Nikdy mi tak úplně nedošlo, že nemůžu na záchodě zůstat věčně. Vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Samozřejmě jsem nepočítala ten puch, nebo snad akutní nedostatek tak potřebného materiálu jako byl toaletní papír.

Jenže zvonění od nepaměti znamenalo, že je čas odejít ze záchodů. No... to jsem jaksi nestihla a hodina už byla v plném proudu a přijít pozdě? S rudýma očima, aby to někdo poznal? Nikdy! To bych se radši propadla hanbou. Uměla jsem si dokonale představit ty pohledy, které by po mém příchodu následovaly...

Takže jsem tvrdla na záchodě. Jak romantické. Jak stupidní.

Naštěstí mi čas krátil velmi důležitý úkol, a to vymyšlení výmluvy pro mamku, proč vlastně potřebuju omluvenku, když jsem ve škole byla?

„No víš, mami, prostě si mě na té hodině nevšimli, a tak mě zapsali, i když jsem se hlásila," prohlásila jsem a tvářila se kajícně.

Výmluv jsem v hlavě měla opravdu hodně. Nápady mi létaly hlavou. Jeden horší než druhý. Když já vždycky byla tak pravdomluvná. Nerada jsem lhala. Mamka to totiž většinou poznala a pak nebyly žádné kamarádské sedánky.

Po nějaké době jsem rozhodně vstala a začala přecházet sem a tam, jak jsem nemohla vydržet sedět.

Další fáze byla, že jsem brečela na záchodové míse a sváděla svoji nepřítomnost na hodině na učitele.

Nakonec jsem se dostala do jakéhosi transu, kdy mi bylo všechno jedno. Tak budu mít neomluvenou hodinu! No a co? Ani brečet se mi už nechtělo a rozhodně to nebylo tím, že mi nezbyl žádný kapesník. Nechtělo se mi naprosto nic.

Zrovna jsem se odhodlávala opustit záchod, abych neměla neomluvenou i druhou hodinu. Opatrně jsem vykoukla z kabinky a zkontrolovala situaci. Nepotřebovala jsem dneska ještě někoho potkat...

Samozřejmě, že tam nikdo nebyl. To bych přece musela vědět.

Na okamžik jsem se na sebe podívala do zrcadla. A no, musela jsem konstatovat, že už jsem párkrát opravdu vypadala líp. Moje jindy jen naoko zacuchané vlasy byly doopravdy zacuchané a oči byly rudé od pláče. Mohlo se mi ovšem ulevit, protože jsem se nemalovala, a tak jsem nevypadala úplně jako zombie.

Moje neschopnost namalovat si oči se v této situaci opravdu hodila. Vždycky, když jsem si chtěla udělat linky na oči, jsem si černou tužkou akorát vypíchla oko a své pokusy jsem musela vzdát, abych neoslepla úplně. Stačilo, že jsem měla brýle. Nosit třeba ještě pásku přes oko by mé image rozhodně nepřidalo.

Než jsem se však mohla rozebrat ještě víc zevrubně, ozvaly se hlasy a k mé hrůze se přímo před mým paralyzovaným pohledem pohnula klika.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Někdo sem šel. V hodině! Bez dalšího přemýšlení či nadávání jsem zapadla na místo, kde jsem strávila dosavadní chvíle a rychle zamkla.

„Hej, vole, zavřeme ho sem."

„To bude prča."

„Jen ať ho pak najdou ty pištící slepice. To bude mít ostudu jako řemen."

„Tohle se stává těm, co se vysmívají elitě!"

S hrůzou jsem seděla na míse a nevěřícně poslouchala rozdováděné hlasy kluků. Kluci? Sakra, co dělají na holčičím záchodě? Zbláznili se? To si neumějí zkontrolovat štítky?

„Nechte mě, idioti!" ozval se další hlas, který nezněl rozdováděně, ale spíš naštvaně a pěkně udýchaně.

„Ale, ptáček má zobáček. Zmlkni. Neměl sis s námi zahrávat. Kdyby ses neochomýtal kolem Evy, nic by se nestalo."

„Jen jsem jí sebral tužku."

„Zavřete ho na záchod," ozval se nejspíš vůdce a já si s rozšířenýma očima kousala nehty, zatímco jsem si představovala, co se tam tak může dít.

Byla jsem jak paralyzovaná. Bylo toho na mě už moc. Jako kdyby se proti mně dneska všechno spiklo. Bože, jestli mě tu objeví, tak to bude konec všeho, honilo se mi hlavou.

Šikanátory, jak jsem si je sama pro sebe pojmenovala, moje dušička do téhle chvíle nepotkala. Měla jsem štěstí, že jsem většinou splývala i se zdí, tak si na mě nikdo nedovolil. Vždyť mně nevadily ani zavřené dveře před nosem. Pro mě to naopak byla výzva. Neměli proto důvod si na mě zasednout.

