Jako kdyby to ovšem nestačilo, musela nás potkat další pohroma. Teprve když jsme dojeli domů, a to musím říct větší rychlostí, než by se mělo, jsme zjistili, že nám chybí důležitý člen rodiny. Matěj.

My jsme ho totiž zapomněli v nemocnici!

Smutné na tom bylo, že jsem tuto skutečnost musela jako první zjistit já. Divila jsme se, že nikdo nenadává na hrozný osud a teprve v pokoji mi došlo, že jsem ho neviděla ani v autě, kde se maminka rozčilovala nad neschopnými doktory. Ona přece pozná, když její dceři není dobře. Nemělo smysl se s ní hádat, ale jen ji nechat, aby si řekla své.

„Mami?" prohodila jsem při návratu do obýváku.

Maminka visela na telefonu, zatímco tatínek hleděl na televizi.

„No, Ivano, dnešní doktoři jsou neuvěřitelně nafoukaní. Pořádně ji nevyšetří a mně... mně řeknou, že jsem neschopná matka. Chápeš to? Dřív byli rádi za takové matky, kterým na srdci leželo blaho jejich dětí. Ale dnes né..."

Přešla do kuchyně a ulomila si kousek čokolády, který žvýkala a naslouchala hlasu na druhé straně. Mě nejspíš stále nezaregistrovala, jak se soustředila na hovor.

Zamáchala rukama a vyhrkla: „Přesně tak. Měli by být vděční. Dnešní doba je zlá.... A to jsem ti říkala, jak mi Aničku trefili do hlavy? Že vlastně proto jsme tam byli?"

Jen jsem protočila oči v sloup. To snad ne. Teď to bude vykládat úplně všem. Povzdechla jsem si. Tady očividně už nikdo nepočítá s tím, že by mě odvezli do školy. Můj kluk určitě čeká, až projdu dveřmi a chudák se dnes nejspíš nedočká, protože u nás prostě nikdo není normální.

K tomu všemu ještě ten Matěj. Jak si rodiče mohli nevšimnout, že chybí? Vždyť je to jejich dítě. Že já jsem si nevšimla, to je normální. Jsem ráda, že mám od něj chvíli klid. Ale oni? Neuvěřitelný. Měli by se stydět. To je výchova.

Přešla jsem ke své mamince a zamávala jí rukou přímo před obličejem. Nemohla jsem chudáka bratříčka nechat napospas nemocnici. I když kdybych si z jeho pokoje mohla udělat svoji knihovnu na dívčí romány, nebylo by to rozhodně k zahození. Musela jsem však tu dokonalou představu překonat. Přece jenom je to můj bratr.

Maminka si odklonila telefon od ucha a otázala se: „Něco se děje, Aničko? Je ti hůř? Měla by sis lehnout."

„Nic mi není, mami, ale zapomněli jsme v nemocnici Matěje," poznamenala jsem pobaveně.

Na reakci mamky jsem se rozhodně těšila.

„Prostě jsou tam naprosto strašný..." mluvila dál do telefonu, jako kdyby mě neslyšela, ale vtom se zarazila. Znovu pohlédla na mě, pak na tátu a vrátila se ke mně.

„My tam zapomněli Matěje?!" zařvala přímo do telefonu a vzápětí si ho odtáhla od ucha a rozeběhla se zkontrolovat jeho pokoj.

Zůstala jsem stát dole a čekala, až se vrátí. Táta se po jejím rychlém úprku přestal upřeně dívat na televizi. Zavětřil problémy, protože po mně vrhl pohled plný podezření, že se něco děje.

„Kam běžela maminka, Aničko?"

Na tváři se mi usadil milý úsměv. Rozhodně jsem nehodlala být tou, kdo mu prozradí tu novinku, že bude muset znovu nastartovat auto a jet do nemocnice. Ještě by se mohl sbalit a odjet na náhlou služební cestu. Proto jsem došla až k němu a k jeho úžasu jsem si mu kecla na klín, až zahekal.

