Vřítila jsem se do třídy jako velká voda. Dnes jsem nechtěla riskovat žádné zdržení či problémy, takže jsem doma kolem všech jen proletěla a nevzala si ani svačinu. Má obava, že by se zase něco pokazilo, mě držela v dostatečné vzdálenosti od mé předrahé rodiny.

Takže se moje maličkost na poslední chvíli přede dveřmi třídy zastavila, aby se vydýchala. Nesměla jsem přece vypadat jako uřícený slon. Zklidňování dechu jsem věnovala několik minut, než jsem vešla dovnitř se zářivým úsměvem, ve kterém se blýskala rovnátka.

Rozhlédla jsem se a rázem se mi povedlo dopadnout duševně až na zem. Ve třídě sice bylo dost lidí, kteří se shromažďovali kolem lavice, aby si opsali úkoly, nebo aby si jen tak poklábosili, ale ten, po kterém toužila moje dušička, chyběl.

MŮJ kluk ve třídě nebyl. Nemohla jsem tomu věřit. Přece tu měl na mě netrpělivě čekat, když nás tak dlouho okolnosti a rodiče drželi od sebe. Já bych to tak rozhodně udělala na jeho místě. Nemohla jsem skoro dospat a on snad zaspal. To se mi muselo zdát.

Okamžitě ze mě spadla skvělá nálada, když jsem se otráveně ploužila na své zadní místečko a div jsem se nepřerazila o rozházené batohy, které se válely na mé cestě za soukromím. Očividně spolužáci zapomněli na úkoly, které na dnešek byly, takže měli dost naspěch, jak se dalo usoudit podle poletujících nadávek a povykování.

„Sakra, to je a?"

„Nemůžeš uhnout, cloníš mi!"

„Já to nestihnu, za pět minut zvoní," sténala další osoba, která se na úkol vykašlala a rychle, napolo ležící na lavici, smolila něco do sešitu.

Pousmála jsem se. Tohle mě trápit nemuselo. Úkoly jsem si udělala v klidu doma a nemusela jsem se honit jako šílenec. Jediná Lucka, naše kráska, že, se nenamáhala znepokojovat a nevzrušeně si lakovala nehty, zatímco jí do jejího sešitu smolil úkol brýlatý kluk, považovaný za totálního šprta, ale najednou se hodilo mu projevit přízeň, a sestoupit ze svého trůnu. Jak jinak. My neoblíbenci to holt nemáme jednoduchý, abychom se někomu zavděčili.

Po mně naštěstí nikdo nic nechtěl, protože jsem byla téměř neviditelná, a tak mi to taky naprosto vyhovovalo. Usedla jsem na své místo a rázem mé zlepšení nálady povadlo. Vždyť já mám daleko horší problém než nenapsaný úkol.

Ztratil se mi kluk!

Takový osud musel potkat jedině mě. To by bylo typický, aby ho zrovna dneska unesli a zhatili mi tak moje úžasné plány, jak spolu konečně budeme vážně chodit.

Zakabonila jsem se na třídu, která si toho ani nevšimla. Takhle by to nešlo. Jednou by to taky mohlo jít podle mého scénáře. Tak dlouho na to čekám. Jako kdyby někdo četl moje myšlenky a vždycky se mi postavil do cesty, pomyslela jsem si rozčíleně.

A ještě k těm všem starostem, které jsem měla s únosem svého kluka, mi přidalo, když jsem hned první hodinu musela k tabuli. Něco takového jsem nečekala a byla jsem tím tak zaskočená, že mě dokonce na chvíli přešla starost o mého románového prince.

Do vědomí se mi totiž dostal dost důležitý fakt. Na základy společenských věd jsem se jaksi zapomněla podívat. Sešit se mi doma nepovedlo ani otevřít. Měla jsem jiné starosti, ale to by usmívající se učitelka, k níž jsem se blížila, nejspíš nepochopila. Nevypadala na fanynku dívčích románů. I když i vzhled mohl klamat. Svoji maminku bych na fanynku tipla, ale jak už jsem se několikrát ujistila, moje bible jí opravdu nic neříkaly, což bylo velmi smutné zjištění.