Slyšela jsem zvuky rvačky a nadávky.

Bože, co mám dělat? Mám tam vtrhnout a zabránit jim v tom?

Nééé, byla odpověď mého zděšeného podvědomí. Jen představa zjevení se před několika kluky neznámého stáří by byla sebevražda. V nejlepším případě bych omdlela a v nejhorším bych omdlela, a ještě by mě zmlátili.

Začínala se z toho rozhodování motat hlava. Musela jsem zhluboka dýchat a říkat si uklidňující slova, ale člověk se těžko uklidní, když jen nedaleko od něj padá jedna nadávka za druhou, a když se někdo pokusí vzít za kliku od vašeho úkrytu. Srdce mi vyskočilo až do krku a já jen šokovaně sledovala svou záchranu.

„Ty vole, tohle se zaseklo!"

„Tak to vyraz!"

Ježiši, ječela jsem při těch slovech v duchu. To snad nemůže být pravda. Tohle se může stát jedině mně. Člověk se jde na záchod vybrečet a místo toho se dostane přímo do průšvihu.

„Tak to vypadá, že dneska nemáte svůj den," ozval se hlas, který jsem mohla přiřadit ke klukovi, se kterým měli ohromně nepěkný plány.

Znovu se otřásly dveře a já se už viděla na zemi obličejem dolů. Moje srdce bušilo jako šílené. Co mám jako říct, jestli to vyrazí? Ahoj? To se v téhle situaci nehodí, dumala jsem. Nebo nechcete pomoc? Jo to zní líp. Jenže než vůbec budu mít šanci, omdlím, pomyslela jsem si, když jsem se opřela o zeď a snažila se uklidnit.

Další náraz.

Tohle se rozhodně žádné románové dívce nestalo. To jen já musím ty nejneuvěřitelnější překážky.

Další rána.

Moje dušička už opravdu křičela o pomoc. Na takové věci na záchodech jsem nebyla zvyklá. Spíš jsem byla příšerně vyděšená...

Na poslední chvíli otevřel jeden z těch pošuků vedlejší dveře, a tím mi naštěstí zachránil život, protože se okamžitě všechna pozornost upřela jinam a nárazy hrozící smrtí ustaly. S úlevou jsem vydechla a přestala vnímat hluk okolo. Nikdo se mě nesnažil vystrnadit a já mohla zase klidně dýchat.

Člověk se už ani na záchodě nemůže poddávat smutku. Nikdo k tomu nemá úctu. Neuvěřitelné. Nejdřív jsem ztratila všechny iluze, a ještě se málem stala obětí školního gangu, to už bylo na pováženou.

„Už se nikdy neuleju z hodiny. Nikdy," zamumlala jsem rozhodně. Je vidět, že se záškoláctví opravdu nevyplácí.

Teď už jsem chápala, proč rodiče dětem zakazují se ulejvat. Když to nedělají, jsou v bezpečí, a když to zkusí, téměř je to stojí život. To je doopravdy děsivý.

„Vypadneme, tupci, než sem někdo přijde," probraly mě z mé geniality zvýšené hlasy.

Ach, díkybohu chtěli konečně zmizet pryč. To jim jen schvaluju. Nejlepší nápad, který mohli dostat. Jakmile budou pryč, vrhnu se do bezpečí. Už se nikdy na tomhle záchodě neschovám. Ten stres mi bude stačit na sto let. Možná jsem díky němu získala svoje první šediny. To by bylo příšerný. Tak mladá a už tak znemožněná.

„Pusťte mě ven," moje hrozné obavy byly přerušeny náhlým výkřikem z vedlejší kabinky, po němž následoval smích, zatímco já málem zaječela leknutím. Oni tu pořád byli.

Neuvěřitelný, kdybych za něco stála, pořádně bych jim vynadala. Dokonce jsem i jednu nohu spustila na zem, jako kdybych to doopravdy hodlala udělat.

...ale neudělala. Byla jsem slaboch. Moje již tak rozjitřené nervy mě zradily a já se stáhla zpátky. Bála jsem se. Vstoupit mezi partičku kluků nikdy nebyl můj sen, když zněly tak nebezpečně.

V duchu jsem se omluvila jejich oběti za svoji zbabělost. Neměla jsem dost odvahy, abych jim ukázala to, co mě napadalo v duchu. Tam jsem před očima měla živý orchestr, kde jsem je nechala utíkat se stáhnutými zadky a ohlušujícím křikem. Jo, tam jsem byla hrdinka dne.

„Tady jsi nikdo, a až to pochopíš, možná tě pustíme ven," očividně ještě neodešli, jak před chvílí signalizovali, což byla velká škoda.

Moje představa byla krásná. V ní jsem byla tak statečná a sebevědomá. A šla jsem v ní ještě dál. Nakráčela bych pak k Honzovi a přede všemi ho políbila. Ten by zíral. To by ho dostalo. Aspoň by viděl, že nejsem žádná chudinka. Bohužel tohle jsem dokázala jen ve své mysli. Ve skutečnosti bych se k němu ani nepřiblížila. Po dnešku obzvlášť ne.

