Doma jsem udělala jedinou věc, která byla v tu chvíli možná a správná. Vyfňukala jsem se na rameni své nejlepší kamarádce.

Rozbrečela jsem se už v předsíni a poslepu se vrhla mamce kolem krku, div že jsem ji nepovalila na zem. Bylo to velmi emotivní objetí. Potřebovala jsem podporu. Někoho, kdo mě konečně pochopí a utěší.

Brácha tou správnou osobou rozhodně nebyl, protože jakmile jsem se kolem něj prořítila, zvedl oči v sloup.

„Ježíši. Zbláznila se. Pořád říkám, že škola nás ničí a tady to máš, mami," chytil se hned příležitosti, když viděl moje slzavé údolí. Nevděčník jeden. Vůbec mě nepolitoval. Právě naopak, hned se snažil moje zoufalství obrátit ve svou výhodu. To bylo podlé. A navíc pro něj naprosto typické. Vytřískat ze všeho co nejvíc pro sebe.

„Tebe rozhodně ne," odsekla mamka, která svého syna znala velmi dobře. Prokoukla ho stejně jako já.

„Mě nejvíc zevnitř, tudíž mi to jako obvykle nikdo nevěří," politoval se ten chudinka sám, když se mu nedostalo patřičného pochopení. Vrhl po nás naštvaným pohledem, který jasně říkal, že za to všechno můžeme my a zapil to dostatečným množstvím džusu, aby tomu dodal pořádný grády.

„Kroť se, copak nevidíš, že má tvá sestra trápení?" pokusila se ho moje rodička usměrnit, aby si taky všiml, že to já tu mám roztříštěné všechny iluze.

„Ta? Prosím tě, nejspíš se s ní rozešel imaginární přítel. Och bože, to už jsem slyšel tolikrát. Mě by spíš zajímalo, co bude k jídlu!"

Těžce jsem se po jeho slovech urazila. Jak to mohl odbýt jen tak? Jako kdyby se vůbec nic nedělo? A navíc ho, víc než můj vztah v koncích, zajímalo jídlo. Neuvěřitelné. Žvanec je pro něj přednější než štěstí jeho sestry.

Rozeštkala jsem se ještě víc do maminčina oblíbeného svetříku. Cítila jsem její ruku, kterou mě hladila po hlavě. Přesně tohle jsem potřebovala. Podporu.

„Vidíš, co děláš? Prosím tě, zalez do pokoje a nech nás," pronesla maminka s povzdechem, který říkal, že nemá jednoduchý život.

„Tak ji utěš, že Ježíšek je taky imaginární, takže nemusí smutnit. Čauvec."

A byl v trapu. Konečně. Měla jsem klid od těch jeho pubertálních hříček. S maminkou jsme se přesunuly do obývacího pokoje a já se jí tam na naší neuvěřitelně opelichané pohovce svěřila s veškerým zklamáním, které mě dnes postihlo.

„On se o mě zajímal jen kvůli zranění," šeptala jsem zoufale. Tohle jsem na tom všem považovala za to nejhorší. Jak to mohl udělat? Kvůli zranění? To je přímo příšerné.

„Třeba to tak nemyslel," pokoušela se maminka o jeho obhajobu, ale neměla šanci.

„On má dokonce holku, věřila bys tomu, mami? Jak se sem mohl přestěhovat a mít stále holku? To přece nejde!"

„Broučku, je pěkné, že jim to vydrželo..."

Nenechala jsem ji ani domluvit, to přece nemohla myslet vážně. Odtáhla jsem si od nosu kapesník a vrhla na ni nevěřící pohled.

„Mami, měl se přece zamilovat do mě!" vypískla jsme zoufale trpící.

„Dívčí romány to říkají jasně. Měl se zamilovat do nenápadné myšky, a to jsem já," pokračovala jsem, přičemž jsem jí z tašky podala knihu a rychle listovala.

Musela jsem jí spravit myšlení o světě. Měla tak naivní představy.