„Jen se běžela upravit, aby se ti víc líbila, tati," poškádlila jsem ho vesele.

Tatínek se pousmál a pohladil mě po vlasech.

„Tvoje maminka by se mi líbila i neupravená."

Spokojeně jsem se usmála. V těchto chvílích si moje maličkost dokázala představit, jak se tihle dva do sebe mohli zamilovat. Tatínek rázem omládl o deset let a úsměv mu slušel. Díky němu vypadal přístupnější a veselejší. Nejspíš si právě jím získal maminku. Škoda, že za chvíli se dozví zprávu, kvůli které se bude zase mračit.

„Tati, četls někdy dívčí romány?" otázala jsem se v náhlé inspiraci.

„Už z názvu vyplývá, že to nikdy nebylo nic pro mě."

„To jsou předsudky. Nechápu, že se necháte zastavit obalem. Kdyby si Honza nějaký přečetl, nebyly by z toho takové komplikace."

„Jsou to knihy pro holky, a ne pro kluky, a navíc za našich dob takové blbosti určitě nebyly," dodal tatínek smrtelně vážně.

Povzdechla jsem si. Tady je vidět, co dělají předsudky. Nemělo cenu to v této rodině komukoliv vysvětlovat. Prostě mě nechtěli poslouchat a pochopit. Musím si poradit sama. Jako obvykle.

„Panebože, on tu opravdu není! To snad není pravda," ozval se rozčílený výkřik maminky, když vběhla do obýváku se zděšeným výrazem vepsaným do obličeje.

V tu ránu mě tatínek sundal z kolen a jeho úsměv, který mě tak okouzlil, byl fuč. Už tu byl znovu můj vážný otec, který očividně stále netušil, která bije, když vstal.

„Kdo tu není, drahá?"

Jeho otázka maminku snad ještě víc rozlítila. Chudák, nejspíš byla přepracovaná. Nemá poslední dobou chvíli klidu.

„Kdo?! Kdo! Ty se mě ptáš? Kdo tu očividně chybí?" vykřikla a nejspíš zapomněla, jak její manžel nesnáší konflikty a třeba jen zvýšené hlasy.

„Uklidni se. Určitě to nebude tak vážný," prohodil konejšivě, ale už jsem si stačila všimnout, jak mu pohled zalétl k jeho napůl vybalenému kufru. Staré návyky se holt nedají jen tak změnit.

„Jistě, zase si uteč na služebku. Jen jeď! Nech mě tu s těmi našimi dětmi," odsekla maminka, která si nejspíš jeho pohledu všimla stejně jako já. Zase viděla, jak ji opouští v tu chvíli, kdy ho opravdu hodně potřebovala. I přesto, že byla zvyklá, ranilo ji to.

Zahlédla jsem bolest v jejích očích, než se otočila na podpatku a zavolala na mě: „Jedeme pro Matěje. Doufám, že nám tam aspoň neudělal ostudu."

Kývla jsem, ale moje nohy ji hned tak nenásledovaly. Chvíli jsem zůstala stát na místě a rozhodovala se. Chtěla jsem něco říct. Něco, co mi přišlo hodně důležitý.

Proto jsem se obrátila k tatínkovi a okamžitě moje oko uvidělo, jak se nenápadně přibližuje ke kufru. Někdy by mě zajímalo, kolik zásob tam má, když může kdykoliv odjet a nepotřebuje od maminky vyprané věci. Chtěla bych prozkoumat, co všechno se mu tam vejde...

Sakra! To jsem nechtěla řešit, soustředila jsem se na přítomnost a vážným pohledem se moje oči střetly s očima tatínka. Jako kdyby si předávaly důležitou zprávu, ale jelikož jsem si nemohla být jistá, že to byla ta samá, co jsem chtěla, pronesla jsem vážně slova, která podle mě musela být vyslovena, aby se mohl rozhodnout, jak se zachová.

„Není jednoduché se postarat o celou domácnost. Dovézt do nemocnice bys nás mohl."