„Volové, padáme, než nás půjdou hledat."

Ta slova mě probrala zrovna z té nejlepší části. Nejistě jsem zamrkala řasami, abych se probrala. Hodinky mi ukazovaly, že co nevidět skončí hodina, takže jsem neměla moc času.

Zaposlouchala jsem se do zvuků jejich spěšného odchodu. Tentokrát už bylo jasný, že skutečně odchází. Bouchnutí dveří se několikrát opakovalo, než nastalo ticho. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Navíc už jsem nečekala. Neměla jsem jediný důvod. Takže jsem rychle otevřela dveře a vyběhla z nich.

„Kdo je tam?!" ozval se hlas z vedlejší kabinky a ve mně se div srdce nezastavilo.

Chtěla jsem jen zmizet a být v bezpečí třídy. Jenže on o mně věděl. Co jsem měla říct, dělat? Copak jsem někdy v takové situaci byla? No, samozřejmě, že ne.

„Nikdo tu není," zamumlala jsem nejistě a popošla ke dveřím, které byly zajištěny, aby se odtamtud nedostal bez cizí pomoci.

Odpovědí mi byl jen tichý klučičí smích. Nejistě jsem se zarazila a sledovala dveře, jako by to byla nebeská brána.

„Tak ty nikdo, co kdybys mi otevřela dveře?" ozval se ten hlas s podtónem plným smíchu.

Tsss, legraci si ze mě dělá. Už jsem opravdu jen tak zmizet nemohla. Nejistě jsem přešlápla. Dokonce jsem se na ty dveře i zamračila, ale to samozřejmě kluk uvnitř nemohl vidět.

„Jsi tu?" ozval se jeho nejistý hlas, a já se znovu podívala k volným dveřím. Kdybych teď utekla, nikdy by nezjistil, kdo ho tu nechal...

Ale to jsem nemohla udělat. Taková přece nejsem. Kdyby se mi stalo to samé, chtěla bych, aby mi někdo pomohl, a ne aby zbaběle zdrhnul.

Nejsem zbabělec. Jenže jsem nechtěla vědět, koho tam uvěznili. Dneska jsem kluků měla až po krk. Jen při představě, že bych se mu měla podívat do očí, mě zamrazilo.

Ovšem utéct taky nebylo řešení. Nemohla jsem ho tu nechat. Bože, proč jen já musím mít taková dilemata? Nemůžu mít něco podle plánu? Copak toho chci snad tolik?

„Jsem pořád tu," zahučela jsem, když se jeho nejistý hlas ozval znovu.

„Už jsem si myslel, žes utekla," ozval se jeho hlas znovu s pobaveným podtónem.

„Tak co kdybys mě pustila ven?" nadhodil a já moc dobře slyšela ten provokativní smích, který do slov přimíchal.

On si ze mě ještě utahuje? Kluci si holek vůbec neváží. Tady je to vidět a Honza je toho zářný příklad. Ten zas nestuduje a tenhle se posmívá, když potřebuje pomoc. Urazila jsem se.

„Klidně můžu odejít, jestli se mi hodláš smát," zahuhlala jsem naštvaně.

Copak toho dneska nemám dost? Ponížení od jednoho kluka a smích od dalšího. Nechtěla jsem nic víc, než si zalézt doma do pokoje a oddávat se nechápavosti nad tím, jak se to mohlo takhle zvrtnout.

Moje bible tuto možnost nepředpokládaly, a to mě nutilo upadat do deprese. Systém se hroutil. Jak mohla vzniknout tahle situace? Úplně mimo romány? To bylo něco nepředstavitelného, a úplně mě to ničilo.

V tuto chvíli jsem dalšího kluka vidět nemohla. Prostě ne. Bylo mi zle z toho, co provedl můj románový kluk. Neměla jsem sílu na setkání s dalším neznalcem dívčích románů.

Jenže nechat ho tam by znamenalo, že jsem stejná jako šikanátoři, a to rozhodně nebyla pravda. Moje zhroucená maličkost odhodlaně zvedla bradu.

„Dobře, otevřu ti," zamumlala jsem a stoupla si ještě blíž. Položila jsem ruku na kliku, abych ji uvolnila.

Nejsem zbabělec, ale další setkání není potřeba, pomyslela jsem si, když se mi povedlo dvěma prudkými pohyby uvolnit dveře, aby se daly otevřít, a v tu samou chvíli už jsem se řítila ven.

Vyvalila jsem se ze záchodů jako velká voda, zatímco za mnou zněl klučičí výkřik: „Počkej..."

Víc jsem ovšem neslyšela, když jsem běžela do bezpečí s hlavou plnou jedné jediné myšlenky. Už se nikdy neuleju.