„Nový pěkný kluk se zamiluje do nenápadné dívky, která nemá žádné, nebo jen pár kamarádek."

Ukázala jsem jí příslušnou pasáž a pak jí to zavřela přímo před nosem, než si to vůbec mohla sama přečíst. Stačila přece moje interpretace, aby pochopila, že mám pravdu.

Načež se mě zmocnilo zoufalství z naprostého selhání systému dívčích románů, že se moje zdrcené já znovu rozeštkalo.

„Víš, jak dlouho jsem na své image pracovala, mami? Abych byla dokonalá románová dívka? Víš? Už od základky. Ani jednou jsem neuhnula z cesty a přečetla snad všechny dívčí romány. Tak mi řekni, proč se nic nevyvíjí, jak má? Proč ten kluk vůbec nechápe, že se má zamilovat do mě?!" hysterčila jsem a do toho jí smáčela oblečení.

Cítila jsem její ruce na svých vlasech, ale dnes mě to nedokázalo úplně uklidnit. Všechno se uvnitř mě svíralo. Na jednu stranu jsem nechápala, jak se to mohlo stát a na druhou jsem doufala, že je to jen nějaká malá chyba ve vesmíru a všechno se zase spraví. Moje studium přece nemohlo vyjít vniveč.

„Miláčku, někdy prostě osud chce, abychom šli jinou cestou," mumlala konejšivě.

Mě však její slova uklidnit nemohla. To bylo jako kdyby mě bodla do zad. Šlapalo to po mých studiích.

Moje hlava šokovaně vylétla vzhůru a pohled se zabodl do mé milované rodičky, když ze mě nechápavě vylétlo: „Jinou cestou? A jakou asi, když se v románech o něčem takovém vůbec nepíše?"

„Možná bys neměla těm románům věnovat tolik pozornosti, zlato," pokusila se jemně naznačit, že by snad mohla existovat i jiná možnost než věřit dívčím románům.

Taková teorie se mi ovšem ani trochu nelíbila. Já to měla přeci nastudované, takže jsem věděla, že se tomu dá věřit. Neochvějně jsem svým biblím věřila. Nestudovala jsem je nadarmo. Proto se mě maminčino tvrzení hluboce dotklo.

„Nevěnovat pozornost? Mami, to nemůžeš myslet vážně! Jsou to moje bible."

„Co se tu děje?" ozvalo se vzápětí ode dveří a oběma nám bylo jasné, že je to otec, kterému se nejspíš současná situace ani trochu nelíbila.

Když jsem totiž zvedla uplakané oči, viděla jsem, jak je jednou nohou na odchodu, přičemž na tváři se mu usídlil výraz utrpení. Očividně chtěl jen klid domova a k tomu puštěnou televizi. Jenže já bohužel nemohla své zdrcené já na pokyn uklidnit. To prostě nešlo. Všechno se hroutilo a já nedokázala myslet na ostatní.

Nějaké klidné vysvětlení jsme mu však nemohly podat ani já ani maminka. Nadšeně se toho však ujmul bratr, který očividně nebyl daleko. Vždycky slyšel jen to, co se mu hodilo, a když mohl spravit našeho tatínka o současném dění, nadšeně se do toho pustil.

„Ále s Aničkou se rozešel imaginární kluk. To je toho. Imaginární kluk o jejich vztahu nic nevěděl, tak tu bulí za oba dva, tati," poučil ho rychle, aby měl prvenství o informování, a přitom se křenil jako blázen. Očividně si moje utrpení užíval.

A pak si klidně přešel k těm důležitějším věcem, jako byl on sám. Pohodil si míčem, který mu kupodivu ani nespadl, a už nadšeně dodal: „Důležitější je ovšem, že dneska při tréninku mě trenér pochválil."

Táta přejel nejistým pohledem mě a maminku, ale po jeho poslední větě se rozzářil. Odvrátil se od nás a spokojeně se na něj usmál, zatímco já svého drahého sourozence vraždila pohledem.