Načež jsem se bez dalšího slova otočila a vydala za rozčilující se mamkou. Tohle bylo všechno, co bylo v mých silách udělat. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem je vyslovila. Bylo důležité, aby si tatínek taky uvědomil, jak se cítí maminka. Měla na bedrech starost o celou rodinu, a to byla často téměř šílená povinnost.

„Jako matka stojím za houby. Zapomenu na vlastní dítě," rozčilovala se maminka, zatímco otvírala dveře do garáže.

„Už se na to vykašlu," dodala před autem a už to vypadalo, že nakopne pneumatiku, naznačila pohyb, ale ten nikdy nedokončila. Musela jsem se při té podívané pousmát. Vydala jsem se do rohu pro svůj batoh, který jsem tam odhodila při návratu. Potřebovala jsem ho sebou. Měla jsem v něm dívčí romány. Ty jsem nemohla doma jen tak nechat. To nikdy. Co kdybych je v nemocnici náhodou potřebovala. Člověk nikdy neví, co se stane a kdy budou k užitku.

Jakmile jsem je měla u sebe, znovu jsem se cítila silná, a tak bylo dílem okamžiku, než jsem si vlezla do auta. V tu chvíli jsem uviděla, jak se maminka opírá o volant.

Zaplavila mě lítost. Nejspíš to nebyl její nejlepší den. Vypadala ztrhaně a smutně. Takhle jsem ji vidět nechtěla. Toužila jsem dostat zpátky svoji veselou rodičku, která vždy vypadala, že vše zvládá levou zadní. Dnes se však ukázalo, že i ona potřebuje podporu. Měli bychom se o ni víc starat a nenechávat naše problémy na ní. Naopak bychom jí měli pomáhat. Neměli bychom neustále myslet jen na sebe. Co na tom, že dneska nepojedu do školy? Můj kluk mi nikam neuteče. Bude tam i zítra. Dnes jsem tu musela být pro ženu vedle mě.

Jemně jsem ji pohladila po zádech.

„Mami, Matějovi se nic nestalo, jen se mu splnilo jeho největší přání. Nemusel do školy. Však se bez nás chvíli obejde. Jsi skvělá máma."

Zvedla hlavu a překvapeně na mě pohlédla. Nejspíš taková slova nečekala a mě zamrzelo, že jí je neříkám častěji. Vždyť to byla moje nejlepší kamarádka a skvělá máma. Snažila se pro nás dělat první poslední, takže si zasloužila dostávat něco na oplátku.

Zamrkala jsem na ni, abych ji rozveselila.

„Měla bys nás nechat napospas osudu a udělat si den volna, mami. Potřebuješ to," dodala moje ústa uličnicky.

Chtěla jsem zpátky svoji usměvavou rodičku, a ne tuhle utrápenou osobu. Bylo na ní vidět, že toho už dneska má opravdu dost. Chvíli se na mně s úsměvem dívala, než mě jemně pohladila po vlasech.

„Jsi hodná, Aničko," dodala vzápětí a já ji beze všech rozpaků objala. Natáhla jsem se přes všechny páky a přimáčkla se k ní, až se celým autem rozlehlo její zajíknutí. Po něm jsem se k ní ještě víc přivinula. Jen ať vidí, že ji nikam nepustím.

„Aničko, vždyť mě umačkáš," mumlala, ale už jsem v jejím hlase slyšela to, co jsem chtěla.

Já prostě umím rozesmívat přepracované matky. Měla bych si na to založit nějakou agenturu. Vzápětí mě totiž k sobě taky přimáčkla a obě jsme se začaly smát, když jsme nechtěně zmáčkly klakson, který nás tak vyděsil, až jsme od sebe odskočily. A tak jsme se smály a objímaly. Kdyby nás někdo viděl, nejspíš by si myslel, že jsme se zbláznily.