„Tak nám, Aničko, řekni něco o Platónovi," povzbudila mě učitelka. Nejspíš si myslela, že jsem jenom nervózní.

To jsem samozřejmě byla, jenže ještě ke všemu jsem se neučila, což byla nejhorší možná kombinace, která mě mohla potkat. Komu by při tom zjištění nebylo na omdlení? Vrhla jsem jeden pohled na spolužáky, ale jelikož jsem nebyla třídní jednička, spíš jedna z posledních, nikdo se mi nesnažil horečně poradit.

To jsem snad ani nečekala, jenže v tu chvíli jsem si uvědomila, kolik párů očí je upřených na mou většinou neviditelnou osobu a těžce jsem polkla. Už bych se měla naučit ovládat tu nervozitu.

Měla bych si říct: „No a co, že mě všichni pozorují? Tak ať."

V duchu jsem to říct dokázala, ale to bylo tak všechno. Moje mysl odmítala spolupracovat. Jako obvykle mě v tom nechala se vykoupat. Zrádkyně jedna! Nenechala si to vysvětlit, ani se uplatit. Naopak začala panikařit a mně svoji paniku dala najevo nejprve točením hlavy. To by ještě šlo. U toho však nikdy nezůstalo a vzápětí mi vyschlo v ústech jako už tolikrát předtím. Musela jsem zhluboka dýchat, abych sebou rovnou nesekla na zem. Ruce se mi potily z toho stresu. Tolik očí. Ach, bože. Klid, snažila jsem se vybičovat.

„Aničko?" vyrušil mě z mého hroucení hlas učitelky.

Super, že opakuje moje jméno. Jako by mi to pomohlo. Co to vůbec říkala za otázku? Nevím...

Když se budu soustředit jen na kytky na okně, možná bych to mohla zvládnout. Ostře jsem vydechla, odtrhla obličej od spolužáků a mrskla s ním na kytku. Ten pocit byl uklidňující. Kytky mám ráda. Jsou milé, a hlavně vás nenutí stát před hromadou lidí. Hlava se mi pomalu přestávala motat jako opilci. Mohla jsem pomalu začít trochu normálně fungovat a zamyslet se, co to po mně vlastně chtějí. Co to říkala? Aha, už vím. Platón...

To už jsem někdy slyšela. Moje mysl jela na plné obrátky, ale než se prokousala tím množstvím dívčích románů, chvíli to trvalo. Platón holt není mezi mojí povinnou četbou. Co se dá dělat. Kdyby napsal nějakou z mých biblí, to by pak bylo něco jiného. To bychom se seznámili blíž, ale takhle...

Bohužel! Moje bible mají přednost. To se nedá nic dělat. Něco jsem ale z hlavy přece jenom vyštrachala. Ten chlapík mě celkem zaujal, jinak bych si tolik nevzpomněla. Obzvlášť se mi do paměti vžil Mýtus o jeskyni. Což bylo štěstí, protože právě on mě zachránil před daleko horší známkou. Přiznejme si to upřímně, učitele neohromíte tím, že si pamatujete, že chodil bos po městě, zvlášť když to byl jiný filosof...

Takže ve výsledku mohla být kytka ráda, že jsem k ní vůbec něco pronesla, zatímco učitelka si očividně oddechla, že jsem překonala paniku, která na mně určitě byla vidět, a že moje ústa vůbec promluvila.

Mnohem horší však bylo, že uprostřed mého drmolení o Platónovi vešel do třídy můj kluk. Po takové době jsme se měli vidět a já vůbec nevypadala reprezentativně. Takhle jsem si to nepředstavovala. Měla jsem mít na tváři úsměv a říct mu sladké ahoj a místo toho jsem byla rudá až za ušima a něco jsem koktala. Úžasné! To se prostě může stát jen mně. Nemohl přijít, až si sednu. Ne, to by bylo moc jednoduchý. Málem jsem se vyděšeně svezla na zem a rozpustila se tam v kaluži ponížení.

