To měl za to ukradené místo. Zatím se mi tam povedlo sedět asi jednou, což nebyla moc velká úspěšnost na to, kolikrát už jsme tu byli na návštěvě.

„Něco si říkala, Aničko?"

Babiččina otázka mě nemohla zaskočit. Čekala jsem ji. Proto jsem se nevinně pousmála a pokorně pronesla: „Nic, babi."

Návštěvy u našich drahých příbuzných vždy měly velmi podobný průběh. Obzvlášť děda měl jasný program. Celou dobu se navážel do otce, že není dost dobrý pro jejich dceru, a dobře se tím bavil.

„Mně se líbil ten Lukáš, se kterým chodila před tebou, viď, Františko?"

„Ale, Josefe, nech ho chudáka!"

„To byl pořádný chlap."

„Tatínku, Lukáš pil, byl to alkoholik," prohodila maminka nesouhlasně. Rozhodně si nechtěla nechat mluvit do svých vztahů. Děda to však jako obvykle nerespektoval.

Naopak jako vždy měl na vše pádnou odpověď. Jen si nadzvedl brýle, aby sjel svou dceru zdrcujícím pohledem a teprve poté poznamenal: „A co? Chlap má něco vydržet a nepít nějaký limonády."

Zatímco maminka svého muže horlivě obhajovala, tatínek jen zarytě hleděl na televizi, čímž dědu jen rozčiloval. Viděla jsem, jak ho starý pán pozoruje a čeká na chvíli, kdy jeho zeť vybuchne a vrátí mu úder. Tahle hra měla však jako každou návštěvu jasného vítěze. Tatínka. Jeho nekonfliktnost nedokázal děda narušit, ani těmi nejhoršími narážkami. Občas jsem svého rodiče podezřívala, že se tím baví stejně jako děda. Jenže z tváře mu to vyčíst nešlo. Byla to jen moje domněnka.

My s bratrem jsme rozhodně moudra našeho prarodiče neposlouchali. Slyšeli jsme je už mockrát a až na nějaké obměny to vždy bylo stejné. Takže jsme se místo toho cpali babiččinými dobrotami, jako kdybychom týden nejedli, až to mamce dělalo starosti, jakmile si toho všimla.

„Vy snad doma trpíte hladem?" otázala se starostlivě.

Můj nenažraný bratr ani nespolkl sousto a už začal mluvit: „A-le j-de to... polk... Jen tady je toho víc."

„S plnou pusou se nemluví," pokárala ho babička a pak se začala maminky vyptávat na všechno možný.

Jak to jde doma? Co v práci? Nezlobí tě děti? Proč nejezdíte častěji? Přesně ty nudné fráze, které nás s Matějem absolutně nezajímaly.

Stejně se nikdo neptal nás, takže jsem raději sledovala pořad v televizi a dumala, zda bych to mohla nenápadně přepnout na Barrandov, abych si opsala číslo na věštkyni. Třeba by si toho nikdo nevšiml. Všichni si povídali a určitě televizi ani nevnímali. Pomalu jsem se nadzvedla z pohodlné polohy na pohovce. Byla totiž tak měkká, že jsem se do ní div nepropadla.

Hlavně nenápadně. Nikdo si ničeho nevšimne. Natahovala jsem ruku a očima sledovala ovladač, který ležel vedle brambůrků. Už jen kousek. Stačí jen zmáčknout jedno čísílko. Už jsem se viděla, jak ho držím v ruce, když mi zmizel z mého zorného pole. Nevěřícně jsem hleděla na dědu, který mi ho ukradl přímo před nosem.

„Bože, na tyhle romantické blbosti se nedá dívat," poznamenal a vypnul celou televizi.

Moje ruka rázem opadla. Tak blízko jsem byla úspěchu a teď tak daleko. Ovladač totiž děda naprosto bezstarostně položil na parapet vedle sebe. Jak smutné. Zhrouceně jsem se složila zpět do pohovky. Nejenže není žádné číslo, ale ani televize, abych se nějak zabavila. Těžce jsem si povzdechla.

„Dostali jsme k Vánocům novou hru, co kdybychom si ji zahráli?" vyhrkla najednou babička nadšeně, jako kdyby ani nevnímala dědovo popichování tatínka. Bylo to úplně mimo veškerou komunikaci v místnosti, ale to jí očividně vůbec nezajímalo.

Stejně jako jí vůbec nevadila vypnutá televize jako mně a Matějovi, který najednou nevěděl, kam se koukat, když na něj blikala jen černá obrazovka.

Jedno jsme však věděli oba jistě, že stolní hru hrát nechceme.