Bylo to osvěžující. Znovu jsme k sobě měly blíž. Odpustila jsem jí neznalost dívčích románů a její nedostatek podpory, zatímco ona se přestala zlobit kvůli mým a bratrovým lumpárnám.

„Tak bychom pro toho lumpa měly jet," poznamenala maminka, když jsme se dostatečně vynasmály a vyděsily zvukem klaksonu.

Při těch slovech si otírala oči plné slz od společného smíchu. Ta chvíle naprosté bezstarostnosti byla přesně to, co potřebovala. Vrátila se jí barva do tváří a na ústech jí zůstal lehký úsměv. Už jsem v ní znovu poznávala svoji pevnou kamarádku, kterou jen tak něco nedostane do kolen.

Spokojeně jsem kývla a hbitě se mi povedlo připásat, aniž bych si ublížila, což bylo považováno za dobré znamení. Bylo načase přivést domů také toho lenochoda, co se tak rád ulejval. Užil si volnosti až až. Nejspíš už stihl celou nemocnici přesvědčit o svých fotbalových kvalitách.

Maminka chtěla zrovna nastartovat, když se ozvalo zaklepání na okénko. Obě jsme nadskočily leknutím, protože jsme to nečekaly, a přece jenom koho by nevyděsilo klepání. Buďme upřímní o hororech slyšel každý i přesto, že je třeba nikdy neviděl. Jako já. Horory nebyly nic pro mě přesně z tohohle důvodu. Musela jsem se pořádně vydýchat, abych uklidnila svoje srdce, které ještě pořád zdrhalo kamsi do Austrálie. To se mi při sledování romantických komedií rozhodně stát nemohlo, uvažovala jsem, zatímco moje uřícené já překvapeně zíralo na obličej, který na nás nejistě hleděl přes okýnko.

„Co kdybych vás tam odvezl já? Ať domů někdy dostaneme toho našeho fotbalistu," pronesl otec stojící venku.

Srdce se mi zatetelilo spokojeností, že přece jen neujel na služební cestu. Poslechl mě a stálo to za to, když se na maminčině tváři objevil upřímný úsměv. Překvapil ji stejně jako mě, ale ona si toho cenila mnohem víc. Věděla totiž, že už se něco takového nemusí opakovat.

Jemně přikývla a vystoupila. Se zasněným úsměvem jsem se nalepila na sklo a sledovala každý jejich krok a jelikož bylo okno pootevřené, všechno jsem skvěle slyšela. Bylo to tak dojemný. Poprvé jsem viděla tatínka přiznat chybu. Jindy zmizel a napsal až ze služební cesty. Moje romantická dušička si dojatě povzdechla.

„Aničko! Mohla by ses věnovat něčemu jinému?" prohodil otec, když si všiml, jak se pomalu, ale jistě stává můj obličej součástí okýnka.

Věnovala jsem mu zazubení a poznamenala: „Tohle je nejzajímavější. Na sledování mouchy v autě jsem už opravdu stará, otče. Dělejte, jako kdybych tu nebyla."

„Aničko!" zaprotestovala maminka, ale koutky úst jí cukaly smíchy.

Zakřenila jsem se na ni, ale když jsem viděla, jak se otec zakabonil, povzdechla jsem si nad tou nespravedlností. Co bych pro jejich štěstí neudělala.

Proto z mých úst otráveně vyšlo: „No jo, stejně si musím číst."

A odvrátila jsem se od nich. Načež jsem začala hrabat v batohu, abych pokročila v četbě. Než se mi ovšem povedlo nějaký ten můj románek najít, došla mi jedna důležitá věc. Že už vlastně není důvod všechno číst, když se vše napravilo. Stačila jedna rána míčem do obličeje a můj kluk si mě všiml a líbila jsem se mu. Tím se to špatné smazalo a mohlo nastoupit optimistické přemýšlení o našich schůzkách, které brzy přijdou na řadu.

Můžu tedy cítit už jen radost, nedočkavé vzrušení z nových zážitků a dojetí nad svým úžasným osudem.