Rychle jsem odvrátila zrak, abych na něj necivěla moc okatě. Zatím jsme přece jenom nic nevyhlásili, a navíc v této situaci to už takhle bylo dostatečně trapné. A moje ubohé tělo nechtělo už nic víc než zapadnout do lavice a být v bezpečí. Učitelka mi naštěstí pokynula a já se mrštně vrhla pryč z místa, kde na mě všichni koukali. Vzadu jsem se sesunula do lavice a začala se uklidňovat. Už žádné zkoušení. Žádná pozornost zabodávající se do každého kousku mé mysli. Teď nastanou jen ty dobré časy.

Můj optimismus mě znovu obejmul a já se začala usmívat. Jakmile zazvoní, konečně si budeme moc promluvit. Nemohla jsem se dočkat naší první rozmluvy. To si budu muset někam zapsat jako důležitou věc. Popsat naprosto každý detail, abych si to dokázala vybavit klidně i po deseti letech. Možná bych si na to mohla založit speciální deníček, rozplývala jsem se v duchu v mlžném oparu nadšení. Nehodlala jsem na tento den zapomenout.

Se zasněným úsměvem jsem začala pozorovat záda svého kluka. Pocit na omdlení rázem upadl v zapomnění a já na něm mohla oči nechat. Nemohla jsem se dočkat přestávky. To určitě přijde a konečně si to všechno vyříkáme a pak rozhlásíme, že spolu chodíme.

Co na tom, že jsem si od tabule odnesla stěží za tři. Hlavně že přišel a já ho mohla vidět. To byl pro mě největší dar.

Na zazvonění jsem tentokrát čekala jako na zavolanou. Přímo jsem ručičky prosila, aby přestaly zdržovat a posunovaly se rychleji. Výklad mě dnes vůbec nezajímal a tušila jsem, že toho budu další den litovat, ale co. Když člověk čeká, až za ním přijde jeho románový kluk, všechno jde stranou. Můj osobní život byl mnohem důležitější, než nějací mrtví filosofové.

Konečně všechno půjde podle plánu, pomyslela jsem si rozveseleně, a jakmile se ozval spásný zvonek na konec hodiny, skoro jsem se vznášela. Pomalu jsem si balila tašku a upřeně hleděla do lavice. Čekala jsem. Každou chvíli musí přijít a já si jako ve filmech odhodím vlasy se sexy úsměvem dozadu a on bude rázem unesen mojí krásou. To, že mi tam budou svítit rovnátka, jsem nebrala jako nevýhodu, ale jako významné plus. No, kolik holek u nás ve škole je má? Jednou jsem to počítala a víc než deset určitě ne. Tudíž se z toho stává moje výhoda.

Rovnátka jsou in.

Už jsem měla skoro všechno sbalené, ale okamžik pravdy stále nepřicházel. Přece nemohl jen tak odejít. Ne, při tak skvělé příležitosti. Jenže ticho kolem mě se zdálo nekonečné. Davy už odešly a ven se podle zvuku trousili jen jednotlivci. Moje zklamání rostlo do závratných výšek. Proč jen mi nic nevychází? Proč mně?

„Ehm..."

Copak mu prostě nemohl někdo dát dívčí román? Aby aspoň nakoukl? Bože, to je tak nespravedlivý.

„Haló?"

Příště se asi musím snažit být méně neviditelná. Možná to je ten problém, že jsem to dovedla až do dokonalosti. Jo, v tom to bude, pomyslela jsem si celá nadšená.

„Slyšíš mě?" konečně ke mně pronikl klučičí hlas a moje mysl ustala v pohybu. Ukončila jakékoliv myšlení, představy či sny, jako kdyby do ní udeřil blesk.

Panebože! Panebože! On tu opravdu zůstal. ÁÁÁ. Bože. Dýchej! Dýchej! Hlavně neomdli. Klid.