Vrhli jsme po sobě zděšené pohledy, ale než jsme mohli něco říct, ozvala se maminka bez sebe nadšením: „To bychom mohli. To bude pěkné. Tak dlouho jsem nic nehrála."

Tatínek jen zamumlal něco nesrozumitelného, a tak bylo rozhodnuto. Babička se vyhrnula pryč z pokoje, zatímco děda utrousil: „Vždycky bylo utrpení s vámi hrát. Doufám, že se to tentokrát zlepší."

Hotová podpora. Vždycky tak pozitivní. Člověk se o to víc těšil na hru, obzvlášť když jsme se z toho už nemohli vyvléct. Hrát něco s naším drahým příbuzným bylo nad naše síly. Poprvé to šlo, protože jsme ještě netušili, do čeho jdeme. Byli jsme tak naivní a důvěřiví. Věřili jsme, že půjde o obyčejnou hru. Později jsme však zjistili, že jde spíš o horor. Dalo by se říct, že jsme si z každé hry pokaždé odnesli jizvy jako z bitvy.

Brácha se natáhl pro další chlebíček a poznamenal: „Zachrání nás jen rychlá výhra."

Moje zoufalé já přikývlo. Měl naprostou pravdu. Na začátku hry jsem ještě mohla naivně doufat, že se to třeba za ten rok změnilo, ale po první otázce Česka mi bylo jasné, že ne. Naděje shořela jako list papíru.

Maminka dávala jako první otázku bráchovi a náš drahý příbuzný už si brousil svůj ostrovtip. Ještě ji ani nedočetla a už se ozval jeho nevzrušený hlas: „To je jasný. To musí vědět každý!"

A když Matěj přemýšlel, jen nevěřícně vrtěl hlavou a neodpustil si nechápavé zahudrání: „Ty přemýšlíš? Ty to nevíš? Vždyť je to jasný!"

Milovala jsem tuhle podporu. Hned se každému pod takovým tlakem lépe myslelo. Děda prostě uměl naladit dobrou náladu. Okamžitě byli všichni zažraní do hry. Ovšem ne z důvodu zábavy, ale spíš kvůli snaze o přežití. Čím dřív člověk vyhrál, tím dřív byl z obliga, a to se cenilo v této hře zlatem.

Když Matěj konečně pronesl odpověď, že Jan Žižka pocházel z Trocnova, děda mu nepoblahopřál, jak by se dalo čekat.

Naopak se zahloubal nad druhou stránkou kartičky, kde byly výsledky, a studoval správnou odpověď, načež kartičku odložil a utrousil: „To se mi nějak nezdá."

A pak ještě několikrát za sebou opakoval, že tam musí mít chybu. Vždyť to je hloupost. Takže ani správná odpověď bratra nezachránila. Dost se to podobalo tomu, jako kdyby odpověděl špatně. Děda mu stejně nedal za pravdu.

A to v tom nebyl sám. Takhle jsme dostávali sodu naprosto všichni bez výjimky.

Když se na řadu dostal tatínek a otázku mu měl dávat děda, hra se začala pořádně rozjíždět. Na něj byl totiž maminčin otec obzvlášť zasedlý. Nejspíš z důvodu, který opakoval každou návštěvu a to, že si pro svou dceru představoval někoho lepšího.

Starší muž zamžoural na kartičku, ale pak vstal a přitom říkal: „Počkej, musím si vzít ještě jedny brýle."

Očividně chtěl pořádně vidět, co čte. Bylo legrační sledovat, jak má na nose jedny brýle a v rukou druhé přes které koukal. Ovšem zasmát se jsem si nedovolila. To by se totiž mohla pozornost přesunout ke mně a já měla ještě tři hráče před sebou, než se na mě děda zaměří.

Přečetl otázku a zavrtěl hlavou: „To dávali minulý týden. To ses musel dívat!"

Tatínek nevzrušeně poznamenal: „Nesedím u televize pořád."

„Tohle bych věděl i bez toho sedění u bedny. Tomu se říká selský rozum."

„Jistě. Hlavně, že vy jste nevěděl, kdo je to Harry Potter," zkusil se tatínek jednou zmužit a hájit sám sebe.

Musím říct, že jsem na něj byla hrdá. Mohla jsem se rozplynout. Jen do toho! Bojuj, křičela jsem v duchu. Zvedala jsem v duchu nad hlavu transparenty na jeho podporu...

Bohužel snaha byla marná, děda nás oba dokonale setřel stejně jako obvykle: „Blbosti pro mimina nesleduju."

Načež dodal naprosto v pohodě, protože pořád vedl on a my byli proti němu takhle malincí: „Tak co?"