Proto jsem odložila knížku na vedlejší sedadlo a zasnila se. Už jsem viděla, jak společně půjdeme do kina. Koupí mi popcorn, věnuje úsměv a všechny okolní dívky MNĚ budou závidět.

Dokázala jsem si nás představit v kině, jak se držíme za ruce a každou chvíli si věnujeme úsměv, a přitom hledíme na film...

No jo, ale na jaký bychom šli? Co má asi rád? Vždyť ani nevím, co se mu líbí. To budu muset hned zítra zjistit. Já miluju zamilované filmy.

Povzdechla jsem si a začala si namotávat vlasy na prst, zatímco moje zasněné oči byly dál v moci mých příliš obrovských představ.

Nějaká romantika. Ta se určitě musí líbit všem. Na co jiného by tak asi chtěl jít? Akční? Tss, to určitě ne! Rázem jsem v hlavě měla jasno. Bude to topový! Už jsem se nemohla dočkat, až zjistím, co v kině dávají. Tak dlouho jsem tam nebyla.

S rodiči už to přece jenom nebylo ono a s bratrem by to byla holá sebevražda. Jednou jsem to zkusila a už nikdy víc. Vzal s sebou celou bandu těch svých připitomělých kámošů a celý film mlaskali a chechtali se na naprosto nevhodných místech, až se na ně několikrát obořila nějaká paní. Málem jsem se na místě propadla hanbou. Byla jsem ráda, že nás někdo nepřišel vyhodit, i když to tak chvíli vypadalo. Navíc ti blbci se neztišili ani po napomenutí, ale jen se tím ještě víc bavili.

Už nikdy víc!

„Aničko?"

„Drahoušku? Vnímáš?"

To už mě probraly z mého úžasného snění starostlivé hlasy, až jsem sebou trhla a vylekaně vypískla. Tak jsem se do toho zabrala, že mě neprobralo ani to, že už rodiče nastupují do auta.

„Co je?" vyhrkla jsem a zatvářila se, že vůbec nechápu, proč mě tak vyrušovali. Mé představy zrovna nabíraly grády a já si je naplno užívala. Teď se ovšem obraz rozmazal a zmizel. Jak jinak. Budu si to muset nechat na večer, až se budu chumlat v posteli. Tam mě nikdo rušit nebude. Tam budu jen já a moje představy.

Tatínek nade mnou jen zavrtěl hlavou a radši se dál nevyjadřoval, zatímco maminka si šla sednout dozadu.

„Ale nic. Jen jsme se báli, abys neměla kolaps," prohodila moje drahá kamarádka jemně, přičemž tatínek si sednul a hned zase vyletěl jako na obrtlíku.

Obě jsme na něj upřely nechápavý pohled, když se sehnul a zasyčel. Vzápětí se v jeho rukou objevila moje knížka a já se usmála.

„Co to sakra je?" rozčiloval se tatínek.

„Dívčí román. Odložila jsem si ho tam na chvíli," prohodila jsem vesele a než se mohl vzpamatovat, skončila knížka znovu v mých láskyplných rukou. Rychle jsem ji oprašovala. Takhle na ni sedat. Pro jistotu jsem však nic nahlas neřekla. Mohlo by se totiž stát, že by ještě můj drahý skoro neznámý rodič odjel na tu služební cestu.

„To sis to nemohla dát jinam? Lekl jsem se," zahučel otec, když ještě jednou řádně prozkoumal sedadlo, aby tam snad nenašel nějaký další dívčí román, a když viděl, jak knížku starostlivě oprašuju, měl dost.

„Další mám doma, tati, abych ti ušetřila čas s tím hledáním," dodala jsem, aniž bych odtrhla zrak od knihy.

Naštěstí se zdála v pořádku ani ne nějak zničená. To bylo jediné štěstí. Takhle vzácný materiál nesmí být poničen. Škoda by byla nenahraditelná. Otec si pro sebe něco zabručel, ale nerozuměla jsem mu. Ovšem klidně bych se vsadila, že to nebylo nic milého. Místo toho, aby to zopakoval, radši nastartoval. Nejspíš litoval toho, že se nerozhodl odjet na tu služebku. Proto bylo mou povinností ho uklidnit.