„Opravdu? Co ti řekl, Matěji?" prohodil se zájmem.

Můj žal ho očividně netrápil. Ale fotbal, to jistě. Jako vždycky tenhle sport vyhrál na plné čáře. To byla událost, zatímco můj život byl plný rozruchu, a to nebylo nic pro tatínka.

Rozčíleně jsem se zamračila, ale maminka mě pohladila po zádech a věnovala mi úsměv, když spiklenecky dodala: „Chlapi. Ti zlomené srdíčko nechápou."

Musela jsem jí dát s chmurným čelem plným vrásek za pravdu. Ti dva naši mamlasové to jasně dokazovali. Jak smutné zjištění. Obzvlášť, když si nás víc nevšímali a s hlavami u sebe se odebrali na druhý konec místnosti.

Co jsem taky od nich mohla čekat? Podporu? Nic. Ještě, že mám svoji maminku. Ta jediná nezklamala. Přitulila jsem se k ní.

„Co jen budu dělat mami? Ztratila jsem svou cestu! Nevím, co dělat," pobrekávala jsem.

„Tak se stav u Jehovistů, a oni už ti nějakou cestu najdou," ozval se Matěj hlasitě.

Očividně slyšel jen to, co chtěl. Vždycky dokázal přijít s nějakou vtipnou hláškou, i když to vypadalo, že rozhovoru vůbec nevěnuje pozornost. A ještě byl schopný se po svých vlastních slovech pobaveně zachechtat, což mě jen víc rozlítilo, a tak jsem po něm bez sebe vzteky mrskla polštářem. Legraci si ze mě dělat nebude.

„Ty mlč! Nerozumíš tomu," byla moje vznešená odpověď.

„Dobrá, mám ještě jednu radu, která bude možná užitečnější," prohodil vesele a nedbal na prosebný pohled našich rodičů, kteří nechtěli nic jiného než klid a mír v rodině.

„Tak mi ji neříkej. Mlč!" obořila jsem se na něj, ale on stále vypadal, že promluví.

Vrhla jsem zoufalý pohled na mamku, aby ho zastavila. Nechtěla jsem slyšet jeho další výsměšnou odpověď. Nebral mě vážně. Chtěl si ze mě jen dělat legraci.

Má nejlepší přítelkyně však sama měla plné ruce práce. Dávno zmizela její ochranná náruč a ona naopak držela za ruku svého manžela, jenž nevypadal, že by nadšením skákal do stropu. Ovšem držel se statečně...

Kdybych nebyla tak zoufalá, nejspíš by mě to rozesmálo. Hladila ho po ruce a něco mu šeptala. Nejspíš něco o tom, že takhle velké děti jim nikde nevezmou, takže si nás budou muset stejně nechat. Úplně jsem jí to viděla na očích, zatímco tatínkovi konečně zacukaly koutky úst smíchy.

Maminka to s ním vždycky uměla. A navíc to byla kouzelnice. Nejenže dokázala uklidnit tatínka, ale nezapomněla ani na moji zoufalou maličkost.

Vrhla na Matěje káravý pohled a prohodila odhodlaně: „Nechte toho oba. Matěji, ty ji zbytečně netrap. Dneska má těžký den..."

Já vždycky věděla, že je to vůdkyně. Znovu zachránila naši planetu jménem domov.

„Ta cesta zní... chvíle napětí... tramtadadá... zavolej věštkyni! A ta už ti poradí, kam jít. Možná ti i poradí, jak mít svého imaginárního přítele jen pro sebe," pronesl se smíchem i přes jasné varování a přetrhl tak mamince nit, ale to mu bylo v tuto chvíli naprosto jedno.

Prostě se zachechtal a poplácal po zádech, přičemž si říkal, jak je skvělý, a to ho ještě víc rozesmálo.