Ufff, tak klid a nyní udělej ten sexy zdvih a bude jen tvůj, motivovala jsem se v duchu. Nesmím tenhle okamžik zkazit! Je to tady! Štěstí přichází. To je tak úžasný pocit. Hlavně to nezkazit. Poslední hluboký nádech a šlo se na to. Akce začíná!

Prudce jsem zvedla hlavu, odhodila si vlasy z obličeje a na tváři se mi usadil naprosto okouzlující úsměv...

No, nevyšlo to přesně, jak jsem chtěla. Honza se možná překvapeně tvářil, ale z jiného důvodu, než byl můj plán.

Svým prudkým pohybem jsem ho totiž tak překvapila, že se naše hlavy minuly jen o malý kousíček, jinak by o sebe určitě zaduněly. Jenže to vyhnutí ho stálo rovnováhu, a tak sletěl na zem, zatímco já tam stála s okouzlujícím úsměvem, který jsem mohla věnovat leda vzduchu před sebou.

Překvapeně jsem zamrkala a okamžitě se vrhla k němu na zem.

„Ach, omlouvám se. To jsem nechtěla. Jsi v pořádku?" mumlala jsem, když mu moje ruce spěšně pomáhaly na nohy.

Takhle to naprosto zničit. Sakra, to se může stát jenom mně.

Kluk na mě zíral dost nejistě a já si byla jistá, že jsem stoprocentně rudá v obličeji. Barva rajčete byla málo. Já musela být mnohem červenější. Pokazit takovou chvíli. Za co zatraceně? Takový trapas.

„Já nechtěla," mumlala jsem dál na svou omluvu, ale to už se k mému úžasu usmál.

Jeho rty se roztáhly do toho nejkrásnějšího, nejúžasnějšího úsměvu, jaký jsem kdy viděla. Lesk úsměvu mě málem porazil s vědomím, že je věnován jen a jen mně. Na tenhle okamžik nikdy nezapomenu. V mé hlavě zůstane schovaný navždycky a hned večer, zítra, pozítří, popozítří si to přehraju znovu a znovu. Abych si užila každý detail mých nejromantičtějších minut ve škole.

Och, já asi vzlétnu, tetelila jsem se radostí, když jsem se snažila uklidnit rozjařenou mysl, která by nejraději skákala do stropu rozjařeností. První úsměv věnovaný jen a jen mně. Bože, bylo to úžasný.

Honza si očividně nevšiml, že jsem naprosto mimo prostor, protože se nevzrušeně opřel o lavici a stále na moji osobu hleděl. Ne skrz, ale přímo na mě.

„Koukám, že nečekáš, že by někdo stál za tebou. No nic. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli si v pořádku po té ráně míčem. Měl jsem starost..." pronesl milým hlasem a moje dušička se vznášela na nebesích. Dokonale jsem slyšela tón jeho úžasného hlasu, který mě k sobě přímo volal.

Aničko, Aničko, je to tady!

Umírala jsem dojetím, štěstím a neuvěřitelnou radostí.

První rozhovor našeho vztahu byl tady. Musela jsem si zapamatovat každý detail tohoto výjimečného okamžiku. Po hodině, o přestávce, po zkoušení. Stojíme od sebe jen na krok. Bože, nikdy jsem k němu nebyla blíž.

A on o mě měl starost, protože mě trefil. Jak dojemný, rozplývala se moje romantická dušička. Dneska je můj šťastný den. Musím si to někam zapsat a každý rok to budeme společně slavit.

Nejistě jsem se taky opřela o lavici, protože se mi začínalo zdát, že z toho nadšení snad omdlím, když jsem nejistě vypískla: „Starost? To jsi nemusel, nic to nebylo."

Dělala jsem jako že nic, i když jsem věděla, že to dost bolelo a způsobilo to nejedno pozdvižení u nás doma. Jenže to bylo zapomenuto. Všechno se mi vykouřilo z hlavy a zůstala jen radost z mého splněného snu. Konečně budeme spolu.