„Tati, nic si z toho nedělej, tak sis sedl na můj dívčí román, ale já ti to odpouštím, tak se nemusíš cítit provinile," dodala jsem blahosklonně.

Myslela jsem, kdo ví, jak jsem ho nepovzbudila, ale podle výrazu jeho tváře se mi to nějak nezdálo. Netvářil se vděčně. Spíš naopak jako kdyby se snad zlobil. To mi nedávalo vůbec smysl.

„Aničko," dloubla do mě zezadu maminka a povzdechla si.

Copak jsem ho neuklidnila? Tak proč vypadá jako, že si jde sbalit? Nechápala jsem, co se mamince na mých slovech nelíbilo, a tak moje ústa raději už další slova nevyslovila.

Byla jsem zvědavá, kde bratra najdeme.

Ale tam, kde byl, jsem to opravdu nečekala. Už mi stačilo vyptávání rodičů. Ten popis jejich synáčka mě dojímal k pláči. Já mezitím, co se ztrapňovali u recepce, pozorovala lidi v čekárně. Přejížděla jsem je pohledem, až jsem se zastavila u jednoho návštěvníka místnosti. Byl mi povědomý, a to z důvodu, že jsem si byla jistá, že tu byl už předtím, když tu byla naše bláznivá rodinka poprvé, a hlavně jsem dosud viděla jen ruce držící noviny, ale obličej ne.

Zamyšleně jsem sledovala stopy. Co když to byla dívka? Ne, to ne. Tuto variantu jsem zavrhla díky obrovské noze. Takovou by dívka neměla a ruce taky nevypadaly jako jemné dívčí, ale klučičí.

Začínalo mě rozčilovat, že nevím, jak vypadá za novinami. Přece si nemůže tak dlouho bez přestávky číst. Nebo že by se tam schovával? Jenže před kým. Nevypadalo to, že by ho někdo sledoval.

„Aničko!"

Proč se neukáže? Vždyť ho musí bolet ruce, jak neustále drží ty noviny! Udělala jsem krok blíž. Třeba kdybych prošla okolo a otočila se, viděla bych, kdo to je.

„Aničko!"

Bože, co zase, rozčílilo se moje já v duchu, když se k němu dostalo volání mamky. Otočila jsem se a zadívala se k rodičům. Ti dva na mě horlivě gestikulovali, takže mi tím nedávali moc na vybranou a musela jsem jít za nimi, najít svého milovaného bratříčka. Přesto jsem se ještě naposledy otočila a podívala se na záhadnou postavu. Noviny se však stále ani nehnuly.

Víc už jsem to zkoumat nemohla. Musela jsem se soustředit na to, abych pochopila, co mi mamka celá rozčílená říká a zadržet otce, který se už doopravdy rozhodl, že pracovní cesta bude přece jenom lepší. Než však mohl svoje přání splnit, vesele jsem se do něj zavěsila a vedla ho, nebo spíš táhla za maminkou.

„Tak, kde že to je?" otázala jsem se ještě jednou, protože to můj mozek nějak nestihl v té rychlosti pobrat.

„Ty mě neposloucháš! Ach, ten kluk jedna bláznivá, prý si klidně vnikl do volného pokoje pro pacienty a dělal, že je pacient. Dokonce si ten moula nějak zavázal ruku a volal si sestry, které nechápaly, jak mohly na pacienta zapomenout. Pak se na to přišlo a prý ho museli honit po celé nemocnici, přičemž se nakonec schoval na sesterně, kde nabaloval nějakou sestřičku. Co jsem komu udělala? Nemůžu mít rozumné dítě?" vykládala maminka rychle a stejným tempem jsme uháněli ke kanceláři, kde prý můj povedený bratříček trávil čas, když byl zadržen.