Jistě, že to byl vtip, který mi měl ublížit a nechat mě spadnout do hlubin zoufalství. To bylo všem jasné. Proto se na mě hned po jeho promluvě upřely starostlivé pohledy, které čekaly na mou reakci.

Jenže já se k naprostému ohromení všech nezlobila. Ne, mě to nenaštvalo, jak se dalo čekat. Ne. Naopak. Já se vznášela neuvěřitelnou radostí. Smutek a zoufalství přestaly halit moji jindy optimistickou mysl. Chtěla jsem poskakovat po bytě a hystericky ječet radostí a objímat celou svou rodinu.

Byla jsem v naprosté euforii.

Věštkyně, honilo se mi hlavou a překulovala jsem to slovo na jazyku, jako kdyby bylo tím nejdůležitějším v mém životě. Bylo tak krásné a naplněné optimismem. Skoro jsem ani nevnímala upřené pohledy na mou tvář ani slova nejistoty rodičů. Prostě nic!

„Aničko? Jsi v pořádku?"

Moje oči, které prolévaly tuny slz celý den, se pomalu rozevřely dokořán a ústa se roztáhla do toho největšího úsměvu. Svět kolem mě se začínal barvit všemi barvami a přestával být odporně šedivý. Moje radost ze života se vrátila. Růžové barvy znovu ovládly můj svět, když jsem se k neuvěření celé šokované rodiny vrhla k bráchovi a než si vůbec mohl uvědomit, co má moje šílené já v úmyslu, sevřela jsem ho v objetí.

Dokonce i on byl tak šokovaný mým chováním, že se v první chvíli ani nebránil, když jsem to provedla. Nadšeně jsem ho objímala a točila s námi, zatímco on byl v naprostém transu, a nevzmohl se ani na protest. Jen na mě upíral oči plné hrůzy.

„Ona se zbláznila, a to doslova. Sundejte ji ze mě! Hned! Ona mě objímá. No to snad ne. Dostaňte ji ze mě!" začal řvát jako pominutý, když se konečně vzpamatoval, a začal jednat.

Okamžitě se snažil dostat z objetí. Jeho pohyby byly naplněné zoufalstvím a neuvěřitelnou snahou zachránit si krk před něčím tak ponižujícím, jako bylo objetí s vlastní sestrou.

Jenže já ho nepustila. Držela jsem se ho jako klíště a smála se radostí. Život se náhle nezdál tak strašný jako před několika minutami. Nyní přímo zářil jako ten nejslunečnější den. Pryč byl nekonečný slejvák.

Nadšeně jsem vypískla, když jsem Matěje objala ještě pevněji.

„Mami, něco s ní udělej! Zešílela z imaginárního přítele. Přece mě nenecháš zabít sociopatem," hysterčil můj zlatý bratříček, ale maminka mu neodpověděla, protože dojatě sledovala naše sourozenecké objetí.

Něco takového už se nemuselo opakovat a ona rozhodně nechtěla být tou, která to ukončí. Dokonce i otec se přestal sunout ke dveřím. Oba nás sledovali s nečekaně dojatými pohledy. No, byla pravda, že takhle blízko jsme se k sobě nepřiblížili už hodně dlouho.

„Vždyť je tak pěkný, že se jednou objímáte. Takhle to má být," vyhrkla rodička a přivinula se k tatínkovi, který spokojeně přikývnul. Očividně jim bylo jedno, že jejich syn z toho žádnou radost neměl a už vůbec si to neužíval.

Moje maličkost se mezitím vznášela v oblacích. Jednou jsem byla ráda, že je můj bratr. Zachránil mi život, a tak jsem se k němu nahnula ještě blíž, až vytřeštil oči, a vyhrkla: „Děkuju!"

Vypadal, že by mě nejraději bouchl lopatou přes hlavu, zavraždil a zakopal na zahradě, ale místo toho jen zasyčel: „Dej ze mě ty pracky pryč! Nebo zažiješ takové peklo, jaký jsi ještě neviděla. Rozumíš?"