Můj rodič se tomu postavil statečně a s naprosto nevzrušeným výrazem řekl špatnou odpověď, a jako by nic poslouchal spílání nad svou hloupostí. A my to měli rázem na talíři společně s ním. Vždyť to každý ví! Co máme v té hlavě, když ne tohle? Co nás v té škole učí?

Jiná situace samozřejmě byla, když otázku dostával děda. Když nevěděl odpověď, jen zahudral: „To jsem nikdy neviděl. Takovou blbost."

A tím to skončilo. Do něj se nikdo nedovolil opřít. U něj to znělo jako, že to vůbec nevadí, zatímco my jsme byli za totální blbce.

Hráli jsme s bratrem jako o život. Věděli jsme, že jedině rychlá výhra na nás nechá nitku suchou na rozdíl od mžourajícího dědy. Babičce jeho sekýrování očividně nevadilo. Vypadala naprosto klidně, když jí vytýkal, že to viděla s ním, takže to přece vědět musí.

Nejlepší však bylo, když jsem dostala sportovní otázku. Já, naprostý sportovní ignorant. Byla jsem z toho přímo unešená. Obzvlášť když to bylo něco o milovaném sportu naprosto všech. O fotbale.

Když jsem samozřejmě odpověděla špatně, protože mě děda opravdu znervózňoval svými dodatky, měl další vodu na svůj mlýn. Pustil se do mě. Co mě prý v té škole učí? Copak se nezajímám o svého bratra? Vždyť to je sport celé rodiny. Alespoň trošku pozornosti bych tomu mohla věnovat.

Snažila jsem se to ignorovat, ale uvnitř mě to vřelo. Chtěla jsem řešit zásadnější problémy než to, že netuším, kolik zpocených čutálistů běhá po hřišti. Ale to ne. To jsem před dědou rozhodně nemohla vyslovit.

Jednou jedinkrát jsem zmínila svůj koníček a také naposledy. Tu ránu, kterou mi můj milý prarodič uštědřil, jsem rozdýchávala ještě hodně dlouho.

Tenkrát se na mě zadíval a prohodil k mamce: „A k čemu jí ty patlaniny budou? Dívčí romány? To už zní jako blbost. Za našich dob se četly důležitější věci."

„Ale, tatínku, když ji to baví," oponovala mu, ale i když se bila statečně, neměla proti němu šanci.

„To je výchova," zabručel nechápavě a pro jistotu nás sjel obě nechápavým pohledem.

Načež se otočil na mě a pronesl: „Co kdybys mi to přinesla a já s tím zatopím v kotli?"

Tenkrát mě urazil tak, že jsem se tam už nechtěla vrátit. Takhle hanit dívčí romány. To moji maličkost opravdu zasáhlo. Po nějaké době mě to však přešlo, protože jsem pochopila, proč na mé drahé bible tolik nadával. Bál se, že je pozadu se svým studiem, když je nečetl, takže raději chtěl, abych je taky nestudovala.

Nyní jsem se vrátila do přítomnosti a s úlevou shledala, že už se neřeší moje hloupost, ale maminčina. Hra pokračovala dál, a když bratr vyhrál, záviděla jsem mu. Byl z obliga. Děda už se po něm vozit nemohl. Povzdechla jsem si se svými dvěma splněnými kousky. Na moje vítězství to ještě dlouho nevypadalo. Musela jsem se proto ponořit do hry a vždy, když jsem schytávala výčitky za svou nemožnost, jsem dumala, co bych měla přesně říct věštkyni, až se jí dovolám. Měla bych jí to rozebrat do detailů?

„Copak nežiješ v královéhradeckém kraji? Tak jak to, že to nevíš? Neznáš svůj kraj?"

Nebo jí to shrnout v kostce? Zase asi podrobnosti potřebovat bude, aby mi dokázala co nejpřesněji pomoci, pomyslela jsem si smrtelně vážně a sledovala, jak se dědovi hýbe pusa, ale nevnímala jsem už, co to říká. Určitě něco veledůležitého.

Hned doma si napíšu to číslo, aby mě už nic nerozdělilo od mé záchrany světa. Rozhodně jsem kývla.

„Správně, že uznáváš, že je za co se stydět, když to nevíš."

Aha. Uznání mé neschopnosti, to víš, že jo. Proto jsem se usmála a přikývla ještě jednou. Bylo lepší souhlasit než se hádat. Stejně bych neměla sebemenší naději na výhru.

A tak, když jsme se srdceryvně loučili po několika společných hodinách, kdy jsme se všichni dozvěděli své prohřešky, těšila se moje dušička domů úplně bláznivě.

Tam najdu ovladač, opíšu číslo a vše bude zalité sluncem.