„To prostě nemohl počkat v čekárně?" mumlala si dál.

„Mami, znáš Matěje, je prostě svéráz, když už tak už," pokoušela jsem se ji uklidnit, ale po mých slovech moc přesvědčeně nevypadala.

No, je pravda, že když jsem uvnitř kanceláře svého bratříčka uviděla mezi dvěma členy ochranky, jen stěží jsem zadržovala smích, a ještě víc mi dodal sám náš svatoušek, když vykřikl, jakmile si nás všiml: „No, kde jste? Vy jste mě tu normálně zapomněli! Neskutečný."

Maminka chudák vypadala rozčíleně, že rozebírá před cizími lidmi, že ho tu zapomněla, tak na něj vyjela: „Jak ty ses mohl ztratit nám? To neumíš jít za námi? Copak sis nevšiml, kdy jsme odešli?"

Bratr se klidně rozvaloval na kožené židli a nevinně se na ni zazubil.

„Bohužel zrovna mě zastavil kluk na vozíčku a chtěl půjčit míč. Tak co jsem měl dělat? Musel jsem mu ho půjčit," dodal vzápětí s tím svým andělským úsměvem, ale mně bylo jasné, že je to lež jako věž.

Bohužel jsem byla očividně jediná. Při jednom pohledu na maminku mi bylo jasné, že roztává, když na něj vrhala tak dojaté pohledy. Bože, bylo nad slunce jasné, že kecá, aby se z toho dostal s co nejmenším postihem. Tatínek se taky tvářil hrdě a já jediná zírala, jako kdybych spadla z větve!

Tohle mu snad nikdo nemůže věřit! Copak zapomněli i na to, co tu všechno provedl potom, rozčilovala jsem se v duchu.

„Ach, Matěji, to od tebe bylo hezké."

„Tohle bych do tebe nikdy neřekl."

Haló. On tu působil potíže. Vždyť tu sedí mezi ochrankou, lidi! Proberte se! Očividně se nikdo neprobudil.

Maminka se rázem sebrala a začala toho ňoumu hájit jako hrdinu. Nestačila jsem zírat. Vrhla se do jeho obhajoby jako lvice. Klidně ho omlouvala tím, že její syn se snažil jen udělat radost. Ovšem já teda nechápala, čím udělal radost těm, kteří ho našli v čisté posteli. Jen jsem nevěřícně sledovala ten rozruch.

Ještě cestou autem jsem nemohla pochopit, že mu to tak lehce prošlo. No co? Nějaká ochranka? Žádný problém. Přece se nic neděje.

Brácha se na mě spokojeně křenil, protože byl naprosto v pohodě. Všechno mu vyšlo, jak chtěl, a místo toho, aby dostal trest, byl za hrdinu. A jakmile uviděl maminčin pohled, okamžitě jí věnoval úsměv plný nevinnosti. Pravý opak vítězného úsměvu, který celou dobu ukazoval mně. Mohla jsem se z toho zbláznit.

Já akorát dostala vynadáno za to, že jsem bratra nepodpořila a roznáším o něm jen to špatné. V tu chvíli, kdy mě takto moje drahá maminka pokárala, jsem málem nevěřila svým uším. Ta špatná jsem nakonec byla já. Za to, že jsem řekla pravdu!

Doma jsem se zavřela v pokoji a rozčíleně pochodovala po svém milovaném koberci. Dnešek byl na houby. Neviděla jsem svého kluka, a navíc jsem den strávila v nemocnici. Úžasné. Neměla jsem naprosto na nic náladu...

No, vzápětí už moje tělo leželo na posteli a v rukou jsem svírala svůj nejoblíbenější dívčí román. Napětí ze mě pomalu ucházelo a má tvář se rozzářila úsměvem, když si četla řádky vryté do paměti.

Tohle mě dokázalo nejlépe uklidnit. Byla jsem zase v mlžném oparu nadšení. Všechno dopadne jako v dívčích románech. Já to prostě věděla.