Co víc si přát? Nic, trylkovala jsem v duchu jako pominutá. Tolik radosti jsem v sobě snad ještě nikdy neměla. Bylo to jako kdybych byla balónek a s každou minutou, kdy jsme tam stáli a hleděli na sebe, jsem se nafukovala víc a víc radostí. Bylo to boží.

Byla jsem ráda, že se moje koktavé já vůbec zmohlo na odpověď. Sice nebyla moc hlasitá, ale to se zlepší. Příště už nebudu tak nervózní, abych něco nezkazila. Jakmile si odbudeme tenhle začátek, začne jízda nejlepšího chození na světě. Jak já se jen těšila.

Musela jsem se v duchu pochválit. Zatím to až na ten úvod šlo skvěle. Plnil se mi můj sen a byl to úžasný pocit. Ty roky dřiny s romány stály za to. Konečně se mi jejich studium vyplatilo, a to bylo super. Ne, přímo supr čupr!

Zadívala jsem se na něj skrz sklopené řasy a mohla se rozplynout. Byl prostě dokonalý a mluvil jen se mnou! S mou maličkostí.

„Tak to se mi ulevilo. Bál jsem se, když jsi druhý den nepřišla," uslyšela jsem ho promluvit a moje srdce nadšeně vyskakovalo z hrudi. Já přece nemůžu mít takové štěstí. Nejenže si mě všiml, ale já mu dokonce i chyběla.

Moje bible nelhaly. Učily mě připravovat se na tento okamžik a já jim byla neuvěřitelně zavázaná. Nehodlala jsem tento moment promarnit.

„Víš, měl jsem takový menší problém na bývalé škole..."

Dokonce už se mi svěřuje. To je tak pěkný. Nestydí se. Chce, abychom mezi sebou neměli žádné tajemství.

Ježiši, ale co mu pak svěřím já. Vždyť já jsem šprtka! To ho zajímat nebude. I když možná že jo. V románech se to klukům líbilo. No... ale co první. Něco vtipného, ať navážu na jeho veselou historku. No tak mysli!

„... protože jsem zranil spolužačku, a ta z toho měla rozdrcenou ruku. Proto mě vlastně vyrazili..."

Něco vtipného. O rodině přece nemůžu začít hned v prvním rozhovoru. Ne, to by bylo blbý...

Počkat! Co to říkal?! Zranil? Vyrazili?

Nevěřícně jsem vyvalila oči a začala doopravdy poslouchat, co to říká. Do té chvíle jsem vnímala jen svoje nápady a jeho slova šla lehce kolem mě.

„... fotr by mě tentokrát zabil, kdyby musel zas do ředitelny. Minule to strašně rozmazávali. Ta holka byla hysterka, málem mi odehnala mou přítelkyni..."

Přítelkyni?! No to snad ne!

To přece nemohla být pravda. To se nemohlo dít. Ne mně! Nemohl se o mé zdraví zajímat jen proto, aby neměl průšvih.

Navíc románoví kluci přece zásadně přestupují na novou školu sami. Aby mohli najít svoje šedé myšky. Určitě se předtím rozešli. Určitě!

„...naštěstí se jí to nepovedlo. Ty jsi ale rozumná, viď? Byla to nehoda," jeho hlas se do mě tentokrát tvrdě zabodával. Cupoval mě na miniaturní kousíčky a ty ještě na menší. Moje naděje hořely jako list papíru. Vzňaly se a už jim nic nemohlo pomoc.

Nejenže má holku, se kterou se ani neobtěžoval před stěhováním rozejít, ale ještě k tomu ho zajímá moje zdraví jen proto, aby neměl průšvih. To se nemůže dít!

„Jsem rád, že jsi tak rozumná a díky," dodal, a aniž by čekal, až budu znovu schopna slova, klidně se otočil a odcházel. Mě tam prostě nechal změněnou v led.

Tohle byl zásah přímo do středu. Můj optimismus rozmetal na cimpr campr.

Musela jsem se tentokrát doopravdy opřít o lavici, abych to vydýchala. Tolik ran by nesnesl ani James Bond. Ten určitě ne. Nějaké kulky jsou proti tomu nic.