„Ale no tak, Matěji, já tě mám přece ráda," zatrylkovala jsem nevinně a dál ho držela v sevření, jako kdyby to byl můj malý plyšový medvídek. Za mnou bylo slyšet dojaté vzdychání, které rozhodně nepatřilo našemu slavnému fotbalistovi.

Ten naopak moje poslední slova téměř nevydýchal. Skoro vypadal, že se zalkne, když to slyšel. Očividně nebyl zvyklý na to, že bych mu něco podobného nějak často říkala, protože místo poděkování nebo spíš opětování sourozeneckého citu zařval citu: „Opovaž se něco takového říct před mýma kámošema! Zničilo by mi to reputaci."

Načež se mi konečně vytrhl a s hrozbami odplaty se hnal pryč z obýváku. Nejdřív chtěl zahnout směrem ke svému pokoji, ale nejspíš se bál opětovného objetí, a tak se otočil na patě a vrhl se ven z domovních dveří, které za ním zapadly s hlasitým bouchnutím a poslední nadávkou na adresu jeho šílené sestry.

Pobaveně jsem se zašklebila a načerpala ze vzduchu tu neuvěřitelnou naději. Nic nebylo nemožné. Měla jsem víc než jen závan naděje. Měla jsem jistotu.

Slyšela jsem kdesi v pozadí maminku, jak se rozplývala nad dnešním dnem, že to musí okamžitě všem zavolat, ale víc jsem tomu nevěnovala pozornost. Šlo to mimo mě. Moje maličkost se hřála na vlně nenadálé radosti z vědomí, že se jí dostalo znamení, které nutně potřebovala.

„Aničko? Za cos bratrovi děkovala?" otázala se maminka po chvíli zvědavě, zatímco tatínek se usadil u televize, kde si naladil sportovní kanál, aby taky konečně dělal to, co má rád on. Přesto jsem viděla, že mě jedním očkem pozoruje. Nejspíš čekal, co ze mě vypadne za bombu tentokrát.

Vrhla jsem po své mamince zářivý úsměv, když jsem ji objala kolem pasu a teprve potom jsem vypískla: „No přece za to, že mi poradil, co mám dělat."

Po mých slovech se však netvářila moc chápavě, proto jsem shovívavě dodala, aby jí konečně svitlo, že naděje znovu zazářila v plné síle: „No přece, že mám zavolat věštkyni, mami. No není to bomba? Někdy se jeho myšlení přece jenom k něčemu hodí. Hned zítra se podívám, kdy věštkyně vysílá v televizi. Vždycky jsem si toho všímala jen okrajově a ejhle. Vždyť je to naprosto logický. Kdo jiný by mi mohl pomoct se dostat z téhle patové situace? No věštkyně. Že mě to nenapadlo samotnou."

Měla jsem obrovskou naději na záchranu své románové lásky, a to mě nutilo se usmívat. Ani jsem si nevšimla, že si moje rodička povzdechla a obrátila oči v sloup.

„Za co?" otočila se po otci, ale ten pro jistotu dělal, že je zabraný do fotbalu, aby náhodou nemusel řešit šílenství své dcery.

„Já prostě nemůžu mít chvíli klid," zamumlala zoufale, když sebrala ze země pohozený časopis a vydala se s dalším mumláním do ložnice.

Nechápavě jsem za ní hleděla. Proč tak najednou odešla? Chtěla jsem za ní zavolat, že mi klidně může pomoci hledat, ale táta kupodivu zvedl hlavu od televize a poznamenal: „Nech maminku, ať si odpočine."

Vrhla jsem na něj zakaboněný pohled, ale vlastně mi to nevadilo. Měla jsem před sebou nový cíl, a to mi stačilo. Věštkyně mi už poradí, co udělat, aby se všechny naprosto zbytečné a nepředvídatelné problémy vyřešily. A pak konečně... budu mít svého románového kluka.